ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.121.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 121/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2010 dovolání, které podal obviněný M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 10 To 423/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 41/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 1 T 41/2009 , byl obviněný M. S., uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákoníku, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustil tím, že „ v době od 17. 2. 2009 do 25. 2. 2009 v B. z nezajištěného skladu Č. s. ch. B. v ulici A. odcizil 209 ks pozinkovaných střešních šablon o rozměrech 48 x 100 cm, které následně prodal do výkupny druhotných surovin firmy STEF RECYCLING, a.s. v B., čímž Č. s. ch. B. způsobil škodu ve výši 20.482,- Kč “. Za to byl obviněný odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně rozhodl o náhradě škody, a to tak, že podle §229 odst. 1 tr. zák. odkázal poškozeného – Č. s. ch. B. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 1 T 41/2009, podal obviněný odvolání (č. l. 73 až 74). O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 10 To 423/2009 , a to tak, že odvolání obviněného M. S. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný jakoukoli trestnou činnost popřel a vyslovil nesouhlas s právním posouzením skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, neboť takto popsaný skutek nebyl dle jeho přesvědčení provedeným dokazováním prokázán a skutkový děj v něm popsaný z důkazů provedených před nalézacím soudem nevyplynul. Namítl, že v rámci dokazování bylo toliko prokázáno, že v době od 17. 2. 2009 do 25 2. 2009 byl z nezajištěného skladu Č. s. ch. B. odcizen neznámý počet pozinkovaných střešních šablon a že dne 25. 2. 2009 obviněný prodal do výkupny druhotných surovin obchodní společnosti STEF RECYCLING, a. s., v B. 440 ks lehkého plechu, za který obdržel 660,- Kč. Dle obviněného nebylo nikterak prokázáno, že z předmětného skladu bylo odcizeno právě 209 ks pozinkovaných střešních šablon a především pak, že by se takového jednání dopustil právě obviněný. Uvedl, že také není jasné, jakým způsobem došel nalézací soud k závěru o výši způsobené škody, když ani samotný poškozený nedokázal přesně určit, natož doložit, kolik pozinkovaných střešních šablon z jeho nezajištěného skladu bylo odcizeno, a zda tedy byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., tj. včetně prokázání výše škody. Obviněný dále namítl, že případné rozpory ve výpovědích svědků R. O. a Z. O., z nichž dle závěrů nalézacího soudu nepřímo vyplývá skutečnost, že to byl právě obviněný, který plechy odcizil, mu nemohou být kladeny k tíži, když se k samotnému skutku buď vůbec nevztahují, nebo nejsou takového druhu, že by jednoznačně a nade vší pochybnost vedly k závěru o vině obviněného. Uvedl dále, že tyto rozpory se týkají toliko děje, kterému nebyl obviněný přítomen, nebo o kterém nemohl nic vědět. V závěru dovolání obviněný uvedl, že rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání odvolacím soudem bylo učiněno za situace, kdy mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní rozpor.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 10 To 423/2009, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 1 T 41/2009, zrušil, a dle §265m odst. 1 tr. ř. vydal rozsudek, kterým obviněného dle ustanovení §226 písm. c) tr. ř. zprostí návrhu na potrestání, event. dle §265l odst. 1 tr. ř. přikáže soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že při takovém způsobu odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení jeho jednání je zřejmé, že výtky v jeho rámci uplatněné nevycházely ze skutkových zjištění, na jejichž podkladě byl obviněný uznán vinným. Obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by skutková zjištění nenaplňovala zákonné znaky trestného činu krádeže, čímž se od uplatněného dovolacího důvodu zcela odklonil. Dovolacímu důvodu neodpovídá ani jeho další výtka zpochybňující výši způsobené škody, neboť obviněný neuplatnil postup podle §89 odst. 12 tr. zák. o porušení procesních pravidel při stanovení výše škody, ale na podkladě vlastního způsobu vyhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru, že kvalifikační znak škody nikoli nepatrné po stránce skutkové prokázán nebyl. K námitce extrémní rozporu státní zástupkyně uvedla, že tento nelze v daném případě dovodit.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
III.Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud v řízení o dovolání nepřezkoumává skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.) prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného M. S. (týkající se výroku o vině) směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědků R. O. a Z. O., a dále svědka Š. P.) a vadná skutková zjištění (námitka týkající se výše škody, resp. námitka, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a/ tr. zák., tj. včetně prokázání výše škody, námitka, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, námitka týkající se vlastnictví 209 ks pozinkovaných střešních šablon), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že popsaný skutek nebyl provedeným dokazováním prokázán a skutkový děj v něm popsaný z důkazů provedených před nalézacím soudem nevyplynul, především pak, že nebylo nikterak prokázáno, že z předmětného skladu bylo odcizeno právě 209 ks pozinkovaných střešních šablon a že by se takového jednání dopustil právě obviněný) a vlastní verzi skutkového stavu věci (především námitka, že obviněný se trestného činu kladenému mu za vinu vůbec nedopustil – jeho tvrzení, že byl náhodně potkán ve městě a na žádost synů své družky ve sběrně toliko předložil svůj občanský průkaz, inkasoval peníze a tyto ihned poté předal svědkovi Z. O., námitka dotýkající se otázky, kdo řídil předmětné vozidlo). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, aniž by však namítal, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně nenaplňují zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Obviněný v rámci dovolání uplatnil námitku, že bylo v jeho případě porušeno ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.. Tuto námitku však uplatnil způsobem neregulérním, neboť namítal-li nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Dále je třeba uvést, že pokud dovolatel zpochybnil výši způsobené škody, která je pro právní kvalifikaci jeho jednání podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. stěžejní s odkazem na výpověď zástupce poškozeného subjektu (sv. Š. P.) s tím, že tento nebyl schopen ani sdělit, kolik kusů pozinkovaných střešních šablon z jejich nezajištěného skladu zmizelo, jde ze strany dovolatele o vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování se závěrem, že kvalifikační znak škody nikoli nepatrné nebyl po stránce skutkové prokázán. Zde je nutno uvést, že jediným kvalifikovaným způsobem, kterým dovolatel mohl svoji námitku nesprávného právního posouzení skutku věcně naplnit, by byl odkaz na hmotně právní ust. §89 odst. 12 tr. zák. týkající se stanovení výše škody. Takto však při odůvodnění svého dovolání nepostupoval.
Nejvyšší soud se v posuzovaném případě rovněž zabýval otázkou, uplatněnou ve formě námitky obviněným, zda ve věci nevyvstal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením na straně druhé (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzovaném případě dovolací soud takový nesoulad neshledal, když právní závěry soudů ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají. Plně tak lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, který zde podrobně rozebírá jednání obviněného, pro které byl uznán vinným. Především pak lze odkázat na poslední odstavec na str. 3 a pokračující na str. 4, a dále na první odstavec na str. 4 předmětného rozsudku nalézacího soudu. Z popsaných skutkových zjištění tedy nevyplývá nesoulad (natož pak extrémní, který by opravňoval dovolací soud k přezkoumávání skutkových námitek) ve vztahu k použité právní kvalifikaci.
Výše naznačené závěry jsou akceptovány i rozhodovací praxí Ústavního soudu (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03, sp. zn. III. ÚS 688/05, a zejména sp. zn. IV. ÚS 60/06). Ústavní soud poznamenal, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné vůle zákonodárce a nikoli projekcí některého základního práva garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné ústavně zaručené právo na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Jestliže zákonodárce projednání dovolání věcně omezil stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro meritorní přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná, nelze takovému postupu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, pak ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat neexistuje. Ústavní soud doplnil, že v minulosti se sice v některých případech přiklonil k širšímu pojetí dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (mimo jiné výslovně zmiňuje i nález ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04), nicméně na rozdíl od citovaných nálezů v projednávané věci, sp. zn. IV. ÚS 60/06, neshledal zjevný (extrémní) rozpor mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
Z těchto důvodů tedy shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání tedy odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata