ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1519.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1519/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 o dovolání obviněných T. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, a obviněného M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 2 To 28/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 7/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 2 To 28/2009, byl k odvolání obviněného M. Š. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o jeho zařazení do věznice s ostrahou rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 4 T 7/2007, kterým byl M. Š. uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. a), b), tr. zák. /ad IIIa) výroku rozsudku/ a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. /ad VII. výroku rozsudku/ a odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný M. Š. se pro výkon uloženého trestu odnětí svobody v trvání šesti let podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazuje do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem Vrchní soud v Praze odvolání obviněných D. B., R. T. a T. P. – odsouzeného rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 4 T 7/2007, za trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. /ad IIIa), b), IV, VI výroku rozsudku/, trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. /ad V. výroku rozsudku/ a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák., podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §44 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou – podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku podali prostřednictvím obhájců dovolání obviněný T. P. a obviněný M. Š. Obviněný M. Š. v dovolání (podaném prostřednictvím obhájkyně) nejprve konkretizuje trestné činy, kterými byl uznán vinným, a následně skutky, pro které byl soudy zproštěn obžaloby, aby na čtvrté straně svého dovolání konstatoval, že je přesvědčen, že rozhodnutí, které dovoláním napadá, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, dále proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku, jak vyžaduje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V části věnované odůvodnění dovolání konstatuje, že si je vědom toho, že dovolací soud nemůže nahradit soud odvolací a upozorňuje na skutečnosti, které měly a mohly mít vliv na nesprávné právní posouzení skutku. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu proto spatřuje v tom, že se „neztotožňuje s úvahami soudu prvního stupně, pokud jde o otázku dokazování, tak i pokud jde o právní kvalifikaci jednání, proti kterému dovolání podává“. V uvedené souvislosti poukazuje na to, že žádný ze spoluobviněných nehovořil o jakékoliv jeho konkrétní účasti na pomoci k trestnému činu loupeže, uvedené jednání mu nebylo prokázáno žádným přímým důkazem a ani souhrn nepřímých důkazů netvořil řetězec vedoucí k jednoznačnému závěru o tom, že by se formou pomoci dopustil trestného činu loupeže. V návaznosti na tuto argumentaci uvádí vlastní interpretaci skutkového děje (mj. bod 2.5. dovolání), aby následně důkazní situaci hodnotil v tom smyslu, že se nelze ztotožnit s právním názorem soudu prvního stupně a soudům vytýká, že rozhodnutí o vině nelze stavět na pouhých domněnkách, ale vina obviněného musí být prokázána, což však v jeho případě není a „jeho účast a pozice byla maximálně taková jako účast a pozice T. H.“ (pozn. odsouzen za trestný čin krádeže ve formě pomoci – viz bod 2.9. dovolání). Dále obviněný uvádí, že „není pravdou, jak je v odůvodnění rozsudku prvého stupně konstatováno, že výpověď odvolatele je v naprostém rozporu s provedenými důkazy, a stejně tak i logikou věci“, když upozorňuje na to, že nebylo prokázáno, že by byl spojnicí mezi hlavními pachateli a T. H. a že by byl v bezprostředním styku s hlavními pachateli. V návaznosti na uvedené pak soudu prvního stupně vytýká, že nemůže některým skutečnostem věřit a naopak nevěřit, ale skutečnosti musí být v trestním řízení prokázány tak, aby o nich nevznikly důvodné pochybnosti (bod 2.8. dovolání). Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospívá mj. k závěru, že také trest jemu uložený je nepřiměřený a poukazuje zejména na svoji dosavadní bezúhonnost. Závěrem podaného dovolání uvedl, že „je přesvědčen, že jeho trestné jednání není jednáním tak, jak ho právně kvalifikoval soud I. stupně“ a dále mimo důvodů dovolání shora uvedených má za to, že „bylo trestní stíhání proti němu vedeno, ačkoli bylo nepřípustné /§265b odst. 1 písm. e) tr. ř./, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný T. P. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Také obviněný T. P. konstatuje, že si je vědom výjimečnosti dovolání a taxativně vymezených důvodů, pro které je možno dovolání podat. Za otázku hmotně právního posouzení je třeba podle něj považovat otázku aplikace hmotně právních ustanovení trestního práva týkajících se zločinného spolčení. Nesouhlasí s tím, že by se měl trestné činnosti dopustit ve zločinném spolčení a v návaznosti na toto svoje tvrzení poukazuje na celou řadu skutečností vyplývajících z výpovědí spoluobviněných, svědků či listinných důkazů, které podle jeho mínění závěry soudů o tom, že se jednání dopustil „ve prospěch zločinného spolčení“ zpochybňují. Domnívá se, že na jeho osobu nelze aplikovat ustanovení o zločinném spolčení, neboť tím se rozumí zvláštní skupina osob, kdy na rozdíl od spolupachatelů v organizované skupině (což je případ obviněného T. P.) jde o činnost zaměřenou skupinou na soustavné páchání trestné činnosti, jde o skupinu s vysoce organizovanou strukturou, jde o přesné rozdělení úloh a společenství osob mající charakter jakéhosi pomyslného řádu, což však v jeho případě dáno nebylo, neboť nic o vzniku takové skupiny nevěděl, stejně jako o účasti policistů ve skupině. V další části svého dovolání odkazuje na ustanovení §2 odst. 1, odst. 5, odst. 6 tr. ř. a v návaznosti na zásady v těchto ustanoveních uvedené zmiňuje i rozhodnutí Ústavního soudu, která se zejména dotýkají čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), aby konstatoval nutnost „spravedlivého procesu“, kdy je přesvědčen, že jeho jednání není jednáním, jehož by se dopustil ve prospěch zločinného spolčení a pak nebylo ani možno ukládat trest za použití §44 tr. zák. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze napadený dovoláním zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když za jedinou právně relevantní námitku považuje tvrzení obviněného, že skutky, jimiž byl uznán vinným, nevykazují zákonné znaky spáchání ve prospěch zločinného spolčení ve smyslu §43 tr. zák. Skutkovými zjištěními k uvedené problematice se však soudy podle názoru státního zástupce dostatečně zabývaly, a proto považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o námitky k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tak v této souvislosti státní zástupce konstatuje, že ani jedna z alternativ uvedeného ustanovením nemohla být naplněna, neboť odvolací soud odvolání obviněného věcně přezkoumal a toto zamítl podle §256 tr. ř. (nepostupoval podle §253 tr. ř.). V případě vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného M. Š. státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rovněž dovolání tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Právně relevantní námitku spatřuje v argumentaci obviněného, že skutky, jimiž byl uznán vinným, nevykazují zákonné znaky pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a domáhá se posouzení uvedených skutků jako trestného činu podílnictví, příp. pomoci k trestnému činu krádeže. Vzhledem k tomu, že obviněnému bylo předem známo (uvádí státní zástupce ve vyjádření k dovolání), že zboží bude získáno loupeží, a že při této znalosti pomáhal přímým pachatelům zajištěním skladu, je podle mínění státního zástupce dovolání zjevně neopodstatněné. Obdobný závěr k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l), který prezentoval k obviněnému T. P., zaujal také v případě námitek uplatněných obviněným M. Š. Pokud obviněný v dovolání zmínil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jde podle mínění státního zástupce zřejmě o omyl vzniklý při písemném vyhotovení dovolání, neboť v textu není obsažena žádná zmínka, že by snad odvolatel považoval své trestní stíhání za nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné obecně k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem převážné většiny námitek v dovolání uvedených znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy. V této souvislosti lze odkázat např. na argumentaci obviněného M. Š., který v dovolání konstatuje, že „nebylo prokázáno, že by se účastnil jakýchkoliv jednání před spácháním skutku samého, či že by byl s kýmkoliv o této věci v kontaktu. Domněnka, že to měl být právě odvolatel M. Š., kdo na toto jednání dával tzv. tip, je také lichá a ničím nepodložená“. V další části pak mj. uvádí, že se „neztotožňuje s úvahami soudu prvého stupně, pokud jde o otázku dokazování, tak i pokud jde o právní kvalifikaci jednání, proti kterému bylo dovolání podáváno“, což dovozuje z další části v dovolání uplatněné argumentace, kdy poukazuje na to, že žádný ze spoluobviněných nehovořil o jakékoliv jeho konkrétní účasti, byť ve formě pomoci k trestnému činu loupeže. Zdůrazňuje že se „u samého skutku objevil až v okamžiku, kdy byl kontaktován v souvislosti s informací, že někdo hledá objekt, kde by bylo možno uskladnit větší množství zboží“. Brojí proti závěrům soudu, že bylo prokázáno, že byl spojnicí mezi hlavními pachateli a již odsouzeným T. H., stejně jako není pravdou, že by byl v bezprostředním styku s hlavními pachateli.
Otázka námitek k zjišťování skutkového stavu je otázku skutkovou, která je vybudována na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nemá nic společného s právním posouzením skutku, který je vymezen v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nelze tedy uvedené spolu zaměňovat, byť v další části dovolání je eventuálně argumentováno pojmy hmotného práva. Pro případ takového okruhu námitek však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou pak rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Obviněný M. Š. byl pod bodem IIIa) výroku rozsudku Krajského soudu v Praze uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. (pouze proti tomuto výroku bylo podáno odvolání a také dovolání) a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Pomocí k trestnému činu loupeže se podle skutkového zjištění soudu dopustil tím, že „po předchozí domluvě mezi obžalovaným D. B. a L. Ž., a J. O. o tom, že skupina osob kolem D. B. bude provádět loupežná přepadení, přičemž z výnosu bude 30% odevzdávat L. Ž., a policistům, které ten zajistí, přičemž tito budou skupině pachatelů okolo D. B. předávat informace a pomáhat pachatelům vyhnout se trestní odpovědnosti, o které byli informováni a participovali na ní, kromě dalších osob, i obžalovaní D. B., R. T., J. Z. a T. P., po naplánování a rozdělení úkolů při přepadení řidiče nákladního automobilu společnosti S. C., s. r. o., P., na základě informací poskytnutých obviněným T. P. dne 5. 10. 2000 kolem 19.15 hod. na místní komunikaci v k.ú. Ch., okr. M., J. Ž. a obžalovaný J. Z. předstíranou policejní silniční kontrolou s použitím služebních stejnokrojů Policie ČR zastavili řidiče nákladního automobilu zn. Mercedes Benz, reg. zn., s nákladem elektronických výrobků zn. S. pošk. J. B., sledovaného do místa zastavení obžalovanými D. B. a T. P., poškozeného J. Ž. vyzval, aby vystoupil z nákladního automobilu a následoval ho pod záminkou provedení dechové zkoušky na alkohol k připravenému vozidlu zn. VW Transporter, do něhož ho obžalovaný J. Z. vtlačil, obžalovaný R. T., M. P. a R. B. ho zde spoutali a poté převáželi po území okresu M. do doby, než byl nákladní automobil zn. Mercedes Benz z místa převezen J. Ž. do objektu v obci Ú., poskytnutým na základě předchozí žádosti obžalovaného M. Š., který byl o podstatě celé věci informován, T. H., kde byl náklad v hodnotě 3.535.088,- Kč ke škodě společnosti S. C., s.r.o., P. vyložen, a následně pak byl prostřednictvím T. H. prodán, přičemž získanou finanční hotovost si pachatelé mezi sebou rozdělili“.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. se dopustil ten, kdo proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci jako člen organizované skupiny v úmyslu způsobit takovým činem značnou škodu. Pomoci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu se dopustil ten, kdo poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně k osobě obviněného M. Š. mj. vyplývá, že obviněný měl k uložení zboží získaného trestnou činností zajistit v obci Ú. sklad, přičemž byl o podstatě celé věci informován. Shora popsané skutkové zjištění k trestné činnosti obviněných vystihuje účast jednotlivých obviněných na předmětné trestné činnosti a vyplývá z něj, že obviněný M. Š. nebyl pouze osobou, „které nikdo neřekl nic bližšího, sám se také nezajímal o to, proč a na jaké konkrétní zboží má být sklad určen“, jak uvádí ve svém dovolání. Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku na str. 175 – 176 uzavírá své úvahy v rámci hodnocení důkazů ve vztahu k tomuto obviněnému. Dále je nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky uplatnil obviněný M. Š. také v řízení o řádném opravném prostředku – tj. odvolání. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku na str. 22 reagoval na veškeré námitky, které obviněný v rámci odvolání uplatnil a způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. své závěry odůvodnil. Jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací poukazují na skutečnosti vyplývající z provedených důkazů, které je v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. vedly k závěru, že jednání obviněného je třeba kvalifikovat podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., nikoli jak se domáhá i v podaném dovolání obviněný jako trestného činu krádeže. V rámci hodnocení důkazů soudy poukázaly na skutečnosti, pro které považovaly obhajobu uplatněnou obviněným za nevěrohodnou. Jak již bylo shora konstatováno, argumentace obviněného při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla zaměřena na zpochybnění hodnotících úvah soudu, což mj. vyplývá i z konstatování, že „žádný důkaz s výjimkou výslechu spoluobžalovaných, které však jeho účast ve formě pomoci nedeklarují, zde dán nebyl a nevyplynul ani z žádného výslechu svědků či listinných důkazů. Nebyl tedy zde žádný důkaz přímý, ani souhrn důkazů nepřímých, které by tvořily řetězec vedoucí k jednoznačnému závěru o tom, že odvolatel M. Š. formou pomoci se podílel na trestném činu loupeže“. Uvedené vlastní hodnocení důkazů obviněným takto prezentované v dovolání je však v zásadním rozporu s hodnocením důkazů soudem, neboť z již zmíněného rozsudku Vrchního soudu v Praze mj. vyplývá, že „svědek H. vypověděl, že obž. M. Š. mu řekl, že se podílel na loupeži kamionu s elektronikou“. Dále soudy při hodnocení účasti obviněného M. Š. velmi podrobně zmapovaly jeho jednání a toto vyjádřily v popisu skutku a rozvedly v odůvodnění, přičemž z odůvodnění odvolacího soudu, které svým obsahem odpovídá odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kdy např. z formy napojení na další obviněné lze dovodit, že byl spojnicí mezi hlavními pachateli a odsouzeným H. (str. 175 rozsudku KS Praha), když nelze pominout, že pro uvedený závěr svědčí nejen předem zajišťovaný sklad obviněným, ale i následné přebrání peněz od H. a jejich předání obviněným M. Š. v restauraci „U j.“ obviněným B. a K. (str. 166, 167 rozsudku KS Praha), stejně jako skutečnost, že obviněný M. Š. s obviněným T. P. zajišťovali odvoz kamionu prostřednictvím svědka S., či skutečnost, že právě obviněný M. Š. předal částku 10.000,- Kč jako odměnu svědkovi S. za shora uvedenou službu (str. 176 rozsudku KS Praha, str. 22 rozsudku VS Praha).
Z dovolání obviněného, jak bylo shora konstatováno, vyplývá, že tento se neztotožnil se skutkovým stavem a soudu nevytýká nesprávné právní posouzení zjištěného skutku, ale soudu předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na základě vlastního hodnocení provedených důkazů, za účelem právní kvalifikace takového jednání v souladu s jeho představami. V tomto směru nelze souhlasit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že by dovolání obviněného bylo možno odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když námitku, že skutky, jimiž byl uznán vinným, nevykazují zákonné znaky uvedeného trestného činu a domáhá se posouzení tohoto jednání jako trestného činu podílnictví, příp. pomoci k trestnému činu krádeže (tento označil za právně relevantní), neboť dovolání je třeba posuzovat komplexně a je nutno vycházet z jeho obsahu, kterým v daném případě je neztotožnění se se skutkovými zjištěními a předkládání vlastní verze průběhu skutkového děje a tomu odpovídající právní kvalifikace. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k tomu, že obviněným M. Š. byly prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny námitky z pohledu zmíněného dovolacího důvodu právně irelevantní, muselo být toto ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Přestože obviněný M. Š. nepodal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přesto v odůvodnění bod 2.10. uvádí, že „s ohledem na shora uvedené má za to, že trest, který mu byl uložen neodpovídá výši, které se s ohledem na osobu odvolatele, jakožto obžalovaného, může a má pohybovat“. Ve vztahu k námitce ohledně trestu je potřebné uvést, že obviněnému byl trest ukládán za nejpřísněji trestný čin z trestných činů, kterými byl uznán vinným, a tímto trestným činem byl trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 tr. zák. a podle zmíněného odst. 2. §234 tr. zák. bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání od pěti do dvanácti let. Je třeba upozornit, že obviněnému byl ukládán trest souhrnný a pokud mu byl uložen v trvání šesti roků, jedná se o trest, který byl uložen při spodní hranici zákonné trestní sazby. Soudem byl obviněnému tedy uložen takový druh trestu, který zákon připouští a ve výměře, která rovněž odpovídá ustanovení zákona. Pokud by tedy dovolání bylo podáno s odkazem na znění §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., proti druhu a výši uloženého trestu, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V souvislosti s námitkami uplatněnými obviněným proti uloženému trestu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 Sb. rozh. trest. V dovolání ještě obviněný zmínil (bod 3.1. – návrh dovolacímu orgánu), „že trestní stíhání bylo vedeno proti odsouzenému, ačkoli bylo takové trestní stíhání nepřípustné /§265b odst. 1 písm. e) tr. ř./ , k uvedené zmínce musí Nejvyšší soud odkázat na již zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 (formální označení dovolacího důvodu), ev. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, zabývající se problematikou neurčitostí námitky, což vyvolává její nepřezkoumatelnost).
Obviněný T. P. v podaném dovolání uvádí, že za hmotně právní posouzení, s nímž se musí soud vypořádat lze podle něj považovat otázku hmotně právních ustanovení trestního práva týkající se zločinného spolčení. V návaznosti na pojem „zločinné spolčení“, je třeba uvést, že jde o pojem hmotného práva a vzhledem k tomu, že dovolání je koncipováno tak, že se v něm vedle zmíněného hmotně právního pojmu s tímto prolínají námitky skutkové, pak vzhledem k výše uvedenému nelze jednoznačně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., s konstatováním, že podstata námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění k výše zmíněnému ustanovení hmotného práva. K námitkám obviněného uplatněným k použití ustanovení §43 tr. zák. (zločinné spolčení), které bylo soudy aplikováno u trestných činů uvedených pod body IIIa), b), IV., V., VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně, je třeba uvést, že sám obviněný v podaném dovolání převážně reprodukuje jednotlivé důkazy a na základě vlastních hodnotících úvah zpochybňuje, že by byl součástí zločinného spolčení, případně klade otázku, proč by jím měl být (např. bod 2.2). Také v dalších částích dovolání zpochybňuje obviněný závěry soudů, které je při hodnocení důkazů vedly k závěru, že obviněný T. P. byl členem zločinného spolčení. (Uvedené je patrno např. z bodu 2.5., kde obviněný mj. konstatuje: „odvolací soud uvedl, že z dokazování provedeného soudem I. stupně vyplývá obsah dohody mezi členy zločinného spolčení … Podle odvolatele rozsudek soudu I. stupně nic takového neobsahuje“ a zpochybňuje závěry soudů o hodnověrnosti výpovědi svědků – viz např. bod 2.5). Krajský soud v Praze ve svém rozsudku se velmi podrobně zabýval jednotlivými důkazy, které byly v souvislosti s touto trestnou činností obviněných shromážděny, a rozvedl své hodnotící úvahy způsobem plně odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., kdy např. na str. 175 /k výroku IIIa)/ poukazuje nejen na důkazy, které jej vedly k závěru o vině obviněného T. P., ale zmiňuje také důkazy a skutečnosti, které jej vedly k závěru, pro které nelze např. považovat výpověď svědka za věrohodnou, eventuálně v určité části. Pokud jde např. o argumentaci obviněného, že nevěřil obviněnému B., že spolupracuje s policií a v tomto směru nebyl důvod odvádět pro policisty spolupracující 30% za tzv. krytí, pak nelze přehlédnout výpovědi T. J. a R. Č. V případě odsouzení pro jednání uvedené pod bodem IIIb) rozsudku soudu prvního stupně poukazuje soud na to, že v rámci hodnocení důkazů vycházel z výpovědí spoluobviněných, kteří obviněného usvědčovali (B., Z. a Ž.), velmi podrobně rozvedl výpovědi těchto osob, stejně pečlivě odůvodnil své závěry k hodnověrnosti obviněného T. P. a odsouzeného K. (str. 177 – 189). Také v případě dalších skutků, kterými byl obviněný uznán vinným, postupovaly soudy plně v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. V souvislosti s konstatováním obviněných o vědomosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku, musí Nejvyšší soud, obdobně jako v případě dovolání obviněného M. Š., uvést, že námitky uplatněné obviněným T. P. jsou obsahově shodné s odvolacími námitkami, se kterými se vypořádal Vrchní soud v Praze. K argumentaci obviněného v podaném dovolání je třeba uvést, že podle §89 odst. 17 tr. zák. „zločinným spolčením je společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání trestné činnosti“. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku na str. 17 – 18, druhý odstavec str. 19, reagoval velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem objasnil význam pojmu „zločinné spolčení“ i okolnosti, pro které je třeba jednání obviněného T. P. posuzovat jako jednání člena zločinného spolčení, nezbývá Nejvyššímu soudu než na uvedené závěry vrchního soudu, se kterými se plně ztotožňuje, odkázat. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně po vyhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. dospěl ke skutkovému zjištění, které vyjádřil v popisu skutku (§2 odst. 5 tr. ř.) a své úvahy, které jej k tomuto skutkovému zjištění a použité právní kvalifikaci odůvodnil způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., a s těmito závěry se odvolací soud ztotožnil, přičemž v rámci řízení o odvolání obviněných reagoval na jejich námitky a tudíž dále rozvedl úvahy soudu prvního stupně a obviněný T. P. v řízení o mimořádném opravném prostředku tyto hodnotící úvahy zpochybňuje, jedná se tudíž o námitky z pohledu dovolacího důvodu irelevantní, pro které by bylo možno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud by obviněný nezmínil otázku „zločinného spolčení“. Vzhledem k tomu, že výkladem uvedeného hmotně právního pojmu se podrobně zabýval Vrchní soud v Praze a také vyčerpávajícím způsobem poukázal na důkazy, pro které bylo nutno postupovat podle §43 tr. zák. a následně obviněnému T. P. ukládat trest podle §44 tr. zák., a Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje, bylo nutno dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, odmítnout jako celek podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný v bodě 2.8. svého dovolání zmiňuje celou řadu ustanovení trestního řádu, mj. také §2 odst. 5, 6 tr. ř. Význam zmíněných ustanovení rozvedl Nejvyšší soud u výkladu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ve svém odůvodnění (shora) rozvedl znění jednotlivých ustanovení trestního řádu a vysvětlil také, jaké povinnosti z těchto ustanovení vyplývají pro orgány činné v trestním řízení. Z této pasáže odůvodnění dovolání obviněného není patrno, jaký byl záměr obviněného při odkazu na zmíněná ustanovení. Z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, jakým způsobem jednotlivé důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry z nich dovodily a také jak právně skutky kvalifikovaly. Úvahy, které soudy k tomuto závěru vedly, jsou způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. v rozhodnutích rozvedeny. Nejvyšší soud rovněž zmínil některá z rozhodnutí Ústavního soudu, aby bylo patrno, jaký je postoj Ústavního soudu k formálně deklarovaným dovolacím námitkám, ev. vlastním hodnotícím úvahám s předkládáním vlastního průběhu skutkového děje obviněnými, s odkazem na porušení např. zásady in dubio pro reo, či např. formální odkaz na porušení čl. 36 Listiny, přičemž však podstata dovolání spočívá ve snaze obviněného prosadit vlastní skutkový děj.
Oba obvinění ve svých dovoláních rovněž odkazují na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ke zmíněnému dovolacímu důvodu je však nezbytné uvést, že tento dovolací důvod (ve své první alternativě) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Povaha tohoto dovolacího důvodu tedy vypovídá o tom, že z procesního hlediska obviněnému nelze upřít přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. Jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, tento se zabýval jak podaným odvoláním M. Š. a k jeho odvolání rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř., když předtím podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o zařazení obviněného M. Š. do věznice s ostrahou. V případě obviněného T. P. Vrchní soud v Praze postupoval podle §256 tr. ř., tj. odvolání zamítl. Z výše uvedeného je tedy patrno, že zmíněný dovolací důvod nemohl být v této první alternativě naplněn, neboť odvolací soud se podanými odvoláními po věcné stránce zabýval. Ve druhé alternativě je dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dán v případě, že v řízení předcházejícím, byl dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný M. Š. k uvedenému dovolacímu důvodu uvedl pouze jeho zákonné znění. Vzhledem k tomu, že o odvolání nebylo rozhodnuto způsobem, který předpokládá alternativa první, lze v rámci druhé alternativy vycházet z argumentace obviněného a jím uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – výše zmíněnou problematikou se však již Nejvyšší soud zabýval a shledal námitky obviněným uplatněné z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně irelevantními. V případě obviněného T. P. bylo odvolání, jak již shora je uvedeno, zamítnuto podle §256 tr. ř., tudíž v daném případě nepřichází v úvahu zabývat se dovoláním z pohledu první alternativy §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale z pohledu druhé alternativy. Zde však došlo k přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacím soudem ve smyslu §254 tr. ř. (viz str. 16 rozsudku VS Praha), tudíž dovolací důvod uvedený obviněným v dovolání - §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Okolnosti, pro které bylo dovolání obviněného odmítnuto ve vztahu k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly již Nejvyšším soudem shora rozvedeny.
Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného T. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a obviněného M. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu nemusel Nejvyšší soud věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann