ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1068.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1068/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. září 2010 o dovolání obviněného V. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 To 34/2010-673, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 78/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 10. 11. 2009, č. j. 2 T 78/2008-612, byli obvinění P. M., L. B. a V. M. uznáni vinnými trestným činem pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému V. M. podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Praha–východ ze dne 22. 6. 2009, č. j. 2 T 151/2009-60. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněných L. B. a V. M. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 To 34/2010-673, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně těchto obviněných částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu a za použití §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněnému V.M. uložil podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, když pro výkon tohoto trestu obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 6. 2009, č. j. 2 T 151/2009-60, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Trvá na tom, že je nevinen a že jednání popsaného ve výroku se nedopustil, neboť „dne 24. 4. 2004“ rozhodně nebyl nikde u R., ale doma v P. Domnívá se, že jediným usvědčujícím důkazem proti němu byla výpověď spoluobviněného Z. M. z přípravného řízení ze dne 10. 5. 2007, přičemž před soudem tento spoluobviněný již nevypovídal. Namítá, že mu tak bylo znemožněno tuto výpověď konfrontovat a klást spoluobviněnému otázky. Tuto okolnost zdůrazňuje právě proto, že žádný jiný důkaz o jeho vině nesvědčí. I když soudy obou stupňů uvádějí, že výpověď Z. M. je podpořena dalšími důkazy, má za to, že „žádný z dokumentů obsažených v rozsáhlém soudním a policejním spisu neprokazuje“, že by se konkrétně fingovaného přepadení účastnil. Tvrdí, že není usvědčování ani záznamy o telekomunikačním provozu. Další podstatnou vadu spatřuje v tom, že soudy zamítly provést důkazy, které navrhoval, zejména za klíčový považuje výslech F. B. V závěru dovolání dodává, že právní posouzení skutku jako účastenství ve formě pomoci na trestném činu zpronevěry není správné a že jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku nemělo být kvalifikováno jako členství v organizované skupině. Ze všech shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud oba předcházející rozsudky zrušil a aby ho obžaloby zprostil, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k dovolání reaguje na jednotlivé námitky obviněného, aby dospěl k závěru, že obviněný napadenému rozsudku nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1 tr. ř. [včetně obviněným uplatněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a proto navrhl dovolání obviněného odmítnou podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Trestného činu pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 2, 3 tr. písm. b) zák. se obvinění P. M., L. B. a V. M. měli dopustit tím, že „společně s již pravomocně odsouzeným Z. M., po předchozí vzájemné dohodě zprostředkované P. M. odsouzený M. jako řidič vozidla Ford Tranzit, majitele firmy GECO TABAK, a. s., převážející tabákové výrobky, předem vytipoval místo dohodnutého fingovaného přepadení služebního vozidla za účelem zakrytí manka a dne 24. 4. 2006 při jízdě mimo P. telefonicky oznámil trasu své jízdy obžalovanému P. M., který o této informoval obžalované B. a V. M., následně se sešel s obžalovaným B. na benzinovém čerpadle v K. nad V., kde od něho převzal mobilní telefon, pomocí kterého spolu během trasy již odsouzeného M. kontaktovali a čin následně provedli takovým způsobem, že odsouzený Z. M. dne 24. 4. 2006 v době kolem 18:30 až 19:00 hodin v katastru obce O., okres R., zastavil se shora uvedeným vozidlem na již předem dohodnutém místě u lesa, spolu s obžalovanými V. M., L. B. a další neustanovenou osobou, kteří zde již čekali, z vozidla vzali tabákové výrobky v celkové hodnotě 112.718,- Kč, tyto naložili do připraveného osobního vozidla, poté jim odsouzený M. dal peníze ve výši 117.350,- Kč, které byly v trezoru a aby došlo ke vzbuzení dojmu, že byl přepaden, nastříkali mu do očí slzný plyn, svázali ho na rukou a udeřili do obličeje a uložili do silničního příkopu, po odvezení zboží na dosud neznámé místo převezli vozidlo Ford Tranzit do lesa, kde ho zapálili, a způsobili tak na něm škodu ve výši 205.000,- Kč“.
Obsah dovolání obviněný zaměřil na konstatování nedostatků v provedeném dokazování. Podle jeho názoru dosud provedené důkazy neumožňují učinit spolehlivý závěr o jeho vině. Dovolává se provedení dalších důkazů, neboť skutkový stav podle jeho názoru nebyl spolehlivě zjištěn. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu, zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Výhrady obviněný vznáší zejména k výpovědi spoluobviněného Z. M. (což je logické, neboť tato výpověď významně ovlivnila výrok o vině) a navrhuje také provedení dalších důkazů, čímž je zjevné, že touto argumentací skutkové povahy vybočil z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že neshledal, že by v rámci práva na spravedlivý proces bylo jakkoli dotčeno právo obviněného V. M. na obhajobu. Jak Nejvyšší soud ze spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 2 T 78/2008, zjistil, u hlavního líčení dne 13. 11. 2007 spoluobviněný Z. M. odmítl vypovídat (č. l. 380), z tohoto důvodu byla podle §207 odst. 2 tr. ř. čtena jeho výpověď z přípravného řízení na č. l. 54 – 57. Jedinou připomínku k této výpovědi vznesl obviněný P. M., ostatní obvinění připomínky ke čtené výpovědi neměli (č. l. 381). Nadto je třeba poznamenat, že obviněný se měl možnost seznámit s výpovědí spoluobviněného již v přípravném řízení během studia spisu. Tohoto svého práva obviněný využil dne 13. 6. 2007 (č. l. 309). Studium spisu trvalo od 9:50 h do 11:00 h, přičemž obviněný prohlásil, že mu byla poskytnuta přiměřená doba k prostudování spisu a žádné návrhy na doplnění vyšetřování neuvedl. Jeho obhájce JUDr. Jaroslav Skoupý studoval spis dne 7. 6. 2007 v době od 9:00 hodin do 10:00 hodin. Je třeba podotknout, že jak obhájce, tak obviněný byli vyrozuměni o možnosti prostudovat si spis ve stejný den, ale obviněný se ke studiu spisu ve stejný den jako jeho obhájce nedostavil a telefonicky se omluvil. Z výše uvedených souvislostí lze dospět k závěru, že práva obviněného nebyla nijak zkrácena, byl mu dán dostatečný prostor k tomu, aby se k výpovědi spoluobviněného Z. M. mohl vyjádřit, a to buď u hlavního líčení nebo i v průběhu přípravného řízení. Této možnosti však nevyužil. Proto nelze přisvědčit jeho námitce, že nemohl konfrontovat výpověď spoluobviněného Z. M. Dále Nejvyšší soud podotýká, že i obviněný sám využil u hlavního líčení konaného dne 13. 11. 2007 svého práva odepřít výpověď a odmítl ve věci vypovídat. I když je právem obviněného rozhodnout se, jakým způsobem se bude hájit, nelze považovat toto právo za absolutní, neboť také součinnost obviněného s orgány činnými v trestním řízení může mít vliv při rozhodování soudu. Podle Evropského soudu pro lidská práva toto právo nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05). Jinými slovy řečeno, pokud obviněný nepovažuje za nutné se k určitým otázkám vyjádřit (a na svou obhajobu je schopen uvést pouze, že je nevinen a že se trestného činu nedopustil – kromě toho v dovolání uvádí, že se jednání nedopustil dne 24. 4. 2004, ačkoliv trestný čin byl spáchán dne 24. 4. 2006) musí nést následky, které z tohoto jeho postoje vyplývají. V dané věci se soud prvního stupně velice pečlivě zabýval otázkou věrohodnosti výpovědi Z. M. a vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že tato výpověď je podporována též výpovědí spoluobviněného P. M. a záznamy o telekomunikačním provozu, neměl důvodu o pravdivosti jeho výpovědi pochybovat. Podrobně se k této otázce soud prvního stupně vyjadřuje na str. 7 – 8 svého rozsudku, když v kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy shledal tvrzení obviněných V. M. a L. B. jako ryze účelové. Za daných okolností, kdy soud měl k dispozici dostatek důkazů, již nepovažoval za nezbytné provést výslech F. B. (mimo jiné také s ohledem na jeho nedosažitelnost), a proto od výslechu svědka F. B. upustil. Není rovněž pravdou, že by se soudy nezabývaly otázkou používání mobilních telefonů, neboť v tomto směru odvolací soud na str. 4 rozsudku uvádí, že stejně jak bylo prokázáno, že obviněný si mohl půjčit od spoluobviněného L. B. jedno ze dvou vozidel, nevyvstala potřeba zjišťovat, jaké telefonní číslo v rozhodné době obviněný používal. Zbývá dodat, že pokud ani sám obviněný nehodlal nějakým způsobem – jak již bylo shora uvedeno – toto svoje tvrzení doplnit, nelze soudům ohledně provedeného dokazování ničeho vytknout.
Na úplný závěr dovolání obviněný bez bližší konkretizace uvádí, že „právní posouzení skutku uvedeného ve výroku rozsudku (spočívajícím ve fingovaném přepadení nákladního vozidla) jako účastenství ve formě pomoci na trestném činu zpronevěry není správné“ a dále, že „jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku nemělo být kvalifikováno ani jako členství v organizované skupině“. Zjevně je tedy obviněný nespokojen s právní kvalifikací skutku, avšak přesně neuvádí, v čem konkrétně pochybení spatřuje. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit, které znaky skutkové podstaty trestného činu a v jakém směru je obviněný napadá. Při koncipování dovolání je třeba mít především na zřeteli, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a že námitky v něm uvedené jsou rámcem, který nemůže dovolací soud nahrazovat vlastními úvahami v tom směru, v jakém by mohly být obviněným napadány. Takové námitky svou neurčitostí trpí nepřezkoumatelností (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07). V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann