ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.241.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 241/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce R.P.G. R.E. R., s.r.o., proti žalované J. S., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 18 C 395/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 2006, č.j. 42 Co 288/2006-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č.j. 18 C 395/2005-36, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 11, o velikosti 1+3 s příslušenstvím, v domě č.p. 1674 na ulici V. Vacka v O. – P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalované uložil byt vyklidit po skončení nájemního vztahu, do 15 dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že žalované byl předmětný byt přidělen v roce 1981 jako byt podnikový, že žalovaná uzavřela dne 6. 12. 1986 manželství s J. S., že toto manželství dosud trvá, že jmenovaný je výlučným vlastníkem domu č.p. 1236 v ulici Petřvaldská v obci R. (dále „dům v Petřvaldské“), v němž se nachází jedna bytová jednotka o velikosti 1+4 s příslušenstvím, v níž bydlí manžel žalované se svým otcem, o kterého pečuje, že dle záznamu o kontrole bytu ze dne 24. 4. 2001 užívá předmětný byt žalovaná se svojí neteří a jejím dítětem, že dne 17. 11. 2000 učinila žalovaná u správce předmětného domu prohlášení, že předmětný byt stále užívá a denně pečuje s manželem o jeho otce v domě v Petřvaldské, že žalovaná požádala o souhlas s podnájmem bytu, a že dle prohlášení nájemníků v předmětném domě byt užívaly a užívají vedle žalované i jiné osoby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu daná žalované z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) je platná a byla jí řádně doručena, že vzhledem k charakteru předmětného bytu jako bytu podnikového k němu nevzniklo jí a jejímu manželovi právo společného užívání bytu manžely, že výlučné právo osobního užívání, jež svědčilo toliko žalované se ze zákona transformovalo na její výlučné právo nájmu, byť již není pracovnicí žalobce. Soud prvního stupně dále dovodil, že uplatněný výpovědní důvod je naplněn, neboť žalovaná má dva byty, když jí vedle práva nájmu k předmětnému bytu svědčí právní důvod bydlení v domě jejího manžela (zde poukázal na „rozhodnutí Nejvyššího soudu 26 Cdo 813/99 a 26 Cdo 2471/99“), a lze na ní spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt. Vyjádřil názor, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho domácnosti, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět. O takový případ se však v souzené věci nejedná, když dům v Petřvaldské je svojí velikostí plně způsobilý uspokojit bytové potřeby tří osob (tj. žalované, jejího manžela a tchána), žalovaná je v důchodě, a je schopna dopravit se z domu svého manžela do O. kde má lékaře, neboť jak sama uvedla, dojíždí dlouhodobě a pravidelně z O. za svým manželem a pomáhá mu v péči o jeho otce. Neshledal opodstatněnou její námitku, že tchán nesouhlasí s jejím bydlením v domě v Petřvaldské s odůvodněním, že jednou ze základních povinností manželů je žít spolu, pokud to jejich faktické poměry umožňují, a teprve následně lze zohledňovat přání ostatních členů rodiny, týkající se jejich bydlení. Na základě toho žalobě vyhověl, přičemž povinnost žalované k vyklizení bytu vázal na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 věty první obč.zák.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 9. 2006, č.j. 42 Co 288/2006-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Uvedl dále, že při posouzení naplněnosti daného výpovědního důvodu nelze pominout okolnost, že uvedený stav, kdy žalované svědčí právní důvod užívání dvou bytů, trvá již několik let, a za tuto dobu neučinila žádné kroky k tomu, aby takovou situaci vyřešila. Neshledal opodstatněným její nové tvrzení obsažené v odvolání, že s manželem nikdy nevedli společnou domácnost, neboť je v rozporu s provedenými důkazy a lze je hodnotit jako účelové,
a to i přesto, že manžel žalované podal návrh na rozvod manželství. Důvody obsažené v jeho návrhu jsou zcela totožné s důvody tvořícími procesní obranu žalované v souzené věci, a nelze přehlédnout, že návrh na rozvod (ačkoliv se opírá o tvrzený dlouhodobý rozvrat manželství) byl podán devět měsíců po vynesení rozsudku soudu prvního stupně, a těsně před jednáním odvolacího soudu v souzené věci; před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu nebylo o tomto návrhu rozhodnuto. Odvolací soud uzavřel, že výkon práva žalobce dát žalované výpověď z nájmu bytu nelze hodnotit jako rozporný s dobrými mravy (§3 obč.zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka má za to, že „zásadní právní význam spočívá v posouzení dvou základních otázek – první, kdy nájemce má dva a více bytů, a druhé, kdy lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt“. Vyjadřuje nesouhlasem se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že má dva byty. Namítá, že v řízení prokázala, že její manželství nebylo souladné, i když žádný z manželů tuto situaci neřešil návrhem na rozvod,
a odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz výslechem jejího manžela a tchána. Poukazuje na to, že vztahy mezi manžely mají osobní charakter, který je rozhodující pro posouzení, zda lze na ní spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden byt. Není-li manželství souladné (uvádí se dále v dovolání), nelze jeho účastníky nutit, aby spolu bydleli v jednom bytě (v dané věci v nemovitosti) a tím prohlubovat existující rozpory mezi nimi, a to i s přihlédnutím k tomu, že otec jejího manžela s jejím bydlením v domě na Petřvaldské nesouhlasí, a faktický výkon jejího odvozeného práva v domě bydlet může být pro zúčastněné nepřijatelný. Dovolatelka má za to, že právo bydlení manžela nevlastníka, odvozené z rodinně právního vztahu manželství, je zcela jistě na místě za předpokladu, že je zde vůle nebo za předpokladu, že druhý z manželů nemá jinou možnost „mít vlastní byt“; tento výklad je konformní s Listinou základních práv a svobod. Dovolatelka dále zpochybňuje výrok odvolacího soudu o nákladech řízení námitkou, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, ačkoliv svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby v dané věci (§143 o.s.ř.). Závěrem navrhla, aby rozsudky obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení dvou otázek – první, kdy nájemce má dva a více bytů, a druhé, kdy lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt“.
Pokud jde o první z nich, tato otázka přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit, neboť jde o otázku, jejíž výklad se v judikatuře soudů již ustálil. Na tuto judikaturu odkázal již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud se s ním ztotožnil. Dovolacímu soudu nezbývá než dodat, že právní názor, podle kterého o případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi, vlastníku (spoluvlastníku) domu, neboť manžel, nevlastník má za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel, vlastník, má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit, byl vyjádřen již ve Zprávě o zhodnocení rozhodování soudů uveřejněné pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160, dále v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 11. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2471, uveřejněných pod č. 118 a č. 4 v časopise Soudní judikatura 10/2001 a 1/2002 (na které odkázal soud prvního stupně), a též např. v rozsudku ze dne 19. 11. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1772/2002 (ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 8. 2004, sp.zn. I. ÚS 81/04) a v rozsudku ze dne 1. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 909/2004. Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu.
Odvolací soud nepochybil, ani pokud dovodil, že okolnosti, pro které žalovaná byt v domě v Petřvaldské neužívá, nejsou rozhodné z hlediska existence jejího právního důvodu tento byt užívat. V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp.zn. 26 Cdo 349/99, uveřejněný pod č. 106 v časopise Soudní judikatura 10/2000 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 8. 2000, sp.zn. I. ÚS 355/2000), v němž Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč.zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. Byť se označený judikát vztahuje k přechodu práva nájmu bytu, je výklad pojmu „vlastní byt“ aplikovatelný i pro případ existence „druhého“ bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2000, sp.zn. 26 Cdo 107/2004).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže v dané věci založit ani druhá z označených otázek zásadního právního významu.
Soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2002, a rozsudek ze dne 12. 9. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1198/2000, uveřejněný pod C 732 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10). Přitom otázku, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; subjektivní zájmy a pocity nájemce nejsou v tomto ohledu právně významné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1772/2002 /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 8. 2004, sp.zn. I. ÚS 81/04/).
Se zřetelem k odůvodnění napadeného rozsudku (viz výše) lze dovodit, že odvolací soud se posouzením dané otázky zabýval z naznačených hledisek, a že jeho rozhodnutí je konformní s ustálenou judikaturou.
Lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu