ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.4010.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4010/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně RNDr. E. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. J. B. a 2) M. B., zastoupeným advokátem, o vyklizení souboru místností, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 47/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2007, č. j. 13 Co 455/2006-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. června 2006, č. j. 18 C 47/2005-66, výrokem I. uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „3 místnosti, a to pokoj o podlahové ploše 19,87 m2, pokoj o podlahové ploše 25 m2
a pokoj o podlahové ploše 18,76 m2, a dále kuchyň o podlahové ploše 15,25 m2 v bytě
o velikosti 4+1 s příslušenstvím, II. kategorie, ve druhém patře vlevo od schodiště domu č. p. 135 v P. 1, ul. E. K. 7, a příslušenství tohoto bytu“ (dále jen „soubor místností,“ resp. „předmětné místnosti,“ či „místnosti“ a „předmětný dům“), výrokem II. zamítl žalobu, aby předmětné místnosti byla povinna vyklidit rovněž tehdejší druhá žalovaná L. B. (dále jen „tehdejší druhá žalovaná“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými (výrok III.) a ve vztahu mezi žalobkyní a tehdejší druhou žalovanou (výrok IV.).
K odvolání všech účastníků řízení (odvolání tehdejší druhé žalované směřovalo pouze proti nákladovému výroku IV.) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 13 Co 455/2006-106, výrokem I. zastavil odvolací řízení o odvolání žalobkyně, výrokem II. citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé (ve výroku I.) a v nákladových výrocích (ve výrocích III. a IV.) a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzaly oba soudy především za zjištěno, že matka prvního žalovaného Dr. B. B. byla nájemkyní „bytu sestávajícího ze 4 pokojů
a kuchyně s příslušenstvím, II. kategorie, ve 2. patře domu čp. 135 v P. 1, ul. E. K. 7“ (dále jen „byt 4+1“), že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. září 1992, sp. zn. 12 C 292/92, přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu Dr. B. B. k bytu 4+1 a mimo jiné jí uložil povinnost tento byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů poté, kdy jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt, že první žalovaný a jeho tehdejší manželka PhDr. E. B. užívali jako nájemci byt 1+1, který se nacházel rovněž ve 2. patře předmětného domu (dále jen „byt 1+1“), a že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. srpna 1994, sp. zn. E 241/94, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. května 1995, č. j. 11 Co 175/95-20, byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením předmětného bytu matkou prvního žalovaného. Dále zjistily, že podle dohody o narovnání (uzavřené dne 30. listopadu 1998 mezi žalobkyní na straně jedné a matkou prvního žalovaného, prvním žalovaným
a jeho tehdejší manželkou PhDr. E. B. na straně druhé) měl oddělením jednoho pokoje z bytu 4+1 a jeho připojením k vedlejšímu bytu vzniknout byt č. 7
o velikosti 3+1 s příslušenstvím, II. kategorie, nacházející se ve 4. podlaží domu č. p. 135 v P. 1, E. K. 7 (dále opět jen „soubor místností“, resp. „předmětné místnosti,“ či „místnosti“), že téhož dne (30. listopadu 1998) uzavřela žalobkyně s Dr. B. B., prvním žalovaným a jeho tehdejší manželkou PhDr. E. B. nájemní smlouvu k předmětným místnostem (dále jen „nájemní smlouva ze dne 30. listopadu 1998“), že účastníci nájemní smlouvy ze dne 30. listopadu 1998 měli v úmyslu touto smlouvou založit nájemní právo k takto vzniklému bytu 3+1 s příslušenstvím a že ke kolaudaci bytu 3+1 s příslušenstvím nikdy nedošlo. Vzaly rovněž za prokázáno, že předmětné místnosti doposud užívají žalovaní (žalovaný M. B. je synem žalovaného MUDr. J. B.), že Dr. B. B. zemřela, že PhDr. E. B. místnosti opustila v roce 2003, že první žalovaný uzavřel dne 1. března 2003 manželství s tehdejší druhou žalovanou, že tehdejší druhá žalovaná místnosti opustila v únoru 2006 a že zde nemá žádné věci. Na tomto skutkovém základě oba soudy především dovodily, že bytem se rozumí jen takový soubor místností, který je určen k bydlení rozhodnutím stavebního úřadu (jinak řečeno pro účely bytu jako předmětu právního vztahu nájmu bytu je rozhodující kolaudační a nikoli faktický stav). Poté rovněž dovodily, že pokud účastníci nájemní smlouvy ze dne 30. listopadu 1998 nerespektovali kolaudovaný stav dotčených prostor
a v rozporu s ním hodlali touto nájemní smlouvou zřídit Dr. B. B., prvnímu žalovanému a PhDr. E. B. nájemní právo k neexistujícímu bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, bylo jejím předmětem plnění nemožné a nájemní smlouva ze dne
30. listopadu 1998 je proto absolutně neplatným právním úkonem podle §37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve účinném v době jejího uzavření (dále jen „obč. zák.“). Z tohoto důvodu pak žalovaným nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětných místností a požadavek žalobkyně na jejich vyklizení je podle §126 odst. 1 obč. zák. opodstatněný. Za této situace žalobě ve vztahu k žalovaným vyhověly; v části směřující proti tehdejší druhé žalované byla žaloba zamítnuta proto, že předmětné místnosti již v minulosti opustila, čímž její povinnost zanikla splněním.
K odvolací námitce žalovaných, že jejich vyklizení by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud dodal, že pokud jim od počátku nesvědčil platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení, neboť z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. lze pouze omezit již stávající právo a nikoli založit jakékoli právo nové.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Podle jejich názoru se oba soudy nedostatečně vypořádaly s jejich námitkou, že vyklizení je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti poukázali na konkrétní okolnosti na jejich straně, které nebyly podle jejich názoru soudy zohledněny a které jsou podle nich rozhodné pro řešení otázky, zda jejich vyklizení je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítli, že „předmětné prostory ve skutečnosti bytem byly“ a soudy tak vyřešily „otázku existence nebo neexistence bytové jednotky v rozporu s hmotným právem.“ Podotkli, že se jedná o „bytovou jednotku, která byla řádně zkolaudována, ovšem z vůle smluvních stran byla z již existujícího souboru místností určených rozhodnutím stavebního úřadu k bydlení jedna místnost vyňata.“ Mají za to, že je na místě vedle zákonné definice bytu uplatnit také ustanovení §35 obč. zák. „o interpretaci projevu vůle“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V doplňku dovolání ze dne 14. prosince 2007 dovolatelé uvedli, že nepolemizují s definicí pojmu byt, jak ji vyložily soudy obou stupňů, avšak mají za to, že by se mělo přihlédnout k tam specifikovaným deformacím, k nimž v minulosti při užívání bytových prostor docházelo.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelům muselo být v době uzavření nájemní smlouvy známo, že předmět nájmu není jako byt kolaudován, neboť zmíněné vyplývalo z dohody o narovnání, jež byla uzavřena ve stejný den jako nájemní smlouva. Nájemní smlouva je podle ní od počátku neplatná a případná pozdější kolaudace předmětného souboru místností by na uvedeném nemohla nic změnit. Má za to, že se nedopustila žádného „nepoctivého jednání“; žalovaní se totiž v průběhu řízení odstěhovali do bytu v P. 4. Zdůraznila, že podle judikatury Nejvyššího soudu „se bytem rozumí soubor místností, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení“ a že „pokud byl předmětem nájemní smlouvy byt, přestože takový byt v době uzavření nájemní smlouvy právně neexistoval, nemohla být ohledně tohoto neexistujícího předmětu nájmu platně uzavřena nájemní smlouva“. S ohledem na uvedené navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Předně je zapotřebí konstatovat, že mohou-li účastníci jen po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají (§242 odst. 4 o.s.ř.), nemohl dovolací soud přihlížet k dovolacím námitkám uplatněným v doplňku dovolání podaném k poštovní přepravě až dne 17. prosince 2007, tj. po uplynutí lhůty k dovolání.
V projednávané věci dovolatelé odkázali rovněž na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud však zastává názor, že takto formálně označený dovolací důvod ve skutečnosti neuplatnili, neboť jejich dovolací námitky uplatněné s odkazem na citované ustanovení jsou podřaditelné – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítli, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud opomenul rozhodné okolnosti, které byly prokázány či vyšly v řízení najevo). Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Napadené rozhodnutí spočívá rovněž na právním závěru, že pokud účastníci nájemní smlouvy ze dne 30. listopadu 1998 v rozporu s kolaudovaným stavem dotčených prostor hodlali zřídit Dr. B. B., prvnímu žalovanému a PhDr. E. B. nájemní právo k neexistujícímu bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, učinili jejím předmětem plnění nemožné a nájemní smlouva ze dne 30. listopadu 1998 je proto absolutně neplatným právním úkonem podle §37 odst. 2 obč. zák. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelé správnost tohoto závěru zpochybnili, a to dovolací námitkou, že se jedná o „bytovou jednotku, která byla řádně zkolaudována, ovšem z vůle smluvních stran byla z již existujícího souboru místností určených rozhodnutím stavebního úřadu k bydlení jedna místnost vyňata“, a že je na místě vedle zákonné definice bytu uplatnit také ustanovení §35 obč. zák. „o interpretaci projevu vůle“. Soudní praxe se při výkladu pojmu byt ustálila a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, pokud dovodil, že účastníci nájemní smlouvy ze dne 30. listopadu 1998 učinili jejím předmětem neexistující byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím.
V soudní praxi je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru koresponduje
i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, dovodil právní závěr, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Zbývá dodat, že ústavní stížnost, podanou proti citovanému rozhodnutí, Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01. K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněném pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že bytem se pro účely právního vztahu nájmu bytu (§685 a násl. obč. zák.) rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav a nikoli faktický stav v užívání nebo vůle účastníků smlouvy. O tom, že právní praxe je v tomto ohledu ustálena, svědčí také závěry, které Nejvyšší soud dovodil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1080/2001, z 6. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 1509/2000, sp. zn. 26 Cdo 1166/2000, sp. zn. 26 Cdo 381/2000, ze 14. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 882/2000, ze 17. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002,
z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a usnesení z 9. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 770/2002).
Zpochybňují-li dovolatelé rovněž správnost závěru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž navíc zčásti přikládají jiný význam, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn.
26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Bez zřetele k tomu však lze uvést, že výklad dovolateli zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se ani zde od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Ustálená soudní praxe dovodila, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; zastává však rovněž názor, že tím spíše se musí uvedené závěry vztahovat i na vyklizení souboru místností, které nejsou bytem z hlediska kolaudovaného stavu.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Celkem tak částka přiznaná žalobkyni k náhradě nákladů řízení činí 1.800,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu