ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.1469.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 1469/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 26. června 2007, o dovolání obviněného K. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. srpna 2006, sp. zn. 3 To 87/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 2/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného K. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2006, sp. zn. 53 T 2/2006, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný K. P. zavázán povinností zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným S. G. na náhradě škody poškozenému M. S., a. s., částku ve výši 4.171.521,60 Kč a poškozenému T.-T., s. r. o., částku ve výši 546.861,-Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný K. P. uvedeného trestného činu společně se spoluobviněným S. G. dopustili tím, že
1) po předchozí dohodě v období měsíce ledna a února roku 2003 jednali se zástupci společnosti M. S., a. s., ohledně odběru hutního materiálu - tažené kruhové oceli různých průměrů (dále jen „tažená ocel“), kdy požadovali telefonicky, písemně a dne 22. ledna 2003 i osobně uskutečnění dodávek tažené oceli na fakturu, a to již s úmyslem cenu za odebranou taženou ocel neuhradit, když nepravdivě uváděli, že mají zajištěné finanční prostředky jak na tyto dodávky, tak na realizaci dalších dodávek a že budou hutní materiál dodávat společnosti, která jej použije na realizaci státní zakázky a tyto informace uváděli proto, aby společnost M. S., a. s., souhlasila s uskutečněním dodávek na fakturu s dobou splatnosti 14 dnů, což se jim s ohledem na skutečnost, že společnost P. s. r. o. již dne 14. ledna 2003 a 16. ledna 2003 uskutečnila odběry tažené oceli na platbu předem, podařilo a následně ve dnech od 3. února do 14. února 2003, tedy v období před splatností první vystavené faktury, odebrali ze skladu hutního materiálu společnosti M. S., a. s., taženou ocel v celkové hodnotě 4.541.181,60 Kč, vyúčtovanou fakturami:
- ze dne 3. února 2003 na částku 354.873,60 Kč,
- ze dne 5. února 2003 na částku 359.704,80 Kč,
- ze dne 6. února 2003 na částku 346.528,80 Kč,
- ze dne 7. února 2003 na částku 349.603,20 Kč,
- ze dne 10. února 2003 na částku 349.017,60 Kč,
- ze dne 10. února 2003 na částku 347.114,40 Kč,
- ze dne 11. února 2003 na částku 344.040,- Kč,
- ze dne 11. února 2003 na částku 352.324,80 Kč,
- ze dne 12. února 2003 na částku 340.672,80 Kč,
- ze dne 13. února 2003 na částku 342.722,40 Kč,
- ze dne 13. února 2003 na částku 350.188,80 Kč,
- ze dne 14. února 2003 na částku 352.384,80 Kč,
- ze dne 14. února 2003 na částku 351.945,60 Kč,
přičemž veškerý hutní materiál, který byl vyfakturován, fakticky odebrali a následně prodali společnosti P., a. s., za ceny nižší než nákupní, a to fiktivně prostřednictvím společnosti B. G., spol. s r. o., přičemž cenu za odebraný hutní materiál neuhradili, čímž způsobili společnosti M. S., a. s., škodu ve výši 4.541.181,60 Kč,
2) po předchozí dohodě v období měsíce ledna a února roku 2003 jednali se zástupci společnosti T.-T., s. r. o., ohledně odběrů hutního materiálu, betonářské oceli - žebírkového drátu různých průměrů a délky (dále jen „betonářská ocel“), kdy od společnosti T. T., s. r. o., požadovali uskutečnění dodávky betonářské oceli na fakturu s dnem splatnosti 26. února 2003, a to již v úmyslu takto odebranou betonářskou ocel neuhradit, když uváděli nepravdivé informace, že dne 26. února 2003 mají dostat větší množství peněz, které použijí na úhradu uvedené dodávky, přičemž věděli, že tyto informace jsou nepravdivé a oni je uvádějí jen proto, aby společnost T.-T., s. r. o., souhlasila s uskutečněním dodávek na faktury se splatností 29. až 27. února 2003, když na základě těchto nepravdivých informací, jakož i na základě toho, že v minulosti v měsíci listopadu a prosinci roku 2002 odebrala společnost P. s. r. o. ocel na platby předem, uzavřel obviněný S. G. dne 14. února 2003 kupní smlouvu, kterou bylo sjednáno dodávání zboží na fakturu se splatností, na jejímž základě a na základě faktury ze dne 17. února 2003 a dodacích listů dne 17. února 2003 odebrali 49.530 kg betonářské oceli v hodnotě 546.861,-Kč, přičemž cenu za odebraný hutní materiál neuhradili, čímž způsobili společnosti T.-T., s. r. o., škodu ve výši 546.861,-Kč, a v celkové výši pak způsobili škodu 5.088.042,60 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. srpna 2006, sp. zn. 3 To 87/2006, bylo podle §256 tr. řádu odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel poukazuje na skutečnost, že bylo nesprávně aplikováno ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to v rozporu s §89 odst. 12 tr. zák. a bez aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Konkrétně namítl, že údaje obsažené v odůvodnění a potažmo ve skutkové větě nemají oporu v dokazování, když byla chybně deklarována cena zboží v případě poškozené M. S., a. s., na 12,- Kč za kilogram (viz rozsudek nalézacího soudu str. 25), avšak v provedených listinných důkazech (kupní smlouvy uzavřené mezi M. S., a. s., a P. s. r. o. ze dne 3. ledna 2003 a 17. ledna 2003 – jež byly čteny jako důkaz – viz protokol z veřejného zasedání dne 13. března 2006, str. 18) je deklarovaná cena 11,76 Kč, což snižuje případnou celkovou vzniklou škodu pod hranici 5.000.000,- Kč a ve svých důsledcích tak způsobuje nesprávnou aplikaci odst. 4 ustanovení §250 tr. zák., když mohlo (s ohledem na výši škody) být v daném případě aplikováno pouze ustanovením §250 odst. 3 tr. zák., což pro dovolatele má zásadní význam, např. v možnosti podmíněného trestu či možnosti odklonu v řízení. Dovolatel namítá, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu a výrok soudu o naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu nemá oporu v dokazování. Dle dovolatele naplnění skutkové podstaty není ani explicitně vyjádřeno ve skutkové větě rozsudku, což ostatně potvrdil i odvolací soud (str. 9 citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci) a nesplňuje tedy náležitosti stanovené v ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu. Naplnění zákonných znaků skutkové podstaty a tím i skutečnost, zda trestný čin byl spáchán či nikoliv, popř. zda jednání pachatele je trestným činem či nikoliv, je třeba vždy výslovně uvést ve výrokové části rozsudku. Zda jednání je či není trestným činem je dle dovolatele třeba vyložit jako otázku právního posouzení skutku, příp. jiné hmotně právní posouzení. Dovolatel dále poukázal na to, že dle právní věty rozsudku se měli obžalovaní obohatit („sebe obohatit“), čemuž však neodpovídá žádné skutkové zjištění soudu uvedené v rozsudku. Naopak, v odůvodnění rozsudku (str. 25 a 26) má soud za to, že došlo k přímému obohacení neustanovené třetí osoby, které byly předány finanční prostředky směřující k úhradě kupní ceny a splnění závazku vůči poškozeným společnostem. Dovolatel v této souvislosti má za to, že popis jednání obviněného ve skutkové větě neobsahuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Vytýká dále, že napadená soudní rozhodnutí neobsahují vymezení konkrétního jednání každého jednotlivého obviněného a rovněž subjektivní stránku trestného činu. Konstatuje, že obhajoba ve skutkové větě postrádá skutková tvrzení, týkající se úmyslu obviněného sebe obohatit, způsobit škodu a dále zejména příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného, způsobeným následkem a úmyslem spáchat právě takový následek. Dále dovolatel míní, že v rozporu se základními zásadami spravedlivého procesu nebyly provedeny jím navrhované důkazy a soud své rozhodnutí v rozsudku nezdůvodnil (např. důkaz spisem IMV, pracoviště Zlín, pod sp. zn. IN 35/15-TR-2003). Vyslovuje přesvědčení, že ani odvolací soud nenaplnil svou funkci, když se s obhajobou a vytýkanými vadami řádně nevypořádal. Konkrétně zmiňuje případ domovních prohlídek a případ nepoužitelných důkazů jako celku (použití procesně nezpůsobilých výpovědí či jejich částí - str. 8 usnesení Vrchního soudu v Olomouci, domovní prohlídku - str. 8 a 9 citovaného usnesení), kdy soud sice dospěl k názoru, že některé z výpovědí jsou procesně nezpůsobilé a v případě domovních prohlídek jsou pochybnosti o jejich zákonnosti, avšak nevyvodil z těchto skutečností žádné (právní) závěry. Toto považuje dovolatel za zvlášť závažné pochybení odvolacího soudu, a to vzhledem k tomu, že o tyto důkazy opírá své rozhodnutí soud I. instance a na základě těchto důkazů soud I. a II. stupně dospěl k rozhodnutí, které deklaruje, že ze strany dovolatele byly splněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a tedy byl spáchán trestný čin. Dovolatel konstatuje, že posouzení otázky, zda byly jednáním dovolatele naplněny všechny zákonné znaky příslušné skutkové podstaty, zejména kvalifikované, je pak posouzením otázky hmotně právní a tedy řádným dovolacím důvodem. Dovolatel dále uplatnil výhradu k otázce výše škody, přičemž se domnívá, že má-li být škodou majetková ujma, nelze v tomto případě zahrnout do výše škody i příslušnou DPH, neboť v tomto posuzovaném případě se nejedná o nutnost tzv. naturální restituce, ale o výtěžek z prodeje, kdy část kupní ceny, kterou je právě DPH, by poškozenému nepříslušela.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu vytýká soudům I. a II. stupně, že nebylo rozhodnuto o návrhu obhajoby na vrácení zajištěné tužky ani o návrhu státního zástupce na vydání ochranného opatření, týkajícího se této tužky. V rámci tohoto dovolacího důvodu dovolatel namítá, že v tzv. právní větě výroku soudu I. stupně chybí výslovné vyjádření skutečnosti, že se obvinění K. P. a S. G. skutků dopustili ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhuje dovolacímu soudu, aby usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. srpna 2006, sp. zn. 3 To 87/2006, jakož i rozhodnutí jemu předcházející zrušil a sám rozhodl ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. řádu o zproštění dovolatele obžaloby v plném rozsahu nebo věc vrátil soudu I. instance k novému projednání. Dovolatel současně navrhl, aby předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu České republiky usnesením v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. řádu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 2/2005, alespoň do doby, než dovolací soud o podaném dovolání rozhodne.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedl, že považuje podané dovolání za právně relevantní pouze v té části, v níž obviněný K. P. namítá, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu a výrok soudu o naplnění skutkové podstaty nemá oporu v dokazování. Domnívá se, že pod tento dovolací důvod lze podřadit i výhradu obviněného, dle níž „má-li být škodou majetková ujma, nelze dle názoru dovolatele v tomto případě zahrnout do výše škody i příslušnou DPH, neboť v tomto posuzovaném případě se nejedná o nutnost naturální restituce, ale o výtěžek z prodeje, kdy část kupní ceny, kterou je DPH, by poškozenému nepříslušela“. Uvedené námitky však považuje státní zástupce za neopodstatněné. Dle státního zástupce z tzv. skutkové věty pravomocného výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 2/2006, vyhlášeného dne 11. května 2006, vyplývá, že obviněný K. P. společně s obviněným S. G. způsobili poškozeným škodu v celkové výši 5.088.042,60 Kč, dále i fakt, že k tomuto následku došlo i v důsledku toho, že někoho úmyslně uvedli v omyl, a to tak, že již v okamžiku, kdy požadovali uskutečnění dodávek zboží (tažené, respektive betonářské oceli) v rozporu se skutečností dodavatelům uváděli, že disponují dostatkem finančních prostředků k zaplacení dodávek zmíněného zboží, případně, že ke dni splatnosti příslušné faktury budou disponovat větším objemem finančních prostředků, které použijí na úhradu dodávky zboží, a že provedli dispozici s určitou majetkovou hodnotou (převzali dodané zboží a toto dále prodávali). Závěru, že obvinění K. P. a S. G. měli úmysl uvést někoho v omyl a způsobit tak na cizím majetku škodu a dosáhnout tak obohacení již v době, kdy uváděli jiné osoby v omyl a kdy docházelo k obohacení, nasvědčuje dle státního zástupce to, že předstírali solventnost firmy P. s. r. o., čehož dosáhli tím, že odebraný hutní materiál od samého počátku prodávali za cenu nižší, než byla cena nákupní a z takto vyinkasovaných peněžních prostředků zaplatili dodavatelům za první dodávky, aby dosáhli toho, že jim bude prodáno další zboží, za jehož dodávky již od samého počátku jednání nechtěli platit a ani reálně nezaplatili. V souvislosti s další výhradou dovolatele v otázce obohacení, státní zástupce upozorňuje, že obohacení se nemusí shodovat se škodou. Připomíná i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, dle kterého „závěr nalézacího soudu, že obžalovaní obohatili sebe, není zpochybňován zjištěním, že z trestné činnosti měly zisk i další osoby, které se ovšem nepodařilo ustanovit“. K otázce příčinné souvislosti zdůraznil, že škoda vzniklá na straně poškozených firem je výlučným následkem podvodného jednání obviněných, ke kterému již nepřistoupili žádné okolnosti, které by měly za následek přerušení příčinné souvislosti. K námitce obviněného K. P., že soudy dříve činné ve věci se nezabývaly otázkou podílu obviněných na spáchání předmětného skutku uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce uvedl, že skutkový stav, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v odůvodnění, zejména tohoto rozsudku, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obvinění K. P. a S. G. dopustili trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. V takovém případě již dále není nutné, aby se každý z obviněných zúčastnil trestné činnosti ve stejném či obdobném rozsahu. Závěr, že v případě jednání obviněných se jedná o spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. v té alternativě, kdy trestný čin je spáchán společným jednáním dvou osob, z nichž každá vykoná část jednání, které ve svém souhrnu naplňují všechny zákonné znaky trestného činu, je zřejmý ze skutkového zjištění, že to byli oba jmenovaní obvinění, kdo navázal kontakt s poškozenými společnostmi, přičemž obviněný K. P., který se představoval jako osoba jednající za firmu P. s. r. o., byl více aktivnější, než obviněný S. G. při jednání se zástupci poškozených firem (tedy při uvádění poškozených v omyl), zatímco S. G., jako jednatel společnosti P. s. r. o., podepisoval doklady potřebné k uskutečnění jednotlivých odběrů, zejména kupní smlouvy, a tak zajišťoval průběh dispozice s majetkovými hodnotami, přičemž jejich činnost byla natolik vzájemně provázána, že lze vyloučit, že by tak činili bez předchozí vzájemné dohody. Rovněž při posuzování opodstatněnosti té části dovolání, ve které je uvedeno, že v případě posuzovaného jednání nelze zahrnout do výše škody i příslušnou DPH, dospěl státní zástupce k závěru, že argumentace dovolatele je neopodstatněná.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který se týká nerozhodnutého návrhu na vrácení zajištěné tužky, státní zástupce uvedl, že chybějící výrok v této otázce není možno subsumovat pod uplatněný dovolací důvod ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů, zakotvených v ustanovení §265b tr. řádu. K námitce dovolatele, že v tzv. právní větě uvedené ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně chybí výslovné vyjádření skutečnosti, že se obvinění K. P. a S. G. skutků dopustili ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., státní zástupce uvedl, že v tzv. právní větě uvedené v rozhodnutí není zapotřebí zvlášť vyjadřovat skutečnost svědčící o spáchání trestného činu formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Spolupachatelství není totiž samostatnou formou trestného činu, ale jedná se toliko o formu trestné součinnosti. Spáchání trestného činu ve spolupachatelství postačí vyjádřit v popisu skutku. V rozsahu zmíněné námitky dovolatele státní zástupce shledává dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, protože žádný výrok napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci není neúplný ani v nich nechybí. Vzhledem k argumentaci uvedené ve svém vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání. Současně souhlasil pro případ, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu, s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu/, neboť bylo podáno proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. řádu), že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/ a splňuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocených důkazů, ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03). V dovolání je možné vytýkat jen právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, ale není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním s cílem dosáhnout jejich změny a v návaznosti na to i jiného právního posouzení.
Nejnovější judikatura Ústavního soudu, zejména pak nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 a nález sp. zn. IV. ÚS 216/04 (a obdobně i nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03), nepřipuštění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bez ohledu na námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, označuje za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Reflektuje tuto judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud do rámce dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadil i „zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“ (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 864/2006), čili „zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání“ (viz usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo 849/2006).
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterým zpochybňoval skutková zjištění soudů, hodnocení provedených důkazů, jakož i ta jejich část, jež se týkala návrhů na doplnění dokazování (námitky chybně deklarované ceny zboží, procesních vad). Z povahy těchto námitek dovolatele je zřejmé, že jejich prostřednictvím napadal údajné vady skutkových zjištění učiněných soudy, nikoli vady právního posouzení zjištěného skutku. Námitkami tohoto druhu však dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. řádu, takže k nim Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03).
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g ) tr. řádu shledal Nejvyšší soud námitky dovolatele, dle kterých
1. jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a závěr soudu v této souvislosti nemá oporu v provedeném dokazování,
2. do výše způsobené škody, jež je dle jeho názoru majetkovou újmou, nelze zahrnout i DPH, neboť v předmětné věci jde o výtěžek z prodeje, kdy část z kupní ceny, kterou je DPH, by poškozenému nepříslušela,
3. se soudy nezabývaly otázkou podílu obviněných na spáchání předmětného skutku.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (viz unesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 640/2006).
Existence shora uvedených vad byla dovolatelem spatřována v tom, že nalézacím ani odvolacím soudem nebylo rozhodnuto o návrhu obhajoby na vrácení zajištěné tužky, ani návrhu státního zástupce na vydání ochranného opatření, týkajícího se této tužky, jakož i absence výslovného vyjádření skutečnosti, že se obvinění dopustili předmětných skutků formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Námitky dovolatele, jakkoli relevantní z pohledu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, shledal Nejvyšší soud ve vztahu k trestnému činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák. za neopodstatněné:
Dle ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. V souvislosti s posuzovanou věcí Nejvyšší soud odkazuje na interpretaci uvedené zákonné skutkové postaty, dle níž
· o podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák. jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1256/2003),
· omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 966/2006).
Nalézací i odvolací soud úmyslné uvedení v omyl konstatovaly na základě skutkových zjištění, dle kterých obvinění v rozporu se skutečností dodavatelům uváděli, že disponují dostatkem finančních prostředků k zaplacení dodávek zakoupeného zboží, příp. že ke dni splatnosti příslušné faktury budou disponovat větším objemem finančních prostředků, dále předstírali solventnost firmy P. s. r. o., čehož dosáhli tím, že odebraný hutní materiál prodávali za cenu nižší, než byla cena nákupní a z takto získaných finančních prostředků uhradili dodavatelům cenu za první dodávky.
K výši způsobené škody pak Nejvyšší soud připomíná, že obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele, anebo někoho jiného, přičemž se nemusí shodovat se škodou, která je způsobená poškozenému. Odkazuje přitom na konstatování odvolacího soudu, dle něhož námitku obviněného stran nesprávného vyčíslení škody nepovažuje za důvodnou, jelikož závěr nalézacího soudu, že obžalovaní obohatili sebe, není zpochybňován zjištěním, že z trestné činnosti měly zisk i další osoby.
K námitce absence stanovení podílu obviněných na spáchání předmětných skutků Nejvyšší soud toliko poznamenává, že v případě spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. není nutné, aby se každý z obviněných zúčastnil trestné činnosti ve stejném, či obdobném rozsahu, o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplní svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému spáchání trestného činu, působí současně a ve svém celků naplňují jeho skutkovou podstatu. Vycházeje z těchto intencích je interpretován pojem spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. stávající judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 8 Tdo 1133/2004).
V předmětné věci lze konstatovat naplnění podmínek druhé z uvedených tří alternativ spolupachatelství. Z provedených skutkových zjištění vyplývá, že to byli oba obvinění, kdo navázali kontakt s poškozenými společnostmi, přičemž pro právní posouzení skutku není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z obviněných podílel na způsobení škody poškozeným společnostem.
Vycházeje z uvedených argumentů nelze dospět k závěru o extrémním nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, naopak, tyto z provedeného dokazování vyplývají.
Za neopodstatněné shledal Nejvyšší soud rovněž námitky dovolatele ve vztahu k absenci resp. neúplnosti výroku rozhodnutí, jakkoli relevantní z pohledu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu:
Z ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu a §121 až 124 tr. řádu vyplývá, že za chybějící výrok rozsudku nelze považovat absenci výroku o vrácení věci podle §80 odst. 1 tr. řádu, ale ani výrok o ochranném opatření, jestliže o něm nebylo v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání konaném o odvolání rozhodnuto, jak je tomu v posuzované věci.
Vzhledem ke skutečnosti, že spolupachatelství představuje toliko formu trestné součinnosti, postačuje spáchání trestného činu ve spolupachatelství vyjádřit v popisu skutku, a to i přesto, že v praxi bývá obvykle spáchání trestného činu ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. vyjádřeno přímo ve výroku o vině. Spáchání trestného činu ve spolupachatelství je totiž toliko jedním z hledisek pro ukládání trestu /§31 odst. 2 písm. a) tr. zák./.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a obsahuje zákonem vyžadované náležitosti, a to z pohledu namítané absence, resp. neúplnosti výroku rozhodnutí.
Odvolací soud ve svém rozsudku dále plně dostál požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že návrh na povolení odkladu výkonu rozhodnutí nebo přerušení výkonu rozhodnutí nebyl předsedou soudu prvního stupně dovolacímu soudu předložen, Nejvyšší soud neshledal důvod k postupu podle §265h odst. 3 tr. řádu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman