ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.799.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 799/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2010 o dovolání, které podal obviněný J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2010, č. j. 11 To 471/2009-222, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 54/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 29/2009, zrušil z podnětu dovolání obviněného J. Č. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2008, č. j. 11 To 366/2008-135, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 T 54/2008-120. Zároveň zrušil i tento rozsudek, včetně rozhodnutí na obě tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující. Předmětným rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že „dne 22. listopadu 2007 kolem 23.30 hod. před provozovnou A s. B. v M. ul. v H. K. v přítomnosti dalších hostů restaurace po předchozí slovní potyčce fyzicky napadl R. D., tak, že ho uchopil za ruku a shodil ho na zem, přičemž R. D. v důsledku pádu na betonový chodník utrpěl zhmoždění měkkých tkání v pravé týlní krajině a otřes mozku středně těžkého stupně, což si vyžádalo jeho hospitalizaci v době od 23. listopadu 2007 do 28. listopadu 2007 a pracovní neschopnost do konce května 2008“. Za to byl podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla současně uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, náklady léčení poškozeného R. D. ve výši 36.485,- Kč a poškozenému R. D. škodu ve výši 103.537,- Kč.
Nejvyšší soud zároveň Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svém rozhodnutí podrobně poukázal na zjištěné vady a soudu uložil, podle jakých hledisek se bude muset věcí dále zabývat (viz str. 6 - 8 usnesení Nejvyššího soudu).
Po doplnění řízení pak Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 9. 2009, č. j. 3 T 54/2008-196, uznal obviněného J. Č. vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že „dne 22. listopadu 2007 kolem 23.30 hod. před provozovnou A s. B. v M. ul. H. K. v přítomnosti dalších hostů restaurace po předchozí slovní potyčce fyzicky napadl R. D., tak, že ho uchopil za paži a strhl ho na zem, přičemž R. D. v důsledku pádu na betonový chodník utrpěl zhmoždění měkkých tkání v pravé týlní krajině a otřes mozku středně těžkého stupně, co si vyžádalo jeho hospitalizaci na neurochirurgické klinice Fakultní nemocnice v H. K. v době od 23. listopadu 2007 do 28. listopadu 2007“. Podle §221 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit výše uvedené poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR náhradu nákladů léčení poškozeného R. D. ve výši 36.485,- Kč a poškozenému R. D. částku ve výši na náhradě škody 11.440,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený R. D. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku podal obviněný J. Č. odvolání a v jeho neprospěch podal odvolání rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové. Krajský soud v Hradci Králové, jenž ve věci rozhodoval ve druhém stupni, rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, č. j. 11 To 471/2009-222, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. pak sám znovu rozhodl tak, že obviněného J. Č. na totožném skutkovém základě uznal vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §58 odst 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. O uplatněných nárocích na náhradu škody rozhodl stejně jako soud prvního stupně. Odvolání obviněného výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Také toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. Č. následně dovoláním , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odvolacímu soudu vytkl, že při svém rozhodování navázal na nesprávné skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, aniž by sám vyslechl svědky, z jejichž výpovědi soud prvního stupně vycházel. Podle dovolatele nebylo vzato v úvahu především to, že v inkriminovanou dobu nenapadl poškozeného R. D. bezdůvodně, nýbrž za situace, kdy se (dovolatel) snažil pomoci svědkovi J. B. a vystupoval na jeho obranu. V uvedené souvislosti poukázal na svoji výpověď a předcházející podání (opravné prostředky) učiněná v dané trestní věci, v nichž opakovaně namítal, že jednal v nutné obraně, která podle jeho názoru nebyla ve smyslu §13 tr. zák. zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, který proti J. B. vedl R. D. Dovolatel zdůraznil, že jednání poškozeného v době, kdy útočil na svědka B., který se prát nechtěl, naplňovalo přinejmenším skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Lze proto předpokládat, že kdyby dovolatel nezakročil, mohlo dojít i k poškození zdraví svědka B.. Dokonce za předpokladu, že by jednání poškozeného vykazovalo toliko znaky přestupku, měl dovolatel právo jednat v obraně jiné osoby, pokud by nevybočil z rámce, který zákon pro nutnou obranu stanoví. Tak tomu podle dovolatele bylo i v posuzovaném případě. Pouhé povalení útočníka na zem, i když je provedeno jakýmsi přehozem, očividně nemůže být považováno za zcela zjevně nepřiměřenou obranu. Odvolací soud pak podle dovolatele pochybil především v tom, že se jeho námitkami ohledně nutné obrany náležitě a důsledněji nezabýval, když ve svém rozhodnutí v podstatě odkázal jen na závěry soudu prvního stupně. Věc navíc zčásti právně posoudil jinak, aniž by k tomu sám provedl nějaké dokazování.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 11 To 471/2009-222, zrušil a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta, případně aby při zrušení napadeného rozsudku podle §265m tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný sice odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv jeho argumenty z naprosté většiny směřují proti hodnocení důkazů a k revizi skutkových zjištění, týkajících se zejména způsobu jednání poškozeného a způsobu a intenzity vlastního útoku, když současně tvrdí, že se soudy obou stupňů nedostatečně zabývaly jeho námitkami uvedenými v předchozích opravných prostředcích stran přiměřenosti, resp. nikoliv zcela zjevné nepřiměřenosti nutné obrany. Správnost hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných soudy činnými dříve ve věci však již nelze v dovolacím řízení s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění je podmíněno vadami při aplikaci hmotně právních ustanovení, přezkoumávat.
K tomu je podle státního zástupce dále třeba doplnit, že Nejvyšší soud již ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 11. 2. 2009 uvedl, že v předmětné věci se soud prvního stupně možností posouzení jednání obviněného (dovolatele) jako nutné obrany náležitě zabýval, kdy při řešení této otázky vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž mezi původními aktéry konfliktu probíhalo toliko vzájemné verbální napadání a strkání a šlo o potyčku vyrovnanou. Jednání poškozeného tedy rozhodně nevykazovalo takovou intenzitu, aby představovalo útok na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu ustanovení §13 tr. zák., přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudu je zároveň patrné, proč vzal tuto variantu skutkového děje za prokázanou a z jakých důvodů. Proto stran této otázky Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí soudům obou stupňů ničeho nevytknul a uložil jim toliko důsledněji se zaobírat subjektivní stránkou jednání obviněného (což obviněný v nyní podaném dovolání nijak nenapadá).
Státní zástupce proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Zároveň vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod jím použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To je základní podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí vyložil obsah důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatoval, že dikcí „ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování totiž spadá do fáze řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Soudům nevytkl ani to, že by věc posoudily v rozporu s právním názorem vysloveným v předchozím (zrušujícím) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 29/2009, popř. že by nesplnily závazné pokyny k doplnění řízení.
Podaný mimořádný opravný prostředek založil výlučně na námitce, že se trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným, nedopustil s ohledem na to, že jednal v nutné obraně podle §13 tr. zák. Tento názor opřel o vlastní skutkovou verzi celého případu, podle které byl ve skutečnosti útočníkem poškozený R. D., jenž fyzicky napadal svědka J. B., kterému z tohoto jednání hrozilo zranění. Proto ho dovolatel bránil a proti R. D. zasáhl tím, že ho povalil na zem. Za těchto okolností pak nemohl překročit zákonem vymezené hranice nutné obrany.
Shora uvedená tvrzení dovolatele se ovšem podstatně odlišují od skutkového stavu věci, z něhož vycházely soudy obou stupňů. Soud prvního stupně - po vyhodnocení provedených důkazů v rámci původního i doplněného řízení - dospěl k závěru, že obviněný (dovolatel) poškozeného R. D. fyzicky napadl, aniž by na něj poškozený v té době útočil, a způsobil mu poranění hlavy (zhmoždění měkkých tkání v pravé týlní krajině a otřes mozku středně těžkého stupně). Soud zároveň zjistil, že předtím mezi poškozeným R. D. a svědkem J. B. došlo v inkriminovanou dobu ke vzájemnému menšímu konfliktu, a to dílem verbálnímu a dílem spočívajícímu ve vzájemném strkání. Na tomto základě dovodil, že obviněný, který sám napaden nebyl, neměl zároveň ani jakýkoliv pádnější důvod k obraně další osoby – svědka J. B.; navíc způsobem, kdy poškozeného uchopil za ruku a převrátil ho vzhůru nohama, což posléze vedlo k nárazu hlavy poškozeného na zem, resp. na betonový chodník ( viz str. 7, 8 rozsudku soudu prvního stupně) a ke vzniku inkriminovaných zranění. Odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně v celém rozsahu vycházel a z podnětu odvolání státního zástupce použil vedle trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. ještě další (jednočinně se sbíhající) právní kvalifikaci skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., když se obviněný (dovolatel) na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil výlučně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Ke skutkovým námitkám dovolatele je třeba pro úplnost znovu poznamenat, že Nejvyšší soud si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu představující jistý průlom do výše interpretovaného obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. v nálezech ve věcech sp. zn. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. ÚS I. 4/04, sp.) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). To znamená, že jde o případy, kdy právní závěry soudů zjevně nemají žádnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Existenci takové zjevného nesouladu však dovolatel jednak výslovně nenamítal a Nejvyšší soud v projednávané věci zároveň žádný flagrantní nesoulad mezi skutkem v soudy zjištěné podobě a jeho konečným právním posouzením (kvalifikací) odvolacím soudem neshledal .
Nejvyšší soud zároveň jako obiter dictum připomíná, že z hledisek případného akceptování dovolatelem namítané skutkové varianty o nutné obraně podle §13 tr. zák. se předmětnou věcí zabýval a vypořádal již ve svém předchozím rozhodnutí (viz usnesení ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 29/2009, str. 5). Smyslem a účelem jeho následného kasačního rozhodnutí pak bylo především doplnění řízení ke zjištění a objasnění toho, jestli dovolatel (pokud jde o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.) nejen úmyslně jednal (napadl jiného) a vykonal tak něco, co způsobilo újmu na zdraví, ale také zda jeho úmysl ve formě chtění (§4 písm. a/ tr. zák./) nebo alespoň srozumění (§4 písm. b/ tr. zák.) směřoval k zákonem předpokládanému následku (viz str. 5 až 8 rozhodnutí). Pouhé „uchopení za ruku a shození na zem“, byť na betonový chodník, by podle názoru Nejvyššího soudu totiž ( bez dalšího ) k závěru o úmyslu ublížit jinému na zdraví nepostačovalo.
Poněvadž obviněný v nynějším dovolání neuplatnil ve shora naznačeném směru žádné hmotně právní námitky způsobilé k vyvolání přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř., omezuje se Nejvyšší soud alespoň na konstatování, že pokud jde o subjektivní stránku činu, je popis skutku v napadeném rozsudku opět nepřesný a nevýstižný (… „napadl R. D. tak, že ho uchopil za ruku a strhl ho na zem“ …) a vzbuzuje pochybnosti o tom, zda byl dovolatel alespoň srozuměn s tím, že poškozenému ublíží na zdraví. Skutková zjištění uvedená na str. 7, 8 rozsudku soudu prvního stupně, založená na výpovědi poškozeného, kterému soud uvěřil, však vycházejí z toho, že dovolatel nevyvolal jen tzv. prostý pád poškozeného (např. strčením), ale „uchopil ho za ruku a převrátil ho vzhůru nohama …, že došlo k situaci, kdy byl celý ve vzduchu, tedy se žádnou částí těla nedotýkal země, poté se udeřil hlavou o zem“ /zde betonový chodník/. Takový intenzivnější způsob napadení (jehož popis ovšem v tzv. skutkové větě výroku rozsudku chybí), v důsledku něhož mělo dojít k rotaci těla napadeného a nárazu jeho hlavy na pevnou překážku (chodník), by již nasvědčoval úmyslnému zavinění dovolatele zahrnujícímu následek podle §221 odst. 1 tr. zák., a to přinejmenším v eventuální (nepřímé) formě.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona . V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. Č. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler