ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1136.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1136/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2008 o dovoláních obviněných R. H. a B. H., rozené P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 3 To 164/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 8/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. H. a B. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 T 8/2007, byli obvinění R. H. a B. H. uznáni vinnými trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 3 tr. zák., kterého se společně dopustili tím, že
obviněný R. H. jako prokurista společnosti R., s. r. o., se sídlem V., nám. S., okr. B., oprávněný jednat za společnost, ve které byla jediným společníkem a zároveň i jednatelem obviněná B. H., vědomi si špatné ekonomické situace společnosti, a rozsahu neuspokojených pohledávek věřitelů, obviněný R. H. v přesně nezjištěný den v měsíci lednu 2004 se v B. zkontaktoval s R. P., státním občanem Slovenské republiky, trvale bytem B., R., Slovenská republika, do té doby jemu a obviněné H. neznámým, se kterým se dohodl na odkoupení obchodního podílu obviněné B. H. a převedení společnosti na jeho osobu, a poté, co obviněná B. H. jako statutární zástupce společnosti prostřednictvím zmocněnce dne 17. 2. 2004 podala u Krajského soudu v Brně návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, společnosti R., s. r. o., na základě předchozí dohody dne 20. 2. 2004 uzavřela a podepsala v B. smlouvu o převodu obchodního podílu s R. P. jako nabyvatelem za kupní cenu 1,-- Kč v době, kdy již k 31. 12. 2003 byla vypovězena nájemní smlouva k užívání kancelářských prostor v sídle společnosti, přičemž společnost již nevyvíjela žádnou činnost, a podepsala protokol o předání účetnictví, dokladů a disket R. P., který nesplňoval předpoklady výkonu funkce jednatele společnosti a návrh na zápis změn v obchodním rejstříku, podepsaný oběma obžalovanými a R. P., týkající se změny v osobě jednatele, nebyl soudem akceptován a změny provedeny, když účetnictví společnosti rozhodné a důležité pro konkursní řízení, které nebylo realizováno, a pro posouzení jednání obviněných v rámci trestního řízení, zahájeného k oznámení některých věřitelů společnosti nebylo zajištěno, a svým jednáním fakticky znemožnili jeho dohledání, a tím účetnictví úmyslně zatajili, v důsledku čehož došlo k ohrožení majetkových práv vyplývajících ze závazkových vztahů věřitelů společnosti, specifikovaných na č. l. 302-307, 308 a násl. spisu, zejména J. Š. – S., K. s pohledávkou ve výši nejméně 272.493,-- Kč, společnosti K. K., s. r. o., T., s pohledávkou ve výši nejméně 54.434,-- Kč a dalších nejméně 43 věřitelů společnosti.
Za tento trestný čin byli oba obvinění R. H. a B. H. odsouzeni podle §125 odst. 1 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli všichni poškození, uvedení ve výroku o náhradě škody tohoto rozhodnutí, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadli oba obvinění R. H. a B. H. odvoláními, z jejichž podnětu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 3 To 164/2008, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oběma obviněným podle §125 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 T 8/2007, podali obvinění R. H. a B. H., oba prostřednictvím obhájce Mgr. P. H., dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích shodně poukázali na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení zejména proto, že odvolací soud i soud první instance na skutkový stav nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení trestního zákona a nesprávně je vyložily. V podrobnostech dále oba dovolatelé shodně uvedli, že je zřejmé, že jejich jednání nemůže být vůbec trestným činem. Předmětný převod obchodního podílu nebyl ničím jiným než naprosto běžnou obchodní transakcí, jejímž účelem nebylo kohokoli poškodit, a to ať už přímo či nepřímo, a rozhodně jejím účelem nebylo ani zatajení účetnictví. Takové jednání nebylo obviněným v žádném případě nikdy prokázáno. Také není v napadených rozhodnutích nijak osvětleno, jakým konkrétním způsobem měli obvinění předmětné účetní knihy zatajit a tím ohrozit majetková práva jiného. Pokud odvolací soud dovozuje tyto své závěry pouze z načasování převodu obchodního podílu, pak tyto závěry jsou nesprávné a obvinění jen pro úplnost doplňují, že o podaných trestních oznámeních na svou osobu nevěděli a podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti R., s. r. o., bylo naopak jejich povinností. Navíc, z napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně také nijak nevyplynulo, jaké konkrétní účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku takto měly být zatajeny a tato skutečnost ve spojení s výše uvedenými dalšími skutečnostmi svědčí pro nedostatečný a neúplný popis skutku, z něhož není možné dovodit, na základě jakých skutečností nalézací soud dospěl ke svým závěrům. Jednání obviněných nemohlo naplnit skutkovou podstatu souzeného trestného činu jen proto, že podepsali protokol o předání účetnictví R. P. bez toho, aby se zajímali jakkoliv podrobně o jeho osobu, když toto nebylo jejich povinností. Nebylo v jejich silách zjistit, zda má nabyvatel obchodního podílu na území České republiky trvalý pobyt, když navíc povolení trvalého pobytu v České republice nebylo ani podmínkou jeho aktivního podnikání, a proto z této skutečnosti nelze dovozovat úmysl R. P. v aktivním podnikání nepokračovat. Obvinění splnili povinnost předat účetní doklady nabyvateli obchodního podílu, tato skutečnost vyplývá i ze smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 20. 2. 2004, přičemž obvinění rozhodně nevěděli, že by tímto převodem mohli jakkoli ohrozit majetková práva jiných osob či zapříčinit nedostupnost nebo zatajení jejich účetnictví. Informace o místě uložení účetnictví měl poskytnout právě R. P., jehož výslech obvinění navrhli, avšak soud jej neprovedl a lze proto jeho postup považovat za procesní pochybení. V řízení bylo řádně prokázáno, že účetnictví bylo tomuto svědkovi řádně předáno, přičemž v tom, že bylo předáno osobě obviněným neznámé, nemohou být spatřovány znaky jakéhokoli trestného činu. O tom, že jmenovaný svědek v budoucnosti předmětné účetní doklady nevydá, nemohli obvinění nic vědět ani tuto skutečnost předvídat a nemohou tak nést za toto jednání jakoukoli odpovědnost.
V další části svých dovolání oba obvinění namítli, že nebylo prokázáno ani to, že by svým jednáním ohrozili majetková práva třetích osob, neboť tato skutečnost nebyla v popisu skutku nijak konkretizována. Jestliže by měla být trestnost jednání dovolatelů spatřována v ohrožení realizace majetkových práv zejména v exekučním či konkursním řízení, pak obvinění uvedli, že zjištění a ověření stavu účetnictví není podmínkou realizace či výkonu rozhodnutí ani podmínkou konkursního řízení, na realizaci či výkon rozhodnutí tato skutečnost nemá žádný vliv. Stejně tak na to nemůže mít vliv ani jakákoli změna v osobě společníka, jednatele či prokuristy společnosti a závěry soudu prvního či druhého stupně jsou v tomto směru nesprávné. Specifikován nebyl podle názoru obviněných ani jejich úmysl, pouze byl paušálně konstatován. S ohledem na výše uvedené pak dovolatelé trvají na tom, že se trestné činnosti kladené jim napadenými rozhodnutími za vinu nedopustili.
V závěru svých dovolání oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 3 To 164/2008, a také tomuto rozhodnutí předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 1. 2008, č. j. 2 T 8/2007-1192, v celém rozsahu zrušil a zároveň aby obviněné v plném rozsahu zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně, jíž byla dovolání obviněných R. H. a B. H. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obvinění R. H. a B. H. uplatnili dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je uvedeno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících jiných skutkových okolností případu uplatněných ze strany obviněných. Jen pro úplnost, pokud dovolatelé shodně namítli, že soudy ignorovaly návrh obhajoby na provedení důkazu výslechem svědka R. P., kterého považují dovolatelé za klíčového, pak je třeba poukázat na skutečnost, že v posuzovaném případě soud vycházel z množství v rozhodnutí specifikovaných jiných důkazů, které pro vyslovení viny ve shora uvedeném rozsahu spolehlivě postačovaly, a hodnocení v úvahu přicházejících i posléze provedených důkazů bylo pouze a jen právem i povinností nalézacího, či případně za určitých podmínek i odvolacího soudu. Navíc, pokud dovolatelé tvrdí, že se soudy obou stupňů s jejich návrhem na doplnění dokazování nijak nevypořádaly, pak je třeba poukázat na skutečnost, že ze spisu na č. l. 1183 vyplývá, že soud o návrhu na doplnění dokazování výslechem R. P. řádně rozhodl tak, že jej jako nadbytečný zamítl. Ve spojení s tím pak je třeba také upozornit na komunikaci mezi orgány činnými v trestním řízení České republiky a právě R. P., který se nacházel na území Slovenské republiky a podle dokumentů založených na č. l. 101 a 124 až 125, 1165 a 1189 ve spise tato osoba s orgány činnými v trestním řízení náležitě nekomunikovala, a proto nebylo možné zajistit její výslech pro účely trestního řízení. Dovolací soud k těmto námitkám považuje za nutné ještě znovu zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit, když se zejména nalézací soud dostatečně zabýval tím, proč výslech svědka R. P. by nemohl již nic nového z hlediska skutkového zjištění přinést, když jak uvedl soud prvního stupně oba obvinění „shodně doznávají motiv, který je vedl k tomu, že převedli na jmenovaného obchodní podíl a doznávají také to, že R. P. dříve vůbec neznali a že mu předali účetní doklady“, přičemž jejich „doznání je v souladu se všemi dalšími provedenými důkazy“ (viz str. 5 a násl. rozsudku nalézacího soudu). S těmito závěry se pak plně ztotožnil i odvolací soud (str. 3 a násl. rozsudku odvolacího soudu). Přitom i podle judikatury Ústavního soudu z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy České republiky mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (srov. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, uveřejněn pod č. 81, ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásada rovnosti účastníků řízení neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru (srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 150/93). Obdobný názor zastává i Evropská komise pro lidská práva, pokud praví, že článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neposkytuje absolutní právo na výslech každého svědka, jehož jmenovitě uvádí obhajoba (viz rozhodnutí č. 62 – Medienkampagne), jak to vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, uveřejněného pod č. 40, ve sv. 5 Sb. nál. a usn. ÚS ČR (dále srov. nález ze dne 17. března 1999, sp. zn. I. ÚS 425/97, uveřejněn pod č. 42, ve sv. 13 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález ze dne 16. července 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, uveřejněn pod č. 89, ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
První právně relevantní námitka obou obviněných spočívala v tom, že rozhodně neměli v úmyslu předmětnou transakcí zatajit účetnictví a tím ohrozit majetková práva jiného, přičemž v napadených rozhodnutích není specifikováno, jak konkrétně měli obvinění účetnictví zatajit a čí majetková práva měli tímto zatajením ohrozit.
Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, nebo kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Objektem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. je zájem na vedení a uchování řádného účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Je zde tedy chráněn zájem adresáta informace na její pravdivosti. Adresátem zde bude zpravidla stát. Přitom postačí, že popsaným jednáním pachatele byla ohrožena majetková práva jiného nebo bylo ohroženo včasné a řádné vyměření daně. Nemusí tedy dojít k porušení majetkových práv jiného nebo k opožděnému a nesprávnému vyměření daně.
Jak zjistil Nejvyšší soud, zejména nalézací soud se v dostatečném rozsahu věnoval posouzení naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák., a to i ve vztahu k naplnění subjektivní stránky v souvislosti s jednáním obviněných ve formě „zatajení“. K jejich jednání v souhrnu na straně 7 a 8 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obvinění byli od samého vzniku společnosti R., s. r. o., za ni oprávněni jednat a z jejich postavení vyplynulo, že oba měli přístup k veškerému účetnictví společnosti a také měli oba odpovědnost za jeho řádné vedení. Oba obvinění přitom dobře věděli, jakým způsobem se v roce 2003 vyvíjí ekonomická situace společnosti, že je velmi špatná a stále se zhoršuje, a proto museli mít z titulu svých postavení a funkcí ve společnosti alespoň rámcovou představu o rozsahu neuspokojených pohledávek věřitelů. Z jejich jednání je evidentní, že bylo vedeno snahou zbavit se jakékoli odpovědnosti vyvstávající ze špatné ekonomické situace a obvinění nechtěli být do budoucna spojováni s četnými neuspokojenými závazky společnosti R., s. r. o. Právě v tom spatřuje nalézací soud také podstatu protiprávnosti jejich jednání, přičemž na tom nemůže nic změnit ani obhajoba obou obviněných spočívající v tom, že po formální stránce bylo jejich jednání v souladu s obchodně právními předpisy. Dále soud první instance uvedl, že účelovost jednání obviněných je dokreslována i tím, že obvinění porušili ustanovení §4 odst. 3 a §4a odst. 3 tehdy účinného zákona o konkursu a vyrovnání. Kroky, které obvinění vyvinuli směrem k podání návrhu na prohlášení konkursu na společnost R., s. r. o., byly ryze účelové, protože tento návrh byl příslušnému soudu podán dne 17. 2. 2004 a již dne 20. 2. 2004 byla uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu. Tímto jednáním obvinění učinili veškeré kroky směřující k tomu, aby se do budoucna zbavili jakékoli odpovědnosti za úpadkový stav předmětné společnosti, a také k tomu, aby se zbavili dispozice s veškerým účetnictvím společnosti. V rámci tohoto jednání obviněná B. H. převedla svůj obchodní podíl ve společnosti na R. P., kterého v den podpisu smlouvy o převodu viděla poprvé a naposledy v životě, a učinila tak za situace, kdy se o působení obou obviněných v předmětné společnosti zajímali již četní věřitelé i orgány činné v trestním řízení. Oba obvinění doznali, že takto učinili z toho důvodu, aby už nebyli do budoucna vůbec spojováni s dluhy společnosti R., s. r. o., přičemž však museli v souvislosti se špatnou ekonomickou situací této společnosti také vědět, že účetnictví společnosti bude v budoucnu důležité pro potřeby konkursního řízení. Oběma obviněným muselo být zřejmé, že svým jednáním ohrozí realizaci majetkových práv poškozených v rámci exekučního řízení, ale zejména v rámci konkursního řízení. Jak je zadokumentováno ve spise nebyly následně předloženy ani na základě výzvy žádné účetní doklady společnosti (č. l. 100 spisu). Jednáním obviněných tak bylo zmařeno konkursní řízení a nemohlo tak dojít ani k částečnému uspokojení četných věřitelů. Obvinění tedy účelově převedli společnost R., s. r. o., na jiný subjekt – R. P., o které nic nevěděli, předali mu veškeré účetnictví a přitom tato osoba fakticky nebyla v rozhodné době schopná předmětnou společnost zastupovat. Nalézací soud dále výslovně uvedl, že obvinění jednali přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., protože jim bylo přinejmenším lhostejné, jakým způsobem se do budoucna budou věřitelé společnosti R., s. r. o., domáhat uspokojení svých majetkových práv.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zejména na straně 3 uvedl, že již v druhé polovině roku 2003 byla finanční situace společnosti R., s. r. o., špatná, společnost nebyla schopna plnit své splatné závazky, a proto ji začali navštěvovat různí zástupci věřitelů. Tato situace byla popsána samotnými obviněnými. Za této situace pak obvinění započali jednat o převodu obchodního podílu v předmětné společnosti na R. P., s nímž uzavřeli dne 20. 2. 2004 smlouvu o převodu tohoto podílu, nicméně jim však toto nebránilo v tom, že i přes všechny tyto skutečnosti podali dne 17. 2. 2004 ještě i návrh na prohlášení konkursu na společnost R., s. r. o., a právě v tomto spatřuje odvolací soud jednání, které mělo mít jediný cíl, a to, aby se nedalo dohledat účetnictví společnosti úpadce. Odvolací soud dodává, že obviněným muselo být v rozhodné době zřejmé, že ke zdárnému průběhu řízení o konkursu je třeba mít účetnictví společnosti úpadce k dispozici, a přesto toto účetnictví předali spolu s převodem obchodního podílu bezprostředně po podání návrhu na prohlášení konkursu osobě zcela neznámé, která neměla ani pobyt na území ČR a mohla sice obchodní podíl nabýt, ale již nemohla být oprávněna za předmětnou společnost jednat. Navíc obvinění tak činili za situace, když již řada věřitelů jejich společnosti podávala trestní oznámení. Z těchto všech okolností v návaznosti na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odvolací soud správně dovodil, že se nejednalo o běžný převod obchodního podílu, ale že účelem celého jednání obviněných bylo vytvořit takovou situaci, aby se účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku staly pro příslušné orgány nedostupné, přičemž tímto jednáním obvinění ohrozili majetková práva jiného, neboť v podstatě nelze zjistit, jaký byl faktický účetní stav společnosti R., s. r. o., přičemž samozřejmě tato skutečnost má pak i vliv na případné uspokojení pohledávek věřitelů společnosti. S těmito závěry obou soudů se Nejvyšší soud ztotožňuje a jen pro úplnost považuje za nutné dodat, že jestliže oba obvinění tímto způsobem zatajili celé účetnictví společnosti R., s. r. o., tzn. veškeré účetní knihy, zápisy a jiné doklady, nemůže být po soudu požadováno, aby tyto doklady ve výroku o vině přesně uvedl, neboť je nemá k dispozici a nemůže je tedy do skutkové věty, jak požadují v dovolání obvinění dále konkretizovat. Konkretizace takových účetních dokladů přichází v úvahu jen v případě, pokud by bylo účetnictví později nalezeno, anebo by taková konkretizace mohla být provedena na základě jiných ve věci opatřených důkazů.
Z výroku o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že obvinění R. H. a B. H. měli svým jednáním naplnit třetí alinea §125 odst. 1 tr. zák., neboť měli rozhodné účetní doklady zatajit, jak vyplývá z právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.
Podle ustálené judikatury pachatel zatají účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady, zejména pokud vůči daňovým nebo jiným kontrolním orgánům předstírá, že určité doklady vůbec nemá, anebo je umístí nebo ukryje na takovém místě, kde jsou pro takové orgány, popř. pro jiné osoby běžnými prostředky nedostupné (např. je nepředloží při kontrole nebo je na dotaz kontrolního orgánu zamlčí, uvádí, že je nemá atd.). V posuzovaném případě obvinění měli předmětné doklady zatajit tím, že svým aktivním jednáním vytvořili takový stav, kdy se účetnictví stalo pro orgány, které jej v souvislosti s konkursním řízením, ale i s řízením trestním požadovaly, nedostupným. Ze spisu a z provedených důkazů je totiž zřejmé, že účetnictví společnosti R., s. r. o., až do současné doby není k dispozici a nelze tak zjistit, jaký byl faktický účetní stav společnosti úpadce, přičemž tato skutečnost má vliv i na případné uspokojení pohledávek věřitelů vůči této společnosti. Je sice možno s obviněnými obecně souhlasit, že zjištění a ověření stavu účetnictví není podmínkou realizace či výkonu rozhodnutí ani podmínkou konkursního řízení, avšak na druhé straně obrážejí se v něm majetkové poměry předmětné společnosti v rozhodné době, což pak má význam jak z hlediska možného uspokojení splatných pohledávek věřitelů, tak zejména z hlediska provedení konkursního řízení. To vyplývá již z ustanovení §17 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném k době jednání obou obviněných, podle kterého je úpadce povinen neprodleně nejen sestavit a odevzdat správci seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, ale také odevzdat správci své účetnictví i všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná vysvětlení. Z toho vyplývá význam účetnictví pro provedení konkursu a případné alespoň částečné uspokojení věřitelů a v návaznosti na to i nedůvodnost shora uvedených námitek obou obviněných. K samotnému pojmu „zatajení“ považuje za nutné Nejvyšší soud zdůraznit, že zejména odvolací soud se přesné konkretizaci tohoto pojmu věnoval velmi podrobně, jak již bylo uvedeno výše a není proto pravdou tvrzení obviněných v odůvodnění jejich dovolání, že by nebylo uvedeno, jak mělo být účetnictví konkrétně zatajeno. Zatajení příslušných účetních dokladů tak, aby mohl nastat, byť jen ve fázi ohrožení, trestním zákonem požadovaný následek, je nutno chápat v celé jeho shora naznačené šíři. Zejména je třeba v tomto konkrétním případě vycházet z celkově zjištěného skutkového stavu nalézacím a posléze i odvolacím soudem.
Pachatelem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák. může být sice podle zákona kdokoli, ale zpravidla to je statutární nebo jiný odpovědný orgán či osoba, která má přístup k účetním knihám, zápisům nebo jiným dokladům a který je v takové funkci nebo postavení, v němž je odpovědný za jejich správnost či jejich předložení. Je proto zpravidla třeba zjišťovat na podkladě zákona, příp. resortních předpisů, organizačního nebo pracovního řádu, pracovní smlouvy apod. rozsah konkrétní pravomoci takového orgánu nebo pracovníka a její souvislost s posuzovanou trestnou činností. V posuzovaném případě již nalézací soud odpovědnost obviněných ve výše uvedeném smyslu dovodil na straně 7 odůvodnění svého rozsudku tak, že oba obvinění byli od počátku oprávněni za společnost jednat, obviněná B. H. z pozice jednatelky (tedy statutárního orgánu) a jediné společnice společnosti R., s. r. o., a obviněný R. H. byl v předmětné společnosti prokuristou a byl to právě on, kdo v přesně nezjištěný den v měsíci lednu 2004 se v B. zkontaktoval s R. P., do té doby jemu a obviněné H. neznámým, se kterým se dohodl na odkoupení obchodního podílu obviněné B. H. a převedení společnosti na jeho osobu, včetně následného předání účetnictví předmětné společnosti, ohledně níž byl pak podán návrh na konkurs. Oba obvinění měli přístup k veškerému účetnictví společnosti a přitom dobře věděli, jak špatná je v roce 2003 ekonomická situace společnosti a že se dále zhoršuje, což vyplývá již z toho, že obviněná B. H. podala prostřednictvím zmocněnce dne 17. 2. 2004 u Krajského soudu v Brně návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka – společnosti R., s. r. o.
Další námitka obviněných R. H. a B. H. se týká neexistence úmyslného zavinění ve vztahu k podstatným znakům trestného činu podle §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák., když v odůvodnění dovolání uvedli, že jejich úmysl rozhodně nesměřoval ke způsobení následku, tedy k poškození majetkových práv třetích osob. Jim za vinu kladená obchodní transakce byla pouze obyčejným převodem obchodního podílu a obvinění nebyli schopni zjistit, zda nabyvatel obchodního podílu, R. P., má či nemá v České republice trvalý pobyt, aby mohl být zapsán do obchodního rejstříku nejen jako společník převáděné společnosti, ale také i jako jednatel, aby mohl za společnost jednat.
Trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně tehdy, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění podle §4 tr. zák. je vybudováno jednak na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a jednak na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobem uvedeným v tomto trestním zákoně. Vztahuje se na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se tedy vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek, s výjimkou subjektivních znaků. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud jen ve stručnosti s odkazem na již výše uvedené podotýká, že soudy obou stupňů správně stran naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu zhodnotily právě ty skutečnosti, z nichž vyplývá, že obvinění ohledně zatajení rozhodných dokladů postupovali v přímém úmyslu tyto zatajit a v žádném případě je nevydat pro potřeby konkursního řízení [§4 písm. a) tr. zák.], a jejich pohnutkou byla v jejich vlastních výpovědích uváděná snaha vyhnout se tomu, aby byli v budoucnu jakkoli spojováni s četnými neuhrazenými závazky převáděné společnosti a tím aby se vyhnuli i jakékoli budoucí komunikaci s dotčenými věřiteli, přičemž z hlediska ohrožení majetkových práv vyplývajících ze závazkových vztahů uvedených věřitelů společnosti jednali přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., neboť byli srozuměni s tím, že k popsanému ohrožení jejich majetkových práv v důsledku jejich jednání dojde, když bude znemožněno nebo alespoň podstatně ztíženo provedení konkursního řízení, které by jinak mohlo vést alespoň k částečnému uspokojení jejich pohledávek za společností R., s. r. o.
Nejvyšší soud se tedy ohledně výroku o vině ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, přičemž sám shledal všechny shora uvedené právně relevantní námitky obou odvolatelů R. H. a B. H. nedůvodnými. Skutkové i právní závěry nalézacího soudu a na ně navazující závěry odvolacího soudu jsou totiž v případě obviněných R. H. a B. H. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jejich vině v rozsahu, jak byli rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 T 8/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 3 To 164/2008, uznáni vinnými.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 3 To 164/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 T 8/2007, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit.
Na závěr je tedy třeba zdůraznit, že soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti a otázky rozhodné z hlediska skutkových zjištění i právního posouzení jednání obviněných jako spolupachatelů trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 3 tr. zák. S jeho skutkovými i právními závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu k odvolání obou obviněných zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 T 8/2007, ve výroku o trestu a sám každému z nich uložil podle §125 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. u obou podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obou obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Nejvyšší soud v tomto směru pro stručnost odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 T 8/2007, s jehož závěry se zcela ztotožnil i soud odvolací, který navíc přesněji vyjádřil, v čem spočívalo právě dovolateli namítané zatajení účetnictví.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvoláních obou obviněných, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných R. H. a B. H. o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.