ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.645.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 645/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2008 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2008, č. j. 8 To 417/2007-859, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 1 T 146/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2008, č. j. 8 To 417/2007-859, byl podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 8. 2007, č. j. 1 T 146/99-781, a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod k trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků. Podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. byl za použití §39a odst. 3 tr. zák. zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s dohledem. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. Týmž rozsudkem bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce proti rozsudku okresního soudu podané v neprospěch obviněného Z. P.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2008, č. j. 8 To 417/2007-859, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., „neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. V obsáhlém dovolání (cca 11 stran) obviněný jednak popisuje dosavadní průběh trestního stíhání, jednak vznáší námitky ke způsobu rozhodování soudu prvního, resp. druhého stupně. V souvislosti s popisem trestního stíhání uvádí, že trestné činnosti se měl dopustit v roce 1994, přičemž obžaloba byla podána dne 1. 9. 1999. Od uvedené doby došlo k vyhlášení několika zprošťujících rozsudků soudem prvního stupně, které byly odvolacím soudem zrušeny, aby usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 2. 2007 bylo trestní stíhání zastaveno. Toto usnesení bylo Krajským soudem v Plzni dne 12. 3. 2007 zrušeno, a okresnímu soudu přikázáno, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Obviněný se v souvislosti s problematikou popisu dosavadního průběhu trestního stíhání dále zmiňuje, že Krajským soudem v Plzni byla věc nařízena okresnímu soudu k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu a tímto postupem odvolacího soudu došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť byl odňat svému zákonnému soudci. Pokud pak byl odsouzen Okresním soudem Plzeň-město dne 16. 8. 2007, jednalo se o odsouzení, které se nevztahovalo ke skutku, pro který byla podána obžaloba. Podle jeho (obviněného K.) mínění „nebyla zachována totožnost skutku s ohledem na skutečnost, že soud již neviní konkrétní osobu – obviněného K. ze stejného jednání, ze kterého vinil a viní druhou konkrétní osobu, a sice obviněného P., který byl zproštěn z původní verze obžaloby a ne ze stejného jednání, ze kterého byl uznán vinným obviněný K.“. V části dovolání, kde obviněný soudům vytýká způsob, jakým dospěly ke svému závěru o jeho vině, poukazuje na to, že soudy nepostupovaly důsledně v souladu se zásadou oficiality a vyhledávací a v případě závažných skutkových rozporů a pochybností např. o správnosti znaleckého posudku, nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. V souvislosti s problematikou prováděných důkazů a jejich hodnocením zmiňuje a dovolává se celé řady rozhodnutí Ústavního soudu, případně zmiňuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. V souvislosti s výše uvedenými rozhodnutími uvádí, že „pokud krajský soud na základě provedených důkazů dospívá k závěru, že poškozený utrpěl smrtelná zranění v době, kdy byl v kontaktu s obviněným K., pak obviněný tento názor nesdílí, jedná se o spekulativnost takového závěru, přičemž nelze ani na okamžik pustit ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů“. Závěr soudu o způsobení zranění poškozenému v autě byl podle názoru obviněného poplatný celé spekulativní konstrukci daného případu, přičemž ze znaleckého posudku znalců MUDr. A. a MUDr. H., ve znění dodatku, nemůže nade vší pochybnost vyplývat, že zranění poškozenému nemohl způsobit někdo jiný než obviněný. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 224/04 (tak jako v celém dovolání), že „pokud nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady in dubio pro reo zvolit variantu pro obviněného nejpříznivější“. Závěrem podaného dovolání obviněný soudu prvního i druhého stupně vytýká, že se „nevypořádaly s tím, že ke smrti poškozeného mohlo dojít úplně jiným způsobem, než je popsán v obžalobě nebo odsuzujícím rozsudku, když navíc závažným způsobem byla porušena zásada totožnosti skutku“, přičemž jím rozváděné námitky jsou podle jeho mínění (obviněného) toliko jinými možnými verzemi smrti poškozeného a rozhodně nejsou uvedeny s cílem někoho obvinit, ale provedenými důkazy nebyly nade vší rozumnou pochybnost vyloučeny, a dokládají, že podobných závěrů se spekulativním prvkem, jaký vytvořil Okresní soud Plzeň-město, lze vytvořit i větší množství, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2008, č. j. 8 To 417/2007-859, zrušil a odvolacímu soudu předmětnou věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. dovolání obviněného odmítl, neboť veškeré námitky, o které obviněný své dovolání opřel, jsou námitkami skutkovými, které výlučně směřují do oblasti hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
V souvislosti se zjištěným skutkovým stavem je vhodné uvést, že po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, že „ obviněný dne 27. 11. 1994 v přesně nezjištěné době mezi 1.00 až 1.30 hodin na silnici mezi obcemi T. a R. při výkonu hlídkové služby s nstržm. Z. P., jako příslušník Policie České republiky na zadním sedadle služebního vozu Policie České republiky, při převozu poškozeného J. Š., jenž byl krátce předtím touto hlídkou kontrolován při silniční kontrole a poté převážen na Obvodní oddělení Policie České republiky R. pro podezření z řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, nepřiměřeným způsobem použil donucovacích prostředků tím, že poškozeného udeřil do levé spodní části břicha nejméně dvěma silnými údery pevným pružným předmětem, čímž poškozenému způsobil roztržení sleziny a trhliny úponů tenkého a tlustého střeva, v důsledku čehož došlo u poškozeného k masivnímu krvácení do dutiny břišní a následnému šoku z nadměrných krevních ztrát, v důsledku čehož poškozený i přes poskytnutou lékařskou pomoc zemřel v 8.35 hodin téhož dne“.
Jak již bylo shora uvedeno, obviněný ve svém dovolání mj. podrobněji popisuje dosavadní průběh trestního stíhání, kdy argumentuje kromě jiného i tím, že nebyla zachována totožnost skutku „s ohledem na skutečnost, že soud již neviní konkrétní osobu – obviněného K. ze stejného jednání, ze kterého vinil a viní druhou konkrétní osobu a sice obviněného P., který byl zproštěn z původní verze obžaloby a ne ze stejného jednání, ze kterého byl uznán vinným obviněný K.“. K uvedené argumentaci obviněného lze podotknout, že uvedenou námitku nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit, když navíc je nutno upozornit, že podle §220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Je však třeba uvést, že teorie i praxe nechápou totožnost jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Totožnost skutku pak bude zachována též za předpokladu, a) jestliže je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. trest.). Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k této, byť právně irelevantní námitce.
Další námitky, které jsou provázány na různá rozhodnutí zejména Ústavního soudu, jsou spjata se zjišťováním skutkového stavu, otázkou hodnocení důkazů a kompletnosti provedeného dokazování. Rovněž je zmíněno, že výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem je v rozhodnutí Ústavního soudu považován za odporující smyslu a záměru dovolání do trestního procesu, kdy se jedná o restriktivní interpretaci. K této argumentaci považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze uvést, že obviněným zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu jsou mu známa (II. ÚS 669/05, IV ÚS 216/04 apod.), nicméně v rámci objektivity je třeba říci, že Ústavní soud v nejednom ze svých rozhodnutí uvedl, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). V souvislosti se shora uvedeným odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, jako reakci na námitky obviněného k této problematice, je možno rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, kdy tento konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posuzování jeho ústavnosti akceptován. Nejvyšší soud tedy pečlivě posuzuje právní relevantnost námitek uplatněných obviněnými v dovolání jako mimořádném opravném prostředku.
Z námitek obviněného, které tento vyjádřil ve svém dovolání je nepochybné, že tento se neztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního resp. i druhého stupně, které po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěly k závěru o vině obviněného J. K. /přičemž obviněný Z. P. byl obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn – vzhledem k námitce obviněného je třeba uvést, že soud zprošťuje obžaloby pro skutek uvedený v žalobním návrhu (toliko i v návaznosti na výklad k §220 tr. ř.)/. Obviněný vznáší obsahově totožné námitky, se kterými se obrátil na soud druhého stupně v rámci svého odvolání. V tomto směru musí Nejvyšší soud uvést, že soud prvního stupně ve svém rozsudku respektoval ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., avšak ještě pečlivěji vtělil do svého odůvodnění zmíněné znění §125 odst. 1 tr. ř. odvolací soud, který se s veškerými námitkami obviněného zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal. Je vhodné uvést, že reagoval i na výtky ve vztahu ke zjišťování skutkového stavu věci (úplnosti dokazování). Na veškeré námitky obviněného podrobně reagoval na str. 7 – 13 svého rozhodnutí. Z podaného dovolání je evidentní, že obviněný za jediná správná rozhodnutí považuje ta, ve kterých byl obžaloby zproštěn, případně došlo k zastavení trestního stíhání. Pokud však následně došlo k jeho odsouzení, zpochybňuje nejen shromážděné důkazy, ale i způsob hodnocení důkazů a v neposlední řadě z profesionálního hlediska sklouzává k invektivám vůči soudu, který jej uznal vinným. Právě případ, kdy obviněný(í) se neztotožňuje se zjištěným skutkovým stavem a na základě vlastního hodnocení důkazů vytváří vlastní skutkový stav, je součástí rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kdy tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního i druhého stupně je patrno, že tyto reagovaly na požadavky zjišťování skutkového stavu věci a důkazy hodnotily nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (oproti zprošťujícím rozsudkům, kdy odvolací soud soudu prvního stupně vytýkal, že nezohlednil mnohé podstatné důkazy a okolnosti případu a z některých důkazů vyděloval pouze některé jejich části, proto nebylo vždy možno zjistit, co a na základě kterých důkazů vzal za prokázané a proč). Právní úvahy odvolacího soudu byly rozvedeny na str. 12 – 13 jeho rozsudku a rovněž se velmi pečlivě zabýval otázkou trestu, kdy poukázal na projednání věci v přiměřené lhůtě, a vzhledem k tomu, že v této trestní věci bylo toto právo obviněného závažně porušeno (přičemž na str. 14 rozsudku rozvedl své úvahy), ukládal obviněnému trest odnětí svobody za použití §40 odst. 1 tr. zák. a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V souvislosti s uvedenými námitkami obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. Zde lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2008
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann