ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1413.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1413/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání podaném obviněnou M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2009, č. j. 39 To 70/2008-248, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 26/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 9. 2008, č. j. 3 T 26/2008-214, byla obviněná M. N. uznána vinnou trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle 257 odst. 1 tr. zák., kterých se měla dopustit tím, že „dne 27. 8. 2007 kolem 16.10 hodin v B., před domem na ulici U., v přítomnosti nejméně pěti dalších osob hlasitě a vulgárně hrubými výrazy napadala svého manžela A. N., opakovaně se jej snažila udeřit rukou, v níž svírala mobilní telefon, do obličeje a těla, poškrábat jej nehty do obličeje, rovněž kopala a rukou bouchala do zaparkovaného automobilu značky Škoda Octavia Combi, a to levých zadních dveří, předních levých dveří a střechy, a svého jednání zanechala až po příjezdu policie, přičemž promáčknutím a odřením různých dílů automobilu způsobila V. Š. škodu ve výši nejméně 12.493,- Kč a A. N. zhmoždění měkkých tkání nosu, oděrku kůže nosu, drobnou oděrku na vnitřní sliznici horního rtu a drobnou oděrku pod pravým okem s rozvíjejícím se podkožním krevním výronem, která si vyžádala léčení do jednoho týdne“. Za to byla podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud současně uložil povinnost zaplatit poškozené V. Š., na náhradě škody částku 12.493,- Kč.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 2. 2009, č. j. 39 To 70/2008-248, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak obviněnou na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně nově uznal vinnou toliko trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení zákona jí uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo shodně jako v rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody poškozenou V. Š. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 2. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná M. N. následně dovoláním, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje jak vady skutkové, tak vady právní. Soudy obou stupňů předmětný skutek, který údajně měla spáchat, nesprávně právně posoudily především proto, že k němu vůbec nedošlo. Za předpokladu, že by se skutek vůbec stal, bylo podle dovolatelky namístě její jednání posuzovat jako jednání v nutné obraně. V této souvislosti zdůraznila, že v rámci celého trestního řízení žádný z vyslechnutých svědků nevypověděl, že by přímo viděl, jak poškodila předmětné vozidlo Škoda Octavia, a k prokázání její viny tedy nedošlo. I kdyby však vůz poškodila, pak nepochybně jednala v nutné obraně, neboť A. N. ji v kritickou dobu zezadu držel a aby se z jeho sevření vymanila, odrazila se nohama od dveří auta. Rozhodně tedy nejednala v úmyslu vozidlo poškodit. Otázkou rovněž zůstává, zda vůbec nějaká škoda jejím jednáním vznikla, neboť A. N. zpočátku při jedné z prvotních výpovědí na policii uvedl, že žádná škoda nevznikla, a teprve později svou výpověď změnil v neprospěch dovolatelky. Jeho důvodem byla zřejmě zaujatost vůči osobě dovolatelky a snaha jí přitížit, což lze dovodit mimo jiné i ze skutečnosti, že před lékařem agravoval škodu, která mu měla být způsobena na zdraví. To konečně bylo konstatováno i v rámci odůvodnění obou rozsudků. Za těchto okolností pak nelze ani vyloučit, že před vypracováním znaleckého posudku ohledně škody na vozidle mohl A. N. tuto škodu záměrně způsobit sám. Objektivnost předmětného znaleckého posudku je pak možno úspěšně zpochybnit především z toho důvodu, že posudek byl vypracován s odstupem cca pěti měsíců od předmětného incidentu, tedy po značně dlouhé době. V závěru podaného dovolání obviněná znovu zdůraznila, že i v případě toho, že by předmětný automobil skutečně poškodila, jednala by v danou chvíli v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák., neboť ze strany A. N. trval útok na její osobní integritu i zdraví, tedy na zájmy chráněné trestním zákonem, a pokud za stavu odvracení tohoto útoku pouze poškodila cizí věc, nelze její obranu chápat jako obranu zjevně nepřiměřenou.
S ohledem na výše uvedené důvody navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2009, č. j. 39 To 70/2008-248, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 9. 2008, č. j. 3 T 26/2008-214, a věc vrátil do stádia, které předcházelo zrušeným rozhodnutím.
K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve připomněla, že z důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávné právní posouzení skutku a nikoliv nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudy. Dále uvedla, že závěr o tom, zda jednání dovolatelky mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák., v důsledku čehož by trestnost takového jednání byla vyloučena, sice je v obecné rovině závěrem právním, avšak dovolatelka ho dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než jaké vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně. Státní zástupkyně zdůraznila, že podle zjištění soudů bylo prokázáno, že obviněná opakovaně bouchala a kopala do zaparkovaného vozidla zn. Škoda Octavia Combi, a to do zadních dveří, předních levých dveří a střechy, čímž způsobila jeho majitelce, poškozené V. Š., škodu nejméně 12.493,- Kč. Na základě těchto a dalších okolností rozvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí, např. že se snažila cihlou vytlouct okna, v čemž jí A. N. zabránil, odvolací soud dospěl k závěru o úmyslu obviněné, který směřoval ke způsobení škody na cizím majetku poškozením cizí věci ve formě přímého úmyslu. Rovněž podrobně odůvodnil, kterými důkazy skutkovou verzi obhajoby považuje za vyvrácenou. Takto zjištěné jednání, kdy obviněná úmyslně poškodila kopáním cizí vozidlo, nelze ovšem podřadit pod pojem nutné obrany, případně ani pod pojem krajní nouze.
K námitce dovolatelky, že u ní nebyl dán úmysl, který zákon požaduje pro naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci dle §257 tr. zák., státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že argumentace dovolatelky je zcela shodná s obsahem odvolacích námitek, se kterými se soud druhého stupně přesvědčivě a beze zbytku vypořádal. Přitom platí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408).
K takovému závěru dospěla státní zástupkyně i v nyní posuzovaném případě, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné M. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněná M. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
V posuzovaném případě však dovolatelka nenamítla nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem věci vyjádřeným v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku (a rozvedeným v jeho odůvodnění) na straně jedné a použitou právní kvalifikací skutku na straně druhé ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Jakkoliv namítala absenci zákonem požadované formy zavinění v jejím jednání, tj. úmyslu poškodit cizí věc ve smyslu §257 odst. 1 tr. zák., a dále že jednala v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák., což jsou obecně závěry hmotně právní, svou dovolací argumentaci v tomto směru založila výlučně na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, a na vlastní skutkové verzi celého incidentu. Podle ní inkriminovaný automobil především vůbec nepoškodila. Pokud by tak přesto učinila, mělo jít toliko o akt nutné obrany, když podle tvrzení dovolatelky se o automobil vzepřela nohama nikoli v úmyslu jej poškodit, nýbrž ve snaze vymanit se ze sevření A. N., který ji napadl. Výše uvedeným jednáním se pouze bránila jeho útoku. Jinými slovy, dovolatelka soudům primárně vytkla, že svá rozhodnutí založily na vadně zjištěném skutkovém stavu věci. S existencí těchto vad pak ve smyslu uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle jejího přesvědčení výsledky dokazování závěr o její vině tímto trestným činem nedovolovaly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutno - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat za předpokladu, že je dán extrémní rozpor mezi zjištěním soudů popsaným ve výroku rozsudku (tzv. skutková věta) a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zřetelně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zjevným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávané věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolatelce prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy důsledně zabýval a zároveň náležitě v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a při jejich hodnocení se nedopustil žádných nelogičností či nesprávností. V souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. rovněž řádně odůvodnil, proč skutkové závěry soudu prvního stupně vztahující se k trestnému činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. plně akceptoval a proč námitky obviněné (dovolatelky), zde prakticky totožné s těmi, které uplatnila i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, nepovažoval za důvodné (viz odůvodnění napadeného rozsudku na str. 7). Skutkový stav věci tedy soudy nezjišťovaly povrchně a bez zřetele k zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Naopak ho opřely o pečlivý rozbor ve věci provedených důkazů.
Na tomto místě Nejvyšší soud v obecné rovině dodává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Podle ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. však soud musí ve svém rozhodnutí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí musí být současně patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč případně nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2., jako nález č. 49, a dále např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 213/2000, III. ÚS 1285/08, III. ÚS 1305/08). Podle názoru Nejvyššího soudu nebyla tato kritéria soudy činnými v projednávané trestní věci porušena.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, neexistuje ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné M. N. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler