ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.17.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 17/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. ledna 2008 o dovolání obviněného K. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2007, č. j. 6 To 340/2007-683, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 26/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 3. 2007, č. j. 1 T 26/2006-590, byl obviněný K. K. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., v bodě 2a) jednak trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák., v bodě 2b) jednak trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem svádění k pohlavnímu styku podle §217a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jednak trestným činem pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák., v bodě 3) trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci specifikované ve výroku rozsudku.
Z podnětu odvolání obviněného byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným v bodě 1) výroku o vině trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., v bodě 2a) výroku o vině jednak trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. účinného do 1. 1. 2004, jednak trestným činem pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák., v bodě 2b) jednak trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. účinného od 1. 1. 2004, jednak trestným činem pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. Za tyto trestné činy byl nově odsouzen podle §242 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to skládacího nože s červenočernou rukojetí s označením na čepeli AISI 420 a nápisem M. K. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce v Bruntále ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 Zt 342/2005, pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák., účinného do 31. 12. 2006, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro něž je obžalovaný stíhán.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S výjimkou zprošťujícího výroku dovolání podal proti celému rozsudku. Nesouhlasí s právním posouzením věci. Je toho názoru, že ze skutkové věty výroku o vině týkající se skutku pod bodem 1) výroku o vině není patrno, že by jednal v úmyslu vzbudit v poškozeném R. K. důvodnou obavu z uskutečnění výhrůžek. Z popisu skutku pod bodem 2a) a 2b) výroku o vině není podle obviněného zřejmé, že „by mu bylo vytýkáno úmyslné jednání“. Obviněný tvrdí, že závěry o jeho vině nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování je neúplné. K dovolání obviněný připojil podání, v němž soudům vytýká, že nepoužily jeho listinné důkazy, které prokazují, že svědci /zřejmě ve vztahu ke skutkům pod bodem 2) výroku o vině/ křivě vypovídali. Popírá, že by tyto trestné činy spáchal, s výjimkou trestného činu podle §197a tr. zák., ke kterému se doznává. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že argumentace obviněného vtělená do dovolání je identická s obsahem jeho dosavadní obhajoby a také s námitkami uvedenými v odvolání. Podle názoru státního zástupce poukaz na absenci vyjádření formy zavinění v popisu skutků nelze posoudit jako důvodnou výhradu, která by mohla naplnit deklarovaný důvod dovolání. Dále uvedl, že forma zavinění není esenciální součástí popisu skutkového stavu a zpravidla je zřetelně patrná z popisu objektivní stránky deliktu, stejně jako v tomto případě. Je vyloučeno, aby obviněný slovně i gestikulací nožem, jak je popsáno ve skutkové větě v bodě 1) výroku o vině, vyhrožoval poškozenému jinak než úmyslně. Z popisu skutku zřetelně plyne i skutečnost, že poškozený hrozby dovolatele bral vážně a chránil se taškou proti možnému útoku nožem. Podobně lze konstatovat, že útoky K. K. proti nezletilé poškozené B. M. byly do té míry určité a jednoznačné, že je obviněný nemohl realizovat jinak než v úmyslu definovaném v právních větách vyslovených v příslušných bodech výroku o vině. Jeho námitka v tomto směru je tedy zřetelně nedůvodná. Výhrady dovolatele vůči úplnosti dokazování rovněž nelze podle státního zástupce akceptovat, neboť soud provedl všechny stěžejní důkazy a na jejich podkladě byl bez pochybností schopen definovat skutečný stav věci. Není povinností soudu realizovat jakýkoli důkazní návrh obviněného, zejména pokud předpokládaný obsah navrhovaných důkazů nemá bezprostřední vztah k podstatě věci a nemohl by ovlivnit skutkové závěry plynoucí z již provedeného dokazování. Státní zástupce dodal, že navíc tato námitka sama o sobě – není-li současně tvrzena existence extrémního nesouladu založeného na opomenutém důkazu – nemůže naplnit deklarovaný dovolací důvod a ani žádný další z důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu. Protože se státní zástupce domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Skutku pod bodem 1) výroku o vině obviněný vytýká, že charakter, způsob a intenzita výhrůžek nemohla vzbuzovat v poškozeném R. K. takovou obavu, že budou splněny. Je tedy zřejmé, že obviněný nesouhlasí s právní kvalifikací skutku jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Konkrétně se neztotožňuje s posouzením zákonného znaku objektivní stránky trestného činu, že vyhrožoval takovým způsobem, že může vzbudit důvodnou obavu. Nejvyšší soud dospěl v této části dovolání k závěru, že jde o právně kvalifikovanou námitku.
Podkladem pro učiněný výrok o vině trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že „obviněný dne 6. 6. 2005 kolem 18.10 hod. v K., okres B., na chodbě domu č. na ulici H., v podnapilosti nejprve slovně vyhrožoval R. K. za to, že svým znečištěným osobním automobilem parkuje na jejich parkovišti, že jej zabije a propíchá mu pneumatiky, poté vyšel společně s poškozeným před dům, v nadávkách a výhrůžkách pokračoval, pro jejich zdůraznění rozevřel zavírací nůž a ze vzdálenosti přibližně 20 cm mířil poškozenému čepelí nože na břicho, které si poškozený chránil taškou, obžalovaného uklidňoval a couval ke svému vozidlu, dále poškozenému při nastupování do vozidla držel dveře a před odjezdem mu ještě opakovaně udeřil pěstí do kapoty, přičemž charakter a intenzita výhrůžek vzbudila u R. K. důvodnou obavu, že obžalovaný své výhrůžky splní“.
Podle konstantní judikatury k naplnění znaků trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. postačí, že pachatel jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou a činí to způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Výhrůžka musí být objektivně způsobilá vzbudit důvodnou obavu, není však nutné, aby důvodná obava byla v tom, komu bylo vyhrožováno, skutečně vzbuzena. (srov. Bulletin Nejvyššího soudu České republiky (ČSR), trestní část č. 5, ročník 1979, poř. č. 20). Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu (srov. též č. 38/1971-II. Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci obviněný poškozenému vyhrožoval zabitím a tím, že mu propíchá pneumatiky. Obviněný přitom měl v ruce zavírací nůž, jímž ze vzdálenosti cca 20 cm mířil poškozenému čepelí nože na břicho. Není pochyb, že takové jednání vzbuzovalo u poškozeného důvodnou obavu, neboť si taškou chránil před útokem obviněného přední část těla a poté se snažil střetu s obviněným vyhnout tak, že couval ke svému vozidlu. Jakmile poškozený nastoupil do vozidla, před odjezdem navíc obviněný udeřil pěstí do kapoty vozidla. Pro zdůraznění slovních výhrůžek obviněný použil předmětu – nože, který za dané situace u jiné osoby mohl vyvolat pocit nebezpečí, důvodnou obavu vyvolávalo též celkové chování obviněného. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, totiž že výhrůžka byla reálná, tj. taková, která u poškozeného mohla vzbudit důvodnou obavu. Ostatně tato okolnost vyplývá z výpovědi samotného poškozeného R. K. Nutno dodat, že i s odkazem na znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie – MUDr. M. K. je obviněný za spáchaný skutek trestně odpovědný. Byť obviněný spáchal skutek v podnapilosti, podle znalce se obviněný nacházel ve stavu středně těžké prosté opilosti, kdy jeho ovládací schopnosti byly částečně, nikoliv však podstatně, sníženy. Rozpoznávací schopnosti zůstaly zachovány. Obviněný byl tedy schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání, a byl schopen svoje jednání ovládat. Nebyla u něho zjištěna chorobná závislost na alkoholu. Je tudíž vyloučeno, že by obviněný trestný čin nespáchal úmyslně. Naopak naznačené okolnosti svědčí o tom, že obviněný chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, tj. že chtěl zasáhnout do objektu trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., jímž je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Těmto se poškozený byl nucen bránit - nejprve si kryl taškou přední část těla, posléze se mu podařilo nastoupit do svého vozidla a z místa odjet. Subjektivní stránka trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán úmyslně (§3 odst. 3 tr. zák.). Na vnitřní vztah obviněného k podstatným složkám trestného činu ve formě úmyslného zavinění podle §4 písm. a) tr. zák. lze usoudit i z jeho doznání.
Lze tedy shrnout, že vyhrožování zabitím s nožem v ruce je třeba posoudit v konkrétní věci jako zcela způsobilé vyvolat v poškozeném obavu z jejich uskutečnění. Z celkového chování obviněného lze usoudit, že slovní nadávky, předmět (nůž) v ruce, stav opilosti, jakož i údery pěstí do kapoty vozidla nabyly takové intenzity, která dosáhla požadovaného stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost (srov. č. 43/1996 Sb.), který je vyžadován příslušným ustanovením trestního zákona. Poškozený sám o sobě chování obviněného nevyprovokoval. Příčinou jednání obviněného byla v podstatě banální situace založená na tom, že poškozený se svým zabláceným vozidlem parkoval na místě, které obviněný považoval pro parkování cizích osobních automobilů za nevhodné. Právní kvalifikaci skutku jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. pokládá Nejvyšší soud za zcela správnou. V této souvislosti lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění odvolacího soudu (str. 6 - 7 rozsudku).
Pokud jde o skutek pod bodem 2a) a 2b) výroku rozsudku, Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným ve vztahu k trestnému činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a trestnému činu pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. nejsou s to naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoliv obviněný brojí proti tomu, že ze skutkové věty výroku o vině „není patrno, že by mu bylo vytýkáno úmyslné jednání“, není zřejmé, v čem konkrétně, resp. k jakému konkrétnímu znaku skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. a trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. úmyslné zavinění chybí. Zavinění se musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Dovolání obviněného je však třeba vytknout, že neuvedl, k jakému znaku skutkových podstat zmíněných trestných činů námitka ohledně subjektivní stránky směřuje. Jinými slovy řečeno, z dovolání není zřejmé, jaké zákonné znaky trestných činů podle §242 tr. zák. a podle §243 tr. zák. nebyly podle jeho názoru pokryty jeho zaviněním. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a z hlediska zavinění zkoumat jednotlivě všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, aniž by obviněný přímo uvedl, jaká okolnost nebyla při právní kvalifikaci zohledněna. Taková námitka svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých hledisek obviněný subjektivní stránku trestného činu zpochybňuje (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07). V kontextu z další částí dovolání k těmto trestným činům naopak vyplývá, že obviněný podstatu námitek spatřuje v tom, že závěry o jeho o vině nemají oporu v provedeném dokazování, a že dokazování je neúplné, protože nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování.
Dovolací soud se seznámil rovněž s jeho písemným sdělením, které obviněný pokládá za součást dovolání. Obviněný má za to, že uvedené trestné činy nespáchal, že v jeho věci svědci křivě vypovídali a přestože o této skutečnosti předložil listinné důkazy, soudy k nim nepřihlédly. Ve vztahu k těmto námitkám lze říci, že i pokud by byly uplatněny v souladu se zákonem [dovolání – tudíž veškeré námitky – může obviněný podat pouze prostřednictvím obhájce §265d odst. 2 písm. b) tr. ř.], tyto námitky nastolují stav, kdy by se Nejvyšší soud měl zabývat veškerými důkazy od počátku, přehodnocovat výpovědi svědků, zabývat se jejich věrohodností a hodnotit důkazy. Jde o proces, v němž orgán činný v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založené na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Je tudíž zřejmé, že volné hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Lze tedy shrnout, že obviněný v této části dovolání neuvedl nic, co by mohlo právní kvalifikaci skutku zpochybnit. Námitkám podaným pod tímto dovolacím důvodem však Nejvyšší soud relevantní povahu přiznat nemohl. Obviněný v dovolání v podstatě vytýká, že dokazování bylo provedeno v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy že je neúplné a brojí proti způsobu hodnocení jednotlivých důkazů. Jak bylo shora uvedeno, takové námitky pro svou skutkovou povahu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Obviněný totiž jimi nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný napadá ustálenou skutkovou verzi vyjádřenou ve výroku o vině v tzv. skutkové větě. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně dostál své povinnosti vyplývající z §2 odst. 5 tr. ř., když se stejně pečlivě zabýval okolnostmi svědčícími ve prospěch i v neprospěch obviněného, a svůj závěr založil na pečlivém uvážení všech těchto okolností, postupoval tedy zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Zbývá dodat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07).
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným v této části dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter a pokud by obviněný neuplatnil právně relevantní námitku ke skutku pod bodem 1) výroku o vině, Nejvyšší soud by dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k tomu, že v části dovolání obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitku, Nejvyšší soud dovolání obviněného K. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann