ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1132.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1132/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Stavebního bytového družstva POKROK , se sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, IČ: 00034398, proti žalovanému R. B., zastoupenému JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 104/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 58 Co 405/2008-34, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaný dovoláním napadl potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 58 Co 405/2008-34, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil (námitkami zpochybňujícími především skutkový /ale i právní – viz posléze uvedený výklad/ závěr odvolacího soudu o řádném doručení výstrahy předcházející vyloučení a rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva). Je přitom nerozhodné, že formálně odkázal na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který nijak obsahově nekonkretizoval. Pro úplnost zbývá dodat, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Své potvrzující rozhodnutí založil odvolací soud především na (předběžném) právním názoru, že jednostranný písemný projev vůle (zde výstraha předcházející vyloučení a rozhodnutí o vyloučení žalovaného z družstva) je vůči adresátovi účinný okamžikem (dnem), kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát má objektivní možnost se s jeho obsahem seznámit; není tedy rozhodující, že o obsahu právního úkonu adresát v tento den neví. V návaznosti na to pak dovodil, že z tohoto důvodu nastaly v daném případě účinky doručení výstrahy i rozhodnutí o vyloučení žalovaného z družstva, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci, neboť žalovaný proti němu nepodal odvolání. Poté uzavřel, že vyloučením žalovaného z družstva zanikl i nájem předmětného bytu.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v právním názoru, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. 9. vydání Komentáře občanského zákoníku autorů JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., prof. JUDr. Jiřího Švestky, DrSc., JUDr. Marty Škárové a kol. vydané v roce 2004 v nakladatelství C. H. Beck Praha a dále například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, uveřejněný pod C 3314 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, z 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, a z 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008).
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že v řízení o vyklizení družstevního bytu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 31. prosince 2000 (§231 odst. 4 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném v době vyloučení žalovaného z družstva – dále jen „obch. zák.“). Jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení §231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004). Nelze ani přehlédnout, že Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura (dále rovněž v rozsudcích ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003) vyjádřil právní názor, že má-li osoba, které má být uložena povinnost vyklidit byt, zachovánu možnost postupu podle ustanovení §231 odst. 3 a 4 obch. zák. (nyní §231 odst. 4 a 5 obch. zák.), nelze o povinnosti k vyklizení rozhodnout, neboť rozhodnutím členské schůze, popřípadě soudu, může být rozhodnutí představenstva o vyloučení zvráceno; teprve po marném uplynutí lhůt pro uplatnění práva podle §231 odst. 3 a 4 obch. zák. (nyní §231 odst. 4 a 5 obch. zák.), popřípadě po právní moci rozhodnutí podle §231 odst. 4 obch. zák. (nyní §231 odst. 5 obch. zák.), lze rozhodnout o povinnosti k vyklizení bytu.
V projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) především (předběžně) dovodil, že výstraha předcházející vyloučení i rozhodnutí o vyloučení z družstva se dostaly do dispoziční sféry žalovaného mimo jiné i v důsledku toho, že v rozporu se stanovami písemně neoznámil družstvu jinou adresu pro doručování a tím se sám zbavil objektivní možnosti seznámit se s výstrahou a s doručovaným rozhodnutím. Dále dovodil, že v daném případě nastaly účinky doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva a že toto rozhodnutí nabylo právní moci, neboť žalovaný proti němu nepodal odvolání. Jestliže na základě toho pak dovodil, že vyloučením z družstva zanikl i nájem předmětného bytu, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu