ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.757.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 757/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 4 To 75/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 107/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 1 T 107/2008, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle 8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 8. 8. 2007, v O., S., uzavřel se společností K. p., a. s., se sídlem P., T., IČ:, havarijní pojistku č. na svůj osobní vozidlo zn. Citroen C5, VIN:, r. z., kdy při sjednávání této smlouvy zástupci pojišťovny R. M. záměrně nepravdivě uvedl, že toto vozidlo nikdy nebylo havarováno a že je v bezvadném technické stavu, ačkoli věděl, že s ním dne 21. 7. 2007 v obci Š., okr. O., ještě pod r. z. havaroval jeho známý P. H., a neúspěšně uplatnil dne 24. 7. 2007 u tehdejšího pojistitele společnosti Č. p., a.s. právo na pojistné plnění, neboť mu pojistka byla ke dni 9. 6. 2007 z důvodu neplacení pojistného vypovězena, a následně počátkem měsíce září 2007, v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění, přemluvil M. Č., aby s tímto havarovaným a neopraveným vozidlem předstíral způsobení nehody, že v důsledku nepozornosti při jízdě najede do stromu, a aby přivolal Policii ČR na místo nehody a nahlásil skutečnou havárii, čemuž M. Č. vyhověl a dne 16. 9. 2007 ve 23.10 hod. na silnici III. třídy č. v kilometru, v katastru obce U., okr. P., vozidlem za přítomnosti obžalovaného přijel na místo a vozidlo nechal spolu s obžalovaným a dalším nezjištěným mužem sjet minimální rychlostí do příkopu ke stromu a přivolal Policii ČR DI P., která pod č. j.:, nehodu šetřila, a dne 17. 9. 2007 pak obžalovaný tuto havárii telefonicky nahlásil K. p., a. s., s nárokem na pojistné plnění dle smlouvy, který doložil fakturou za opravu vozidla č. vystavenou společností C. s.r.o., se sídlem O., T. S., IČ:, na částku 160.223,- Kč, ovšem, k vyplacení plnění na základě vlastního šetření pojišťovny nedošlo“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 4 To 75/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy nižších stupňů postavily svá rozhodnutí na skutkových závěrech, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že skutkový závěr o jeho vině stojí pouze na výpovědi bývalého spoluobviněného, která je velmi nedůvěryhodná, neboť byla motivována slibem beztrestnosti (podmíněného zastavení trestního stíhání), a není podporována žádnými dalšími důkazy. Prohlásil, že závěry soudů, podle nichž „… z fotodokumentace vyplývá již pouhým okem, že se jedná… o skutečně fingované najetí do stromu“, jsou zcela subjektivní a nepodložené a nerespektují základní zásady trestního řízení. Oba soudy podle jeho názoru porušily zásadu zákazu libovůle v rozhodování a tím i jeho právo na spravedlivý proces, pokud svým zcela laickým úsudkem nahradily závěr příslušející pouze znalci z oboru silniční doprava, který je jedině oprávněn a povolán řešit odbornou otázku – zde příčinu vzniku dopravní nehody. Poznamenal, že oba soudy též porušily jeho právo na spravedlivý proces, a to právo rovnosti zbraní obžaloby a obhajoby, pokud zamítly veškeré jeho důkazní návrhy – zejména návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy a výslechem svědků, v posledně zmíněném případě s poukazem „…že tito svědci nemohli znevěrohodnit či zeslabit důkazní situaci“, což je však závěr, který by hodnotícímu subjektu (soudu) příslušel až poté, co by předmětné důkazy skutečně provedl.
Dále konstatoval, že je pro něho zcela nepochopitelné a nesrozumitelné, proč mu soudy uložily nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoliv byla před tím jeho trestní věc řešena trestním příkazem, jímž mu byl uložen trest obecně prospěšných prací. Podotkl, že oba soudy zdůvodnily uložení trestu odnětí svobody tím, že se dopustil v minulosti majetkové trestné činnosti (u které byly následky odsouzení již zahlazeny), a dále skutečností, že byl odsouzen pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky. Zdůraznil, že jeho trestní minulost byla soudu velmi dobře známa již při vydání trestního příkazu, a je tedy zcela zřejmé, že týmž skutečnostem byla přikládána bez rozumného vysvětlení v různých stadiích trestního stíhání různá váha, a to v neprospěch obviněného. Tímto postupem soudy nižších stupňů porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť nerespektovaly závazný právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 213/2000 (přesto, že byl odvolací soud na tento nález výslovně upozorněn).
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Brně v plném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil výkon napadeného rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek tak, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, přestože znaky určitého trestného činu, pro který bylo vedeno trestního stíhání, resp. znaky žádného trestného činu, neměl, v jeho rámci však nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, napadat způsob hodnocení provedených důkazů, ani neúplnost provedeného dokazování.
Posléze seznala, že z obsahu dovolání je však zřejmé, že obviněný napadenému rozhodnutí žádné vady právního posouzení zjištěného skutku nevytýká. Prezentuje výlučně vlastní hodnocení důkazů, které by mělo podle jeho přesvědčení vyústit ve skutkový závěr odlišný od skutkových závěrů soudů obou stupňů, tedy, že se žádného jednání, pro které bylo vedeno trestní stíhání, nedopustil. Nezpochybňuje, že by jednání v napadených rozhodnutí popsaná nevykazovala znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 tr. zák., ale snaží se na podkladě odlišného hodnocení důkazů, případně prostřednictvím zpochybnění komplexnosti a úplnosti provedeného dokazování, prosadit svou vlastní verzi skutkového děje, podle níž není pachatelem stíhané trestné činnosti. Těmito námitkami zcela zjevně vybočil z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K tvrzení obviněného o extrémním rozporu skutkových závěrů s provedenými důkazy či zjevné libovůli v rámci hodnocení důkazů, státní zástupkyně uvedla, že výjimečně lze z všeobecně respektovaného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připustit výjimku, a to za situace, kdy mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé existuje extrémní nesoulad, resp. za situace, kdy právní závěry, k nimž soudy dospěly, v žádné možné interpretaci ze skutkových zjištění nevyplývají. Následně ovšem konstatovala, že o takový případ se v posuzované trestní věci zjevně nejedná. Prohlásila, že zejména Okresní soud v Prostějově pečlivě analyzoval důkazy, které měl za uvedené situace k dispozici. Poznamenala, že obviněný rovněž nemá pravdu, když v mimořádném opravném prostředku zmiňuje, že soud porušil platné zásady dokazování, pokud nepřibral v rámci zjišťování okolností ke vzniku předmětné dopravní nehody znalce. Z ustanovení §105 odst. 1 tr. ř. totiž jednoznačně vyplývá, že jestliže v posuzované trestní věci bylo možné výlučně vizuálním způsobem zkonstatovat totožné poškozené vozidla při první skutečné dopravní nehodě a druhé fingované dopravní nehodě, neexistovala žádná povinnost soudu uvedenou skutečnost potvrzovat odborným vyjádřením, případně znaleckým posudkem, zejména když sled jednotlivých událostí v čase, včetně záměru obviněného domoci se pojistného plnění, zcela zjevně hovoří spolu s ostatními důkazy v jeho neprospěch. Uzavřela, že Okresní soud v Prostějově své úvahy zevrubně a systematicky rozvedl v odůvodnění rozsudku, přičemž při logickém hodnocení všech skutkově podložených faktů nebylo možné dojít k jinému závěru, než k závěru o vině.
Rovněž vyjádřila nesouhlas s názorem obviněného, že soudy k jeho návrhům byly povinny provést dokazování v jím požadovaném rozsahu. Upozornila, že při rozhodování v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledávaných, předložených nebo navržených důkazů provede (tento závěr vyplývá i z čl. 82 Ústavy České republiky). Zdůraznila, že není povinností obecných soudů akceptovat jakýkoli důkazní návrh, ovšem odmítne-li soud provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Dodala, že k tomu v posuzované trestní věci bezezbytku došlo. Oběma soudním rozhodnutím proto nelze přičíst jakoukoli kolizi se zásadami spravedlivého procesu.
V další části svého vyjádření se státní zástupkyně pozastavila u argumentace obviněného vztažené k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., týkající se uloženého trestu. Poznamenala, že se jedná o dovolací důvod, kterým lze napadat výlučně pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Uvedený dovolací důvod přitom je, pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu, speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze tedy uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Proto nepřipadá v úvahu posouzení námitek obviněného vzhledem k výroku o trestu podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Aby došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h)tr. ř., musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou výše zmíněných alternativ. Prostřednictvím tohoto, ani jiného dovolacího důvodu, nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. V uvedené souvislosti státní zástupkyně zmínila též §314g odst. 2 tr. ř., podle něhož byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednávání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Následně akcentovala, že zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí a prohlásila, že pokud v posuzované trestní věci Okresní soud v Prostějově uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody, když předtím v rámci trestního příkazu obviněnému uložil trest obecně prospěšných prací, nelze tomuto rozhodnutí přičítat jakékoliv prvky či rysy libovůle, neboť po provedeném hlavním líčení nalézací soud vzhledem ke zjištěným osobním a majetkovým poměrům obviněného konstatoval, že nepřichází v úvahu peněžitý trest, a právě proto obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v rámci příslušné trestní sazby.
Státní zástupkyně uzavřela, že oba dovolací důvody byly uplatněny prostřednictvím námitek, které nebyly způsobilé je po obsahové stránce naplnit. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 4 To 75/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného vztahující se k výroku o vině směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení práva na spravedlivý proces a porušení základních zásad trestního řízení a vadná skutková zjištění (prohlašuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů stojí na skutkových závěrech, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (namítá, že skutkový závěr o jeho vině se opírá jen o výpověď bývalého spoluobviněného, která je však podle jeho mínění nedůvěryhodná, neboť byla motivována slibem beztrestnosti a navíc není podporována žádnými dalšími důkazy). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy (pokud jde o otázku viny) obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení práva na spravedlivý proces a základních zásad trestního řízení a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ještě výslovně citovat usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý