ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4988.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4988/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. D. H., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 101/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 29 Co 229/2006-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že žalovaný a původně žalovaná M. H. (dále jen „původně žalovaná“) mohou vypovědět jen s přivolením soudu nájem „bytu č. 7, sestávajícího z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, WC a balkonu o celkové výměře 48 m2, v domě na adrese Z. č. 5/1064 v D. I“ (dále jen „předmětný byt“ resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), že nejsou oprávněni provést vyklizení předmětného bytu jinak než výkonem rozhodnutí na základě vykonatelného rozhodnutí soudu o povinnosti žalobkyně byt vyklidit a že nájemné z předmětného bytu podléhá do 31. prosince 2001 regulaci.
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 18. srpna 2003, č. j. 19 C 101/2002-54, připustil změnu žaloby provedenou v podání ze dne 17. července 2003 s tím, že nadále šlo o žalobu na určení neplatnosti tam specifikovaných článků právního úkonu nazvaného „Nájemní smlouva“, datovaného dnem 31. října 2000
a uzavřeného mezi žalovaným a původně žalovanou jako pronajímateli a žalobkyní jako nájemcem, o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 31. října 2000“). Při jednání u soudu prvního stupně dne 29. října 2003 bylo dále připuštěno rozšíření žaloby o určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000.
Soud prvního stupně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 19 C 101/2002-86, ve spojení s usnesením ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 19 C 101/2002-89, určil, že je neplatná nájemní smlouva ze dne 31. října 2000; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění citovaného rozhodnutí mimo jiné uvedl, že – z důvodu nadbytečnosti – se již nezabýval žalobou na určení neplatnosti jednotlivých (ve změněné žalobě specifikovaných) článků nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000.
K odvolání žalovaného a původně žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. října 2004, č. j. 29 Co 474/2004-106, ve spojení s usnesením ze dne 27. června 2005, č. j. 29 Co 474/2004-113, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil ve zrušujícím usnesení právní názor, že právní úkon účastníků není neplatný jako celek, nýbrž pouze v té části, kterou zakládá nový nájemní vztah od 1. listopadu 2000, neboť ten již existoval. Zastával názor, že ujednání (nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000), jejichž neplatnosti se žalobkyně domáhala a jež některá práva a povinnosti účastníků upravují odlišně od úpravy v občanském zákoníku, jsou podle obsahu dohodou o změně nájemního vztahu, změně práv
a povinností účastníků vyplývajících z nájemního vztahu. Taková novace určitých závazků vyplývajících z nájemní smlouvy je podle odvolacího soudu zásadně přípustná podle §516 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Konstatoval, že ujednání, jež upravují práva a povinnosti účastníků shodně s dosavadním stavem, mají pouze deklaratorní povahu; ujednání měnící práva a povinnosti účastníků je nutno považovat za dohodu o změně konkrétních práv a povinností vyplývajících z nájemního vztahu. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval platností ujednání měnících dosavadní práva a povinnosti účastníků.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 13. prosince 2005, č. j. 19 C 101/2002-164, zamítl žalobu na určení, že je neplatná nájemní smlouva ze dne 31. října 2000 (výrok I.), ve vztahu k původně žalované žalobu zamítl v celém rozsahu (výrok II.), vyhověl žalobě na určení, že jsou neplatné tam označené články nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 (výroky III. až VIII.); současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výroky IX. a X.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že rozhodnutím bývalého Městského národního výboru v D., odboru bytového hospodářství, ze dne 11. září 1990 byl žalobkyni přidělen předmětný byt jako byt náhradní, že kupní smlouvou ze dne 31. října 2000 nabyl žalovaný a původně žalovaná předmětný dům do společného jmění manželů, že dne 31. října 2000 uzavřeli s žalobkyní novou smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále opět jen „nájemní smlouva ze dne 31. října 2000“), kterou za ně podepsala jejich zmocněnkyně M. B., že nájemní smlouva ze dne 31. října 2000 byla uzavřena na dobu neurčitou od 1. listopadu 2000 a že v článku 6.1. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 bylo dohodnuto, že se touto nájemní smlouvou ruší všechny předchozí nájemní smlouvy nebo dohody o užívání bytu datované před podpisem této smlouvy. Dále zjistil, že smlouvou o zúžení společného jmění manželů H. ze dne 3. srpna 2004 (s účinky vkladu ke dni 11. srpna 2004) žalovaný a původně žalovaná zúžili svůj společný majetek a vlastníkem mimo jiné i předmětného domu se stal pouze žalovaný. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že původně žalovaná nemá žádný hmotněprávní vztah k předmětu sporu, a proto žalobu proti ní v plném rozsahu zamítl. Dále dovodil, že nájemní smlouva ze dne 31. října 2000 je neplatná v části článku 3 směřující k založení nového nájemního vztahu od 1. listopadu 2000, neboť znovu zakládá právní vztah, jenž již existuje, že ujednání nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 upravující práva a povinnosti účastníků shodně s dosavadním stavem mají deklaratorní povahu a ujednání měnící dosavadní práva a povinnosti účastníků lze považovat za přípustnou dohodu o změně konkrétních práv a povinností (§516 odst. 1 obč. zák.). Následně dovodil, že – z důvodů tam uvedených – je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Poté také dovodil, že článek 3.3. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. a tudíž neplatný podle §39 obč. zák., neboť vyznívá pouze ve prospěch žalovaného a původně žalované, výrazným způsobem znevýhodňuje žalobkyni (nájemkyni), protože předjímá situaci, která dosud nenastala, vyvozuje z ní bez dalšího pro žalobkyni krajně nepříznivé řešení a ohrožuje tak její právo na bydlení. V této souvislosti uvedl, že dohodu o zániku nájmu bytu podle §710 odst. 1 obč. zák. nelze vtělit do nájemní smlouvy zakládající či měnící nájemní vztah. K obdobnému závěru o neplatnosti podle §39 obč. zák. dospěl i ve vztahu k článkům 4.6., 3.4. a také k článku 3.2., který je podle něj v rozporu se zákonem, neboť pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a počátek výpovědní lhůty se odvíjí od právní moci rozsudku (viz §711 odst. 1 a 2 obč. zák.). Článek 4.1. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 posoudil rovněž jako neplatný podle §39 obč. zák., a to pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením §696 obč. zák. ve spojení s vyhláškou ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“). Dále konstatoval, že podle §686 odst. 1 obč. zák. musí nájemní smlouva mimo jiné obsahovat způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši, což v článku 4.2. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 chybí, a proto je ujednání v něm obsažené neplatné; v tomto směru je zapotřebí vycházet z původní nájemní smlouvy, resp. z rozhodnutí o přidělení náhradního bytu ve spojení s evidenčním listem platným od 1. července 2000. Článek 4.5. nájemní smlouvy považoval za odporující dobrým mravům a tudíž neplatný podle §39 obč. zák., protože v něm sjednaná smluvní pokuta se odvíjí od nájemného stanoveného v rozporu se zákonem, výše této smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká v porovnání s poplatkem z prodlení podle §697 obč. zák. a opětovně výrazně znevýhodňuje žalobkyni. S ohledem na uvedené soud prvního stupně určil, že tam specifikované články nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 jsou neplatné.
K odvolání žalovaného a původně žalované odvolací soud rozsudkem ze dne
23. listopadu 2006, č. j. 29 Co 229/2006-190, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích III. až IX. (výrok I.), odvolání původně žalované proti výrokům III. až IX. odmítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud odvolání původně žalované odmítl podle §218 písm. b/ o.s.ř., neboť žaloba proti ní byla v plném rozsahu zamítnuta a není proto osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Následně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti předmětných článků nájemní smlouvy.Dovodil, že nájemce se vzdal předem svých práv, jestliže se již v nájemní smlouvě vzdává práva na skončení nájemního vztahu pro něj výhodnější výpovědí tím, že namísto ní je konstruována fikce dohody o skončení či zrušení nájmu, navíc pak při dluhu na nájemném za dobu kratší než stanoví zákon; takové ujednání je proto neplatné podle
§574 odst. 2 obč. zák. Uvedené vztáhl na ujednání obsažené v článcích 3.3., 3.4. a 4.6. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000. Dále konstatoval, že v době uzavření dohody účastníků o výši nájemného v nájemní smlouvě ze den 31. října 2000 platila vyhláška č. 176/1993 Sb., že regulované nájemné bylo sice vyšší než dovodil soud prvního stupně (jenž přehlédl možnost každoročního zvyšování původní sazby nájemného podle §5a vyhlášky č. 176/1993 Sb. a možnost zvýšení nájemného pro polohu bytu podle §9 vyhlášky č. 176/1993 Sb.), avšak přesto sjednané nájemné bylo vyšší než maximální zákonné nájemné, neboť sice vycházelo ze sazby poněkud vyšší (tj. 20,- Kč/m2), avšak za celou plochu bytu, aniž plochu záchodu, koupelny a balkónu započítávalo pouze jednou polovinou, jak ukládalo ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 176/1993 Sb. Na základě toho dovodil, že ujednání o nájemném a úplatě za zařizovací předměty obsažené v článcích 4.1. a 4.2. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 je neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák. Dále zdůraznil, že i při současné smluvní volnosti při sjednávání výše nájemného by postup zvyšování nájemného jednostrannými úkony pronajímatele bylo možné sjednat, ovšem s určením výše či alespoň postupu při takovém zvýšení. V návaznosti na to uvedl, že článek 4.1. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 je proto neplatný i pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., neboť v něm byla sjednána možnost zvýšení nájemného výměrem a rozhodnutím pronajímatele bez jakýchkoliv omezení. Totéž pak platí i pro článek 4.2. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000, který rovněž neobsahuje upřesnění, jakým způsobem se bude postupovat při stanovení ceny za zařizovací předměty. Dále uvedl, že ustanovení
§697 obč. zák. ve spojení s §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. stanoví poměrně vysokou sankci za prodlení s úhradou nájemného a služeb, přičemž smluvní pokuta dohodnutá v článku 4.5. nájemní smlouvy má být další sankcí vedle poplatku z prodlení a přitom představuje 365 % dlužné částky ročně, což je neobvykle a nemravně vysoká sankce za prodlení; i toto ujednání obsažené v článku 4.5. je proto neplatné podle §39 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Předně namítl, že byly-li vyhlášky
o regulaci nájemného Ústavním soudem prohlášeny za neústavní, nemůže je odvolací soud „nově uznat jako podklady zakládající právní stav a právní limity jednání mezi účastníky a takto jim znemožnit dohodu a popřít jejich svobodnou vůli“. Vyjádřil nesouhlas s názorem, že „ustanovení nájemní smlouvy o nároku pronajímatele na úhradu nájmu věcí, předmětů, zařízení bytu a čerpaných plnění spojených s užíváním bytu (služeb)“, tj. ujednání obsažené v článcích 4.1. a 4.2. nájemní smlouvy ze dne
31. října 2000, odporuje dobrým mravům a je tudíž neplatné. V této souvislosti uvedl, že „nikomu nelze bez řádné zákonné normy a bez náhrady ukládat jakékoliv povinnosti k jeho tíži.“ Měl za to, že odvolací soud nepřihlédl k novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb., neboť ujednání obsažená v článcích 3.3. a 3.4. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 již nespadají pod ustanovení §711 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.; tento úkon (tj. výpověď z nájmu bytu) již není v případě neplacení nájemného vázán na přivolení soudu. Je přesvědčen, že ani ujednání obsažené v článku 4.5. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 není neplatné; odvolací soud zde podle dovolatele „nepřihlédl ke skutečnosti, že předmětné ujednání učinily strany v zájmu zajištění bezodkladnosti úhrad nájemce a v zájmu řešení tíživých důsledků pro pronajímatele v případě jejich včasného nezaplacení.“ Zastával názor, že sjednaná smluvní pokuta neodporuje dobrým mravům. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že nájemní smlouva ze dne 31. října 2000 zásadně znevýhodňuje pouze jednu smluvní stranu, a to především v ustanovení článku 4.2. Napadená ustanovení nájemní smlouvy podle ní nemohou obstát ani ve světle novelizované právní úpravy nájemního vztahu, jakož ani aktuální judikatury. S ohledem na uvedené navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě - vzhledem k obsahu dovolání /§41 odst. 2 o.s.ř./ - jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. až VII. o věci samé) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož
o určení neplatnosti tam uvedených článků nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 rozhodoval soud prvního stupně poprvé až ve svém druhém rozsudku (výroky III. až VIII. rozsudku ze dne 13. prosince 2005, č. j. 19 C 101/2002-164), potvrzeném v těchto výrocích ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným napadeným rozsudkem (jeho výrokem I.).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Napadený rozsudek spočívá mimo jiné rovněž na následně uvedených právních názorech. Ujednání o nájemném a úplatě za zařizovací předměty obsažené v článcích 4.1. a 4.2. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 je neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Ujednání obsažené v článcích 3.3. a 3.4. je neplatné podle §574 odst. 2 obč. zák. – nájemce se v těchto článcích vzdal předem svých práv, jestliže se již v nájemní smlouvě vzdává práva na skončení nájemního vztahu pro něj výhodnější výpovědí tím, že namísto ní je konstruována fikce dohody o skončení či zrušení nájmu, navíc pak při dluhu na nájemném za dobu kratší než stanoví zákon. Neplatné podle §39 obč. zák. je také ujednání obsažené v článku 4.5. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000, neboť ustanovení §697 obč. zák. ve spojení s §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. stanoví poměrně vysokou sankci za prodlení s úhradou nájemného a služeb, přičemž smluvní pokuta dohodnutá v článku 4.5. nájemní smlouvy má být další sankcí vedle poplatku z prodlení a přitom představuje 365 % dlužné částky ročně, což je neobvykle a nemravně vysoká sankce za prodlení. Dovoláním byla správnost těchto právních závěrů zpochybněna, a to námitkami, že předpisy o regulaci nájemného byly Ústavním soudem prohlášeny za neústavní a neměly by tedy být na daný případ použity, že odvolací soud nepřihlédl k novele občanského zákoníku provedené zákonem
č. 107/2006 Sb., podle níž výpověď z nájmu bytu v případě neplacení nájemného již není podmíněna přivolením soudu, a že sjednaná smluvní pokuta neodporuje dobrým mravům. Uvedené právní závěry by proto mohly činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn.
26 Cdo 586/99, uveřejněném pod č. 23 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod C 266 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz rovněž publikace Občanský zákoník, autorů Balák, Korecká, Vojtek, vydaná v roce 2006 nakladatelstvím C.H.BECK, strana 81), a dále např. v usneseních ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 1079/2005, a ze dne 6. března 2007, sp. zn. 28 Cdo 304/2007, dovodil, že platnost právního úkonu je nutno posuzovat podle obecně závazných právních předpisů, jaké existovaly v době, kdy byl právní úkon učiněn. Okolnost, že později došlo ke zrušení či změně obecně závazného právního předpisu, s nímž byl právní úkon v rozporu, nemůže vést k odstranění následků stanovených v §39 obč. zák. V širších souvislostech lze poukázat i na právní závěr přijatý v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3. prosincem 1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu je absolutně neplatná a že okolnost, že ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. vyžadující tento souhlas pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy bylo zrušeno zákonem č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění právních následků, jež v důsledku nesplnění této náležitosti nastaly.
Podle §39 obč. zák. je neplatný mimo jiné i právní úkon, který obchází zákon. Právní úkon obchází zákon v případě, kdy sice v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem není, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu odporuje, neboli obchází jej. Přitom není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu této neplatnosti, tj. o obcházení zákona, věděli (srov. Občanský zákoník, Komentář,
9. vydání 2004, nakladatelství C. H. BECK, str. 233, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 1171/2007).
Podle §710 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“), nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí (v posléze uvedeném případě jen s přivolením soudu – srov. §711 odst. 1 obč. zák.). Podle §710 odst. 2 obč. zák.
v případě, že je nájem bytu sjednán na dobu určitou, skončí také uplynutím této doby. Pro úplnost zbývá dodat, že podle ustálené soudní praxe se i v nájemních vztazích uplatní obecný důvod zániku závazku splynutím podle §584 obč. zák. a že tudíž právo nájmu bytu může zaniknout i splynutím podle citovaného ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 813/2005). Soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že důvody pro odstoupení pronajímatele v §679 odst. 3, větě první, obč. zák. jsou aplikovatelné i na nájem bytu; jde o podstatně vyšší intenzitu, než jsou výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zák. (srov. Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, str. 1013, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2007, sp. zn. 26 Cdo 3044/2006). Nájem bytu tak může zaniknout i odstoupením pronajímatele podle §679 odst. 3 věty první obč. zák. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 3083/2007, dovodil, že účastníci právního vztahu nájmu bytu si nemohou platně sjednat jiný (další) způsob zániku nájmu nad rámec zákona (ustanovení §710 ve spojení s §711 obč. zák., popřípadě ustanovení §584 a §679 odst. 3 věta první obč. zák.).
Smluvní pokuta jako jeden ze zajišťovacích prostředků je upravena
v ustanoveních §544 a §545 obč. zák. Na rozdíl od smluvní pokuty, která je samostatným nárokem a strany si ji musejí sjednat, je úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky (§121 odst. 3 obč. zák.) majetkovou sankcí stanovenou zákonem (§517 odst. 2 obč. zák.), kdy věřiteli přímo ze zákona vzniká nárok v případě prodlení dlužníka s placením peněžitého plnění na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené prováděcím předpisem – nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených rozdílů právní úpravy smluvní pokuty a úroku z prodlení, dále z toho, že občanský zákoník neobsahuje žádnou právní úpravu o souběhu těchto majetkových sankcí, a konečně i z toho, že jde o dva různé právní instituty (smluvní pokuta je zajišťovacím prostředkem a úrok z prodlení zákonným důsledkem prodlení) vyplývá, že sjednají-li si účastníci závazkového vztahu pro případ prodlení se splněním peněžitého závazku, např. zaplacení nájemného, smluvní pokutu, je dlužník povinen v případě prodlení se splněním uvedeného závazku zaplatit věřiteli sjednanou smluvní pokutu a vedle toho i úrok z prodlení ve smyslu ust. §517 odst. 2 obč. zák., resp. jako v daném případě poplatek z prodlení podle §697 obč. zák. a §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Porušení téže povinnosti je tak sankcionováno dvakrát (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněného pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustálená soudní praxe přijala následující právní závěry ohledně neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Tak ustanovení §544 a §545 obč. zák. nevylučují možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku. Ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti (např. procentní částkou za každý měsíc prodlení), není neplatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněný pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ujednání o smluvní pokutě ve výši 2 % z pohledávky denně za každý den zpoždění dohodnuté splátky pohledávky není neplatné podle §39 obč. zák., neboť není v rozporu se zákonným předpisem, ani jej neobchází
a nepříčí se ani dobrým mravům (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněného pod C 675 ve svazku 9 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Smluvní pokuta sjednaná ve výši
0,25 % z dlužné částky za každý den prodlení je přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není proto neplatné pro rozpor s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněný pod C 2801 v sešitě 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Smluvní pokuta ve výši 1.000,- Kč denně, což představuje 0,33 % z dlužné částky za každý den prodlení, není neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004 /ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 24. května 2007, sp. zn. I. ÚS 798/07/).
Odvolací soud se tedy od uvedené judikatury neodchýlil, vycházel-li z vyhlášky č. 176/1993 Sb. a v návaznosti na ni (a na zákonný odkaz obsažený v ustanovení §696 odst. 1 obč. zák.) konstatoval, že ujednání o nájemném a úplatě za zařizovací předměty obsažené v článcích 4.1. a 4.2. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 je neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák.
Ačkoliv zákon umožňoval, aby chráněný nájem bytu (§685 odst. 1 věta druhá před středníkem obč. zák.) na dobu neurčitou zanikl zásadně pouze písemnou dohodou
a – s přivolením soudu – písemnou výpovědí, účastníci si v ujednáních obsažených v článcích 3.3. a 3.4. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 nad rámec zákona sjednali v konečném důsledku další (zákonem nepředpokládaný, neupravený a ve srovnání
s výpovědí pro neplacení nájemného a úhrad podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. přísnější) způsob zániku nájmu bytu, navíc bez vázanosti na jakoukoliv bytovou náhradu, tj. i přístřeší (jako bytovou náhradu svého druhu), které připadala v úvahu zásadně v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Takováto dohoda však účelu a smyslu zákona odporuje, neboli obchází jej; je tedy absolutně neplatná podle §39 obč. zák. I zde je názor o neplatnosti ujednání obsažených v článcích 3.3. a 3.4. nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 v konečném důsledku v souladu s judikaturou.
Za souladný s judikaturou lze pokládat i názor, že ujednání obsažené v článku 4.5. je neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, neboť ustanovení
§697 obč. zák. ve spojení s §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. stanoví poměrně vysokou sankci za prodlení s úhradou nájemného a služeb, smluvní pokuta dohodnutá v citovaném článku nájemní smlouvy ze dne 31. října 2000 byla další sankcí vedle poplatku z prodlení a představuje-li 365 % dlužné částky ročně, je to – vedle poplatku z prodlení – neobvykle a nemravně vysoká sankce za prodlení.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. března 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu