ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3984.2009.2
sp. zn. 26 Cdo 3984/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce P. P ., proti žalovaným 1/ J. P. a 2/ V. P ., zastoupeným Mgr. Janem Štanglem, advokátem se sídlem ve Vysokém Mýtě, Bří Škorpilů 44, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 201/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. října 2008, č. j. 19 Co 285/2008-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. května 2008, č. j. 12 C 201/2007-64, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku „prostory v přízemí domu čp. 285 v obci H. Č., tj. vstupní chodbu, chodbu, kuchyň, obývací pokoj, ložnici, koupelnu, WC a místnost se vstupem do dvora, vystaveného na stavební parcele č. 125/2 v obci a katastrálním území H. Č.“ (dále jen „předmětné prostory“, resp. „prostory“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o odměně ustanovené zástupkyně žalovaných.
Na zjištěném skutkovém základě (jež je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) soud prvního stupně nejprve dovodil, že první žalovaný (otec žalobce) předmětné prostory původně užíval jako bezpodílový spoluvlastník předmětného domu, tj. na základě neodvozeného práva, že toto právo pozbyl, neboť spolu s bývalou manželkou a matkou žalobce (další bezpodílovou spoluvlastnicí) dům darovali žalobci, který následně odvolal souhlas s bydlením prvního žalovaného a druhé žalované (jeho nynější manželky) v předmětném domě, a že v důsledku toho nesvědčí žalovaným žádný právní důvod k užívání předmětných prostor. Poté žalobě vyhověl, neboť uzavřel, že – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“). Dovodil rovněž, že žalovaným by příslušela bytová náhrada za analogického použití ustanovení §712 obč. zák. a že v daném případě je – opět z důvodů uvedených v jeho rozsudku – na místě bytovou náhradu odepřít postupem podle §3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. října 2008, č. j. 19 Co 285/2008-112, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, uvedl, že v daném případě nejsou naplněny podmínky pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., a s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. se ztotožnil rovněž s právními závěry, které soud prvního stupně přijal ve vztahu k vyklizení žalovaných. Ohledně bytové náhrady dovodil, že je – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – vyloučeno analogické použití ustanovení §712 obč. zák. a že i kdyby analogická aplikace citovaného ustanovení připadala v úvahu, je na místě odepření bytové náhrady postupem podle §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní – nezastoupeni advokátem – dovolání, které následně doplnili podáním zvoleného advokáta. Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Dovolací soud zastává názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelé právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnili (námitkami, že je nesprávný postup soudů obou stupňů ohledně hodnocení důkazů, neboť „soud vycházel ohledně místních poměrů ze sdělení Městského úřadu v Lanškrouně ze dne 31. 10. 2007, aniž si skutečný stav ověřil sám“ , a že „žalovaný spolu se svou bývalou manželkou předmětnou nemovitost vybudoval, že sloužila jako jeho jediné bydlení a byla téměř veškerým jeho majetkem, který následně daroval svému synovi, tedy žalobci, když oba měli mezi sebou dohodu o doživotním užívání nemovitosti“ ). K vadě řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (uplatněné námitkou, že „odvolací soud nepřerušil řízení, když u soudu prvního stupně byl mezi žalobcem a žalovaným veden spor o určení vlastnictví“ ) lze dodat, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Nad rámec uvedeného však dovolací soud v tomto směru odkazuje na správnou argumentaci odvolacího soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelé napadli správnost právních názorů, že v daném případě je vyloučena analogická aplikace ustanovení §712 obč. zák. o bytových náhradách, že i kdyby analogická aplikace citovaného ustanovení přicházela v úvahu, bylo by na místě odepření bytové náhrady postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., a že v tomto případě nejde o výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí z 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 614/2001, uveřejněné pod C 1401 ve svazku 20 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a nejnověji např. rozhodnutí z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5214/2008) je ustálena v názoru, že je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu (včetně bytu v rodinném domě) v případě, že žalovaný užíval byt na základě neodvozeného práva, které již zaniklo, je třeba vyklizení vázat na bytovou náhradu za analogického použití §712 obč. zák. Analogické použití §712 obč. zák. je namístě i v případě, bylo-li zaniklé právo užívat byt odvozováno z rodinněprávního vztahu. Při analogickém použití §712 obč. zák. je třeba na všechny obdobné případy aplikovat přiměřeně ustanovení o bytových náhradách. Žalovaný nemusí tvrdit a namítat, že by bez zajištění bytové náhrady neměl kde bydlet, a že by tento důsledek se jevil v dané věci jako nepřiměřeně tvrdý a nespravedlivý. Soud je povinen rozhodnout o bytové náhradě i bez návrhu účastníků. Žalobce by mohl v takovém případě uspět bez zajištění bytové náhrady žalovanému jen tehdy, pokud by prokázal (anebo by v řízení vyšlo najevo), že její poskytnutí by v dané věci bylo v rozporu s dobrými mravy.
V posuzovaném případě sice odvolací soud v rozporu s citovanou judikaturou nepřipustil analogickou aplikaci (§853 obč. zák.) ustanovení §712 obč. zák. o bytových náhradách. Nelze ovšem ztratit ze zřetele, že přes to (v souladu s ustálenou soudní praxí) dovodil možnost odepření bytové náhrady postupem podle §3 odst. 1 obč. zák. (pokud by analogická aplikace ustanovení §712 obč. zák. připadala v úvahu). Současně – s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – dovodil, že v tomto případě nejde o výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy.
Zpochybnili-li pak dovolatelé – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž navíc přikládají jiný právní význam – správnost právních názorů, které odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9.února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu