ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1017.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1017/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. září 2010 o dovolání obviněné JUDr. J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, č. j. 12 To 65/2009-6624, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 1/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2009, č. j. 4 T 1/2008-6358, byla obviněná JUDr. J. M. společně se spoluobviněným P. V. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák. a dílem ukončeným ve stadiu přípravy dle §7 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin a dále za pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., jímž byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 1 T 5/2004 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, usnesení Nejvyššího soudu České republiky v Brně ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 897/2006 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 4 To 60/2006, a za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 tr. zák., jimiž byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 7 T 25/2006, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 4 To 50/2007, jí byl podle §248 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla obviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Tímto rozsudkem byly současně zrušeny výroky o trestu ve vztahu k obviněné vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 1 T 5/2004, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, usnesení Nejvyššího soudu České republiky v Brně ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 897/2006, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 4 To 60/2006, v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 7 T 25/2006, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 4 To 50/2007. Zrušena byla i všechna další rozhodnutí na tyto výroky o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněných JUDr. J. M. a P. V. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2009, č. j. 12 To 65/2009-6624, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu u obou obžalovaných a dále ve výroku, jímž byla oběma obžalovaným podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému J. M. na náhradě škody částku 26.957,- Kč, a dále ve výroku, jímž byli poškození L. D. a T., a.s. podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a dílem ukončený ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, a dále za pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1 tr. zák., jímž byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. 1 T 5/2004, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2006 sp. zn. 4 To 2/2006, usnesení Nejvyššího soudu České republiky v Brně ze dne 23. 6. 2006 sp. zn. 8 Tdo 897/2006, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. 4 To 60/2006, a za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 tr. zák., jimiž byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. 7 T 25/2006, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 4 To 50/2007, podle §248 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. obviněnou zařadil pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem. Současně zrušil výroky o trestu ve vztahu k obžalované JUDr. J. M. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. 1 T 5/2004, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2006 sp. zn. 4 To 2/2006, usnesení Nejvyššího soudu České republiky v Brně ze dne 23. 6. 2006 sp. zn. 8 Tdo 897/2006 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. 4 To 60/2006, a z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. 7 T 25/2006, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 4 To 50/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněným uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody poškozenému J. M. , částku 9.400,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený J. M. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkazán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání obviněná podala s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítá, že bylo porušeno její právo na obhajobu, neboť od 1. 7. 2005 do 22. 8. 2005 „byla bez kontaktu s obhájcem, tj. s tím, kdo je informován o stavu řízení, na koho se může obrátit a s kým lze komunikovat i ze strany její rodiny“. Nesouhlasí se stanoviskem soudu, že vzhledem k tomu, že je advokátkou s dlouholetou praxí lze námitky na porušení práva na obhajobu pokládat za irelevantní. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že Vrchní soud v Praze konal veřejné zasedání dne 15. 12. 2009 v její nepřítomnosti, i když předložila potvrzení lékaře o svém závažném zdravotním stavu. Má za to, že nutný domácí režim obsažený v lékařském potvrzení vylučuje účast u veřejného zasedání. Zdůraznila, že jí byl opakovaně přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů pro onemocnění rakovinou a komplikace spojené s léčbou ozařováním a silnou chemoterapií. Již sama tato skutečnost svědčí podle jejího názoru o vážnosti jejího onemocnění. Dne 3. 11. 2009 požádala o odročení veřejného zasedání, protože onemocněla zápalem plic. Pro nedoléčení zápalu plic a celkové vyčerpání opětovně onemocněla, a to zánětem močových cest. Uvedla, že hospitalizaci odmítla zejména z obavy její eskorty z nemocnice k jednání soudu, jak se stalo v roce 2006 v Psychiatrické léčebně v P. Je přesvědčena o tom, že veřejné zasedání konané v nepřítomnosti je za daných okolností porušením práva obviněného na spravedlivý proces a že její dvojí žádost o odročení veřejného zasedání nelze pokládat za obstrukční. Soudu vytýká, že měl s ohledem na diagnózu zápalu plic nařízený termín veřejného zasedání posunout na pozdější datum a měl zohlednit její akutní vážné zdravotní problémy. Účast u odvolacího soudu považuje za důležitou, protože nemohla reagovat na jednotlivé listinné důkazy opatřené ze spisu, zejména na mandátní smlouvy uzavřenou s TPS B., jejíž obsah údajně upravila ve svůj prospěch. Stejně tak nemohla blíže komentovat listiny, které předložila jako dodatek k odvolání. Poukazuje také na to, že se nemohla vyjádřit k odvolání spoluobviněného, které neměla k dispozici a s jeho obsahem se seznámila až těsně před veřejným zasedáním při nahlížení do spisu. U veřejného zasedání měla v úmyslu navrhnout provedení konfrontace se spoluobviněným V. k otázkám penalizačních faktur. Má za to, že rozhodnutí o odvolání v její nepřítomnosti jí poškozuje zvláště za situace, kdy se ze zdravotních důvodů nemohla účastnit řízení před soudem prvního stupně. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná ke skutku pod bodem 1) uvedla, že nesouhlasí se správností skutkových zjištění a domnívá se, že došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a nebyl bezpečně zjištěn skutkový stav věci. Dovolává se zásady smluvní volnosti, neboť mandátní smlouva nebyla z její strany uzavřena osobně dne 5. 12. 2000, ale až korespondenčně dne 3. 1. 2001 po dostatečně dlouhém jednání o obsahu smlouvy, jejíž obsah nemohla nijak upravit ve svůj prospěch. Dodala, že i pokud by provedla úpravu bodu 3.2. mandátní smlouvy, čímž by rozšířila okruh dohod, u kterých by mohla účtovat odměnu vyšší, než 100,- Kč za 1 dohodu, nemohla tímto jednáním naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., protože by předložila faktury za provedenou práci společnosti TPS B. ve stejné výši i podle smlouvy o dílo uzavřené mezi TPS B. a S. B., tj. i kdyby neuvedla do bodu 3. 2 mandátní smlouvy odkaz na bod 3.1 a). Podle čl. V, bodu 2. 1 mandátní smlouvy ze dne 3. 1. 2001 byly u každého pozemku uzavírány dvě dohody, jednak o právu vstupu a souhlasu s umístěním zařízení a jednak dohoda o zřízení věcného břemene. Domnívá se tedy, že mohla účtovat nikoliv 45.000,- Kč, ale minimálně 90.000,- Kč i v případě korespondenčního nebo telefonického vyřízení u všech smluv. Poukazuje také na to, že smlouva o dílo mezi TPS B. a S. B. byla uzavírána později než smlouva mandátní, kterou uzavírala s TPS Brno. Zdůraznila, že se společností TPS B. se jednalo o obchodní vztah, kdy lze stěží hodnotit návrh mandátní smlouvy podpořený faxovými zprávami a podepsanou druhou stranou s časovým odstupem po seznámení s obsahem smlouvy jako návrh smlouvy, kterou upravila ve svůj prospěch. Uvedla, že nechtěla nikoho podvést, pouze v časové tísni neuvedla konkrétně a přesně odkazy na příslušné ustanovení mandátní smlouvy, podle kterého vyúčtovala v podstatě správnou částku. Ke skutku pod bodem 2) namítá, že v případě J. H. zálohu nevyplatila, protože vyčkávala do skončení soudního sporu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové. Jakmile soud žalobě vyhověl, jmenovanému vyplatila dlužnou částku 40.000,- Kč. Stalo se tak před rozhodováním odvolacího soudu, přesto odvolací soud na tuto podstatnou věc nijak nereagoval. K požadavku na vrácení zálohy 100.000,- Kč společnosti T., a. s., se obviněná vyjádřila tak, že tento požadavek byl oprávněný, neboť generální ředitel Českých Radiokomunikací, a. s., nepodepsal smlouvu o zřízení věcného břemene, což byla podmínka vyplacení zálohy. Tato záloha byla vrácena na účet advokátní kanceláře a následně použita na výplatu vlastníků dotčených pozemků tak, jak bylo řádně evidováno v účetních dokladech. Pokud jde o částku 100.000,- Kč, které byly vyplaceny M. S., obviněná soudům vytýká, že bylo porušeno právo na její obhajobu, neboť jí nebyla umožněna konfrontace a položení otázek spoluobviněnému. Tvrdí, že v dané věci se jednalo o soukromou záležitost M. S. a spoluobviněného V. Ke skutku pod bodem 3) obviněná uvedla, že soudy nepochopily obsah faktur z přelomu let 2002 a 2003, když nerozlišily účtované právní služby od účtovaných jednorázových úhrad za věcné břemeno pro klienty. Obhajuje se tím, že právní služby byly poskytnuty a vyúčtovány v souladu se smlouvami o zřízení věcného břemene, a to jak pokud jde o povinnost oprávněného zaplatit právní služby, tak i pokud jde o souhlas povinných tímto postupem vyjádřeným podpisem smlouvy o zřízení věcného břemene i dohody o zastupování, neboť ve všech případech jednala jménem klientů a byla od nich k jednání zplnomocněna. Právní služba byla poskytnuta a vyúčtována v souladu se smlouvami o smlouvě budoucí a smlouvami o zřízení věcného břemene – čl. VII., ve kterých se společnosti České Radiokomunikace, a. s., zavázala hradit povinným, tj. vlastníkům dotčených pozemků, náklady advokáta spojené se spisem smluv. Dodala, že někteří vlastníci pozemků jí dokonce udělili generální plnou moc. Pokud jde o neoprávněnou fakturaci úroků z prodlení ve výši 1.217.292,- Kč, zdůraznila, že penalizační faktury nevyhotovovala, protože v té době byla ve vazbě. Pokud jde o skutek č. 4, je toho názoru, že s ohledem na ojedinělost úhrady faktury ze strany Římskokatolické farnosti T. nemůže popsané jednání zakládat trestní odpovědnost. Ke skutku č. 5 obviněná opakovaně soudům vytýká, že nesprávně pochopily fakturaci poskytnuté právní služby. Zdůraznila, že uzavřela mandátní smlouvu s TPS B. na sepis dvou smluv u každého dotčeného pozemku. Po provedení podstatné části sjednané práce vyúčtovala uvedenému smluvnímu partnerovi v souladu s mandátní smlouvou odměnu advokáta ve výši 1.161.000,- Kč. Až s ohledem na to, že jí nebyla sjednaná odměna zaplacena, převzala právní zastoupení podstatné části vlastníků dotčených pozemků, dále nevymáhala úhradu právní služby podle této mandátní smlouvy a v souladu s řádně uzavřenou smlouvou o zřízení věcného břemene právní službu vyúčtovala za klienty investorovi celé akce – pokládky optického kabele Českým Radiokomunikacím, a. s. I když tak učinila dvěma fakturami, rozhodně neměla v úmyslu nechat si zaplatit jak od investora, tak od klientů. Klienti měli nárok na zaplacení právní služby podle čl. VII. smluv o zřízení věcného břemene, které byly řádně s Českými Radiokomunikacemi, a. s., prostřednictvím její advokátní kanceláře uzavřeny. Z textu faktur zasílaných klientům na vědomí poštou pak jednoznačně vyplývá, že obsah faktur jim byl dáván pouze na vědomí. O uvedeném postupu klienty informovala osobně i písemně dopisem k přiloženým fakturám. Bližší skutečnosti jim již k jejich dotazům nemohla sdělit, protože byla dne 13. 12. 2003 zatčena, její kancelář byla zapečetěna a nedostupná a sama neměla přístup k jakýmkoliv listinám. Ze všech shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, č. j. 12 To 65/2009-6624, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2009, č. j. 4 T 1/2008-6358, „v plném rozsahu zrušil, včetně vadného řízení jim přecházející, a to podle ust. §265k odst. 1 tr. ř.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že v řízení neměla obhájce, ač ho podle zákona mít měla.
Uvedený dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.). Nejvyšší soud však shledal tento dovolací důvod zjevně neopodstatněným.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněná opírá o tvrzení, že v době od 1. 7. 2005 do oznámení ustanovení JUDr. V., tj. do 22. 8. 2005 nebyla zastoupena obhájcem, tudíž s ním nemohla věc konzultovat a neměla být kým informována o stavu řízení.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 T 1/2008, se podává, že obviněná udělila dne 10. 11. 2004 plnou moc advokátce JUDr. Zdeňce Mikové (č. l. 1540). Obhajobu obviněné tato obhájkyně vykonávala do 2. 7. 2005, neboť obviněná plnou moc vypověděla dne 2. 6. 2005 s tím, že ještě po dobu jednoho měsíce bude obhájkyně činit nezbytné úkony podstatné pro obhajobu obviněné (viz č. l. 1543). Opatřením Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. 8. 2005, č. j. 25 Nt 703/2005-8, byl obviněné ustanoven obhájce JUDr. Jiří Stránský (č. l. 1545). Na jeho žádost však Okresní soud v Jičíně tohoto obhájce opatřením ze dne 10. 8. 2005, č. j. 25 Nt 703/2005-10, obhajoby obviněné zprostil (č. l. 1547). a téhož dne obviněné ustanovil obhájkyní Mgr. Marii Voříškovou, č. j. 25 Nt 703/2005-11 (č. l. 1548). Ve dnech 14. 7. a 15. 7. 2005 měly být provedeny výslechy pěti svědků, z nichž se uskutečnil pouze jeden, a to výslech svědka V. J. Dne 12. 12. 2007 ve Věznici P.-P. proběhlo v době od 10:00 h do 13:00 h studium spisu obviněné za přítomnosti její obhájkyně Mgr. Marie Voříškové. V tento den obviněná opětovný výslech svědka V. J. nevznesla a k požadavku obhájkyně bylo této umožněno, aby se na další prostudování spisu dostavila dne 13. 12. 2007, kdy prostudování spisu trvalo od 9:00 h do 13:45 h. Prohlásila, že k prostudování trestního spisu jí byla poskytnuta dostatečná doba a že nemá žádné návrhy na doplnění vyšetřování (č.l. 5455).
K výpovědi svědka V. J. (č. l. 2931) lze v podstatě uvést, že s obviněnou JUDr. V. nikdy nejednal, osobně se s ní nikdy nesetkal. Až roku 2003 obdržel poštou dopis s fakturou na částku 7.400,- Kč od JUDr. V. Na zaslaný dopis reagoval tím, že se snažil JUDr. V. kontaktovat na adrese její kanceláře v T., ale v té době byla již zavřená. I když výslech tohoto svědka proběhl bez účasti obhájce, je zjevné, že v žádném případě nemohl mít vliv na výrok o vině. Sama obviněná v rámci dovolání žádné výhrady k výpovědi svědka nevznesla. Byť je zřejmé, že obviněná po určitou část řízení byla bez obhájce, neměla tato skutečnost žádný vliv na průběh a zejména na výsledek řízení. Nutno zdůraznit, že právo na obhajobu v intencích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se vztahuje pouze na uskutečněné procesní úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí v době, kdy u obviněného byly dány nutné obhajoby a obviněný obhájce neměl, ačkoliv ho podle zákona měl mít. Nespadá sem tudíž doba, po kterou byl sice obviněný bez obhájce, ale žádné úkony činěny ve věci nebyly, tj. např. na konzultace obviněného s obhájcem. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud námitkám obviněné přisvědčit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání nikterak neupravuje. Stanoví pouze, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná, nestanoví-li zákon něco jiného. Na nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je možno usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (a tím dal jednoznačně najevo, že na osobní účasti obviněného u veřejného zasedání trvá). Důsledně respektovat je však třeba i ustanovení §263 tr. ř., které vymezuje pravidla pro konání veřejného zasedání. V nepřítomnosti obviněného nemůže odvolací soud veřejné zasedání podle §263 odst. 4 tr. ř. konat jen tehdy, je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Odlišně je třeba také posuzovat podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Podle §238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000).
Dne 15. 9. 2009 předseda senátu Vrchního soudu v Praze nařídil veřejné zasedání o odvolání obviněných J. M. a P. V. na den 3. 11. 2009, přičemž obviněná vyrozumění o veřejném zasedání (vzor č. 7a t. ř.) převzala dne 25. 9. 2008 (č. l. 6474). Dne 27. 10. a 29. 10. 2009 se dostavila k Vrchnímu soudu v Praze za účelem nahlédnutí do spisu (č. l. 6549) a požádala o ofocení potřebných listin. K veřejnému zasedání nařízenému na 3. 11. 2009 obviněná zaslala dne 2. 11. 2009 omluvu (č. l. 6550), kterou doložila lékařskou zprávou praktické lékařky MUDr. Z. L. potvrzující onemocnění zápalem plic s tím, že obviněná není schopna se účastnit veřejného zasedání. Z tohoto důvodu bylo veřejné zasedání odročeno na 15. 12. 2009, vyrozumění obviněná převzala dne 13. 11. 2009 (č. l. 6552). Dne 24. 11. 2009 se obviněná dostavila k Vrchnímu soudu v Praze k nahlížení do spisu. Studium spisu trvalo od 10:15 h do 15:00 h a na její žádost jí byly ze spisu pořízeny fotokopie. Dne 9. 12. 2009 (č. l. 6559) se vzhledem akutním zdravotním potížím dostavila k MUDr. R. (zastupující lékařka v době nepřítomnosti MUDr. L.). Tato praktická lékařka v lékařské zprávě doporučila klidový režim, domácí léčení, předepsala medikaci a v případě zhoršení potíží kontaktovat lékaře na radioterapeutickém oddělení Fakultní nemocnice P. M. Tato zpráva byla odvolacímu soudu doručena faxem 9. 12. 2009. Osobně byla dne 14. 12. 2009 Vrchnímu soudu v Praze doručena další lékařská zpráva MUDr. Z. L. ze dne 12. 12. 2009. Pacientce byla doporučena hospitalizace na interním či gynekologickém oddělení v Jičíne, což obviněná odmítla z důvodu, že zde nikdy nebyla léčena, došlo ke změně medikace a pacientka byla upozorněna, že pokud nedojde do druhého dne ke zlepšení stavu, aby se obrátila na svého lékaře na Radioterapeuticko-onkologické oddělení Fakultní nemocnice M. v P. Vrchní soud v Praze dne 14. 12. 2009 učinil dotaz ve Fakultní nemocnici M. a bylo zjištěno, že obviněná zde není v současné době hospitalizována. Obhájkyně obviněné Mgr. M.V. u veřejného zasedání potvrdila, že obviněná není hospitalizována a že trvá na účasti u veřejného zasedání (č. l. 6619). Po krátkém přerušení jednání za účelem porady senátu bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněné, a to z toho důvodu, že odvolacímu soudu nebylo předloženo žádné lékařské potvrzení, podle něhož by obviněná se nemohla k soudu dostavit. Soud dodal, že v posledních třech týdnech se obviněná byla schopna dostavit ke studiu spisu celkem třikrát.
Jak již bylo shora uvedeno, přítomnost obviněné může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl obviněnou k veřejnému zasedání předvolat, čímž dal zřetelně najevo, že považuje účast obviněné u veřejného zasedání za nutnou. Z konkrétních okolností dané věci je však zřejmé, že obviněná byla o termínu veřejného zasedání řádně a včas pouze vyrozuměna. Odvolací soud tedy účast obviněné při veřejném zasedání nepovažoval za nezbytně nutnou. Lhůta k přípravě na veřejné zasedání byla zachována. Přesto s ohledem na ústavní právo obviněné vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněné účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom ona sama trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v její nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněné objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, svazek 26, ročník 2004, T 621.).
Z konkrétních okolností dané věci plyne, že odvolací soud velice pečlivě a s maximálně možnou vstřícností přistupoval k požadavkům obviněné pokud jde o odročení veřejného zasedání, shledal-li, že její zdravotní stav účast u veřejného zasedání ze zdravotních důvodů není možné. Naopak, jestliže obviněná nevyužila hospitalizace s rizikem možného zhoršení stavu, jak popisují lékařské zprávy, nelze tento postup odvolacímu soudu nijak vytýkat, neboť obviněná si byla naprosto vědoma následku, který nastane, pokud nepředloží lékařskou zprávu, která její účast u veřejného zasedání vyloučí. Odvolací soud vyvinul maximální úsilí, aby si ověřil, zda obviněná není hospitalizována, právě z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a učinil v tomto směru dotaz na Fakultní nemocnici M. v P. Nejvyšší soud podotýká, že k veřejnému zasedání obviněná byla vyrozumívána vzorem č. 7a tr. ř., čímž dal odvolací soud najevo, že nepovažuje její účast u veřejného zasedání za nutnou. Pokud se obviněná domnívá, že došlo ke zkrácení jejího práva na obhajobu, protože nemohla komentovat listiny, které k odvolání předložila, je třeba uvést, že obviněná odvolání několikrát doplnila a je z nich patrno, jakým směrem svou obhajobu vede i to, jak vysvětluje obsah jednotlivých smluv a faktur. Obviněná byla v neustálém písemném styku se soudem a pokud nyní namítá, že nemohla konfrontovat výpověď spoluobviněného P. V., nemůže tato její námitka obstát. Odvolací soud všechny její námitky vzal v úvahu. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů, obviněná byla uznána vinnou ve spolupachatelství s P. V. na základě toho, že bez vzájemné součinnosti by k jejich trestné činnosti nemohlo dojít. Její podíl na trestné činnosti spočívá v tom, že obviněnému umožnila vystupovat jménem její advokátní kanceláře, a proto jakékoliv její námitky, že nevěděla o penalizaci faktur nemají z pohledu povahy páchané trestné činnosti žádný význam. V tomto směru se Nejvyšší soud plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně na str. 74 – 75 a 78 rozsudku. Nejvyšší soud se zabýval také otázkou, zda u obviněné nebylo zkráceno právo na obhajobu i z toho důvodu, že hlavní líčení dne 18. 11. 2008, proběhlo v její nepřítomnosti a dospěl k závěru, že bylo konáno za splnění všech zákonných podmínek uvedených v §202 tr. ř. U hlavního líčení dne 18. 11. 2008 obviněná prohlásila, že souhlasí se čtením svědeckých výpovědí svědků uvedených pod bodem 3. návrhové části obžaloby a k výpovědím ke svědkům pod č. 2 návrhové části obžaloby obviněná uvedla, že bere na vědomí, že budou provedeny v její nepřítomnosti (č. l. 5691) – je mezi nimi i svědecká výpověď svědka V. J. Ze všech shora uvedených okolností vyplývá, že jak hlavní líčení, tak veřejné zasedání proběhlo za respektování všech ustanovení trestního řádu. Podle názoru Nejvyššího soudu právo obviněné podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebylo nikterak dotčeno, neboť odvolací soud velmi obezřetně přihlížel k zdravotním důvodům, které obviněné bránily v účasti u veřejného zasedání. Nejvyšší soud je toho názoru, že odvolací soud nepochybil, pokud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné. Je třeba mít v zásadě na paměti, že k odročení veřejného zasedání dochází jen výjimečně, např. jsou-li zdravotní komplikace takového charakteru, že obviněnému brání k veřejnému zasedání se fyzicky dostavit nebo jde-li o závažné zdravotní obtíže vyžadující dlouhodobé léčení. I když obviněná trpěla chorobou dlouhodobého charakteru, z lékařských zpráv předložených ke dni konaného veřejného zasedání nebylo zřejmé, že by tento nepříznivý stav u obviněné přetrvával a že by na straně obviněné existovaly objektivní překážky, které by jí bránily v účasti ve veřejném zasedání. Pro úplnost je třeba dodat, že u veřejného zasedání nebyly prováděny žádné další důkazy, ke všem důkazům měla obviněná možnost vyjádřit se v předchozím řízení. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněné uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Vedle dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání vnést nejasnosti do provedeného dokazování ohledně okolností týkajících se otázky vystavení a obsahu faktur, resp. posouzení účtování právních služeb jako odměny advokáta a jednorázových úhrad za věcné břemeno. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nelze přehlédnout, že námitky, které obviněná uplatnila v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou, pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že „o pakuje-li obviněná v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Je zjevné, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila stejné námitky jako v předcházejícím řízení a z obsahu dovolání jednoznačně vyplývá, že se neztotožňuje s tím, k jakým skutkovým závěrům soudy při hodnocení důkazů dospěly.
Obviněná zakládá (v podstatě u všech skutků uvedených ve výroku o vině) obsah dovolání ke spáchaným skutkům na argumentaci, že byla oprávněna si vyúčtovat jak částku za poskytnuté právní služby, tak za vyhotovené smlouvy o věcném břemenu. Zpochybňuje zejména závěr soudů o tom, že se svého jednání dopustila v podvodném úmyslu. Nicméně k tomu je třeba uvést, že její obhajoba v tomto směru byla vyvrácena jednak listinnými důkazy, jednak výpověďmi svědků. V bodě 1) výroku o vině je podvodný úmysl obviněných ve vztahu k poškozené Telekomunikační projekční společnosti, s. r. o., B., vyjádřen již tím, že „ mandátní smlouvu, z n íž nebylo zřejmé, jak má být provedena fakturace a to především v bodě 3.2, tuto upravili při podpisu v T., okr. S., ve svůj prospěch “ , dalším momentem potvrzující, že obvinění měli v úmyslu jiného uvést v omyl vyplývá z toho, že „z předchozího jednání věděli, že za uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene mohou účtovat 100,- Kč za m2“, přičemž „ s ohledem na skutečně dohodnuté podmínk y mandátní smlouvy mohli fakturovat maximálně finanční částku ve výši 45.000,- Kč , a tak chtěli na Telekomunikační projekční společnosti, s. r. o., B., vylákat finanční částku 1.162.200,- Kč“. Takto popsané jednání tedy nepostrádá žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §250 tr. zák. a namítá-li obviněná, že soudy způsob fakturace nepochopily, z provedeného dokazování vyplynulo, že ani svědci a rovněž listinné důkazy její verzi rozhodně nepotvrzují, což znamená, že skutečnost byla opravdu jiná, než tvrdí sama obviněná. Podrobně se ke skutku pod bodem 1) výroku vyjádřil i odvolací soud na str. 27 a 28 rozsudku. I pokud jde o skutek pod bodem 2) výroku o vině, obviněná popisuje průběh jednání jinak, než byl skutkově zjištěn. Není pravdou, že by odvolací soud nevzal v úvahu, že by obviněná dlužnou částku 40.000,- Kč poškozenému J. H. nevyplatila. V tomto případě však platí, že došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podle §250 tr. zák., pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (srov. č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Podstata tohoto skutku spočívá v tom, že obvinění částky přijaté od společnosti Spojprojekt CZ, a. s., B., na vyplácení záloh za zřízení věcných břemen na pozemcích jednotlivých vlastníků, používali buď pro jiné osoby než uvedené na faktuře, anebo pro svoji potřebu. K vylákání peněz užívali různé záminky – viz bod. 2 a), b), c) výroku. Obviněná se hájí oprávněností důvodů, proč částky nemohly být vlastníkům nemovitostí vyplaceny. Avšak proti tomuto jejímu tvrzení stojí celá řada listinných důkazů, tomu odpovídající výpovědi poškozených a svědků. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu na str. 28 rozsudku. I v případě bodu 3), 4), 5 výroku o vině soudy správně uzavřely, že se jednalo o podvodné jednání. Obviněná, ačkoliv nebyla oprávněna zastupovat České Radiokomunikace, a.s., P., vyfakturovali Českým Radiokomunikacím, a. s., P., částku v celkové výši 7.486.644,- Kč za provedení právních služeb, které měly být v souvislosti s projednáváním a uzavřením dohod o zřízení věcného břemene a za zřízení věcného břemene uskutečněny. Je třeba zdůraznit, že mezi Českými Radiokomunikacemi, a.s., P., a obviněnými neexistoval žádný právní vztah, zejména obvinění věděli, že tato společnost odmítla s nimi spolupracovat a že do vyřizování věcí se zapojili zcela svévolně a nežádaně. Na vyfakturované částky navazovalo další podvodné jednání obviněných, spočívající v tom, že po této společnosti žádali ještě úroky z prodlení. Jen stěží si lze představit, že za dané situace byly částky fakturované oprávněně, o čemž se snaží obviněná soudy přesvědčit. Velmi přesvědčivé je v tomto směru odůvodnění soudu prvního stupně na str. 75 rozsudku, které odvolací soud doplnil o další argumentaci uvedenou na str. 29 svého rozsudku. Přestože zaplacení faktury zaslané Římskokatolické farnosti – děkanství T. se může jevit z pohledu obviněné jako nedopatření, v celkovém souhrnu a souvislosti vyplývající z výše uvedených okolností jen dokresluje skutečnost, že důvěra vlastníků pozemků byla zneužita a že obviněná společně se spoluobviněným V. využili situace, že uvedené osoby celé záležitosti příliš nerozuměly a vyvolala v nich představu, která byla v rozporu se skutečností. A ačkoliv většina poškozených fakturu nezaplatila o podvodné jednání, tj. uvedení v omyl, jde i tehdy, směřuje-li nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl se jedná, i když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Svědci o důvodech podepsání plné moci vypovídají téměř shodně, totiž že jim obvinění slibovali nereálné odškodnění a že byli přesvědčeni o tom, že za poskytnuté právní služby nebudou platit, neboť byli obviněnými utvrzováni v tom, že veškeré náklady za zastupování ponese společnost České Radiokomunikace, a. s. Toliko ve stručnosti považoval Nejvyšší soud za nezbytné k námitkám obviněné uvést.
Je-li součástí dovolání obviněné tvrzení, že soudy dostatečně nezohlednily občanskoprávní či obchodněprávní aspekty jejího jednání, tj. že nevzaly v úvahu, že při obstarávání sjednané záležitosti vyvíjela úsilí ke splnění svého závazku, pak se nelze nevyjádřit k ziskuchtivému motivu obou obviněných. Vysoký počet poškozených, způsobená škoda, jakož i škoda, k níž jednání obviněných směřovalo, postavení obviněné jakožto advokátky, to jsou okolnosti, které pro svou závažnost zvyšují nebezpečnost jednání poškozené pro společnost. Nelze proto hovořit o tom, že by šlo o jednání uskutečňované v rámci běžné obchodní transakce. V tomto směru byla vyvrácena obhajoba obviněné, totiž že by její úsilí bylo v souladu s pravidly poctivého obchodního styku či s dobrými mravy. Oba soudy se shodly na tom, že určité kroky, které obviněná vykonávala, nebyly pravým důvodem jejího konání, nýbrž byly jen záminkou pro oklamání poškozených a získání majetkového prospěchu. V podstatě vykonávala takové úkony, které byly nad rámec jejího zmocnění. Ředitel společnosti Spojprojekt CZ, s. r. o., Ing. I. K., i Ing. R. N., jednatel Telekomunikační projekční společnosti, s. r. o., B., nebyli s jednáním obviněné spokojeni, její postup považovali za nekorektní, veden cílem na případu co nejvíce vydělat, neodpovídal jejich smluveným podmínkám a požadavkům. Prakticky jediným výsledkem jejího jednání byla tedy trestná činnost neobvykle velkého rozsahu, a z tohoto důvodu uvedené společnosti měly zájem smluvní vztah s obviněnou co nejdříve ukončit. Proto nezbývá Nejvyššímu soudu nic jiného, než konstatovat, že jestliže má obviněná pochybnosti o tom, zda skutečně byla skutková podstata trestného činu podle §250 tr. zák. naplněna, a že se nejedná o trestný čin, nýbrž o běžnou obchodní transakci, jak už bylo uvedeno, ve světle provedeného dokazování tato námitka obviněné neobstojí, není totiž z hlediska právní kvalifikace důvodná. Nejvyšší soud zastává názor, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoliv jiné. Trestného činu se může totiž pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 24, ročník 2003, pod T 575). Jde o projev zásady trestního práva, podle níž trestněprávní ochranu lze použít k ochraně zájmů společnosti, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob právě tam, kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají. Často se hovoří o zásadě pomocné úlohy trestní represe.
Jednotlivé dílčí útoky obsahují skutková zjištění, která zcela jednoznačně popisují podvodné jednání obou obviněných. Jejich trestná činnost vykazuje určitou míru systematičnosti, která byla založena na získávání finančních prostředků oklamáním poškozených a dalších osob. Pro trestné činy majetkového charakteru je takové jednání typické, kdy dílčími útoky pokračujícího trestného činu je naplňována stejná skutková podstata. V daném případě bylo shledáno zavinění obviněné ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. a zahrnovalo i způsobení škody velkého rozsahu. Je třeba konstatovat, že jednání obviněných je doprovázeno jistou promyšleností a vychytralostí, přičemž v kombinaci s tím, že obviněná byla advokátkou s dlouholetou praxí nebezpečnost činu obviněné pro společnost značně zvyšuje. Není pochyb, že všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu jsou pokryty úmyslným zaviněním obviněné. Bez vzájemné součinnosti obou obviněných by ke spáchání trestné činnosti v takovém rozsahu nemohlo dojít, zejména připustila-li obviněná, aby byla páchána pod hlavičkou její advokátní kanceláře. V rámci výkonu advokacie se tedy dopustila opravdu závažného pochybení, čímž z tohoto pohledu nese větší díl na spáchané trestné činnosti. Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněné jako neopodstatněné.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné podané s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř. odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl o odmítnutí dovolání rozhodnout v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann