ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.754.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 754/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2008 o dovolání, které podal obviněný K. M ., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 9 To 374/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 144/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 2 T 144/2005, byl obviněný K. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu spáchaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v prosinci roku 2003 jako jednatel společnosti K., s.r.o. J., uzavřel dohodu se zástupci společnosti A. A., a.s. Ž., D. K. Ing. V. L., o provedení likvidace nebezpečného odpadu pod kódem pro tuto společnost za částku 3.200,- Kč/1 tuna, zahrnující zaplacení rizikového poplatku dle zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech ve znění novel, ve výši 2.000,- Kč/1 tuna a po provedení prací zaslal společnosti A. A., a.s. faktury č., za likvidaci odpadu pod kódem o celkové tonáži 540,90 tun na částku 1,730.880,- Kč, ačkoliv žádný rizikový poplatek při likvidaci předmětného odpadu nezaplatil, společnost A. A., a.s. faktury společnosti K., s.r.o. neproplatila, mohla jí však být způsobena škoda ve výši 1,081.800,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 9 To 374/2007, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a s přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu spáchaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., protože „v prosinci roku 2003 jako jednatel společnosti K., s.r.o. J. uzavřel dohodu se zástupcem společnosti A. A., a.s., Ž., Ing. V. L. o provedení likvidace nebezpečného odpadu pod kódem pro tuto společnost za částku 3.200,- Kč za tunu, přičemž předstíral, že tato částka zahrnuje zaplacení rizikového poplatku dle zákona číslo 185/2001 Sb. o odpadech ve znění novel ve výši 2.000,- Kč za tunu, ačkoliv věděl, že žádný rizikový poplatek při likvidaci předmětného odpadu platit nebude, neboť nebezpečný odpad bude likvidován způsobem, na který se poplatková povinnost nevztahuje, toto mu zatajil a po provedení prací zaslal společnosti A. A., a.s., faktury č., za likvidaci odpadu pod kódem o celkové tonáži 540,90 tun na částku 1.730.880,- Kč, přičemž společnost A. A., a.s., faktury společnosti K., s.r.o. neproplatila, takže nedošlo ke vzniku škody ve výši 1.081.800,- Kč“. Za tento trestný čin jej podle §250 odst. 3 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), f), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozsudek považuje za zcela nespravedlivý a účelový a že setrvává na tom, že žádný trestný čin nespáchal. Vyjádřil přesvědčení, že postupem odvolacího soudu byla porušena jeho ústavní práva a svobody, a to zejména tím, že byl protiprávně odňat svému zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a že byl proveden protiprávní zásah do nestrannosti a nezávislosti soudu, když odvolací soud předchozí zprošťující rozsudky zrušil s tím, že nalézací soud v původním složení senátu nehodlá změnit svůj právní názor a své hodnocení důkazů, a odňal ho (obviněného) jeho zákonnému soudci jen proto, že nesouhlasil s právním názorem soudu první instance na hodnocení důkazů před tímto soudem provedených a zvolil tento postup proto, aby byl (obviněný) stůj co stůj odsouzen. Následně upozornil, že postup podle §262 tr. ř. lze použít pouze výjimečně, připomněl podmínky jeho aplikace a prohlásil, že takovým postupem v jeho trestní věci došlo k porušení §263 odst. 7 tr. ř., podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, pokud je sám neprováděl, a že odvolací soud postupoval zcela proti konstantní judikatuře, podle níž je aplikace §262 tr. ř. za účelem dosažení jiného způsobu rozhodnutí soudem prvého stupně, který by byl shodný s hodnocením důkazů odvolacím soudem, zásadně nepřípustná (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91). Uzavřel, že uvedený postup zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. a že z opatrnosti uplatňuje též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Podotkl přitom, že pro případ, že by dovolací soud konstatoval, že sice došlo k porušení jeho ústavního práva, ovšem tento zásah není subsumován příslušným ustanovením trestního řádu upravujícím důvody opravňující k dovolání, upozorňuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) v tom smyslu, že chránit ústavní práva a svobody jsou povinny obecné soudy všech stupňů bez toho, že by tuto svou povinnost převalovaly na Ústavní soud co by „resortní“ a že takový postup je hodnocen jako pokračování v protiprávním krácení ústavních práv.
Dále obviněný argumentoval, že soud po výměně senátu k projednání věci přistoupil zcela formálně - toliko zopakoval výslech jeho (obviněného) a výslech svědků K. a L. (ten nic nového do věci nepřinesl), zatímco ostatní důkazy „přečetl“ ze spisu. Připustil, že s tímto postupem souhlasil, ovšem za situace, kdy mu bylo jasné, že opakování celého řízení nemůže přinést žádnou změnu ve skutkových zjištěních. Poznamenal, že kdyby byla snaha nalézacího soudu o provedení rozhodujících důkazů upřímná, nemohl by pominout výpověď svědka K.
Poté namítl, že soudy nižších stupňů se vůbec nevypořádaly s obchodněprávní stránkou věci (§261 a násl. obchodního zákoníku). V prvé řadě shledal, že u společnosti A. A., a.s. nedošlo k žádnému regulérnímu výběrovému řízení. Maximálně došlo k poptávkovému řízení, na jehož základě (obviněný) po jednání se subalterními zaměstnanci této společnosti, kteří i přes návrhy obhajoby nebyli nikdy zjištěni ani vyslechnuti, které vedl spolu se svědkem K. (a to jenom ohledně technických záležitostí, když o smluvních podmínkách se žádné jednání nevedlo), učinil dne 12. 12. 2003 písemnou nabídku v tom smyslu, že jeho společnost je schopna zlikvidovat barvy a jejich tuhé zbytky za 3,20 Kč/kg. Doplnil, že se svědky K. ani L. se (obviněný) v této fázi jednání nesetkal, osobně ani telefonicky, a tvrdí-li kdo co jiného, pak lže. S oběma jmenovanými se setkal až ve fázi, kdy urgoval za svou společnost proplacení oprávněně vystavených faktur. Do té doby se setkal pouze s terénními pracovníky společnosti A. A., a.s., kteří mu ukázali kontaminované místo a seznámili ho s konkrétními podmínkami jeho odtěžení. Poukázal na to, že svědek L. se ani neodvažuje tvrdit, že s ním (obviněným) jednal osobně, odvolává se na telefonický rozhovor, přičemž není schopen uvést žádné údaje (číslo volajícího nebo volaného), podle nichž by se dalo ověřit, zda k telefonátu došlo. Obviněný odmítl, že by takový rozhovor se svědkem absolvoval a akcentoval, že se jedná o tvrzení proti tvrzení, kdy soud měl postupovat podle pravidel a zásad trestního řízení a vyvodit závěr v jeho prospěch, což se ovšem nestalo. Svědectví z druhé ruky svědka K., že od svědka L. o telefonátu slyšel, je podle obviněného vyváženo svědectvím svědka K., jenž potvrzuje, že se v dané době jednalo jen se subalterními pracovníky společnosti A. A., a.s. Dále uvedl, že již z nabídky je zřejmé, že o žádném rizikovém poplatku nebyla a ani pojmově v této fázi jednání nemohla být řeč, neboť barvy a jejich tuhé zbytky se likvidují spalováním a žádný rizikový poplatek se při tomto druhu likvidace nevybírá. Konstatoval, že jeho nabídka na uzavření smlouvy o dílo byla společností A. A., a.s. odmítnuta protinávrhem, tj. písemnou objednávkou č. ze dne 16. 12. 2003, kde byl objednán „odvoz a zneškodnění zeminy a kamení obsahující nebezpečné látky“, tedy zcela jiný předmět plnění, než o němž jednal s techniky společnosti, „v dohodnuté ceně 3.200,- Kč/t včetně dopravy“. Dodal, že ve skutečnosti tato cena nebyla dohodnuta, ale byla převzata z jeho původní nabídky. Prohlásil, že tuto smlouvu jeho společnost K., s.r.o. a společnost A. A., a.s. bez jakéhokoli dalšího jednání, doplňků či změn uzavřely tím, že společnost K., s.r.o. neprodleně objednávku na své náklady beze zbytku zrealizovala (bez přímé účasti svědků L. a K.). Též podotkl, že za situace, kdy zhotovitel tohoto protinávrhu (F. J.– soudem dosud nevyslechnuta) i všichni podepsaní, výrobní ředitel H. (soudem nevyslechnut) i svědci K. a L. považovali za nutné výslovně zmínit, že dohodnutá cena zahrnuje i dopravu, se naskýtá otázka, proč tento protinávrh nereflektuje v ceně i onen rizikový poplatek. Vysvětlení je podle obviněného jednoduché, a to, že v době uzavření smlouvy neměli oba svědkové ani tušení, že takový poplatek vůbec existuje.
Soudy navíc podle jeho slov nesprávně pochopily mechanismus fungování rizikového poplatku. K tomu rozvedl, že povinnost zlikvidovat nebezpečný odpad přechází z původce na toho, komu je tento nebezpečný odpad předán a spolu s ním přecházejí na nového vlastníka nebezpečného odpadu všechny povinnosti s nebezpečným odpadem zákonem spojené, včetně případné povinnosti k úhradě rizikového poplatku. Není tedy důvod, proč by se původce nebezpečného odpadu, pokud tento předá odborné firmě, měl o zaplacení rizikového poplatku vůbec zajímat.
Rovněž upozornil, že to byla společnost A. A., a.s., kdo neplnil své smluvní závazky (zaplatit dohodnutou cenu), v důsledku čehož fakticky došlo k zániku jeho společnosti. Seznal, že tvrzení svědků, že tuto částku neuhradili jen proto, že nesouhlasili s fakturou a žádali její opravu, kterou nedostali, je pouhou výmluvou, jelikož kdyby byla z jejich strany vůle zaplatit, mohli provést nespornou část platby jako platbu zálohovou. Vyjádřil přesvědčení, že od samého počátku na straně společnosti A. A., a.s. chyběla vůle k zaplacení, což se projevilo po vystavení faktury, jenž byla zpochybňována, dokud svědkové K. a L. „nevynalezli“ problematiku rizikového poplatku. Odvolacímu soudu vytkl, že k jeho návrhu neprovedl důkaz připojením konkursního spisu úpadce A. A. a v odůvodnění napadeného rozsudku zamlčuje, že při veřejném zasedání o odvolání byly obhajobou předloženy a ze spisu citovány listiny, z nichž jednoznačně vyplývá, že společnost A. A., a.s., jednající osobami svědků L. a K., obdobně jako proti němu (obviněnému) a jeho společnosti K. o, s.r.o. postupovala i proti dalším více než třiceti subjektům, na jejichž úkor se obohatila o více než 85.000.000,- Kč. Obhajoba předložila též listiny z konkursního spisu, které prokazují, že svědci L. a K. vůči pohledávkám věřitelů společnosti A. A., a.s. v desítkách případů uplatňují neoprávněné a falešné námitky a zápočty neexistujících prefabrikovaných pohledávek. Uzavřel, pokud by odvolací soud dodržoval procesní pravidla, zejména to, že má stejně pečlivě shromažďovat i důkazy svědčící o jeho nevině, měl provést důkaz předmětným konkursním spisem, neboť rozhodujícím způsobem vypovídá o věrohodnosti svědků L. a K., na jejichž výpovědích je postaven odsuzující výrok napadeného rozsudku. Rovněž poukázal na to, že v přípise Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 46 K 24/2007, např. předsedkyně senátu JUDr. R. B. Z. žádá státní zastupitelství o vstup do řízení, neboť je zřejmé, že dlužník (rozuměj svědek L. a K.) „účelově mění výsledky hospodaření, uspokojuje výhradně věřitele, které oslovil soud… fiktivní zápočty vyrábějí poté, co nahlédnou do spisu… mají více jak 30 věřitelů…“. V usnesení o prohlášení konkursu ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 46 K 24/2007, pak podle něho Krajský soud v Ústí nad Labem podrobně popisuje machinace svědků L. a K. a vyslovuje závěr, že se nejedná o poctivé jednání, ale o jednání, které má všechny znaky trestné činnosti.
Podle přesvědčení obviněného nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku překrucuje skutečnost a cíleně dezinterpretuje důkaz, pokud uvádí, že v tzv. prohlášení pro firmu A. A., a.s. ze dne 8. 4. 2004 obviněný tvrdí, že je nutné takový rizikový poplatek vybírat, jelikož z tohoto dokumentu lze pouze vyčíst dvě nesouvisející informace, a to kolik činí sazba rizikového poplatku na rok 2003 – 2004 a na základě jakého právního předpisu, resp., že při akci v T. se jednalo o likvidaci nebezpečného odpadu. Žádnou metodou formální logiky nelze z těchto dvou informací vydestilovat informaci třetí - že je nutné rizikový poplatek v tomto konkrétním případě vybírat. Obviněný přitom akcentoval, že toto prohlášení vydal pod značným tlakem obou svědků a teprve po splnění závazku, dále že obsahuje dva pravdivé a vzájemně nesouvisející výroky a že se ničeho nedopustil.
Shledal, že kromě takto překroucených skutečností je vlastní odůvodnění obou napadených rozsudků tak strohé a formální, že neodpovídá parametrům kladeným na odůvodnění rozsudku trestním řádem, takže rozsudky se jeví de facto nepřezkoumatelnými. Prohlásil, že se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry předchozích dvou zprošťujících rozsudků a odvolává se na ně a že považuje za absurdní, že má být odsouzen za to, že na své náklady promptně a perfektně vyhověl objednávce společnosti A. A., a.s., aniž mu bylo zaplaceno, čímž jmenovanou společnost výrazně obohatil. Odmítl, že by této společnosti způsobil jakoukoli škodu nebo ji vystavil nebezpečí škody, když jediný, kdo v této kauze utrpěl škodu je on (obviněný) a jeho společnost. Dospěl k závěru, že on sám se stal obětí podvodu spáchaného svědky L. a K., a dodal, že shora specifikovaným postupem soudů obou stupňů došlo především k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dále pak k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když na základě nesprávného právního posouzení byla ze zcela nezávadného podnikatelského jednání vytvořena skutková podstata neexistujícího trestného činu podvodu.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a v plném rozsahu jej zprostil obžaloby nebo aby napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, že bude vrácen svému zákonnému soudci.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že v rámci obsáhlého odůvodnění svého dovolání obviněný úvodem namítl, že postupem odvolacího soudu, plynoucím z jeho předchozího rozhodnutí kasační povahy, byl odňat svému zákonnému soudci, neboť se tak stalo bez splnění podmínek §262 tr. ř. a za účelem dosažení jiného způsobu rozhodnutí soudem prvého stupně, který by byl shodný s hodnocením důkazů odvolacím soudem. Tímto způsobem však obviněný podle státní zástupkyně zcela vybočil jak z rámce použitého dovolacího důvodu, tak i z mezí dovolacího řízení. Přehlédl totiž tu zásadní skutečnost, že jím zpochybněné rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl jím kritizovaný postup odvolacího soudu podle §262 věta prvá tr. ř. aplikován (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2006, sp. zn. 9 To 473/2006) a které svým dovoláním ani formálně nenapadá - není rozhodnutím ve věci samé, jak má na mysli §265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř., řešící otázku přípustnosti dovolání. Proto pouze nad rámec předmětného řízení o dovolání státní zástupkyně poznamenala, že se lze obecně ztotožnit s názorem o nepřípustnosti takového postupu odvolacího soudu, který rozhoduje ve smyslu §262 tr. ř. bez respektu k jeho výjimečnosti a jen za účelem dosažení jiného způsobu rozhodnutí. Dále však zdůraznila, že v daném případě odvolací soud v odůvodnění svého kasačního rozhodnutí zcela zřetelně vyložil, v čem spatřuje závažné vybočení z logiky věci při hodnocení provedeného dokazování jak v jeho jednotlivostech, tak i v celém jeho souhrnu. Proto se podmínce výjimečnosti tohoto procesního postupu v duchu konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu k otázce výjimečného zásahu do práva každého jednotlivce na svého zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny nezpronevěřil, když postupoval v duchu nálezu Ústavního soudu pod zn. ÚS 5/1999.
Stran podstatné části zbývající dovolací argumentace státní zástupkyně shledala, že ji nelze spojovat s obsahovým naplněním právní námitky nesprávného právního posouzení skutku, když je založena na pouhém zpochybnění způsobu, jakým bylo již od prvostupňové soudní úrovně přistupováno k hodnocení důkazního stavu v předmětné věci právě poté, co bylo rozhodnuto o jejím přikázání nalézacímu soudu v jiném složení senátu. Za stavu, že se obviněný uvedeným způsobem nejprve snaží o docílení změny v hodnocení provedených důkazů a o docílení zcela jiných skutkových okolností, než těch, na jejichž podkladě byl uznán vinným, chybí jeho argumentaci v dovolacím řízení - ze zásady povinný - respekt k opatřeným skutkovým zjištěním. Nelze ji tedy považovat za kvalifikované naplnění použitého důvodu dovolání. Proto lze uzavřít, že obecné předpoklady obsahového přezkoumání předmětného dovolání v daném případě splněny nejsou. Současně státní zástupkyně konstatovala, že obviněným uplatněné námitky nejsou přezkoumatelné ani na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, ke kterému by bylo možno přikročit až za splnění podmínky jeho zřejmého nesouladu se způsobem jeho právního posouzení. V daném případě by bylo možno v rámci řízení o dovolání uvažovat o výjimečném zásahu do skutkového stavu věci pouze tehdy, pokud by právní závěr o podvodném záměru obviněného, existujícím v době uzavření smlouvy o likvidaci nebezpečného odpadu se zástupci potenciálně poškozené obchodní společnosti za cenu zahrnující také rizikovou složku povinného poplatku ve smyslu sazebníku zákona o odpadech, nevyplynul z výsledků provedeného dokazování. Taková situace však v předmětné trestní věci nenastala, neboť výsledky provedeného dokazování vypovídají o těch podstatných okolnostech jednání obviněného, podle kterých při obchodních jednáních se zástupci potenciálně poškozené obchodní společnosti nepravdivě tvrdil, že jím za likvidaci nebezpečného odpadu požadovaná a následně i fakturovaná cena ve výši 3.200,- Kč/t zahrnuje rovněž rizikový poplatek za ukládání nebezpečných odpadů ve výši 2.000,- Kč/t, přičemž mu bylo na základě projednání věci se společností, která se zabývá nakládáním s nebezpečnými odpady, známo (což ani on sám nepopírá), že nebezpečný odpad předmětného původce bude v daném případě využit jako technologický materiál, a tedy nebude uložen do tělesa skládky, tudíž se na něj zákonem uložená platební povinnost vztahovat nebude. Uzavřela, že tyto rozhodné okolnosti jeho jednání nemohou být s úspěchem zpochybněny žádnou z jím uplatněných skutkových námitek.
Přitom podotkla, že obviněný ve svých námitkách v prvé řadě poukázal na svoji písemnou cenovou nabídku poškozené a.s. A. A., týkající se likvidace barev a jejich tuhých zbytků ze dne 12. 12. 2003 s tím, že se s ohledem na způsob likvidace takového odpadu žádný poplatek nevybírá a že navazující objednávku uvedené obchodní společnosti s jiným předmětem smluvního plnění, a to „odvozu a zneškodnění zeminy a kamení obsahující nebezpečné látky“ ze dne 16. 12. 2003 je třeba považovat za odmítnutí jeho prvé cenové nabídky. Státní zástupkyně prohlásila, že mu však nelze přisvědčit. I když se oba předmětné předsmluvní písemné kontakty neshodují u nabízené a objednávané likvidace odpadu co popisu likvidovaného odpadu, zůstává podstatným, že objednávka poškozené obchodní společnosti ze dne 16. 12. 2003 zcela jasně vyjadřuje, že odpad (shodně jako prve zmíněné barvy a jejich tuhé zbytky) obsahuje nebezpečné látky a že cenu, plynoucí z předchozí nabídky, konkrétně 3.200,- Kč/t včetně dopravy objednatel akceptuje.
Připomněla, že obviněný dále uvedl, že výpovědi zástupců objednatele Ing. L. a D. K. o tom, že je od počátku sjednávání ceny následně objednané likvidace nebezpečného odpadu ujišťoval, že v jím nabízené ceně je zahrnut i rizikový poplatek, obligatorně spojený s likvidací nebezpečného odpadu, jsou lživé. Podle ní však v uvedené souvislosti nevysvětlil důvod, který jej vedl k tomu, že o aktuální sazbě rizikového poplatku vydával po uskutečnění dohodnuté likvidace nebezpečného odpadu tzv. prohlášení. Přitom je zapotřebí zcela odmítnout tu jeho úvahu, že předmětné prohlášení ze dne 8. 4. 2004, které na žádost jmenovaných zástupců poškozené obchodní společnosti sepsal, obsahuje „dvě“ spolu nijak nesouvisející informace, a to kolik činí sazba rizikového poplatku na rok 2003 - 2004, z jakého právního předpisu vyplývá a že při práci v T. se jednalo o likvidaci nebezpečného odpadu. Toto prohlášení totiž bylo ze strany zástupců potenciálně poškozené obchodní společnosti vyžádáno až poté, co neshledali fakturaci uskutečněné likvidace nebezpečného odpadu ze strany obviněným zastupované obchodní společnosti K., s.r.o. (viz faktura ze dne 27. 2. 2004) za dostatečně transparentní a dopisem ze dne 15. 3. 2004 požádali především o zdokladování způsobu dohodnuté likvidace nebezpečného odpadu z lokality T. n. S., a to podle jejich zatřídění ve smyslu zákona o odpadech. Státní zástupkyně seznala, že minimálně s přihlédnutím k tomuto základnímu skutkovému rámci vývoje vzájemných vztahů obou smluvních partnerů je zřejmé, že při obviněným prosazovaném způsobu interpretace uvedeného prohlášení se nepřihlíží ke kontextu okolností, za kterých k jeho sepsání došlo, a tím ani k jejich logickému sledu až po rozhodnutí zástupců potenciálně poškozené obchodní společnosti o tom, že vyfakturovaná částka se nebude hradit.
Státní zástupkyně dospěla k závěru, že se nelze postavit ani na to stanovisko obviněného, že žádný ze soudů nepochopil mechanismus fungování onoho rizikového poplatku, kdy povinnost zlikvidovat nebezpečný odpad přechází z původce na právní subjekt jeho likvidací smluvně pověřený, na který přechází i povinnost zaplacení rizikového poplatku, o něž by se tak původce nebezpečného odpadu neměl vůbec zajímat, neboť všechna rizika, spojená s nakládáním s ním, již přenechal jinému právnímu subjektu, který je za převzetí takových rizik honorován. Naopak z §16 odst. 1 písm. l) zákona o odpadech (viz zákon č. 185/2001 Sb., ve znění do 22. 4. 2004) podle ní vyplývá, že původce odpadů (v daném případě stavební společnost A. A., a.s.) je povinen platit poplatky za ukládání odpadů na skládky způsobem a v rozsahu stanoveném v tomto zákoně. Pokud si původce odpadu prostřednictvím obchodní společnosti s předmětem činnosti, týkajícím se nakládání s nebezpečnými odpady, zajistí jejich odbornou likvidaci, je přirozené, že se ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zákona o odpadech, a tedy ze svého postavení povinného právního subjektu zajímá, zda poplatek za uložení nebezpečného odpadu, tj. poplatek včetně jeho rizikové složky, byl jeho smluvním partnerem provozovateli skládky uhrazen a zda se stal součástí ceny jemu celkově vyfakturované za provedení smluvené likvidace nebezpečného odpadu. Takový zcela přirozený výraz zpětné kontroly okolnosti, zda se diskutovaná součást dohodnuté ceny za likvidaci nebezpečného odpadu odrazila i v ceně později fakturované a v jaké výši, pak brání přisvědčit tomu okruhu námitek, podle kterého na straně svědků L. a K. jednoznačně a od samotného počátku chyběla vůle k proplacení a tito tedy programově vynalezli problematiku tzv. rizikového poplatku. V uvedené souvislosti nelze přijmout ani tu jeho výtku, že k takto prosazované motivaci jednání zástupců firmy A. A., a.s. bylo možno dospět za pomoci obsahu konkurzního spisu, týkajícího se řízení vedeného proti A. A., a.s., vypovídajícím o tom, že na straně zástupců uvedené společnosti byla dána motivace obohacovat se na úkor jiných subjektů. Pokud odvolací soud jeho návrh na provedení takového důkazu neakceptoval s tím, že zadluženost A. A., a.s. spadá až do doby po období v této trestní věci sledovaném, pak nabízenou vypovídací hodnotu takového důkazu lze nacházet jen stěží.
Státní zástupkyně proto uzavřela, že skutkový stav věci v rozhodnutích obou soudů podrobně popsaný a žádnou z výše uplatněných námitek skutkové povahy nevyvrácený, plně odpovídá způsobu posouzení podvodného jednání obviněného ve smyslu §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., které díky ostražitosti jeho smluvního partnera dospělo toliko do stadia pokusu. Proto splnění všech zákonných podmínek pro vyvození jeho trestní odpovědnosti brání, aby byl civilně právní úhel pohledu na jeho jednání považován za jediný možný (viz např. IV. ÚS 469/02, IV. ÚS 564/2000).
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především konstatuje, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 9 To 374/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Každý dovolatel je totiž v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
V návaznosti na shora vymezené znění §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je třeba konstatovat, že v posuzované věci nebylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání ani o schválení narovnání, tudíž tak, jak obviněný specifikoval dovolací námitky k tomuto dovolacímu důvodu, je třeba tyto i z pohledu výkladu níže uvedeného posoudit jako právně irelevantní.
S ohledem na úvahy, které obviněný rozvádí, měl zřejmě na mysli (se zřetelem k jím namítané situaci, kdy předcházejícím rozhodnutím odvolacího soudu bylo nařízeno, aby věc byla projednána v jiném složení senátu) postoupení věci jinému orgánu, aniž pro to byly splněny podmínky.
V obecné rovině je na místě zmínit, že předmětný dovolací důvod (pokud jde o první alternativu – postoupení věci jinému orgánu) lze spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta (např. §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů), a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005, 2019 s.).
Zejména je ovšem nutné zdůraznit, že jiným orgánem se v daném kontextu rozumí orgán odlišný od soudu, např. přestupková komise obecního úřadu či jiný správní orgán apod. Nelze však za něj považovat jiný soud (ať již stejného či odlišného stupně) či soud v jiném složení, než jak byl obsazen v určité fázi trestního řízení. V předmětné věci tak nebylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu.
Vzhledem k těmto skutečnostem nelze argumentaci obviněného spočívající v tom, že odvolací soud pochybil, pokud nařídil předchozím kasačním rozhodnutím projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu, neboť pro to nebyly splněny podmínky ustanovení §262 tr. ř., a tím jej protiprávně odňal jeho zákonnému soudci, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. podřadit.
Obviněný tytéž námitky vedle již zmíněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. z opatrnosti (jak sám uvádí) podřadil také pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ten spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005, 2015 s.).
Námitkám uplatněným obviněným nejen k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ale současně také podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., nelze ani ve vztahu k posledně uvedenému důvodu dovolání přiznat právní relevanci, a proto je nutno tyto námitky z důvodu dále uvedeného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ustanovení §262 tr. ř. zcela jednoznačně určuje, že odvolací soud může v případě, že věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Jedná se o zákonnou úpravu, která tento postup přímo (výslovně) stanoví, tudíž pokud bylo zmíněné zákonné ustanovení soudem aplikováno, nelze tuto skutečnost - jako procesní postup - vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu. Nad rámec uvedeného je na místě zmínit, a to v souladu se státní zástupkyní, že odvolací soud postupem podle §262 tr. ř. nepochybil. V odůvodnění svého kasačního rozhodnutí totiž zřetelně vyložil, v čem spatřuje (opětovné) závažné vybočení z logiky věci při hodnocení provedeného dokazování jak v jeho jednotlivostech, tak i v celém jeho souhrnu, a proto se podmínce výjimečnosti tohoto procesního postupu v duchu konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu k otázce výjimečného zásahu do práva každého jednotlivce na svého zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny nezpronevěřil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž (stručně shrnuto) soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (vyjádřená především ve skutkové větě výroku napadeného rozhodnutí). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně (a pouze) z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný naznačenou argumentací věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
Obiter dictum Nejvyšší soud i s odkazem na úvahy rozvedené ve vyjádření státní zástupkyně (jež není nezbytné na tomto místě opakovat) konstatuje, že mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními učiněnými po zhodnocení provedených důkazů a vyjádřenými v napadeném rozhodnutí, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci s ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené skutečnosti shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý