ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.189.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 189/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. března 2009 o dovolání obviněného R. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008, č. j. 9 To 361/2008-220, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 32 T 117/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 31. 3. 2008, č.j. 32 T 117/2008-182, byl obviněný R. J. uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Uvedené trestné činnosti se dopustil společně s obviněným P. Š. Za tyto trestné činy mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §41 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Usnesením Krajského soudu v Praze dne 17. 9. 2008, č. j. 9 To 361/2008-220, byla odvolání obviněných R. J. a P. Š. podle §256 tr. ř. zamítnuta.
V dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy bez jakýchkoliv pochybností nezjistily, že by trestný čin loupeže spáchal za použití násilí nebo pod pohrůžkou bezprostředního násilí. V tomto směru uvádí, že odsuzující rozsudek byl založen jen na výpovědi poškozeného K. K tomu dodává, že svědek byl slyšen mimo hlavní líčení, nemohl mu tedy klást otázky a k jeho výpovědi se vyjadřovat. Trvá na tom, že skutková zjištění neodůvodňují právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. Je přesvědčen, že naplnil znaky toliko trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a měl mu být ukládán trest v rozmezí trestní sazby šest měsíců až tři léta. Dále nesouhlasí s tím, že byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. i s ohledem na to, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 2 T 69/2007, uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců a tento trest se mu tedy přičítá k trestu osmi let a dva měsíce. Z tohoto pohledu se mu jeví trest uložený rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 32 T 117/2008, ve vazbě na rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 2 T 69/2007, jako hrubě nepřiměřený. S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem navrhl, aby „Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem, popř. podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. se obviněný spolu s obviněným P. Š. dopustil tím, že „dne 19. 4. 2007 kolem 12:15 hodin v B. n. L., okr. P., v M. rozbili okno u ubytovny, vnikli dovnitř, kde vyrazili dveře u pokoje poškozeného I. K., obviněný R. J. držel v pravé ruce ve výši prsou poškozeného kladivo a křičel na poškozeného, že pokud mu nedá drogy, tak mu rozbije hlavu, poté chtěl peníze, obviněný P. Š. přitom prohledával pokoj a vzal 15 ks CD nosičů, digitální fotoaparát zn. Canon, strojek na stříhání vlasů zn. Philips, mobilní telefon zn. Nokia 3410 a mobilní telefon zn. Nokia 7210 a obviněný R. J. si vzal jízdní kolo sestavené z různých komponentů, odcizením věcí tak způsobili poškozenému I. K. škodu ve výši 13.380,- Kč a rozbitím skleněné výplně okna, proražením dveří, poškozením dveří do skladu škodu majiteli P. P., ve výši 4.890,- Kč“,
a uvedeného jednání se dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. 2. 2003, sp. zn. 2 T 8/2003, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, kdy pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem a trest vykonal dne 25. 3. 2006.
V první části dovolání obviněný zpochybňuje, že se dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití pohrůžky bezprostředního násilí. Podle jeho názoru nelze odsuzující rozsudek opřít jen o výpověď poškozeného K., jednak proto, že s ohledem na to, že je konzumentem drog, tj. jde o osobou nevěrohodnou, jednak proto, že tento svědek byl slyšen mimo hlavní líčení a obviněný mu nemohl klást otázky, event. se k jeho výpovědi vyjádřit.
Je zřejmé, že v této části dovolání se obviněný neztotožňuje s tím, k jakému skutkovému zjištění na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů v předcházejícím řízení dospěly, neboť podle jeho názoru existenci pohrůžky bezprostředního násilí soudy dovodily pouze z výpovědi poškozeného K., o jehož důvěryhodnosti obviněný pochybuje. Je však třeba říci, že v průběhu dokazování nebyla věrohodnost svědka ničím snížena. Nutno především zdůraznit, že nebylo prokázáno tvrzení obviněného, že by poškozený byl předmětný den pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, a kromě toho nebylo zjištěno nic, co by mohlo nasvědčovat tomu, že by svědek uváděl nepravdivé skutečnosti. Naopak výpověď svědka (na rozdíl od vzájemně rozporných výpovědí obviněných J. a Š.) byla po celou dobu trestního řízení konstantní. Byl schopen podrobně popsat jednání obviněných a vylíčit obavy o své zdraví (obviněný R. J. mu s kladivem v ruce vyhrožoval, že mu rozbije hlavu). I s ohledem na další důkazy (výpověď svědka P. – tomuto se poškozený svěřil ihned po incidentu) neměly soudy důvodu výpovědi poškozeného nevěřit. V porovnání s výpovědí poškozeného se jeví výpověď obviněného jako účelová, zjevně vedena snahou upřít skutkovému ději prvky hrozícího násilí. S ohledem na výpověď poškozeného lze tedy mít popis skutku ve skutkové větě výroku o vině za ustálený, jednoznačně vystihující skutečnost, že kvalifikační znak skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. „pohrůžka bezprostředního násilí“ byl naplněn. K otázce, že byl svědek K. slyšen mimo hlavního líčení je třeba uvést, že u hlavního líčení dne 31. 3. 2008 byla výpověď poškozeného K. na č. l. 506 čtena podle §211 odst. 1 tr. ř., a to za souhlasu státního zástupce i obviněného (viz č. l. 177), přičemž z protokolu o hlavním líčení se podává, že obviněný nevyužil svého práva se k výpovědi poškozeného vyjádřit, neboť uvedl, že ke čtené listině nemá připomínek. Za této situace shledává Nejvyšší soud námitku obviněného, totiž že neměl možnost se k výpovědi poškozeného vyjádřit, bezpředmětnou.
K námitkám obviněného, které se týkají skutkového zjištění zbývá dodat, že v rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Protože obviněný toliko zpochybňuje učiněná skutková zjištění, uvedené námitce obviněného nemohl Nejvyšší soud přiznat právně relevantní povahu a pokud by obviněný neuplatnil námitkou jinou, Nejvyšší soud by jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
K další námitce, kterou obviněný uplatnil ve vztahu k §41 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud uvádí následující:
Podle §41 odst. 1 tr. zák., pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Obviněný namítá, že nebylo na místě použít §41 tr. zák. i s ohledem na to, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 2 T 69/2007, uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, a protože tento trest se mu přičítá k trestu osmi let a dva měsíce, jeví se mu uložený trest osmi let a dvou měsíců jako hrubě nepřiměřený.
Jak vyplývá ze zákonné dikce, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán vinným toliko za splnění dvou podmínek, a to formálních a materiálních. Obviněný mimo konstatování, že s ohledem na trest uložený Okresním soudem v Nymburce se mu jeví nepřiměřeně přísný neuvádí, v čem konkrétně považuje aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. za nesprávnou. Nejvyšší soud poznamenává, že není jeho úkolem rozebírat problematiku zvlášť nebezpečné recidivy z hledisek, které nejsou dovoláním vytýkány. Jinými slovy řečeno, mimo námitky nepřiměřeného trestu, koncipovaná námitka ohledně neopodstatněné aplikace §41 tr. zák. není natolik určitá, aby se jí mohl Nejvyšší soud kvalifikovaně zabývat (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07).
Při posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy záleží na posuzování celé řady okolností, aby bylo možno konstatovat, že pachatel spáchal opětovně zvlášť závažný trestný čin, který pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Je zřejmé, že kromě délky doby, která uplynula od posledního odsouzení obviněného, soudy vzaly v úvahu i další okolnosti rozhodné pro posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Ve stručnosti lze toliko uvést, že obviněný byl před spácháním nyní posuzované trestné činnosti odsouzen za zvlášť závažný trestný čin rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. 2. 2003, č. j. 2 T 8/2003-113. Tímto rozsudkem byl uznán vinným spácháním trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Skutek spáchal dne 24. 11. 2002 a spočíval v tom, že se násilně zmocnil peněženky poškozeného s finanční hotovostí 100,- Kč a mobilního telefonu, k čemuž poškozeného přiměl bitím rukou a následným vynucením identifikačního kódu k platební kartě, díky níž následně vybral částku 2.200,- Kč. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 4. 2003. Na základě rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 25. 4. 2003, č. j. 2 T 35/2002-347, byl obviněný uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., přičemž ve vztahu k předchozímu rozsudku mu byl uložen souhrnný trest ve výměře čtyřiceti měsíců. Tento trest obviněný vykonal ve výměře tří let a šesti měsíců, když z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 25. 3. 2006.
Poté byl obviněný odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2007, sp. zn. 2 T 86/2007, jímž byl uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a byl mu mimo jiné uložen peněžitý trest ve výměře 8.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře jednoho měsíce. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 11. 3. 2007.
Nyní posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil dne 19. 4. 2007, tedy zhruba rok poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody za zvlášť závažný úmyslný trestný čin (trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 14. 2. 2003, sp. zn. 2 T 8/2003). Je třeba konstatovat, že charakteristickým rysem trestné činnosti obviněného je páchání trestných činů s prvky násilí a trestných činů majetkového charakteru. Je zjevné, že u obviněného se předchozí uložené nepodmíněné tresty míjely účinkem. Další nepřehlédnutelnou skutečností je, že míra agresivity obviněného (doprovázenou výhrůžkami) spolu s prostředky, které při výhrůžkách používá, má gradující charakter. V porovnání s trestným činem loupeže spáchaným v roce 2002 (kdy poškozeného bil rukou), v nyní posuzované trestní věci obviněný poškozenému vyhrožuje smrtí, používá přitom nástroje (kladiva), který je rozhodně způsobilý vzbuzovat obavu o život. Profil obviněného dokresluje, že i jiné trestné činy (trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.) spáchal za použití fyzického násilí. Nutno dodat, že u trestného činu výtržnictví spočívalo jednání obviněného v napadení několika osob. Veškeré tyto skutečnosti svědčí o tom, že na obviněného je třeba nahlížet jako na zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Kromě toho je třeba uvést, že trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Pro obviněného oba tyto objektivy nepředstavují žádnou hranici a sféru chráněnou ustanoveními trestního zákona, kterou nemůže v rámci uspokojování vlastních potřeb narušovat. Není pochyb, že obviněný nemá zábrany tyto hranice překračovat. Nejvyšší soud je přesvědčen, že po materiální stránce byly podmínky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Na základě shora uvedených úvah proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
Z uvedeného tedy vyplývá, že i další odsouzení, byť nikoliv za závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., může být významnou okolností, která zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, na jejímž podkladě však není na místě se dovolávat mírnějšího trestu. Jestliže byl obviněný těsně před vynesením rozsudku v dané věci (pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.) odsouzen ještě za další trestné činy, a to rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 2 T 69/2007, jímž byl uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského průkazu podle §180d tr. zák. v souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., nelze uvažovat o tom, že v nyní projednávané trestní věci nebyly splněny podmínky pro posouzení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty. I když soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku necituje rozsudek Okresního soudu v Nymburce (zřejmě proto, že k jeho vyhlášení došlo jen s odstupem pěti dnů od vyhlášení rozsudku v této trestní věci), Nejvyšší soud má za to, že v dané trestní věci byla otázka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. dostatečně uvážena. Podle rozsudku Okresního soudu v Nymburce se obviněný dopustil trestných činů, které nejsou s nyní posuzovanou trestnou činností v souběhu (viz blíže usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 361/2008, str. 6). Nelze tedy v této souvislosti konstatovat, že by rozsudek Okresního soudu v Nymburce měl být při ukládání trestu zohledňován, případně přivodit snížení trestu v nyní posuzované trestní věci.
Vzhledem k tomu, že v části dovolání obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitku, Nejvyšší soud dovolání obviněného R. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann