ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4028.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4028/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. D., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované ČR –C. ř. O., o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 262/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. dubna 2007, č. j. 12 Co 552/2006-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. března 2006, č. j. 15 C 262/2005-96, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované vydání 3 829 700 kusů papírových etiket na láhve s logem L. D., 2 690 800 kusů hliníkových šroubových uzávěrů na láhve a 2 550 kusů filtračních desek celulozo-křemelínových a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. dubna 2007, č. j. 12 Co 552/2006- 121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s poukazem na jeho přípustnost dovozenou podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. dubna 2007.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Dovolání nevymezuje hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu.
Dovolatel takovou otázku spatřuje v právním posouzení „oprávněnosti či neoprávněnosti držení věcí zajištěných orgány činnými v trestním řízení při porušení příslušných ustanovení trestního řádu, upravujících prohlídku jiných prostor a s tím související nárok vlastníka movitých věcí na vydání těchto věcí v občanskoprávním řízení“.
Takto vymezená právní otázka nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování a z něho vyplývajícího právního posouzení k závěru, že k porušení ustanovení trestního řádu o prohlídce jiných prostor nedošlo, zatímco podle přesvědčení dovolatele příslušná ustanovení trestního řádu porušena byla, což pojí : a) s nesprávným hodnocením provedených důkazů ze strany soudů, zejména vyrozumění JUDr. L. H., Ph.D, ze dne 4. ledna 2006, b) s neprovedením dovolatelem navržených důkazů k prokázání jeho tvrzení o porušení příslušných ustanovení trestního řádu.
Dovolatelem vymezená otázka zásadního právního významu dopadá na případy předpokládající závěr o porušení ustanovení trestního řádu, o který se v dané věci nejedná.
V dovolání žalobce – ve vztahu k výhradě uvedené ad a) - zpochybňuje hodnocení důkazů a skutková zjištění a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o porušení příslušných ustanovení trestního řádu. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na dodržení, resp. porušení příslušných ustanovení trestního řádu, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Přípustnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládá žalobcem tvrzená vada řízení, jejíž existenci spatřuje v tom, že nalézací soudy neprovedly důkazy navržené k prokázání tvrzení o porušení příslušných ustanovení trestního řádu, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení konkrétně navržených důkazů v individuálně určené věci takovou otázkou zjevně není.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost odůvodnění dovolací soud dodává, že dovolatelem naznačená právní otázka je judikaturou dovolacího soudu konstantně vykládána tak, že není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3188 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3803).
Postup upravený v ustanovení §80 a násl. trestního řádu nemůže osoba, která věc vydala nebo které byla věc odňata, obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení, ve kterém by civilní soud přezkoumával zákonnost postupu v přípravném řízení (uplatnění nároku v řízení ve věcech občanskoprávních sice připouští §80 odst. 1 trestního řádu, ale tam jde o případ, kdy není jasné, komu se má věc vrátit, zda tomu, kdo ji vydal či komu byla odňata, anebo třetí osobě, která si na ni činí nárok) – (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4944/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu