ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1380.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1380/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání podaném obviněným R. K,proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2009, č. j. 6 To 113/2009-953, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 60/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 2. 2005, č. j. 4 T 48/2004-329, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterých se po skutkové stránce dopustil tím, že „dne 20. 9. 2003 kolem 01.00 hodin v B. na ulici D. v baru P. fyzicky napadl E. B., kterého za přítomnosti nejméně 50 osob bil a kopal, přičemž jej velkou silou zasáhl do pravé nohy a způsobil mu zranění v podobě mírného zhmoždění měkkých tkání nosu s krvácením, oděrky kůže nad vnitřním kotníkem pravé nohy, zlomeninu pravé lýtkové kosti s posunem úlomků, vykloubení-vybočení hlezenní kosti z kloubu, odlomení a oddálení zadní hrany holenní kosti, přetržení šlach spojujících holenní a lýtkovou kost, v důsledku čehož byl E. B. upoután na lůžko po dobu nejméně dvou měsíců a následně musel používat berle a jeho léčení si vyžádalo pracovní neschopnost nejméně po dobu 3 měsíců“. Podle §221 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému E. B. na náhradě škody částku 32.400,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený E. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto, že se poškozený A. O. K. B., zdravotní pojišťovna - pobočka H. B., odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný, státní zástupce a poškozený E. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 To 92/2006, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podali obviněný R. K., a zároveň v jeho neprospěch také nejvyšší státní zástupkyně, dovolání, kterým napadli výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání). Na základě dovolání nejvyšší státní zástupkyně Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 3 Tdo 111/2007, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. shora napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l tr. ř. pak Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného výrokem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud zároveň uvedl, jaké vady a pochybení v napadených rozhodnutích zjistil a soudu prvního stupně uložil, aby se z těchto hledisek věcí znovu zabýval a vytýkané vady odstranil. Soud prvního stupně si měl podle závazného pokynu Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) v novém řízení především ujasnit, zda obviněný použil při konfliktu s poškozeným techniku karate jako prostředku k zesílení útoku, z něhož vzešla těžká újma na zdraví poškozeného, a zda s ohledem na určitou úroveň znalosti tohoto sportu (bojového umění) si mohl být vědom a současně srozuměn s tím, že jeho velmi (až extrémně) razantní útok (zřejmě patou) do oblasti hlezenního kloubu poškozeného může vést ke způsobení následku, který v posuzovaném případě skutečně nastal. Věcí se měl zabývat z toho hlediska, zda obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jak tomu dosavadní skutková zjištění soudu nasvědčovala. Příslušné závěry pak měl soud v odůvodnění svého rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. vyložit a odůvodnit, přičemž právnímu posouzení skutku měla přesně odpovídat též formulace (popis skutku) v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. Pokud by soud shledal, že ke spolehlivému závěru o právní kvalifikaci skutku lze dospět teprve na podkladě doplnění dokazování, byl povinen dokazování v potřebném rozsahu doplnit.
Okresní soud v Bruntále poté ve věci rozhodl novým rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 4 T 60/2007-925, jímž rozhodl tak, že se obviněný R. K. uznává vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. na upřesněném skutkovém základě, že obviněný „dne 20. 9. 2003 kolem 01.00 hodin v B. na ulici D. v baru P. fyzicky napadl E. B., kterého za přítomnosti nejméně 50 osob nejprve udeřil otevřenou dlaní do oblasti obličeje, poté poškozený upadl na zem, vstal, poté byl kopnut za použití znalosti karate do oblasti hrudníku, poté udeřen opět otevřenou dlaní do oblasti obličeje, znovu upadl na zem, vstal, opětovně byl kopnut do oblasti hrudníku a udeřen otevřenou dlaní do oblasti obličeje, po chvíli, poté co se domluvili, že věc budou řešit venku, jej v uličce mezi barovým pultem a stoly fyzicky napadl s uplatněním znalosti karate a jeho technik z předchozí doby tak, že jej s vysokou razancí kopnul malíkovou hranou nohy do oblasti pravé nohy nad zevním kotníkem, po tomto kopu poškozený upadl a způsobil mu tak zranění spočívající v mírném zhmoždění měkkých tkání nosu s krvácením z nosních průduchů, oděrku kůže nad vnitřním kotníkem pravé nohy, zlomeninu pravé lýtkové kosti těsně nad zevním kotníkem s posunem úlomků, vykloubení hlezenní kosti z hlezenního kloubu, odlomení a oddálení zadní hrany pravé holenní kosti a přetržení šlach spojujících holenní a lýtkovou kost s dobou léčení do 6. 8. 2004“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému E. B. náhradu škody ve výši 93.750,- Kč. O ostatních nárocích na náhradu škody bylo rozhodnuto výroky podle §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný následně odvolání, které Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 3. 2009, č. j. 6 To 113/2009-953, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 3. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. K. rovněž dovoláním, které současně směřovalo i do rozsudku soudu prvního stupně, a to v té části, kde byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že novým dokazováním v opakovaném hlavním líčení se zcela změnily předpoklady, z nichž Nejvyšší soud České republiky vycházel při rozhodování o předcházejícím dovolání. Připomněl, že úkolem soudu prvního stupně bylo podle pokynů obsažených ve zrušovacím usnesení dovolacího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 3 Tdo 111/2007, zabývat se otázkou, zda obviněný ovládal karate skutečně na takové úrovni, aby je mohl uplatnit v praxi, a zda prvku bojového umění při potyčce s poškozeným také použil. Z následného opakovaného a doplněného dokazování o znalecké zkoumání z oboru sebeobrany provedeného znalcem PhDr. Ing. K. totiž vyplynulo, že dovolatel karate neovládal, a podle závěrů znalce z oboru traumatologie MUDr. F. bylo nejpravděpodobnější variantou vzniku zranění poškozeného E. B. našlápnutí na jeho nohu ve chvíli, kdy ležel. PhDr. Ing. K. soudu přesvědčivě doložil, že tzv. motorická paměť klesá po hyperbole a s ohledem na odstup od posledního tréninku a celkově nízkou četnost jeho účasti na takovém tréninku obviněný karate ve skutečnosti neovládal. S tímto jednoznačným závěrem znalce se však soud nevypořádal a v odůvodnění rozsudku jej dokonce ani necitoval. MUDr. F. pak svůj závěr o našlápnutí na nohu jako o nejpravděpodobnější variantě vzniku zranění poškozeného odůvodnil, že s podobnými úrazy se opakovaně setkal v případech napadení poškozených R. v O., kteří poškozeného povalí na zem a pak mu ležícímu „dupnou“ na kotník. Ani s tímto tvrzením se však okresní soud náležitě nevypořádal. S ohledem na své vlastní závěry oba znalci v podstatě vyjádřili pochybnost nad věrohodností verze předkládané svědky, vesměs známými a přáteli poškozeného (kteří měli podle názoru soudu dovolatele usvědčovat) s tím, že bez prověření jejich výpovědí na místě samém z nich při znaleckém posuzování věci nemohou vycházet. Ani s těmito skutečnostmi se soud prvního stupně podle dovolatele nevypořádal a porušil tak závěry Ústavního soudu z rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 299/06 o dokazování znaleckými posudky. Jestliže odvolací soud takto provedené hodnocení důkazů označil v rozhodnutí o odvolání za správné a odmítl námitky vztahující se k možnosti dalšího dokazování, zatížil i on své rozhodnutí vadou předpokládanou v důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Své dovolání uzavřel obviněný konstatováním, že na jeho straně nebylo dáno úmyslné zavinění (znak vůle k jednání i k následku předpokládanému v ustanovení §222 odst. 1 tr. zák.), neboť nejpravděpodobnější variantou vzniku zranění poškozeného bylo nechtěné našlápnutí na jeho nohu, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského v Ostravě ze dne 9. 3. 2009, sp. zn. 6 To 113/2009, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 4 T 60/2007, v té části, která se týká trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., a ve výroku o trestu, a s ohledem na skutkový stav věci sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci tak, že pro skutek spočívající v údajném kopu karate a způsobení těžkého zranění jej obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí a za část zrušením nedotčenou uloží přiměřeně nižší podmíněný trest.
K podanému dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem poukázal na to, že návrh dovolatele na rozhodnutí dovolacího soudu nelze z procesního hlediska realizovat, neboť je proti němu od počátku vedeno trestní řízení pro jediný skutek kvalifikovaný jako sbíhající se trestné činy ublížení na zdraví a výtržnictví. Oba tyto delikty byly páchány týmž jednáním obviněného, jsou proto v jednočinném souběhu a o skutku je zásadně třeba rozhodnout en bloc. Nepřipadá proto v úvahu pro část skutku (týkající se ublížení na zdraví) obviněného obžaloby zprostit a za zbývající část mu uložit trest, jak dovolatel navrhuje.
Z hlediska budoucího rozhodnutí dovolacího soudu je podle státního zástupce dále nutno vzít v úvahu, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku z valné části zopakoval námitky, které uplatňoval již v rámci své dosavadní obhajoby, a odůvodnil jimi i svůj řádný opravný prostředek (odvolání). Soud druhého stupně se přitom těmito námitkami v dostatečné míře zabýval a vypořádal se s nimi, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že řízení před dovolacím soudem není možno chápat jako nějaké opakované odvolání a pokud byl odvolacím soudem realizován řádný přezkum, nemá Nejvyšší soud při projednávání dovolání žádný důvod do napadeného rozhodnutí zasahovat. S názorem dovolatele, že by se při novém projednání věci v hlavním líčení nějakým zásadním způsobem změnily výsledky dokazování, navíc podle státního zástupce souhlasit nelze. Jestliže se poněkud dogmaticky domáhá toho, aby byl skutek posuzován pouze podle určitých možností v rámci variantních znaleckých posudků (jak z oboru traumatologie, tak z oboru defendologie), prosazuje de facto právě takové hodnocení znaleckých posudků, před jakým v dovolání citovaný nález Ústavního soudu varuje. Závěry znalců je totiž nezbytné konfrontovat s ostatním důkazním materiálem a postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. dospět ke skutkovým závěrům, které odpovídají obsahovému sdělení všech provedených důkazních prostředků. Tímto postupem se soud prvního stupně ubíral a ani odvolací soud v jeho skutkových závěrech neshledal pochybení. V této souvislosti státní zástupce vyslovil názor, že znalecký posudek znalce z oboru sebeobrany PhDr. Ing. K. nepůsobí zcela přesvědčivě, mimo jiné i proto, že obsahuje poněkud autoritativní závěry i v oborech, které znalci nejsou vlastní. Především jde o pasáž posudku týkající se zapomínání návyků z výcviku bojových sportů, jehož hodnocení by příslušelo zřejmě jinému znalci (z odvětví psychologie).
Za zásadní však státní zástupce považuje skutečnost, že dovolatelem zvolená argumentace nevyhovuje důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ve svém mimořádném opravném prostředku deklaroval, ani žádnému jinému z katalogu zákonných dovolacích důvodů. Dovolatel jejím prostřednictvím totiž brojí v prvé řadě proti skutkovým zjištěním soudu, a to výhradami vůči rozsahu a průběhu dokazování v řízení před obecnými soudy a především vůči způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy. Tímto způsobem se domáhá nikoli odlišného právního posouzení skutku, nýbrž odchylné definice skutku jako takového, a teprve na tomto základě formuluje své výhrady proti správnosti napadeného soudního rozhodnutí. Typicky se tento způsob argumentace projevuje u jeho námitek proti subjektivní stránce trestného činu, které buduje na předpokladu, že k útoku nejenže nedošlo kopem karate, ale došlo k němu bezděčným pohybem v důsledku cloumání třetí osobou, čili nechtěným našlápnutím na nohu poškozeného, což je skutkové východisko zcela protikladné ke skutkové větě výroku o vině. Jinými slovy, výhrady dovolatele primárně směřují nikoli proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti zjištěnému skutku samému.
Své písemné vyjádření uzavřel státní zástupce tím, že v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně ani v jemu předcházejícím řízení neshledal žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem.
Obviněný R. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. oprávněn podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zároveň zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jak již Nejvyšší soud podrobně rozvedl ve svém předcházejícím zrušujícím usnesení, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V nyní projednávaném dovolání však obviněný s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že odvolací soud ve věci učiněná skutková zjištění nesprávně posoudil z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Hmotně právní námitku absence úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví založil na námitce nesprávného způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, kterým vytkl zejména to, že závěr o jeho vině založily především na výpovědích vůči němu zaujatých svědků - přátel poškozeného - a naopak ignorovaly závěry znalců z oboru defendologie a traumatologie, podle nichž jednak neovládal karate a nemohl ho tak vůči poškozenému cíleně použít a jednak nejpravděpodobnější variantou mechanismu vzniku zranění poškozeného mělo být náhodné šlápnutí na jeho kotník ve chvíli, kdy se poškozený nacházel na zemi a dovolatel byl napaden jeho přáteli. To znamená, že s výlučným poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci a vlastní skutkovou verzi celého případu dovolatel spojoval právní názor, že jeho jednání bylo v rámci nové právní kvalifikace skutku nesprávně právně posouzeno rovněž jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., přestože podle jeho přesvědčení výsledky provedeného dokazování takový závěr nedovolovaly, ba naopak vyvracely.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si je zároveň vědom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutno - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat za předpokladu, je-li v posuzované věci dán extrémní rozpor mezi zjištěním soudů popsaným ve výroku rozsudku (tzv. skutková věta) či v odůvodnění jejich rozhodnutí a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zřetelně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zjevným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se však soud prvního stupně ve svém rozsudku jednotlivými důkazy důsledně zabýval, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnému za prokázané a z jakých důvodů. Důsledně se vypořádal s otázkou věrohodnosti svědků, kteří konzistentně po celé trestní řízení popisovali způsob, jakým obviněný na poškozeného zaútočil, a také se závěry znalců z oboru defendologie a traumatologie (viz zejména str. 4 až l 5/1, 2 rozsudku). Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal a při respektování požadavku na odůvodnění usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.) vysvětlil, proč považoval námitky obviněného (uplatněné i v nyní projednávaném dovolání) za nedůvodné (viz str. 2, 3 napadeného usnesení).
V §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Podle ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. však soud musí ve svém rozhodnutí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí musí být současně patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2., jako nález č. 49, a dále např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 213/2000, III. ÚS 1285/08, III. ÚS 1305/08). Podle názoru Nejvyššího soudu nebyla tato kritéria soudy činnými v projednávané věci porušena.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud jako obiter dictum konstatuje, že se nelze ztotožnit s argumentací dovolatele, podle níž soud prvního stupně při hodnocení závěrů znaleckých posudků znalců PhDr. Ing. K. a MUDr. F. porušil zásady, které pro hodnocení znaleckých posudků vytýčil v dovolatelem zdůrazňovaném nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 299/06 Ústavní soud České republiky, když mimo jiné vyslovil, že „…znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného…“.
Výše uvedené úvahy prezentované v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu především varují před nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků soudy a jejich rezignací na vlastní hodnocení provedeného dokazování ve vzájemných souvislostech. Soud prvního stupně se při hodnocení závěrů znalců naopak obdobného „alibismu“ vyvaroval, když se podrobně zabýval znalcem vymezeným rozlišením mezi sportovním karate a technikami, které jsou v tomto sportu zakázány (Atemi waza), a s poukazem na další ve věci provedené důkazy vysvětlil, proč nemůže obstát závěr znalce, že prostředky karate (ve smyslu bojového sportu) nemohl dovolatel vzhledem k nízké úrovni jeho znalosti a absenci systematického a dlouhodobého tréninku použít. V rozporu s tím, co uvádí dovolatel, soud také zdůraznil, že znalec z oboru traumatologie označil dovolatelem nabízenou variantu šlápnutí na nohu poškozeného sice za nejpravděpodobnější, nikoliv však za jediný možný mechanismus vzniku inkriminovaného zranění, přičemž za jednu z možných variant označil právě i svědky tvrzené prudké kopnutí nad kotník poškozeného.
O tom, že dovolatel skutečně použil vůči poškozenému prvků karate, svědčí i celkový způsob jeho útoku vůči poškozenému zjištěný a popsaný soudem prvního stupně, kdy dovolatel techniky tohoto bojového umění opakovaně využíval prakticky od počátku fyzického konfliktu, který se navíc skládal z více aktů (úderů, kopů), trval po určitou dobu a posléze vyústil v inkriminované kopnutí malíkovou hranou dovolatelovy nohy do oblasti nad zevním kotníkem pravé nohy poškozeného. Dovolatel přitom jednal se znalostí všech výše uvedených rozhodných skutečností. To znamená, že nejen úmyslně vykonal něco, co způsobilo jiné osobě těžkou újmu na zdraví, ale zároveň si počínal (útočil) s takovou intenzitou, jež v posuzovaném případě svědčila o jeho aktivním vztahu k následku předpokládanému v ustanovení §222 odst. 1 tr. zák., a to přinejmenším ve formě srozumění (§4 písm. b/ tr. zák.). Soudy tedy ani po doplnění dokazování nevybočily z mezí závazného právního názoru, který Nejvyšší soud vyslovil ve svém předcházejícím (zrušujícím) rozhodnutí ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 3 Tdo 111/2007 (viz str. 8, 9 tohoto rozhodnutí).
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, neexistuje ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného R. K. bylo opřeno o námitky, které pod dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod podřaditelné nejsou, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedán
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler