ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1162.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1162/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. září 2008 o dovolání obviněného M. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008, č. j. 4 To 54/2008-673, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 172/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008, č. j. 4 To 54/2008-673, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2007, č. j. 92 T 172/2007-612. Tímto rozsudkem byl obviněný M. M. (společně s dalšími obviněnými) v bodě 1. a 2. výroku rozsudku uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §250a odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 4 To 54/2008, a obsahově navazující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 92 T 172/2007, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle jeho názoru v posuzovaném případě se nejedná o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §250a odst. 2, 3 tr. zák. Tvrdí, že z provedeného dokazování nevyplývá poskytnutí jakékoliv formy součinnosti z jeho strany. Z důvodu absence společného jednání a společného úmyslu má za to, že nemohl naplnit objektivní stránku (společné jednání) ani subjektivní stránku (společný úmysl) trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. a trestný čin spáchat ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Má za to, že námitky, podle kterých skutek nevykazuje znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Obviněný však cituje pouze judikaturou zformulované vymezení pojmových znaků spolupachatelství, přičemž nijak blíže nespecifikuje, ve kterých směrech skutková zjištění vylíčená v tzv. skutkových větách neodpovídají objektivním a subjektivním znakům souzeného trestného činu, resp. znakům spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Naopak je podle státního zástupce zjevné, že učiněná skutková zjištění fakticky zpochybňuje, když tvrdí, že z provedeného dokazování nevyplývá poskytnutí jakékoli formy součinnosti z jeho strany, a takovouto námitkou se již dostává mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu. Státní zástupce je přesvědčen, že skutková zjištění vylíčená v tzv. skutkových větách vykazují ve vztahu k obviněnému všechny znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to jak pokud se týká společného úmyslu, tak i společného jednání, navíc ve formě, kdy obviněný svým jednáním sám naplnil prakticky všechny znaky uvedeného trestného činu. Obviněný jednak „úmyslně vyvolal pojistnou událost“, když po domluvě s dalšími pachateli zaparkoval, resp. zastavil s vozidlem na místě, kde další pachatel následně inicioval kolizi vozidel, jednak způsobil na cizím majetku škodu nikoli malou, když společně s dalšími pachateli uplatnil u Č. p., a. s., nárok na pojistné plnění ze záměrně vyvolané dopravní nehody. Odvolací soud v tomto směru výslovně odmítl tvrzení obviněného M., podle kterého se v obou případech nacházel s vozidlem na kritickém místě zcela náhodně - viz str. 3 usnesení. Státní zástupce uzavřel, že nekonkrétně formulované dovolací námitky obviněného směřující proti právnímu posouzení skutku je nutno považovat za zjevně nedůvodné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podkladem pro závěr o vině trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že
obžalovaní P. M., P. V., M. M. a M. M.
1. „dne 20. 7. 2004 kolem 02.00 hodin v B. na ul. V. po předchozí domluvě zinscenovali dopravní nehodu vozidla Škoda Felicia, registrační značky: majitelky L. H., nar., VW Golf, registrační značky: majitele P. M., B., Š., a Ford Tranzit, registrační značky: majitele M. M., nar., a to tím způsobem, že všechny tři vozidla zaparkovali za sebe na předem smluveném místě, M. M. se na zpátečku rozjel se Škodou Felicia, úmyslně narazil do přední části zaparkovaného vozidla, VW Golf odtlačil jej tak, že narazilo do přední části dalšího vozidla Ford Tranzit, přičemž v blíže nezjištěnou dobu nahlásili P. M. a M. M. u Č. p., a. s., S., P., pojistnou událost (číslo: ) a požádali o pojistné plnění, a následně bylo Č. p., a. s., dne 24. 8. 2004 P. M. vyplaceno pojistné plnění ve výši 102.814,- Kč, a to na základě doložených falešných faktur za opravu vozidla a za zapůjčení náhradního vozidla, dne 14. 10. 2004 bylo M. M. vyplaceno pojistné plnění ve výši 35.792,- Kč na základě doložené faktury za opravu vozidla a falešné faktury za zapůjčení náhradního vozidla a tímto jednáním způsobili Č. p., a. s., škodu v celkové výši 138.606,- Kč.
obžalovaní P. M., M. M. spolu s V. B.
2. dne 27. 2. 2005 kolem 21.15 hodin v B. na ulici K. po předchozí domluvě zinscenovali dopravní nehodu vozidel Ford Siera 2.0 GL, registrační značky:, majitele M. M., nar., uživatele V. B., Audi A8 2.8, registrační značky: majitele společnosti Š., s. r. o., P., P., nájemce M. B., nar., uživatele P. M., a Audi A4 1.9 TDI, registrační značky:, majitele M. M., a to tím způsobem, že dle domluvy dojeli v pořadí M. M. s vozidlem Audi A4, V. B. s vozidlem Ford Siera na vyústění ulice K. a ulice Ž., kde za sebou zastavili, zde do vozidla Ford Siera zezadu úmyslně narazil P. M. s vozidlem Audi A8, tímto nárazem bylo odhozeno vpřed na vozidlo Audi A4, přičemž v blíže nezjištěnou dobu nahlásili P. M. (pojistná událost číslo:), M. M. (pojistná událost číslo:) a V. B. (pojistná událost číslo:) u Č. p., a. s., S., P., pojistnou událost a následně jim Č. p., a. s., dne 3. 5. 2005 na účet P. M. číslo účtu: vyplatila pojistné plnění ve výši 204.182,- Kč, a to na základě předložené falešné faktury za opravu předmětného vozidla Audi A8, pojistné plnění na vozidlo Ford Sierra bylo stanoveno rozpočtem jako totální škoda a na účet Ing. M. B. číslo účtu: byla vyplacena částka ve výši 14.400,- Kč, kterou Ing. M. B. předala V. B. a pojistné plnění na vozidlo Audi A4 bylo zasláno poštovní poukázkou na jméno M. M., T. N., B. ve výši 14.846,- Kč, a tímto jednáním způsobili Č. p. škodu ve výši 236.425,- Kč“.
Obviněný tvrdí, že nemohl spáchat trestný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože v popisu skutku není vyjádřeno jak společné jednání, tak společný úmysl trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. spáchat. Vzhledem k tomu se domnívá, že po objektivní a subjektivní stránce nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák.
Pokud obviněný těžiště námitek spatřuje v nedostatečném popisu znaku „společného jednání“ ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. ve skutkové větě výroku o vině, je třeba uvést, že k takovému závěru by bylo možno dospět pouze za předpokladu, že skutková věta výroku o vině nevyjadřuje, že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to ani ve spojení s odůvodněním (srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 22, pod T 511.),tak tomu však v daném případě není. V posuzované věci je účast obviněného na společném jednání zřejmá jak z výroku, tak i z odůvodnění rozhodnutí. V případě obou skutků obviněný spolu s ostatními obviněnými po předchozí domluvě (v dané věci byla prokázána výslovná, a nikoliv jen konkludentní domluva) zinscenovali dopravní nehody s jediným cílem - vylákat pojistné plnění od Č. p., a. s. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, jaká byla účast obviněného na spáchaném jednání. Nahlásil pojistnou událost, přestože věděl, že dopravní nehody se prakticky odehrály na objednávku. Není pochyb, že v případě pod bodem 1. věděl, že dopravní nehoda byla uměle vyvolána. Průběhu fiktivní dopravní nehody popsané pod bodem 2. výroku se dokonce sám účastnil. K pojistným událostem předložil falešné faktury a fiktivní daňové doklady. K dokladům, které obviněný pojišťovně předložil, se vyjádřil svědek H., který uvedl, že žádné opravy nedělal, žádnou hotovost nepřijímal a nevystavoval ani žádné faktury. Tomuto svědkovi neměl soud důvod nevěřit. Mechanismus průběhu dopravní nehody byl předmětem zkoumání znalce. Popisovaný průběh nehodového děje neosvědčil, protože tomu neodpovídala vzájemná korespondence poškození jednotlivých vozidel. Konečně nelze ani uvěřit tomu, že by účast obviněného na dopravních nehodách byla náhodná. Všechny provedené důkazy o vině obviněného do sebe zapadají, vytvářejí ucelený řetězec důkazů, který svědčí o jeho vině. O jeho účasti na společném jednání tedy nejsou pochybnosti, stejně jako o jeho úmyslu trestný čin spáchat společným jednáním s ostatními obviněnými. Jejich jednání bylo jednoznačně vedeno stejným cílem – tedy tím, vyvolat dopravní nehody, na základě kterých by pojišťovna vyplatila pojistné plnění. Veškeré skutečnosti nasvědčují tomu, že pojistná událost byla vyvolána záměrně. Není pochyb, že posuzovaného jednání se obvinění dopustili společným jednáním. Je zřejmé, že po subjektivní stránce jednání obviněného zahrnuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák., neboť od počátku věděl, že pojistné plnění uplatňuje na základě vyvolaných dopravních nehod. Jinými slovy řečeno, chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, jímž je u tohoto trestného činu ochrana sjednávání pojistných smluv a plnění z nich, a ochrana cizího majetku. Dosáhl toho tak jednáním s dalšími obviněnými, přičemž pojistné plnění mu bylo vyplaceno. Tato skutečnost jen zvyšuje nebezpečnost jeho jednání pro společnost. Je zjevné, že postup (a jednání obviněných jako celku) při uplatnění nároku na pojistné plnění byl dopředu předem promyšlen, proto došlo k vyplacení pojistného. V této souvislosti je nutné podotknout, že pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2 tr. zák. stačí jen vyvolání pojistné události, neboť již tím je trestný čin dokonán. Výše škody byla v dané věci již posuzována podle kvalifikované skutkové podstaty, tedy podle odst. 3 §250a tr. zák. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o účasti obviněného na spáchaném trestném činu. Jeho podíl na trestné činnosti je nezpochybnitelný. Lze shrnout, že společným jednáním se obviněným podařilo obohatit se na úkor cizího majetku, neboť záměrně vyvolali pojistnou událost. V důsledku toho bylo pojišťovnou poskytnuto pojistné plnění. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. jsou pokryty zaviněním obviněného. Správná je i kvalifikace jednání obviněných jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tolik Nejvyšší soud uvádí k uvedené námitce, byť obviněný její podstatu nikterak neodůvodňuje. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby se námitkou zabýval v celé její šíři, tj. všemi znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., aniž by obviněný konkretizoval, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spatřuje.
Z obsahu dovolání lze dovodit, že obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů. V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozsudků. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Hodnotící úvahy soud prvního stupně podrobně rozvedl na str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku, odvolací soud se jimi zabýval na str. 3 - 4 usnesení. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného vypořádaly.
Obviněný poukazuje na nedostatky ve skutkové větě. Je však zjevné, že přitom nebere v úvahu odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud má za to, že popis skutku společně s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně dostatečně vystihuje jednání obviněného, jímž naplnil znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V tomto směru je možné také konstatovat, že závěr o absenci subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu v popisu skutku činí bez ohledu na odůvodnění rozhodnutí. Ve skutečnosti je zřejmé, že polemizuje se skutkovým stavem, neboť nesouhlasí se skutkovým zjištěním, k němuž soudy po provedeném dokazování dospěly. Uvedené námitky však nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Za této situace Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann