ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1218.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1218/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2007 o dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 55 To 467/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 115/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 34 T 115/2006, byl obviněný J. B. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž s obviněnými J. W., J. R. a M. F. „dne 20. 10. 2005 přijeli vozem řízeným J. B. do L., když cestou zakoupili na pokyn M. F. provaz, rukavice, nůž a lepící pásku, v L. po setkání M. F. s dosud nezjištěnou osobou si nechali ukázat bydliště poškozeného, poté M. F. a J. B. čekali před domem ve vozidle a J. W. a J. R. kolem 13.00 hodin po zazvonění a otevření dveří poškozeným B. H., vnikli do jeho bytu tak, že poškozeného vstrčili dovnitř, zde jej povalili na zem, byt prohledávali a opakovaně poškozenému vyhrožovali podříznutím, pokud jim nevydá peníze, přitom mu nožem způsobili řezné rány na hlavě velikosti 7 cm, na zátylku a na bradě velikosti 1 cm, z bytu přitom odcizili dva telefony, reklamní hodinky, peněženku s doklady, vše v hodnotě 4.475,- Kč a částkou 250,- Kč a dalších 700,- Kč na hotovosti“.
Za to byl obviněný J. B. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. W., J. R. a M. F.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně Č. p., a.s., škodu ve výši 5.425,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla Č. p., a.s. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, usnesením ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 55 To 467/2006, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 55 To 467/2006, podal obviněný J. B. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku prohlásil, že se nikdy nedopustil uvedeného jednání. Připustil, že skutečně jel v dopoledních hodinách dne 20. 10. 2005 na trase z R. do L., a to poté, co byl požádán M. F., aby jej a další osoby, konkrétně J. W. a J. R., svezl. Současně však poznamenal, že se tak stalo v rámci standardní spolupráce s M. F., jenž si ho opakovaně za úplatu zjednával za účelem zajištění dopravy na různá místa a že dotyčnému sloužil v podstatě jako jakýsi taxikář. Podotkl ještě, že řízení motorových vozidel je jeho zálibou a že se touto činností odreagovával. Konstatoval pak, že to je celá jeho účast na údajné trestné činnosti, tzn. že jezdil podle požadavku ostatních spoluobviněných do L. a následně po L., přičemž nevěděl, že by tito měli páchat trestnou činnost, a neviděl ani následně, že by nějakou trestnou činnost spáchali. Dodal, že ostatně také spoluobvinění se vyjádřili tak, že se ničeho nedopustil a že sloužil jen jako taxikář.
Následně odmítl, že by spoluobžalovaným poskytl nějakou pomoc při páchání předmětné trestné činnosti, a vyjádřil přesvědčení, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by to byl on, kdo se na trestné činnosti ve formě pomoci podílel. Uvedl, že institut účastenství ve formě pomoci k trestnému činu předpokládá nějaké konkrétní jednání a že pokud někoho vezl a nevěděl, že se tento bude dopouštět trestné činnosti podle §234 tr. zák., resp. §238 tr. zák., nemohlo jeho jednání po subjektivní stránce ani po stránce objektivní naplnit znaky kvalifikované formy účastenství na trestném činu ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Účastenství na trestném činu musí zahrnovat i srozumění pachatele s tím, že svým jednáním nějakému trestnému činu napomáhá. K tomu zdůraznil, že s tímto srozuměn nebyl, protože o žádném trestném činu nevěděl a jeho jednání k páchání trestného činu nenapomohlo. Vůbec totiž nepředpokládal, že J. R. a J. W. vniknou do domu jiného a následně se tam budou dopouštěn násilí, při kterém si budou opatřovat cizí věc. Podle jeho slov z žádného důkazu není ani zřejmé, že by s těmito skutečnostmi měl být srozuměn. S odkazem na to, že jeho obhajoba je stále stejná a je navíc potvrzována též výpověďmi dalších spoluobviněných, dovodil, že v jeho případě nebyla naplněna formální ani materiální stránka skutkové podstaty trestných činů, pro které byl odsouzen, a navrhl, aby byl zproštěn obžaloby v celém rozsahu.
V další části svého dovolání vyjádřil přesvědčení, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, jenž neodpovídá ustanovení §23 a §31 tr. zák. Opakoval přitom, že o jednání spoluobviněných nevěděl, nebyl schopen mu jakkoliv zabránit a na předmětné trestné činnosti se nijak nepodílel.
Uvedl pak ještě, že v řízení před soudem druhého stupně bylo hrubým způsobem zkráceno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces. Přestože totiž pracovnici soudu oznámil svoji pracovní neschopnost a následně ji i doručil Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce Liberec, tento soud jednal a rozhodl o jeho odvolání ve veřejném zasedání dne 9. 1. 2007 v jeho nepřítomnosti.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se v obecné rovině vyslovil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž mimo jiné uvedl, že tento dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. Dále poznamenal, že obecné ustanovení §234 odst. 1, odst. 2 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání nikterak neupravuje a že lze na nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal. Podle státního zástupce je však třeba důsledně respektovat ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného nemůže odvolací soud veřejné zasedání konat jen tehdy, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Státní zástupce také připomněl, že je třeba odlišně posuzovat podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Podle §238 tr. ř. se totiž na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, z čehož plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou.
Státní zástupce poté konstatoval, že Nejvyšší státní zastupitelství České republiky zjistilo, že předseda senátu soudu druhého stupně v dané trestní věci nařídil veřejné zasedání na den 9. 1. 2007 a že lze také vcelku oprávněně předpokládat, že v tomto směru učinil pokyn, aby obviněný byl o termínu veřejného zasedání vyrozuměn vzorem č. 7a – vyrozumění o veřejném zasedání (dle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení). Je tedy zřejmé, že předseda senátu tím, že dal pokyn kanceláři obviněného o termínu veřejného zasedání vyrozumět vzorem č. 7a, jednoznačně vyjádřil, že účast obviněného při veřejném zasedání není nutná. Státní zástupce přitom podotkl, že ze spisových materiálů, kterými disponuje, vyplývá, že lhůta k přípravě na veřejné zasedání ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. byla u obviněného zachována.
Opětovně pak zdůraznil, že zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou zákonem vymezeny tak striktně jako v případě, jde-li o konání hlavního líčení. S ohledem na ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) shledal, že u veřejného zasedání je třeba v zásadě dbát toho, aby účast u veřejného zasedání byla obviněnému umožněna též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
V posuzovaném případě však státní zástupce dospěl k závěru, že omluva neúčasti obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu (konaného dne 9. 1. 2007) nesplňuje předpoklad řádného provedení, protože mimo veškeré pochybnosti stojí fakt, že obviněný uváděl, že je v pracovní neschopnosti, což dokladoval přiloženým potvrzením o pracovní neschopnosti. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se ovšem vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Potvrzení lékaře, že ve smyslu §2 této vyhlášky uznal obviněného práce neschopným, tedy samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Samotné předložení zmíněného potvrzení, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z nemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění.
S ohledem na výše uvedenou argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že pokud obviněný své dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., činí tak způsobem zjevně neopodstatněným.
Dále se státní zástupce vyslovil k námitkám, které mají podle obviněného zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V prvé řadě poznamenal, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. V dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze proto jednak vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu nalézacího a v návaznosti na to i soudu odvolacího, navrhovat opakování důkazů, respektive provádění důkazů dalších, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené, a jednak namítat, že soud prvního či druhého stupně opřel své rozhodnutí o důkazy získané způsobem, který neodpovídal předepsanému procesnímu postupu.
Poté vyjádřil přesvědčení, že námitky obviněného proti výroku o vině nelze subsumovat pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů), neboť obviněný ve své podstatě pouze prioritně napadá skutkové závěry učiněné soudy obou stupňů, polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, a dovolacímu soudu předkládá k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, a až sekundárně tvrdí, že pokud někoho vezl a nevěděl, že se bude dopouštět trestné činnosti ve smyslu §234 tr. zák. resp. §238 tr. zák., nemohlo jeho jednání po subjektivní stránce a především pak ani po objektivní stránce naplnit znaky skutkové podstaty §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., tedy takto kvalifikované formy účastenství na trestném činu. Výše uvedené námitky uplatněné v dovolání obviněného by podle státního zástupce mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný však tímto způsobem ničeho nenamítl a navíc Nejvyšší státní zastupitelství po přezkoumání způsobu pravomocného rozhodování v trestní věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 34 T 115/2006 nedospělo k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů.
Také výhrady obviněného proti výroku o trestu státní zástupce zhodnotil jako výhrady, které nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř. Nadto uvedl, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci příslušné trestní sazby a nepřichází tedy v úvahu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (tím spíše ani dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř.) a že obviněný na žádný z nich ani neodkazoval. Pokud obviněný v souvislosti s výrokem o trestu soudům obou stupňů vytkl, že při rozhodování o trestu nepřihlédly k tomu, že nevěděl o jednání spolupachatelů a nebyl mu schopen jakkoliv zabránit a na trestné činnosti se nepodílel, opřel své dovolání o námitky, které jím uplatněný dovolací důvod nenaplňují.
Státní zástupce proto navrhl Nejvyššímu soudu, aby ve svém rozhodnutí konstatoval, že dovolání obviněného v té části, ve které odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Vzhledem k výše uvedené argumentaci obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce učinil konečný návrh, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného ve svém celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Přitom upozornil na skutečnost, že podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 55 To 467/2006, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Obviněný namítl, že bylo hrubým způsobem zkráceno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, neboť ačkoli oznámil a následně i doručil odvolacímu soudu svoji pracovní neschopnost tento soud jednal a rozhodl o jeho odvolání dne 9. 1. 2007 ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti. Takovou dovolací námitku je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto jej o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení.
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 9. 1. 2007 v 09.30 hod. Vyrozumění o tomto veřejném zasedání převzal obviněný dne 28. 12. 2006, tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení §233 odst. 2 tr. ř.
Tím odvolací soud vytvořil obviněnému podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit.
Z úředního záznamu založeného na č. l. 519 spisu vyplývá, že dne 9. 1. 2007 v 9.00 hod. (tedy půl hodiny před zahájením veřejného zasedání) obviněný telefonicky sdělil soudu druhého stupně, že se omlouvá z dnešního veřejného zasedání, neboť je nemocen. Uvedl, že včerejšího dne byl v nemocnici na infúzi a měl za to, že bude schopen se veřejného zasedání zúčastnit, ale jeho zdravotní stav se dnes natolik zhoršil, že se k veřejnému zasedání dostavit nemůže a žádá proto o jeho odročení, přičemž přislíbil, že neschopenku od lékaře doručí co nejdříve. Z předloženého trestního spisu však vyplývá, že do něho nebyl před konáním předmětného veřejného zasedání a ani později založen žádný doklad o pracovní neschopnosti obviněného ve vztahu ke dni 9. 1. 2007, ani lékařská zpráva, jež by prokazovala, že obviněný skutečně nebyl schopen se tohoto dne dostavit k veřejnému zasedání.
Jak již bylo výše uvedeno, důvodem odročení veřejného zasedání může být pouze řádná omluva, tedy řádně odůvodněná (a podložená) omluva (žádost). Za takovou však nelze považovat blíže nekonkretizované a ničím nepodložené sdělení obviněného, že se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že se nemůže k veřejnému zasedání dostavit. Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za vhodné připomenout rovněž závěry odvolacího soudu, podle nichž: „Ze vzdálenosti místa bydliště, kde se obžalovaný v současné době zdržuje, místa soudu a skutečnosti, že se obžalovaný omlouvá těsně před začátkem veřejného zasedání, zcela jednoznačně vyplývá účelovost omluvy obžalovaného. Pokud by totiž teprve v 09.00 hod. uvážil, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje účast na veřejném zasedání, musel by toto zjištění učinit již na cestě k soudu, neboť je vyloučeno, aby vzdálenost z místa bydliště do místa soudu vykonal za 30 minut. Obžalovaný svůj zdravotní stav nedoložil lékařskou zprávou, omluvu učinil tzv. na poslední chvíli a údaje, které poskytl, byly natolik obecné, že odvolacímu soudu nedávaly žádnou možnost si tvrzení obžalovaného ověřit. Vzhledem k těmto skutečnostem vyhodnotil odvolací soud omluvu obžalovaného jako účelovou a neakceptoval jeho žádost o odročení veřejného zasedání.“
Navíc Nejvyšší soud považuje za vhodné se zřetelem k argumentaci obviněného pracovní neschopenkou poznamenat, že potvrzení lékaře o dočasné pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Samotné předložení zmíněného potvrzení, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění a způsob léčby, ani druh a rozsah omezení, která z nemocnění nebo z jeho léčby pro tu konkrétní osobu vyplývají, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že omluvu obviněného z veřejného zasedání, které se dne 9. 1. 2007 konalo u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, nelze označit za řádnou a důvodnou.
K tomu je namístě dodat, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným, řádně nedoloženým nebo nedůvodným požadavkům obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.
Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu vytýkat, jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného.
Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však dovolací námitky uplatněné ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům de facto vytýká nesprávné hodnocení důkazů (své výpovědi a výpovědí spoluobviněných) a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivější) verzi skutkového stavu věci (prohlašuje, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, neboť pouze řídil vozidlo podle pokynů spoluobviněných a nevěděl, že by tito měli v inkriminované době páchat trestnou činnost, a ani neviděl, že by nějakou trestnou činnost spáchali). Teprve sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce obviněného stran nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten obviněný formálně ani věcně neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (obviněnému byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci příslušné trestní sazby stanovené za trestné činy, jimiž byl uznán vinným). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. B. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý