ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4176.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4176/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) M. K., zastoupené advokátem, b) J. K., zastoupeného advokátem, c) J. D., zastoupené advokátem, 6, d) A. K., proti žalovaným: 1) městu P., 2) B.D R., zastoupenému advokátem, 3) B.D K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 140/2002, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2009, č. j. 21 Co 26/2009-379, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným 1) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným 2) je žalobce povinen nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 4 224,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného 2).
IV. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným 3) je žalobce povinen nahradit žalovanému 3) náklady dovolacího řízení ve výši 4 224,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného 3).
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. srpna 2008, č. j. 9 C 140/2002-352, zamítl žalobu na určení, že „spoluvlastníky pozemku v pozemkové knize dříve zapsaných jako p. č. 2461 a 2462 v knihovní vložce č. 13055 pro k. ú. P., které jsou v katastru nemovitostí nyní dle situačního plánku a návrhu odděleného geometrického plánu navržený jako pozemek p. č. 7822/3 – ostatní plocha o výměře 11 m², pozemek p. č. 2464/28 – ostatní plocha o výměře 544 m², pozemek p. č. 2461/2 – zastavěná plocha o výměře 180 m², pozemek p. č. 2459/2 – zastavěná plocha o výměře 144 m², pozemek p. č. 2464/27 – ostatní plocha o výměře 328 m², pozemek p. č. 2464/29 – ostatní plocha o výměře 372 m² a pozemek p. č. 2464/30 – ostatní plocha o výměře 130 m², jsou spoluvlastnictvím podílem k 1/3 A. N., podílem k 1/3 J. K. a podílem k 1/3 J. K.“ – (dále též jen „předmětné nemovitosti“) - (výrok I. rozsudku). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku) a zastavil řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem k žalobci J. K. (výrok III. rozsudku).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců a žalovaných č. 2 a 3 rozsudkem ze dne 7. dubna 2009, č. j. 21 Co 26/2009-379, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I. rozsudku), v nákladovém výroku jej změnil (výrok II. a III. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV. a V. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce J. K. dovolání s poukazem na jeho přípustnost dovozenou podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný č. navrhl odmítnutí dovolání, žalovaní č. 2 a 3 navrhli zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, vyjádření k dovolání jsou součástí spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. dubna 2009.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že jeho potvrzující zamítavé rozhodnutí je opřeno o závěr o absenci naléhavého právního zájmu na žalobci požadovaném určení s tím, že žalobci se nemohli s úspěchem domáhat určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř., neboť při uplatnění svých nároků měli postupovat podle speciálních tzv. restitučních předpisů v situaci, když samotná žalobní tvrzení žalobců vycházejí z toho, že předmětných nemovitostí se stát v rozhodném období vymezeném restitučními předpisy „zmocnil bez právního důvodu“.
Kritika právních závěrů odvolacího soudu je dovolatelem založena na tvrzení, že v případě převzetí věci státem bez právního důvodu, o které se v daném případě jedná, tj. v případě faktické okupace ze strany státu, se mohou žalobci domáhat ochrany vlastnického práva nejenom cestou postupu podle restitučních předpisů, ale i prostřednictvím určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř.
Právní závěr odvolacího soudu vychází – byť nikoliv explicitně – z názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2003, č. 12, str. 624, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel závěry vyslovené v uvedeném rozhodnutí výslovně napadá s tím, že obsah rozhodnutí je třeba považovat dalším judikatorním vývojem za překonaný a ve svém důsledku protiústavní.
S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.
Akceptace názoru vysloveného ve výše uvedeném rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky byla opakovaně zdůrazněna další rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2410 se zdůrazněním, že nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok, není možno uplatnit nejen v případě podle §6 odst. l písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ale i v případě, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 649/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 20, str. 768, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2038/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3684 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 8, str. 303 a další četná rozhodnutí např. senátu dovolacího soudu č. 28 Cdo uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz), přičemž v souzené věci neshledal dovolací soud důvod se od těchto závěrů odchýlit.
V ústavněprávní rovině byla dovolatelem vymezená právní otázka vyřešena rozhodnutím pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 1. listopadu 2005, vyhlášeného ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb. a uveřejněného např. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 2. V uvedeném rozhodnutí vyslovil Ústavní soud názor, podle kterého tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
Uvedený názorový směr se pak prosadil i v další rozhodovací činnosti Ústavního soudu České republiky (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 1 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. února 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 31 se zdůrazněním, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Pokud obecné soudy postupovaly tak, že přisvědčily takovému postupu, zasáhly ústavně garantovaná práva – právo na spravedlivý proces a vlastnické právo (čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod)).
Rozhodnutí odvolacího soudu je v dané otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a o řešení otázky zásadního právního významu se nejedná.
Přípustnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládají žalobcem tvrzené vady řízení, jejichž existenci spatřuje v porušení v porušení poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; k žalobcem tvrzeným vadám řízení by tak mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce dále výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení; proti němu však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi dovolatelem a prvním žalovaným vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému prvnímu žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi dovolatelem a žalovaným č. 2 a 3 vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokátovi za zastoupení uvedených žalovaných v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 s navýšením odměny za zastupování dvou žalovaných podle §19 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 6 500 ,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby u každého z žalovaných spočívající ve vyjádření k dovolání žalobce (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) - (2 x 300,- Kč); náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 19 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 1 349,- Kč a náklady dovolacího řízení na straně žalovaných 2) a 3) činí celkem 8 449,- Kč.
Výrok o děleném oprávnění k náhradě nákladů dovolacího řízení na straně žalovaných je založen ustanovením §140 odst. 1 věty druhé o. s. ř. per analogiam, neboť v předmětné věci mají žalovaní postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.), přičemž poměr jejich účastenství je dán jednou polovinou a každý z žalovaných 2) a 3) tak má právo na náhradu jedné poloviny z celkově jim vzniklých nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit každému z žalovaných 2) a 3) náklady dovolacího řízení ve výši 4 224,50,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. října 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu