ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.146.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 146/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce L. B., zastoupeného advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce J. M., proti žalovaným 1) Ing. L. P., a 2) M. P., zastoupeným advokátem, o 261.748,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 184/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2008, č. j. 23 Co 235/2008-453, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl rozsudkem ze dne 4. 3. 2008, č. j. 12 C 184/99-426, žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným byla stanovena povinnost uhradit mu společně a nerozdílně částku 261.748,21 Kč s příslušenstvím (výrok I). Zároveň rozhodl o povinnosti žalobce a vedlejšího účastníka společně a nerozdílně uhradit žalovaným náklady řízení (výrok II.) a České republice náklady znalečného (výrok III.).
Žalobce se domáhal po žalovaných zaplacení uvedené částky za provedené stavební práce na rodinném domku žalovaných, které si u žalobce objednali. Práce byly prováděny podle pokynů žalovaných a byly rovněž průběžně hrazeny na základě faktur žalobce (s pouze obecně vymezenými pracemi, jež byly předmětem platby), poslední fakturu ze dne 20. 2. 1997 však žalovaní odmítli zaplatit vzhledem k nedostatkům provedených stavebních úprav. Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno uzavření smlouvy o dílo podle §631 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zároveň konstatoval, že není sporu o tom, že žalovaní si u žalobce objednali rekonstrukci svého domu, která byla částečně provedena. Předmět sporu v důsledku absence smlouvy o dílo soud kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Zjistil dále, že nespokojenost žalovaných s provedenými pracemi vedla k ukončení spolupráce, rekonstrukce byla poté dokončena jiným subjektem. Po místním šetření provedeném soudní znalkyní bylo zjištěno, že není možné stanovit rozsah prací provedených žalobcem. Za nedostatečný podklad pro znalecký posudek byl rovněž označen soupis provedených prací provedený žalobcem. Na otázky soudu, směřující ke stanovení a ocenění stavebních úprav, nedokázali odpovědět také další soudem ustanovení znalci. Nejasnosti ohledně určení úprav zrealizovaných žalobcem se nepodařilo odstranit ani pomocí stavebního deníku, který byl podle tvrzení žalobce veden a byl zároveň v držení žalovaných, ti jeho existenci však popřeli a soudu nepředložili. Za nevyhovující podklad pro stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení byly rovněž považovány účetní doklady žalobce, jež měly představovat jeho náklady s prováděnými pracemi, neboť z nich nelze dovodit částku, o níž se měli žalovaní obohatit. Soud prvního stupně vzhledem k závěrům znalkyně, značnému časovému odstupu a dokončení stavby jiným subjektem nepovažoval za účelné vyhovět dalším důkazním návrhům žalobce a doplnit dokazování přibráním odborníka pro oblast rozpočtování, případně místním šetřením a dokumentací stavebního úřadu, jež byla jedním z podkladů pro znalecké posudky, a byla tak již řízení jako důkazní prostředek využita. Na základě provedeného dokazování pak dospěl k závěru, že nelze určit v jakém rozsahu, případně zda vůbec se žalovaní obohatili na úkor žalobce, a žalobu zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze a rozhodnutím ze dne 20. 8. 2008, č. j. 23 Co 235/2008-453, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečnými a právní závěry správnými. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a nese tak procesní odpovědnost za výsledek sporu ve smyslu §120 odst. 3 o. s. ř. Důvodnost odvolání pak nemůže být dána ani námitkou žalobce opírající se o nově vypracovaný znalecký posudek a směřující k tomu, že je možné znaleckým posudkem doplnit dokazování o určení rozsahu stavebních prací provedených na domě žalovaných, neboť v řízení před soudem prvního stupně byl již znalecký posudek vypracován na základě všech dostupných informací (obsah spisu, místní šetření, dokumentace stavebního úřadu). Odvolací soud tedy posoudil odvolání jako nedůvodné a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., toho se soudy obou stupňů měly dopustit již tím, že konstatovaly neexistenci smlouvy o dílo, aniž by patřičně vysvětlily, jak k tomuto závěru dospěly. I v případě, že se soud prvního stupně rozhodl posuzovat celou věc jako bezdůvodné obohacení, nevyužil náležitě všechny možnosti pro určení rozsahu bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. Zcela přitom pominul skutečnosti, které k rozsahu prováděných prací uvedli svědci. Svědeckými výpověďmi byla podle dovolatele rovněž prokázána existence stavebního deníku, přesto soud vyšel z tvrzení žalovaných, že veden nebyl, a jeho neexistence byla kladena k tíži dovolatele. Při zjišťování skutkového stavu tak soud prvního stupně (jehož postup byl posléze potvrzen i soudem odvolacím) vyšel pouze ze znaleckého posudku znalkyně Benešové, jejíž objektivitu a nezaujatost dovolatel v řízení opětovně zpochybňoval. Závěry znalkyně jsou podle dovolatele neurčité, přesahující její odbornost a ovlivněné skutkovou verzí žalovaných, kteří ji měli možnost ovlivnit při místním šetření v jejich domě. Účast na tomto místním šetření byla dovolateli i jeho právnímu zástupci znemožněna. Soud prvního stupně pak nedal dovolateli příležitost bránit se proti tomuto postupu, když odmítl námitku podjatosti znalkyně podanou týden po místním šetření jako opožděnou a neprovedl ani doplnění dokazování o dovolatelem navrhované důkazy směřující ke zpochybnění závěrů znalkyně. Odvolací soud pak nedostál svým povinnostem přezkumné instance, když se nezabýval znaleckým posudkem předloženým žalobcem v odvolacím řízení. Tento posudek měl zpochybnit závěr soudu prvního stupně založený na zmíněném nesprávném posudku znalkyně B., když v posudku bylo konstatováno, že zjištění rozsahu prací provedených ve druhé polovině 90. let je možné. Tímto posudkem mělo být prokázáno, že existuje způsob určení výše jeho nároku, odvolací soud se s ním však nijak nevypořádal a posudek ignoroval, což považuje dovolatel za odmítnutí spravedlnosti a porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy rezignovaly na zjištění skutkového stavu, když nevyčerpaly všechny možnosti a vyšly pouze ze zpochybňovaného závěru jednoho znaleckého posudku. Z uvedených skutečností dovozuje, že řízení je zároveň zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a upozorňuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jež zakotvuje povinnost soudu vyloučit nerovnováhu mezi stranami sporu a nastolit rovnost zbraní.
Na základě shora uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2008, č. j. 23 Co 235/2008-453, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2008, č. j. 12 C 184/99-426, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle
§241 odst. 1 o. s. ř., a po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé - písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - písm. c).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby; přípustnost dovolání je tedy nutno posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel v právním závěru soudu prvního stupně, později převzatém soudem odvolacím, že žalobou uplatňovaný nárok nemá podklad ve smlouvě o dílo uzavřené podle §631 obč. zák., neboť tato nebyla platně uzavřena, ale je třeba jej považovat za nárok z bezdůvodného obohacení. Dovolatel již ovšem blíže nevymezuje, jakou otázku zásadního právního významu v tomto závěru spatřuje. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, svazek 1/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 2463, svazek 28/2004), potvrzené i rozhodovací praxí Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, č. 23, svazek 29/2003), přitom vyplývá, že dostatečně určitě a srozumitelně vymezená otázka je podmínkou, aby dovolací soud mohl zvážit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., neboť není jeho povinností provádět bezbřehou revizi dovoláním napadeného rozhodnutí, která by nebyla v souladu s přezkumnými limity dovolacího řízení danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. a ve svých důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků. Pouhé zpochybnění právního závěru, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva o dílo, aniž by dovolatel blíže vymezil, v čem spatřuje nesprávnost a zásadní právní význam tohoto závěru, tak nemůže založit přípustnost dovolání.
Další dovolatelem uplatňované námitky se vztahují k pochybení soudů při hodnocení důkazů (zejména tedy znaleckého posudku znalkyně B.) a k závěrům, k nimž na základě provedených důkazů soudy dospěly. Zpochybňuje jimi tak správnost skutkových zjištění soudů, což naplňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však v dovolání, u nějž je zvažována pouze přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 1164, svazek 16/2002).
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka spočívající v neprovedení důkazů navržených žalobcem, neboť ani v tomto případě se nejedná o námitku proti právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjišťování skutkového stavu. Nejde-li o otázku aplikace práva, nemůže jít ani o právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek NS pod R 8/1994, svazek 1-2/1994, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2695/2006). Uvádí-li dovolatel, že došlo k pochybení ze strany odvolacího soudu tím, že se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s nově navrhovaným důkazem v podobě znaleckého posudku stanovícího zjistitelnost jeho nároku a zpochybňujícího tak závěry soudu, přehlíží skutečnost, že návrh na provedení tohoto důkazu je v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zmíněn (str. 4, řádek 34 rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud k tomuto návrhu přihlédl, avšak konstatoval, že vzhledem k rozsahu provedeného dokazování před soudem I. stupně
a skutečnostem, které tak byly zjištěny, není návrh žalobce podstatný. Odvolací soud tedy dospěl po vyhodnocení dosavadního dokazování k závěru, že tento důkaz již není zapotřebí provádět, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Soud přitom není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy, ale je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede (srov. ustanovení §120 odst. 1, věty druhé, o. s. ř.). Zpochybňuje-li tak dovolatel správnost závěru odvolacího soudu, že by novým znaleckým posudkem nebylo možno zjistit další skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, naplňuje tak opět dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř nezakládající přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ke zpochybnění skutkových závěrů směřuje rovněž námitka, že soudy nebyla
i přes opakovanou snahu dovolatele zohledněna tvrzená podjatost znalkyně, neboť se jedná o otázku hodnověrnosti důkazních prostředků a skutečností jimi zjištěných, ani tato námitka tedy nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1453/2004). Nadto je možno uvést, že z §14 odst. 1 o. s. ř., jehož analogické použití pro řešení otázky podjatosti znalců lze dovodit z §17 o. s. ř., vyplývá, že podjatost je třeba hodnotit na základě určitého důvodu, vymezeného konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi. Ze závěrů Ústavního soudu zaujatých k otázce podjatosti soudce, jež jsou přiměřeně použitelné i pro posouzení podjatosti znalce (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, č. 98, svazek 23/2001, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, č. 65, svazek 8/1997), pak vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru znalců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení znalce může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně provést odborné posouzení. Spatřuje-li dovolatel podjatost znalkyně v okolnosti, že mu nebylo umožněno zúčastnit se znalkyní prováděného místního šetření, ačkoliv z občanského soudního řádu, případně ze zákona č. 46/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, neplyne možnost znalkyně ovlivnit výběr osob, jež se šetření mohou zúčastnit, a v závěrech, která znalkyně učinila na základě šetření, podkladů poskytnutých žalobcem a jednání v kanceláři právního zástupce žalobce, nelze pochybnosti žalobce o nezaujatosti znalkyně považovat za dostatečně podložené ve smyslu výše uvedených kritérií. Je nepochybné, že závěr znaleckého posudku bude většinou směřovat ke stanovisku jedné ze stran sporu, jejíž tvrzení blíže odpovídá odbornému hodnocení znalce, a nelze tak již v této okolnosti spatřovat důvod pro zpochybnění objektivity znalce. Je na soudu, aby v souladu s ostatními provedenými důkazy vyhodnotil hodnověrnost znaleckého posudku a učinil patřičná skutková zjištění. V tomto případě byl navíc závěr znalkyně
o nezjistitelnosti rozsahu žalobcem provedených stavebních úprav potvrzen i dalšími soudem ustanovenými znalci, kteří označili vypracování posudku o rozsahu provedených stavebních úprav za neproveditelný úkol, což nasvědčuje tomu, že soudy nepochybily při vyhodnocení posudku znalkyně B. jako objektivně hodnověrného důkazu.
Dovolatel dále dovozuje ze způsobu zpochybňovaného provádění a hodnocení důkazů popření práva na spravedlivý proces nezjištěním úplného skutkového stavu
a tím zároveň i důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tzn. postižení řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud sice ve svých předchozích rozhodnutích připustil, že zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) může být výjimečně dán i existencí vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vychází-li otázka, zda řízení je či není takovou vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 786/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3631, svazek 3/2007, též jeho usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 338, svazek 3/2007, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 2339/07, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1643/2005, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3649, svazek 3/2007), jednotlivé námitky dovolatele ovšem nejenže nesměřují k otázce rozporného výkladu procesních norem, ale ani jimi není namítána procesní vada, neboť, jak již bylo uvedeno výše, zpochybňují pouze skutková zjištění. Tento závěr odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu zabývající se vymezením vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Výslovně tak bylo konstatováno, že okolnost, že soud nevyhoví návrhu účastníka na provedení důkazu, nepředstavuje sama o sobě vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 8, svazek 1/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006). Z kategorie vad řízení již dříve Nejvyšší soud vyloučil i zpochybnění znaleckého posudku jako podkladu rozhodnutí soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1140/2006). Z výše uvedeného však vyplývá, že námitky dovolatele zpochybňující provedené dokazování směřují pouze proti skutkovým zjištěním. Stejně jako rozsah, v jakém bylo dokazování provedeno a vyhověno návrhům na provedení důkazů, a dále i hodnocení důkazních prostředků, představuje otázku skutkových zjištění i závěr soudu o tom, že určité skutečnosti jsou za daných okolností objektivně nezjistitelné a ani dalšími důkazy neprokazatelné, a na základě toho i učiněný závěr o dostatečnosti provedených skutkových zjištění. Přípustnost dovolání tedy nelze dovodit ani z tvrzené existence otázky zásadního právního významu spočívající ve vadě řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Na okraj lze dodat, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Řecké rafinérie Stran Stratis Andreadis vs. Řecko (rozsudek ze dne 9. 11. 1994, série A č. 301-B) a ve věci Doorson vs. Nizozemí (rozsudek ze dne
26. 3. 1996, Sbírka 1996-II), v nichž byl soudem stanoven požadavek, aby soudy vyloučily nerovnováhu mezi stranami, není případný. V případě „Stratis Andreadis“ šlo ovlivňování řízení státem vydáním speciálního předpisu a v případě „Doorson“
o dodržování přiměřeného postupu při vyšetřování drogových deliktů. V obou případech tedy šlo o zneužití silnějšího postavení státu vystupujícího na jedné straně sporu a, i když může být tento požadavek Evropského soudu pro lidská práva na postup v řízení před národními soudy zobecněn i pro jiné případy, není důvodu pro závěr, že by nebyl dodržen v tomto případě.
Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu majícímu po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Žalovaným vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložili.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu