ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1231.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1231/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. V. , zastoupené JUDr. Janem Brychem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 28, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu Praha 10 , se sídlem v Praze 10, Slovinská 10, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 276/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č. j. 13 Co 327/2009-42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č. j. 13 Co 327/2009-42, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. května 2009, č. j. 47 C 276/2008-26, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. května 2009, č. j. 47 C 276/2008-26, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 14. května 2008 (dále též jen „Výpověď“) z nájmu žalobkyně k „bytu č. 943/19 sestávajícímu se z 1+1 s příslušenstvím v 1. patře domu čp. 943 na adrese P. 10, O. 38“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. prosince 2009, č. j. 13 Co 327/2009-42, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z nájmu předmětného bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), že Výpověď odůvodnil konstatováním, že žalobkyně má vedle předmětného bytu ještě obytný dům čp. 186 v katastrálním území S. nad Ú. (dále jen „dům čp. 186“), že žalobkyně (nájemkyně předmětného bytu) ke dni doručení Výpovědi skutečně vlastnila dům čp. 186 s několika bytovými jednotkami, že syn žalobkyně nezletilý D. V., trpí specifickými poruchami chování – hyperaktivitou spojenou s dalšími poruchovými projevy, že v souvislosti s touto diagnózou vykonává základní školní docházku na Základní škole a střední škole pro žáky se specifickými poruchami chování v Praze 5, kde je mu kromě individuálního přístupu k výuce zajišťována potřebná odborná péče a pomoc také v jiných směrech, a že děti s obdobnou diagnózou mimo území hlavního města Prahy musí být přijaty k základní školní docházce v každé běžné základní škole (§36 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělání /školský zákon/). Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že žalobkyně má dva (více) bytů ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., neboť vedle předmětného (nájemního) bytu vlastní ještě dům čp. 186 s několika bytovými jednotkami (byty). Poté rovněž dovodil, že na žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby užívala k bydlení pouze dům čp. 186 (resp. některý z bytů v tomto domě), a to z důvodů na straně jejího nezletilého syna D. vykonávajícího základní školní docházku ve specializované škole v Praze. V této souvislosti odvolací soud dodal, že „na matce, která má dlouhodobě možnost umístit své dítě do vzdělávacího zařízení s nejvyšší dostupnou úrovní odborné péče, nelze spravedlivě požadovat, aby tuto možnost nadále nevyužívala jen proto, že je vlastnicí jiného objektu k bydlení, než který má v nájmu a v němž fakticky dlouhodobě bydlí“ (správně zřejmě nebydlí). Za této situace uzavřel, že není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž zpochybnil správnost právního názoru, že na žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby užívala k bydlení pouze svůj dům čp. 186, resp. některý z bytů v něm se nacházejících. V této souvislosti uvedl, že závěr o nenaplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. nelze odůvodnit tím, že nájemcovo dítě navštěvuje speciální školu v lokalitě, v níž se nachází vypovídaný nájemní byt; tato okolnost může být nanejvýš důvodem pro stanovení delší lhůty k vyklizení, bude-li následně podána žaloba na vyklizení bytu. Podle dovolatelova názoru napadený rozsudek odporuje „dikci i smyslu zákona, dobrým mravům i zdravému rozumu“ ; podle tohoto rozsudku by totiž „nájemcům bytů byla poskytnuta o to větší ochrana proti pronajímatelově výpovědi …, oč specifičtější vzdělávací zařízení nájemcovo dítě (v místě, kde se pronajímatelův byt nachází) navštěvuje“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím předsedy představenstva s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 a 2 písm. b o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel zpochybnil správnost právního názoru, že na žalobkyni nelze – z důvodu uvedeného v napadeném rozsudku – spravedlivě požadovat, aby užívala k bydlení pouze dům čp. 186, resp. některý z bytů v něm se nacházejících. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze pro řešení uvedené otázky přisoudit zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).
Ustálená soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006). Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že také existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) patří – vzhledem k užitému slovnímu spojení „spravedlivě požadovat“ – k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém konkrétním případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom v soudní praxi nebyl doposud zaznamenán odklon od právního názoru, že uvedený pojem je zapotřebí posuzovat především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002). Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze zahrnout např. případy, kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění nábytku, k podnikání či zanechá-li byt prázdný – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněného pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000), a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
O situaci výše uvedenou (faktické užívání dvou bytů) v daném případě sice nejde, avšak z dikce uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. byl uplatnitelný výlučně v situaci, kdy nájemce skutečně užívá k bydlení dva a více bytů. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) totiž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá či vůbec nevyužívá.
V poměrech projednávané věci není – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – bez významu ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V rozsudku ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále vyjádřen názor, že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace. Nejvyšší soud dále dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu (srov. rozsudky ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněný pod C 2685 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, na něž dovolatel rovněž poukázal).
Z dovoláním nezpochybněného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně je nájemkyní předmětného bytu a že ke dni dání Výpovědi byla vlastnicí domu čp. 186 (s několika byty). Na tomto skutkovém základě přijal odvolací soud ničím nezpochybněný a zároveň správný (srov. judikaturu shora) právní závěr, že žalobkyně měla v době doručení Výpovědi dva (více) bytů ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Dovolací soud však nesdílí názor, že – z důvodu specifikovaného odvolacím soudem – nelze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt. Při posuzování otázky, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, nelze totiž „izolovaně“ zdůrazňovat a ve skutečnosti vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost (tj. v daném případě diagnózu syna žalobkyně, navíc bez zjištění, jak se bude v budoucnu, a to zejména s přibývajícím věkem, vyvíjet) a ve skutečnosti opomenout a tudíž ani nevyhodnotit další právně významné okolnosti, tj. nejen to, po jakou dobu stav dvou (více) bytů trvá, jaká je velikost, vybavenost, popřípadě obsazenost bytů v domě čp. 186 nájemci a jaké kroky činila žalobkyně k vyřešení bytové situace či že vzniklou situaci nijak konstruktivně neřešila, nýbrž i to, jakou majetkovou hodnotou žalobkyně v případě domu čp. 186 disponuje. Přitom nelze odhlédnout ani od okolností a zájmů na straně pronajímatele. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu