ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2238.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2238/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ L. V. a 2/ A. V., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 100/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. ledna 2008, č. j. 35 Co 245/2007-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.034, 50 Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 26. září 2006, č. j. 35 Co 46/2006-65, zrušil rozsudek ze dne 13. prosince 2005, č. j. 15 C 100/2005-54, jímž Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) zamítl žalobu na vyklizení „bytu č. 13 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě čp. 2058 Na B. v Č. L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 13. února 2007, č. j. 15 C 100/2005-79, žalobu opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 23. ledna 2008, č. j. 35 Co 245/2007-95, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. (výrok I.), změnil ho v nákladovém výroku II. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že předmětný byt byl (v roce 1976) jako byt vystavěný z vlastních volných prostředků organizace (a tudíž byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace – viz §7 v té době platné a účinné vyhlášky č. 45/1964 Sb.) přidělen žalovanému organizací hospodařící s těmito byty (§25 odst. 1 v té době platného a účinného zákona č. 41/1964 Sb.) a odevzdán do jeho užívání a že mu tak vzniklo tehdejší právo osobního užívání bytu. Dále dovodil, že právo osobního užívání bytu žalovaného se transformovalo (podle §871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“) na jeho právo nájmu služebního bytu, splňoval-li předmětný byt kritéria stanovená zákonem pro služební byty, resp. na nájem bytu, jestliže tato kritéria nesplňoval. Následně také dovodil, že není-li v posléze uzavřených nájemních smlouvách ze 17. března 1999 a z 28. února 2000 obsažena vůle smluvních stran změnit původní nájemní vztah na dobu neurčitou a ani jejich vůle nahradit ho nájemním vztahem na dobu určitou, byly obě zmíněné nájemní smlouvy uzavřeny ohledně bytu, který nebyl právně volný (existovalo k němu právo nájmu žalovaného na dobu neurčitou), a že proto jsou absolutně neplatné pro počáteční nemožnost plnění podle
§37 odst. 2 obč. zák. Poté – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že nelze vyhovět žalobě na vyklizení bytu, je-li žalovaný jeho nájemcem s nájemním poměrem na dobu neurčitou.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku I.) upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku nerozhodl jinak než v dřívějším /zrušeném/ rozsudku – v obou případech šlo o zamítavé rozsudky), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Napadený rozsudek je založen mimo jiné na právních názorech, že není-li
v posléze uzavřených nájemních smlouvách ze 17. března 1999 a z 28. února 2000 obsažena vůle smluvních stran změnit původní nájemní vztah na dobu neurčitou a ani jejich vůle nahradit ho nájemním vztahem na dobu určitou, byly obě zmíněné nájemní smlouvy uzavřeny ohledně bytu, který nebyl právně volný (existovalo k němu právo nájmu žalovaného na dobu neurčitou), že proto jsou absolutně neplatné pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. a že za této situace svědčí žalovanému dosud nájemní poměr na dobu neurčitou. Dovolatel správnost těchto právních názorů zpochybnil, a to námitkou (uplatněnou s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 28 Cdo 1352/2001), že „je pojmově vyloučeno, aby k jednomu předmětu smlouvy, tj. k bytu, existoval jak nájemní poměr na dobu neurčitou, tak i na dobu určitou (kumulativní novace) … a že uzavřením nové nájemní smlouvy na dobu určitou zanikl dosavadní nájemní vztah na dobu neurčitou. Řešení uvedených právních otázek by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení §516 odst. 1 a §570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující
(§685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci je rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněný pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal také právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004).
Součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů je též zjištění, že obsahem nájemních smluv ze 17. března 1999 a z 28. února 2000 nejsou žádná ujednání účastníků o tom, že smlouva mění nebo ruší (nahrazuje) stávající nájemní vztah k předmětnému bytu. Na základě těchto skutkových zjištění pak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že tyto nájemní smlouvy nebyly způsobilé přivodit zánik existujícího nájemního poměru na dobu neurčitou a že jsou neplatné pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák., neboť byly uzavřeny ohledně bytu, který nebyl právně volný (byl zatížen existujícím právem nájmu žalovaného na dobu neurčitou). S přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře lze konstatovat, že uvedené právní názory jsou výrazem ustálené soudní praxe.
K poukazu na názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 28 Cdo 1352/2001 (že uzavřením /platné/ nájemní smlouvy na dobu určitou /bez dalšího/ zaniká dosavadní nájemní vztah na dobu neurčitou) lze dodat následující. Uvedený právní názor byl překonán právním názorem vysloveným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 31 Cdo 528/2001, z něhož vyplývá, že samotná okolnost, že účastníci nájemního vztahu k bytu uzavřeli za trvání nájemního poměru na dobu neurčitou nájemní smlouvu k témuž bytu na dobu určitou, neznamená, že nájem sjednaný na dobu neurčitou se změnil na nájem na dobu určitou.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dva krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
a z částky 484,50 Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. června 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu