ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1372.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1372/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný I. L., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2008, č. j. 6 To 472/2008-86, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 Tm 15/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 5. 2008, č. j. 4 Tm 15/2008-53, byl obviněný I. L. uznán vinným jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák., kterého se spolu s dalšími osobami, jejichž trestní stíhání bylo vedeno samostatně, dopustil skutkem popsaným v bodě 1/ výroku o vině, a dále trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil jednotlivými dílčími útoky popsanými v bodě 2/ a) – f) výroku o vině. Za výše uvedené trestné činy byl podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu soud uložil rovněž trest propadnutí věci, a to věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku. Výrokem podle „§226a tr. ř.“ byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 9. 2008, č. j. 6 To 472/2008-86, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 9. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, které zároveň směřovalo i proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Naplnění uplatněných důvodů dovolání spatřuje dovolatel v postupu soudu druhého stupně, který zamítl jeho řádný opravný prostředek (§265b odst. 1 písm. l/ tr. ř.), přestože již rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou spočívající v „jiném nesprávném právním posouzení“ ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K posledně uvedenému dovolacímu důvodu dovolatel namítl, že teprve po zpracování psychiatrického znaleckého posudku vyšlo najevo, že se v minulosti stal obětí pokusu vraždy, kdy mu bylo zasazeno dvacet sedm úderů paličkou na maso do hlavy, takže utrpěl vícečetné zlomeniny lebky, přičemž jedna z mladistvých pachatelek ho současně podřezávala. Soudy si zřejmě v důsledku odborné neznalosti neuvědomily, že takové úrazy mnohdy vedou ke zhmoždění mozku a že k případnému poškození mozku se může po řádném vyšetření EEG, počítačovou tomografií a magnetickou rezonancí odborně vyjadřovat výlučně neurolog či neurochirurg, nikoliv však znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Navrhované znalecké zkoumání z oboru neurologie či neurochirurgie, které by objasnilo případné zhmoždění mozku dovolatele a s tím související následky (mj. též vliv na dovolatelovu osobnost), však soudy neprovedly, ač to v daném případě nepochybně udělat měly. V absenci navrhovaného postupu je pak třeba spatřovat nerespektování ustanovení §12 nebo §32 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k ustanovení §23 a §31 tr. zák. Dovolatel současně poukázal na existenci některých důležitých skutečností, především že po utrpěných zraněních byl prakticky ihned po ošetření propuštěn z nemocnice, čtyři měsíce nevyšel z domu, přitom jen prvý den sedmkrát omdlel a dále byl odkázán jen na laickou péči přítelkyně a bratra. Po tomto incidentu, kdy ztratil mnoho krve, se zcela změnila jeho osobnost, velmi snadno se rozčílil, projevoval se u něho nesebekritický náhled i na bagatelní věci. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že pochybení soudů spočívající v neprovedení jím navrhovaného důkazu (dalšího znaleckého zkoumání) lze podřadit pod vady uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože odvolací soud navzdory tomu jeho důvodně podané odvolání zamítl, zatížil své rozhodnutí vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených dovolacích důvodů zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 472/2008, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 4 Tm 15/2008, a zrušil též vadné řízení jim předcházející, a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě poukázal na skutečnost, že dovolatel znovu opakuje námitku, která je známa z jeho dosavadní obhajoby a odezněla již v jeho odvolání. Touto námitkou se přitom soud druhého stupně v dostatečné míře zabýval, jeho závěry jsou logické, odrážejí výsledky provedeného dokazování a jsou zcela v souladu se zákonem. Státní zástupce zdůraznil, že řízení o mimořádném opravném prostředku před dovolacím soudem není možno chápat jako opakované odvolání a pokud byl ve druhém stupni realizován řádný přezkum, nemá Nejvyšší soud České republiky při projednávání dovolání žádný důvod do napadeného rozhodnutí zasahovat.
Dovolatel podle státního zástupce svou námitku týkající se jeho zdravotního stavu navíc přemrštěně dramatizuje. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podrobně popsal okolnosti i následky dovolatelem zmiňovaného pokusu trestného činu vraždy, k němuž došlo dne 3. 2. 1997, tj. více než devět let před spácháním souzené trestné činnosti. Dovolatel tehdy ve skutečnosti neutrpěl žádné „vícečetné zlomeniny lebky“, nýbrž tržně zhmožděnou ránu na temeni, třináct hlubších ložiskových oděrek a větší množství oděrek jinde po těle. Ohledně nemocničního léčení pak sám u hlavního líčení dne 21. 3. 2008 uvedl, že byl v nemocnici pět měsíců, tedy nikoli, že byl po ošetření odeslán do domácího léčení. Namítané „zhmoždění mozku“ se za těchto okolností jeví přinejmenším jako velmi pochybné. Za podstatné je však podle státního zástupce nutno považovat to, že uvažované postižení mozku by mělo význam pro závěr o jeho trestní odpovědnosti pouze v tom případě, jestliže by vedlo ke snížení jeho ovládacích nebo rozlišovacích schopností. Jinak je samo o sobě irelevantní. Psychiatrické znalecké zkoumání obviněného však jakékoli omezení jeho příčetnosti vyloučilo. Proto soud prvního stupně postupoval správně, pokud obhajobou navrhované doplnění znaleckého zkoumání neakceptoval. Navíc se jedná o námitku nikoli hmotně právní, nýbrž zjevně procesní povahy, protože směřuje proti rozsahu a výsledkům dokazování, tedy proti způsobu zjišťování skutkového stavu věci. Taková výhrada není podřaditelná nejen pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný další z katalogu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Proto nemohlo dojít ani k naplnění souběžně deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nespatřuje žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání. Vzhledem k tomu pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný I. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá (dovolatelem uplatňovaná) alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání rovněž odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávané věci však obviněný nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným výroky o vině a trestu. Své dovolání založil na námitce vůči nedostatečnému rozsahu provedeného dokazování ve vztahu k objasnění toho, zda vzhledem k poranění hlavy utrpěnému v minulosti mohl v rozhodné době případně jednat ve stavu nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti. Zdůraznil, že k možnému zhmoždění mozku a jeho následkům se nebyl s ohledem na svou odbornost oprávněn vyjadřovat znalec z odvětví psychiatrie, nýbrž po příslušném vyšetření neurolog či neurochirurg. Pokud soudy jím navrhovaný důkaz o takto doplněné znalecké zkoumání neprovedly, je podle dovolatele zřejmé, že neměly splněny podmínky k tomu, aby mohly spravedlivě rozhodnout o jeho vině a trestu.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si je zároveň vědom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutno - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat za předpokladu, je-li v posuzované věci dán extrémní rozpor mezi zjištěním soudů popsaným ve výroku rozsudku (tzv. skutková věta) či v odůvodnění jejich rozhodnutí a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zřetelně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zjevným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se však soud prvního stupně ve svém rozsudku jednotlivými důkazy důsledně zabýval, vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnému za prokázané a z jakých důvodů. Důsledně se také vypořádal s námitkou dovolatele uplatněnou i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a rozvedl, proč obhajobou navrhované doplnění dokazování zamítl jako nadbytečné (viz str. 15 rozsudku). Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal a při respektování požadavku na odůvodnění usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.) vysvětlil, proč považoval námitky obviněného za nedůvodné. Současně se i on vypořádal s návrhem obhajoby na doplnění dokazování znaleckým zkoumáním případného zhmoždění mozku a jeho důsledků pro příčetnost obviněného v době spáchání stíhaných skutků, a byť se zde omezil pouze na odkaz na přesvědčivé zdůvodnění zamítnutí důkazního návrhu soudem prvního stupně, s nímž se plně ztotožnil (viz str. 6), nelze jeho postup chápat jako „rezignaci na svou přezkumnou funkci“, jak se domnívá dovolatel.
K námitkám dovolatele Nejvyšší soud v obecné rovině dodává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Podle ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. však soud musí ve svém rozhodnutí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí musí být současně patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč případně nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2., jako nález č. 49, a dále např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 213/2000, III. ÚS 1285/08, III. ÚS 1305/08). Podle názoru Nejvyššího soudu nebyla tato kritéria soudy činnými v projednávané věci porušena.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, neexistuje ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného bylo opřeno o námitky, které pod dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod podřaditelné nejsou, nelze přiznat opodstatnění ani uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného I. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler