ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1173.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1173/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. října 2009 o dovolání podaném obviněným P. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 8 To 140/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 73/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 2. 2009, č. j. 4 T 73/2007-260, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkové věty výroku rozsudku dopustil tím, že
„1) začátkem měsíce března 2006 v P., ul. M., v klubu filatelie O., během prohlídky sbírky, odcizil z volně přístupné krabice stříbrnou medaili s motivem sv. K. z roku 1934, čímž způsobil uvedené poškozené organizaci škodu ve výši 2.350,- Kč,
2) v polovině měsíce března 2006 v P., ul. M., v klubu filatelie O., během prohlídky sbírky, odcizil z volně přístupné krabice minci vydanou v roce 1972 ke 100. výročí úmrtí A. S., čímž způsobil uvedené poškozené organizaci škodu ve výši 1.292,- Kč
3) dne 13. 5. 2006 v P., ul. N., během návštěvy v bytě PhDr. J. P., jí odcizil ze šperkovnice jeden pár náušnic ze žlutého kovu s diamantovými routy s brusem, čímž jmenované poškozené způsobil škodu ve výši 116.000,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §247 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2009, č. j. 8 To 140/2009-285, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 4. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. S. následně dovolání, které zároveň směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na své dosavadní obhajobě, že se stíhaných skutků nedopustil. Zároveň vyslovil přesvědčení, že na základě důkazů předložených státním zástupcem se jeho vinu prokázat nepodařilo. Ani soud prvního stupně se s jeho konstantní obhajobou z průběhu celého trestního řízení dostatečně nevypořádal a závěr o jeho vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. podle dovolatele přijal na základě svých nesprávných skutkových zjištění. Odvolacímu soudu pak dovolatel vytkl, že vadně zjištěný skutkový stav věci plně akceptoval, což znamená, že své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku „z důvodu nesprávného zjištění skutku samotného“. Dovolatel vznesl výše uvedené námitky i s výslovným vědomím toho, že Nejvyšší soud České republiky v dovolacím řízení obecně skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů nepřezkoumává.
Podle dovolatelova názoru nebyly v daném případě naplněny dva základní znaky skutkové podstaty trestného činu, a to znak objektivní stránky a zároveň i subjektivní stránky, když předně nebylo provedeným dokazováním jednoznačně prokázáno, že by se jakkoliv svým jednáním na spáchání skutků popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně podílel. Současně připomněl skutečnost, že soud prvního stupně ve věci rozhodoval třikrát, přičemž ani po opětovném vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí se nevypořádal s namítanými rozpory ve výpovědích svědků z přípravného řízení a hlavního líčení, s podivnými okolnostmi případu spočívajícími v prodlevě od údajného spáchání skutků popsaných v obžalobě do podání jednotlivých trestních oznámení, možné domluvě mezi svědky, snahami o natáčení jeho osoby, utajenými nahrávkami a rozpory mezi výpověďmi svědků D. a S. Jako spolehlivý důkaz podle dovolatele nemohou obstát ani závěry znaleckého posudku znalkyně Mgr. Š., neboť ta neměla k dispozici přesný popis předmětných náušnic, aby mohla stanovit jejich hodnotu. Popis náušnic svědkyněmi PhDr. P., K. a B. je pro tyto účely zcela nedostačující a na jeho základě stanovená částka, podstatná z hlediska následné právní kvalifikace skutku, je pouhou spekulací o jejich skutečné hodnotě.
Za daných okolností měly proto soudy dle názoru dovolatele postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, existující pochybnosti vyhodnotit v jeho prospěch a podané obžaloby jej poté zprostit. Namísto toho rozhodly o jeho vině na základě vadných skutkových zjištění a v návaznosti na ně pak skutek chybně posoudily po stránce právní. Přitom podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2003, č. j. IV. ÚS 565/02, na který dovolatel odkázal, „ …Ve své podstatě i vadné zjištění skutkového stavu je eo ipso z pohledu práva hmotného i důvodem pro nesprávné právní posouzení, aniž by tyto dvě roviny procesní činnosti bylo možné vždy striktně oddělit“. Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 8 To 140/2009, a současně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 4 T 73/2007.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 23. 9. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný P. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
V projednávaném případě dovolatel sice namítl absenci objektivní a subjektivní stránky trestného činu v jeho jednání ve vztahu k stíhaným útokům (skutkům), jejichž posouzení je obecně otázkou hmotně právní, avšak svou argumentaci založil výhradně na polemice se správností zjištěného skutkového stavu věci a v tomto směru především na námitkách vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, především výpovědi jednotlivých ve věci slyšených svědků a znalecký posudek z oboru ekonomika - drahé kovy a kameny. Jinými slovy, dovolatel nenamítl vady spočívající v rozporu mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku soudu prvního stupně či v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností, nýbrž s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci a vlastní skutkovou verzi celého případu spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv ve skutečnosti se tohoto trestného činu nedopustil, resp. že provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci a prosazení vlastní - pro sebe příznivější - verze skutkového děje, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil pouze na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud přitom v dané věci nehledal ani existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry obecných soudů na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními (včetně případné úplné absence skutkových zjištění) na straně druhé, který jediný by ve smyslu aktuální judikatury Ústavního soudu, na kterou dovolatel poukazuje, odůvodňoval zásah do zjištěného skutkového stavu v rámci řízení o dovolání (k tomu srov. také např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. ÚS 84/94). Soud prvního stupně v posuzované věci založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru řádně provedených důkazů a ve svém rozhodnutí je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložil a odůvodnil (viz zejména str. 9 až 11 rozsudku). Odvolací soud v rámci opětovného odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně již provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy také logicky a přesvědčivě vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Tento svůj postup při plném respektování požadavku na odůvodnění usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.) ve svém rozhodnutí v potřebném rozsahu vysvětlil (viz str. 3, 4 napadeného usnesení).
K námitkám dovolatele Nejvyšší soud v obecné rovině dodává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Podle ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. však soud musí ve svém rozhodnutí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí musí být současně patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč případně nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2., jako nález č. 49, a dále např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 213/2000, III. ÚS 1285/08, III. ÚS 1305/08). Podle názoru Nejvyššího soudu nebyla tato kritéria soudy činnými v projednávané věci porušena.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle hledisek uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler