ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1588.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1588/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. prosince 2008 o dovolání obviněného R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2008, č. j. 4 To 208/2008-269, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 302/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2008, č. j. 4 To 208/2008-269, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 5. 2008, č. j. 3 T 302/2007-236. Tímto rozsudkem byl obviněný R. H. uznán vinným v bodě 1. výroku o vině trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., v bodě 2. výroku o vině trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a v bodě 3. výroku o vině trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., vše spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítá, že soud zcela pominul skutečnost, že s ohledem na znalecký posudek MUDr. P. M. je osoba spolupachatele R. S. zcela nevěrohodná. Domnívá se, že výpověď spoluobviněného mohla být motivována snahou dosáhnout co nejnižšího trestu. Zpochybňuje dále výpověď svědka T. V. ke skutku pod bodem 1. výroku o vině. Je přesvědčen, že ani v ostatních bodech obžaloby nebyly kromě výpovědi spoluobviněného opatřeny žádné přímé důkazy. Vytýká soudům, že se nedostatečně zabývaly otázkou spolupachatelství, neboť konkrétní podíl jednotlivých spolupachatelů, či určení konkrétního způsobu, jakým kdo přispěl ke spáchání trestného činu v odůvodnění rozhodnutí soudů chybí. Podle obviněného nebylo prokázáno, zda se všichni obvinění podíleli na trestné činnosti společným jednáním, tj. zda byli vedeni společným úmyslem. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 4 To 208/2008, zrušil a „současně s ním zrušil všechny výroky a další rozhodnutí na napadené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke zrušovacímu výroku pozbudou platnosti“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného uvedla, že námitky obviněného zpochybňující výpovědi spoluobviněného a svědka se netýkají aplikace hmotného práva, stejně tak ani námitky směřující proti způsobu, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci či neprovedení dalších důkazů. Tímto se obviněný domáhá pouze změny skutkových zjištění, neboť je zřejmé, že zpochybňuje správnost procesního postupu soudů při zjišťování skutkového stavu. Pokud jde o námitku ve vztahu k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vzhledem k ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. je třeba konstatovat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Podle státní zástupkyně se obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku soustředí na zpochybňování procesu hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. akceptovat. Za této situace státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního a druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný dovolání opřel o námitky mající vztah toliko ke skutkovému zjištění. Svědčí o tom jednak skutečnost, že zpochybňuje výpověď spoluobviněného R. S. a svědka T. V. Jejich výpovědi označuje za nevěrohodné s tím, že nejsou podpořeny žádnými jinými přímými důkazy. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5), obě výpovědi si nikterak neodporují, naopak do sebe zapadají. Jsou navíc podpořeny listinným důkazem, a to lékařskou zprávou. Rovněž pokud jde o posouzení otázky spolupachatelství, je zjevné, že obviněný svou námitku zaměřil proti skutkovým zjištěním. Jak z výpovědi svědka T. V., tak z lékařské zprávy totiž vyplývá, že poškozeného napadali tři muži, přičemž utrpěná zranění napadení třemi osobami odpovídají. Za této situace není důvodu pochybovat o tom, že bylo prokázáno, že trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. byl spáchán společným jednáním. Spolupachatelé trestného činu ublížení na zdraví odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. 41/1993/III. Sb. rozh. tr.). Podstatné v dané věci je, že spoluútočící si byli útoků proti tělesné integritě poškozeného navzájem vědomi a nijak se od nich nedistancovali. Každý z nich tedy plně nese odpovědnost za spáchaný trestný čin.
Ostatně obviněný v dovolání konkrétně neuvádí, v čem konkrétně spatřuje údajné neprokázání jeho podílu na trestné činnosti. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit otázku spolupachatelství z hledisek, které nejsou dovoláním napadeny. Takováto námitka svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07).
Protože podstatou námitek obviněného je zpochybňování jeho účasti na trestné činnosti, je zřejmé, že takové námitky nijak s právním posouzením skutku ani s jiným nesprávným hmotně právním posouzením nesouvisejí.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Lze tedy shrnout, že uplatnil-li obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevné, že není spokojen s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaké závěry z nich dovodily. Vytýká soudům, že mu přiznaly určitý podíl na trestné činnosti, s čímž obviněný nesouhlasí. Z dovolání je tedy patrné, že se nemůže ztotožnit s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily, snaží se zpochybnit provedené dokazování a domáhá se, aby provedené důkazy byly vyhodnoceny jinak. V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se neztotožňuje s hodnocením důkazů, přičemž podstatou jeho dovolání je podrobit učiněné skutkové zjištění novému přezkoumání, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann