ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.594.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 594/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání, které podala obviněná RNDr. J.L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 2 To 91/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 40 T 2/2009, byla obviněná RNDr. J. L. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění, ačkoliv věděla, že její závazky jsou v rozhodném období vyšší než její pohledávky a že je permanentně předlužena a nedisponuje dostatečnými finančními prostředky na úhradu odebraného zboží – léčiv a lékárenského zboží, resp. stavebních prací, odebírala v období od 31. 8. 2002 do 27. 4. 2005 dlouhodobě zboží od níže uvedených firem do svých tří lékáren, a to v U. O. na ul. V., v U. O. na nám. Sv. O. a v M. P. na ul. S., resp. nechala provést stavební práce od níže uvedených firem s vědomím, že faktury za dodané zboží, resp. provedené práce ve lhůtách splatnosti včas a řádně neuhradí, přičemž podstatné skutečnosti o své špatné ekonomické situaci svým dodavatelům zamlčela; takto způsobila neuhrazením 280 faktur poškozeným společnostem Alliance Healthcare s.r.o., GEHE Pharma Praha s.r.o., PHOENIX lékárenský velkoobchod a.s., Pharmos a.s., Naturprodukt CZ s.r.o., ELSO system s.r.o. a Z. K. - D., škodu v celkové výši 14.686.136,34 Kč, a to následovně:
1/ v době od 2. 5. 2003 do 4. 11. 2003 odebrala od společnosti Alliance Healthcare s.r.o. (dříve Alliance UniChem CZ s.r.o.) se sídlem Praha 10 - Malešice, Podle Trati 624/7, léčiva a lékárenské zboží dle faktur (v rozsudku blíže specifikovaných), přičemž v době splatnosti faktury neuhradila a způsobila tak svým jednáním poškozené společnosti Alliance Healthcare, s.r.o. škodu v celkové výši 1.476.429,86 Kč,
2/ v době od 31. 8. 2002 do 30. 9. 2002 odebrala od společnosti GEHE Pharma Praha s.r.o. se sídlem Praha 5, Naskové 1, léčiva a lékárenské zboží dle faktur (v rozsudku blíže specifikovaných), přičemž v době splatnosti faktury neuhradila a způsobila tak svým jednáním poškozené společnosti GEHE Pharma Praha s.r.o. se sídlem Praha 5, Naskové 1, škodu ve výši 385.578,20 Kč,
3/ v době od 27. 8. 2004 do 26. 2. 2005 odebrala od společnosti PHOENIX lékárenský velkoobchod a.s. se sídlem Praha 10 Hostivař, K pérovně 945/7, léčiva a lékárenské zboží dle faktur (v rozsudku blíže specifikovaných), přičemž v době splatnosti faktury neuhradila a způsobila tak svým jednáním poškozené společnosti PHOENIX lékárenský velkoobchod a.s. škodu v celkové výši 6.432.233,70 Kč,
4/ V době od 11. 1. 2003 do 16. 4. 2004 odebrala od společnosti Pharmos a.s. se sídlem Ostrava, Radvanice, Těšínská ulice 1349/296, léčiva a lékárenské zboží dle faktur (v rozsudku blíže specifikovaných), přičemž v době splatnosti faktury neuhradila a svým jednání tak způsobila poškozené společnosti Pharmos a.s. škodu v celkové výši 4.736.329,80 Kč,
5/ V době od 10. 12. 2003 do 27. 4. 2005 odebrala od společnosti Naturprodukt CZ s.r.o. se sídlem Praha - Východ, Šestajovice, Na Viničkách 638, léčiva a lékárenské zboží dle faktur (v rozsudku blíže specifikovaných), přičemž v době splatnosti faktury neuhradila a svým jednání tak způsobila poškozené společnosti Naturprodukt CZ s.r.o. škodu ve výši 147.773,78 Kč,
6/ ve lhůtě splatnosti neuhradila fakturu vystavenou společností ELSO system s.r.o., Fryšták, Zlínská 419, za provedené stavební práce s výjimkou poskytnuté zálohy ve výši 600.000,- Kč, a to (fakturu v rozsudku blíže specifikovanou), přičemž takto způsobila společnosti ELSO system s.r.o. škodu ve výši 485.742,- Kč,
7/ ve lhůtě splatnosti neuhradila faktury vystavené firmou Z. K. - D. za provedené stavební práce, a to (faktury v rozsudku blíže specifikované), přičemž takto způsobila firmě Z. K. - D. U. O. škodu ve výši 1.022.049,- Kč“.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §250 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazena do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 trestního zákona a §50 odst. 1 trestního zákona jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné podnikatelské činnosti na základě živnostenského oprávnění a zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu sedmi let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 2 To 91/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnou uznal vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), neboť „jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění, ačkoliv věděla, že její závazky jsou v rozhodném období vyšší než její pohledávky a že je permanentně předlužena a nedisponuje dostatečnými finančními prostředky na úhradu odebraného zboží - léčiv a lékárenského zboží, resp. stavebních prací, odebírala v období od 31. 8. 2002 do 27. 4. 2005 dlouhodobě zboží od níže uvedených firem do svých tří lékáren, a to v U. O. na ul. V., v U. O.na nám. Sv. O. a v M. P. na ul. S., resp. nechala provést stavební práce od níže uvedených firem s vědomím, že faktury za dodané zboží, resp. provedené práce ve lhůtách splatnosti včas a řádně neuhradí, přičemž podstatné skutečnosti o své špatné ekonomické situaci svým dodavatelům zamlčela; takto způsobila neuhrazením 280-ti faktur poškozeným společnostem Alliance Healthcare, s.r.o., GEHE Pharma Praha, s.r.o., PHOENIX lékárenský velkoobchod, a.s., Pharmos, a.s., Naturprodukt CZ, s.r.o., ELSO systém, s.r.o., a Z. K. - D. škodu v celkové výši 14.709.289,70 Kč, a to následovně:
1/ v době od 2. 5. 2003 do 4. 11. 2003 odebrala od společnosti Alliance Healthcare, s.r.o. (dříve Alliance UniChem CZ, s.r.o.), se sídlem Praha 10 - Malešice, Podle Trati 624/7, léčiva a lékárenské zboží dle faktur (v rozsudku blíže specifikovaných), přičemž v době splatnosti faktury neuhradila a způsobila tak svým jednáním poškozené společnosti Alliance Healthcare, s.r.o. škodu v celkové výši 1.527.532,91 Kč,
2/ v době od 31. 8. 2002 do 30. 9. 2002 odebrala od společnosti GEHE Pharma Praha, s.r.o. se sídlem Praha 5, Naskové 1, , léčiva a lékárenské zboží dle faktur (v rozsudku blíže specifikovaných), přičemž v době splatnosti faktury neuhradila a způsobila tak svým jednáním poškozené společnosti GEHE Pharma Praha, s.r.o. se sídlem Praha 5, Naskové 1, škodu ve výši 385.578,20 Kč,
3/ v době od 27. 8. 2004 do 26. 2. 2005 odebrala od společnosti PHOENIX lékárenský velkoobchod, a.s., se sídlem Praha 10 Hostivař, K pérovně 945/7, léčiva a lékárenské zboží dle faktur (v rozsudku blíže specifikovaných), přičemž v době splatnosti faktury neuhradila a způsobila tak svým jednáním poškozené společnosti PHOENIX lékárenský velkoobchod, a.s. škodu v celkové výši 6.404.284,00 Kč,
4/ v době od 11. 1. 2003 do 16. 4. 2004 odebrala od společnosti Pharmos, a.s. se sídlem Ostrava, Radvanice, Těšínská ulice 1349/296, léčiva a lékárenské zboží dle faktur (v rozsudku blíže specifikovaných), přičemž v době splatnosti faktury neuhradila a svým jednání tak způsobila poškozené společnosti Pharmos, a.s. škodu v celkové výši 4.736.329,80 Kč,
5/ v době od 10. 12. 2003 do 27. 4. 2005 odebrala od společnosti Naturprodukt CZ, s.r.o. se sídlem Praha - Východ, Šestajovice, Na Viničkách 638, , léčiva a lékárenské zboží dle faktur (v rozsudku blíže specifikovaných), přičemž v době splatnosti faktury neuhradila a svým jednání tak způsobila poškozené společnosti Naturprodukt CZ, s.r.o. škodu ve výši 147.773,78 Kč,
6/ ve lhůtě splatnosti neuhradila fakturu vystavenou společnosti ELSO systém, s.r.o., Fryšták, Zlínská 419, za provedené stavební práce s výjimkou poskytnuté zálohy ve výši 600.000,- Kč, a to (fakturu v rozsudku blíže specifikovanou), přičemž takto způsobila společnosti ELSO systém, s.r.o. škodu ve výši 485.742,- Kč,
7/ ve lhůtě splatnosti neuhradila faktury vystavené firmou Z. K. - D. U. O., za provedené stavební práce, a to (faktury v rozsudku blíže specifikované), přičemž takto způsobila firmě Z. K. - D. U. O. škodu ve výši 1.022.049,- Kč“. Podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem obchodní činnost a zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu pěti let.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že její odsouzení je založeno na spekulacích a konstrukcích a nikoliv na objektivně zjištěných skutečnostech, ze kterých by vyplynulo spáchání skutku její osobou, včetně naplnění subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu. Prohlásila, že soudy nižších stupňů nesprávně hmotně právně posoudily skutečnost, zda byla v rozhodném období v úpadku (předlužena), resp. kdy došlo ke vzniku předlužení a její povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek, nesprávně hmotně právně posoudily její jednání jako trestný čin, přestože ze skutečností zjištěných soudy obou stupňů jednoznačně vyplývá, že jednání nenaplňuje znaky trestného činu podvodu, a nesprávně stanovily výši škody, kterou měla údajným trestným jednáním způsobit. Přitom podle ní současně hrubě porušily její právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce, když odmítly její návrhy na provedení nového znaleckého posudku za účelem stanovení, zda byla v předmětné době v úpadku, resp. kdy se dostala do úpadku, a kdy se o této skutečnosti mohla dozvědět, a dále nerespektovaly námitku místní nepříslušnosti pracoviště Krajského soudu v Brně, který věc nesvěřil své pobočce ve Zlíně, ačkoliv jejím místem trvalého bydliště i místem podnikání je U O, okres U.H
Shora uvedené výhrady následně podrobně rozvedla. Soudům nižších stupňů vytkla, že přes její opakované námitky vůči znaleckému posudku zpracovanému Mgr. Leinovou, jenž obsahuje celou řadu zásadních omylů a nesprávných údajů, vzaly za prokázané, že byla předlužena již v roce 2001, aniž se zabývaly hmotně právním posouzením její finanční situace z hlediska práva konkursního. Podotkla, že přestože její žádosti o zpracování revizního znaleckého posudku byly odmítnuty, zajistila jeho zpracování Českou znaleckou, a.s. na své náklady a již v rámci odvolacího řízení předložila soudu jeho předběžné závěry, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že nebyla v předmětném období předlužena a neměla tudíž ani povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek. Poznamenala, že posouzení těchto hmotně právních aspektů, tj. předně správné hmotně právní posouzení její finanční (majetkové) situace a s tím související posouzení příčinného vztahu mezi předmětným jednáním a vznikem škody a vznikem obohacení, stojí mimo rámec trestního práva a je založeno na hmotně právních normách práva konkursního s tím, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sám opakovaně zdůraznil, že nesprávným hmotně právním posouzením je třeba rozumět nejen rozpor s trestním právem hmotným, ale i rozpor s hmotným právem jiných právních odvětví (srov. rozhodnutí ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 253/2003, ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1138/2006). Zdůraznila, že z §1 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání je nepochybné, že se mohla dostat do stavu předlužení pouze v případě, kdy by měla více věřitelů a její splatné závazky by byly vyšší než její majetek, přitom shledala, že tato skutečnost byla ze strany znalkyně Mgr. Leinové zcela nepochopitelně pominuta, neboť jmenovaná znalkyně zahrnula do svých výpočtů veškeré její závazky, tedy i závazky, které nebyly splatné a dospěla tak ke zcela chybným závěrům. Uzavřela, že znalecký posudek zpracovaný Mgr. Leinovou je nesprávný, že nebyla v předmětném období předlužena a nemohla tak spáchat trestný čin, který je jí kladen za vinu.
Dále shrnula, že podstatným pro správné hmotně právně posouzení skutečnosti, zda spáchala trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku je posouzení, zda byla ve sledovaném období předlužena, zda věděla o skutečnosti, že je předlužena a tuto skutečnost, resp. skutečnost, že není dlouhodobě schopna plnit své závazky věřitelům zamlčela, a zda tak činila v úmyslu sebe nebo jiného obohatit. Argumentovala, že vzhledem k tomu, že nebyla ve sledovaném období předlužena (viz výše), nemohla se o této skutečnosti dozvědět ani ji svým dodavatelům zamlčet. Připustila, že měla v předmětném období jisté finanční problémy, které se projevovaly občasným nedostatkem volných finančních prostředků, podle ní však tyto nenaznačovaly, že by faktury za dodané zboží neuhradila nebo že by je nebyla schopna uhradit v dohodnuté lhůtě splatnosti, a to zejména s přihlédnutím k pravidelným vysokým obratům jejího podniku. Také akcentovala, že v okamžiku, kdy jí vznikly jisté problémy s hrazením faktur za přijaté zboží, byli všichni její dodavatelé o této skutečnosti dostatečným způsobem informováni, byli s její majetkovou situací srozuměni, a přesto byli ochotni jí dodávat zboží další. Dodala, že v rámci podnikání v oblasti prodeje léků jde o standardní praxi zapříčiněnou skutečností, že platba faktur za dodané léky je do značné míry závislá na rychlosti úhrady zdravotních pojišťoven lékárnám. Akcentovala, že nikdy neodebírala zboží s úmyslem za něj nezaplatit nebo s úmyslem zaplatit za zboží až po lhůtě splatnosti, resp. že pokud již nastala situace, kdy nebyla schopná zajistit úhradu odebraného zboží ve lhůtě splatnosti, vždy o této skutečnosti dodavatele dostatečným způsobem informovala. Soudy nižších stupňů tak nesprávně posoudily subjektivní stránku jejího jednání, když shodně konstatovaly, že se předmětného trestného činu dopustila v úmyslu přímém, neboť nebyla v předmětném období předlužena, nemohla tedy být s touto skutečností obeznámena a nezatajila ani nic svým dodavatelům. Podle ní nebylo žádným způsobem prokázáno, že by odebírala zboží, resp. stavební práce v úmyslu za tato plnění v budoucnu nezaplatit (pokud by tak chtěla učinit, jistě by své existující závazky vůči dodavatelům neuznávala a již vůbec ne formou notářských zápisů s doložkou vykonatelnosti).
Dále soudům vytkla, že nesprávně posoudily otázku vzniku škody způsobené jejím údajným jednáním, stejně jako její výši, když pochybení jsou podle ní spjata se špatným právním posouzením hmotně právních aspektů její finanční situace, resp. existence předlužení na její straně. Poznamenala, že z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že výše škody byla stanovena prostým součtem všech údajně nezaplacených faktur vystavených poškozenými, resp. že odvolací soud při stanovování výše škody vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, zda již nebyly některé z těchto faktur uhrazeny v rámci exekučních řízení, zda mohou být tyto faktury uspokojeny v rámci konkursního řízení, ani zda jsou tyto faktury opodstatněné. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že značná část jejího majetku byla v rámci konkursního řízení zpeněžena s tím, že je nepochybné, že prostřednictvím takto získaných finančních prostředků byly nebo případně budou věřitelé uspokojeni. Konstatovala, že ani jeden ze soudů průběh konkursního řízení nevzal v potaz a nezohlednil výsledky takového řízení ve vztahu k výši údajně způsobené škody. Odvolací soud pak při posuzování výše způsobené škody vůbec nepřihlížel k tomu, zda se jednáním, které je jí kladeno za vinu, obohatila nebo zda měla v úmyslu se takovým jednáním obohatit. Prohlásila, že k žádnému obohacení její osoby nedošlo, že všem dodavatelům, jejichž pohledávky nebyly z její strany zpochybňovány, byly platby průběžně hrazeny, že je tedy zřejmé, že nejednala v úmyslu sebe samou nebo kohokoli jiného obohatit, když zboží vždy odebírala s úmyslem jej řádně a včas dodavatelům zaplatit. Shledala, že do celkové výše škody odvolací soud naproti tomu zahrnul též faktury, které již byly, jak vyplývá z výpovědí jednotlivých svědků, prokazatelně uhrazeny a nemohla tak vzniknout žádná škoda. Dále uvedla, že její podnik v předmětném období evidoval majetek v řádu několika milionů Kč, který by měl být po zpeněžení rozdělen věřitelům, a proto tyto částky by také měly být odečteny od potenciální škody vzniklé na základě nesplacených faktur, navíc její podnik byl podnikem fyzické osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění, která ručí v případě úpadku za závazky vzniklé v rámci podnikání veškerým osobním majetkem (případný výtěžek pro věřitele v rámci tohoto režimu nebyl v rozsudku nijak analyzován a zohledněn, přestože by měl být odečten od potenciální škody vzniklé na základě nesplacených faktur).
Shrnula, že pokud by bylo její jednání skutečně považováno za jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu podvodu, byla by škoda způsobená takovým jednáním nižší minimálně o 1.309.866,70 Kč, než je v rozsudku odvolacího soudu uvedeno, resp. pokud by se soudy zabývaly též problematikou konkursního řízení prohlášeného na její majetek, musely by zcela nepochybně dospět k závěru, že případná škoda vzniklá dodavatelům musí být značně snížena, a to v řádu miliónů korun českých. Dodala, že při správném stanovení výše škody by rovněž bylo třeba, aby odvolací soud vzal v úvahu hodnotu veškerého jejího majetku, ze kterého by mohli být věřitelé uspokojeni. Závěrem ještě zdůraznila, že opakovaně zpochybňovala oprávněnost některých z faktur, zejména faktur vystavených firmou Z. K. - D. v celkové výši 1.022.049,- Kč, jejichž nezaplacení je jí odvolacím soudem kladeno za vinu a jejichž výše je zahrnuta do celkové škody jí způsobené. Vyjádřila přesvědčení, že oprávněnost těchto faktur by neměla být zkoumána v rámci trestního řízení, ale v rámci obchodního sporu mezi ní a uvedeným dodavatelem, resp. že výše takových nezaplacených faktur nemůže být započítána do výše škody jí způsobené údajným trestným jednáním.
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 2 To 91/2009, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 40 T 2/2009, ve výroku o vině i o trestu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a dále aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, anebo aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Současně v dovolání zmínila, že byla podstatným způsobem zkrácena na svých právech, neboť do dne podání dovolání nebylo jí ani jejímu právnímu zástupci doručeno rozhodnutí o zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu podle §322 tr. ř., čímž jí bylo fakticky znemožněno podat proti zamítavému rozhodnutí stížnost, jež má odkladný účinek. Přesto byla příslušníky Policie ČR dodána do výkonu trestu odnětí svobody přímo z léčebného zařízení, ve kterém byla hospitalizována pro svou těžkou nemoc. V této souvislosti požádala, aby do doby řádného vyřízení její žádosti o odklad výkonu trestu Nejvyšší soud rozhodl smyslu §265h odst. 3 tr. ř. a §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 2 To 91/2009, neboť dovolání je důvodné a ona je nucena podstoupit dlouhodobou lékařskou péči ve specializovaném zdravotnickém zařízení.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Připomněla, že obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci je možné namítat, že v předcházejícím řízení zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako nějaký trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin. Dovolací soud však není oprávněn přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů a je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení.
V návaznosti na to státní zástupkyně uvedla, že obviněná uplatnila námitky vztahující se jednak k vadám skutkovým, jejichž existenci spatřuje především v nesprávném dokazování stran znaleckého posudku z oboru ekonomiky, který byl zpracován k ekonomické situaci jejího podniku, jakož i k výši jednotlivých závazků vůči jejím dodavatelům a v nesprávném hodnocení soudem provedených důkazů, přičemž takové námitky zcela zřejmě vybočují z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mimo meze zákonných dovolacích důvodů obviněná uplatnila také procesní námitku o místní nepříslušnosti soudu, pokud namítala, že její trestní věc neměla být projednávána Krajským soudem v Brně, ale u jeho pobočky ve Zlíně. Pod obviněnou zvolený dovolací důvod nelze podřadit ani ty námitky, v nichž zpochybnila závěry ve věci provedeného znaleckého posudku, který ve věci zpracovala znalkyně Ing. Jarmila Leinová, stejně tak jako námitky, jimiž zpochybňovala zjištěný ekonomický stav svého podniku, který považovala, na rozdíl od znaleckého posudku, za uspokojivý.
Podle názoru státní zástupkyně uplatnila obviněná v mezích zvoleného dovolacího důvodu námitku, že nemohla být odsouzena pro spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku pokud nebylo prokázáno, že byla v předmětné době v úpadku. Za hmotně právní námitky je dále možno považovat ty, v nichž obviněná zpochybnila soudem stanovenou výši způsobené škody, a ty, v nichž soudu vytýká, že měl v rámci stanovení výše škody přihlédnout k jejímu postupnému uhrazování, zejména v konkurzním řízení. V mezích předmětného dovolacího důvodu obviněná rovněž uplatnila námitku, že její jednání nemůže být posouzeno jako trestné za situace, pokud poškození znali její finanční situaci.
Následně státní zástupkyně zdůraznila, že obviněná byla odsouzena za zločin podvodu podle §209 tr. zákoníku, který nelze považovat za delikt úpadkový, kdy podmínkou pro posouzení trestnosti pachatele je objektivní zjištění o jeho úpadku. Rozbor ekonomické situace podnikání obviněné je důležitý především z hlediska zjišťování subjektivní stránky činu, tedy zavinění, neboť pokud poškozená znala výchozí stav své ekonomické situace při jednotlivých objednávkách, což bylo nezpochybnitelně prokázáno, věděla, že nebude schopna závazkům za úhradu dodávek zboží a stavebních prací dostát. Obviněná zcela cíleně uváděla v omyl své dodavatele, neboť zcela zřejmě předstírala okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Skutečným stavem věci byl reálný stav podnikání obviněné a s ním související finanční potíže, ale především její neschopnost plnit v této situaci dohodnutým způsobem a ve stanovených termínech závazky týkající se splácení celé řady časově na sebe navazujících faktur. Po subjektivní stránce je současně dáno úmyslné zavinění obviněné, neboť všechny uvedené okolnosti s ohledem na finanční poměry svého podnikání musela obviněná dobře znát a jednala proto s vědomím jejich existence. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné není relevantní, jestli poškození znali její finanční situaci, či nikoliv. Podstatné je, že jí plnili na základě objednávek dodávkami zboží v přesvědčení, že obviněná bude schopna své závazky splnit, resp. že je splní. To je z výpovědi všech poškozených dostatečně zřejmé. V opačném případě by dodávky poškozených postrádaly jakoukoliv logiku.
Pokud jde o stanovení výše způsobené škody, soudy postupovaly správně, neboť je nutné vycházet z toho, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu dochází v okamžiku, kdy pachatel uskutečnil svůj podvodný úmysl, v daném případě, kdy uvedl jiného v omyl v otázce své solventnosti. K případné pozdější úhradě kupní ceny pak nelze z hlediska zavinění přihlížet vůbec, neboť pro naplnění škody, jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je nerozhodné, zda pachatel poškozenému uhradil později určitou výši dlužné částky. Pozdější zaplacení kupní ceny by bylo možné hodnotit pouze jako snahu o částečnou náhradu škody a tato skutečnost by tak byla podstatná zejména pro stanovení rozsahu náhrady škody v rámci adhézního řízení.
Je zřejmé, že pokud pachatelka uzavírala obchodně právní smlouvy, avšak od počátku jednala v úmyslu, že za zboží či služby nezaplatí, jsou tyto její právní úkony neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Pro postih takového jednání je určeno ustanovení §209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu. Doba páchání trestné činnosti i počet útoků svědčí o tom, že neplacení faktur za odebrané zboží a služby se stalo součástí podnikatelské činnosti obviněné. Na absenci subjektivní stránky trestného činu nelze dovozovat z toho, že obviněná činila určité kroky k dodatečné úhradě faktur některým dodavatelům formou započtení, ani z toho, že prováděla dodatečně sporadické platby. Obviněná věděla, že nemá dostatek prostředků pro další podnikání a že není schopná dostát svým obchodním závazkům. Způsob jejího chování v rámci podnikání v posuzovaném období svědčí o tom, že vždy jednala v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vyplývá to zejména z toho, že zcela záměrně v určitém období měnila své generální dodavatele, a to právě v situaci, kdy některý z dodavatelů reagoval na její platební neukázněnost zastavením dodávek.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 2 To 91/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti trestního procesu a skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení (že nevyhověly jejímu návrhu na provedení nového znaleckého posudku za účelem stanovení, zda byla v předmětné době v úpadku a kdy se o této skutečnosti mohla dozvědět), nesprávné hodnocení důkazů (především znaleckého posudku zpracovaného Mgr. Leinovou), porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném hmotně právním posouzení skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §18 odst. 1 tr. ř. Obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněná požádala o přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává zcela ve shodě s názorem státní zástupkyně následující skutečnosti.
Obviněná byla odsouzena za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, který nelze považovat za delikt úpadkový, a tudíž podmínkou pro závěr o trestnosti ve smyslu tohoto zákonného ustanovení není zjištění o úpadku pachatele. Rozbor ekonomické situace podnikání obviněné je důležitý především z hlediska zjišťování subjektivní stránky činu, tedy zavinění, neboť pokud poškozená znala výchozí stav své ekonomické situace při jednotlivých objednávkách, což bylo prokázáno, věděla, že nebude schopna závazkům za úhradu dodávek zboží a stavebních prací dostát, neboť jiný závěr by byl vzhledem k době páchání trestné činnosti obviněné i vzhledem k jejímu rozsahu závěrem v rozporu se zásadami formální logiky. Obviněná cíleně uváděla v omyl své dodavatele, neboť zcela zřejmě předstírala okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci (především její neschopností plnit v této situaci dohodnutým způsobem a ve stanovených termínech závazky týkající se splácení celé řady časově na sebe navazujících faktur). Po subjektivní stránce je dáno úmyslné zavinění obviněné, neboť všechny uvedené okolnosti s ohledem na finanční poměry svého podnikání obviněná znala a jednala s vědomím jejich existence, přičemž, jak také plyne ze skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, podstatné skutečnosti o své špatné ekonomické situaci svým dodavatelům zamlčela. Nadto lze dodat, že pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné je podstatné, že poškození jí plnili na základě objednávek dodávkami zboží v přesvědčení, že obviněná bude schopna své závazky splnit, resp. že je splní. To je z výpovědi všech zástupců poškozených subjektů dostatečně zřejmé. V opačném případě by dodávky poškozených postrádaly jakoukoliv logiku. Obviněná věděla, že nemá dostatek prostředků pro další podnikání a že není schopná dostát svým obchodním závazkům. Se zřetelem ke způsobu jejího chování v rámci podnikání v posuzovaném období může obstát závěr soudů nižších stupňů, že jednala převážně v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [dříve §4 písm. a) tr. zák.].
Soudy nepostupovaly vadně ani pokud jde o stanovení výše způsobené škody. Je totiž nutné vycházet z toho, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu dochází v okamžiku, kdy pachatel uskutečnil svůj podvodný úmysl, v daném případě, kdy uvedl jiného v omyl v otázce své solventnosti a ke škodě jeho majetku sebe nebo jiného obohatil (tedy podvodně získal majetkové plnění, resp. podvodně se vyhnul povinnosti plnit a tím ušetřil svůj majetek). K případné pozdější úhradě kupní ceny nelze z hlediska naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu přihlížet, neboť pro naplnění škody, jako jednoho z jeho základních znaků je nerozhodné, zda pachatel poškozenému uhradil později určitou výši dlužné částky. Pozdější zaplacení kupní ceny by bylo možné hodnotit pouze jako náhradu škody a tato skutečnost by tak byla podstatná zejména pro stanovení rozsahu náhrady škody v rámci adhézního řízení.
Lze tedy konstatovat, že mezi právními závěry vyjádřenými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý