ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1199.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1199/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. října 2009 o dovolání, které podal obviněný P. T., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 4. 2009, č. j. 31 To 87/2009-87, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 305/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 1. 2009, č. j. 6 T 305/2008-71, byl obviněný P. T. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. na tom skutkovém základě, že
„v L., ul. T., dne 7. 5. 2007 v době okolo 13:30 hodin pod záminkou provedení bezplatné lékařské prohlídky vniknul do bytu R. N., v domě, kde jej následně vyzval, aby si kvůli masáži nohou vysvlékl kalhoty, což poškozený učinil, a posléze mu z nich odcizil peněženku s hotovostí 2.600,- Kč a z bytu utekl,
kdy uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 4 T 103/1999, který nabyl právní moci dne 6. 10. 2000, odsouzen, mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), d), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou a trest vykonal 11. 10. 2004“.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2008, č. j. 6 T 161/2007-249, byl obviněný podle §238 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud současně u obviněného zrušil výrok o trestu z posledně uvedeného rozsudku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O řádném opravném prostředku - odvolání obviněného - rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 4. 2009, č. j. 31 To 87/2009-87, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 4. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. T. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací soud, stejně jako před ním již soud prvního stupně, dostatečně nepřihlédl k jeho tvrzení, že se stíhaného skutku nedopustil a ani nemohl dopustit, neboť v rozhodné době se nacházel u svého známého pana S. Skutečným pachatelem byl jistý pan H., na což dovolatel v řízení před soudem upozornil. Přesto žádný ze soudů neprovedl dovolatelem navrhované důkazy spočívající ve svědeckém výslechu výše jmenovaných osob. Tím ho zkrátily v právu na obhajobu, neboť provedením předmětných důkazů mohla být prokázána jeho nevina. Soud prvního stupně přitom závěr o dovolatelově vině opřel o tvrzení revizora, který však inkriminovanému dění v bytě poškozeného přítomen nebyl, a z tohoto hlediska šlo o důkaz, který skutkový děj popsaný v rozsudku nikterak neprokazuje. Své rozhodnutí nevyslechnout pana H. soud odůvodnil v podstatě jen skutečností, že dovolatel tuto osobu uváděl jako údajného pachatele již ve více případech svého trestního stíhání. Takové odůvodnění však podle dovolatele nemůže postačovat k tomu, aby soud nevyslechl osoby, které mohly potvrdit jeho výpověď. Soud druhého stupně podle něj pochybil i v tom, že se s rozhodnutím prvoinstančního soudu ztotožnil mj. s poukazem na jeho doznání v přípravném řízení, ačkoliv v hlavním líčení výslovně namítal, že byl k doznání přinucen. Soudy však k tomuto jeho tvrzení opět neprovedly žádný důkaz a odvolací soud toliko konstatoval, že žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly vynucenému doznání, zjištěny nebyly.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 4. 2009, č. j. 31 To 87/2009-87, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku projevil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, respektive rovněž s tím, že nerealizovaly jeho důkazní návrhy. Námitky zpochybňující hodnocení důkazů a skutkové závěry soudu z nich vyvozené, na jejichž základě se dovolatel domáhá změny skutkových zjištění, se však podle státního zástupce netýkají aplikace hmotného práva a nezakládají proto dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný další z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř. Proto státní zástupce své písemné vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. S projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný P. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) a právní kvalifikací skutku. Nenamítl ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o polemiku se správností zjištěného skutkového stavu věci, a v tomto směru především o námitky vůči rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování. Svou dovolací argumentaci založil na vlastní skutkové verzi celého případu (pachatelem byla jiná osoba) a na tvrzení, že byl ke svému doznání z přípravného řízení přinucen. S primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav pak spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, ačkoliv se ve skutečnosti trestného činu krádeže nedopustil.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, či jinými slovy, jestliže skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se však soud prvního stupně ve svém rozsudku jednotlivými důkazy důsledně zabýval, vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě, v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů, a proč neuvěřil verzi obviněného, že předmětný skutek spáchal jeho bratranec M. H. a že k trestné činnosti se doznal pod fyzickým nátlakem ze strany policie (viz rozsudek na str. 2 a 3 odůvodnění). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), a tyto důkazy vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal a při plném respektování požadavku na odůvodnění usnesení podle §134 odst. 2 tr. ř. vysvětlil, proč považoval námitky obviněného za nedůvodné a jím předkládané skutkové verzi rovněž neuvěřil. Soud se současně vypořádal i s návrhy obviněného na doplnění dokazování a uvedl důvody, pro které jim nevyhověl (viz str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu).
K námitkám dovolatele stran neprovedení jím navrhovaných důkazů je na tomto místě nutno připomenout, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud je oprávněn v rámci svého nezávislého rozhodování dospět k závěru, že další dokazování není v projednávané věci nezbytné, neporuší-li tímto závěrem zásady trestního řízení, resp. spravedlivého procesu. V odůvodnění každého rozhodnutí ovšem musí být skutkový děj co nejpřesněji popsán a přesvědčivě vyložen. Podle ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. musí soud ve svém rozhodnutí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí musí být současně patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2., jako nález č. 49, a dále např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 213/2000, III. ÚS 1285/08, III. ÚS 1305/08). Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásada volného hodnocení důkazů podle Ústavního soudu neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu (k jejich návrhům) byly v určitém (úměrném) poměru. Nelze proto spatřovat porušení těchto zásad v tom, jestliže soud nevyhoví všem návrhům obviněného, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace příslušné hmotně právní normy) bezpečně usoudit. Podle názoru Nejvyššího soudu nebyla tato kritéria soudy činnými v projednávané věci porušena.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. T. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle hledisek uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler