ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.706.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 706/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2010 o dovolání, které podal obviněný M . R ., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 5 To 562/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 171/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 3 T 171/2009, byl obviněný M. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 8. 9. 2008 v kanceláři firmy M. R. v B. na ulici S. v B. I., v úmyslu získat majetkový prospěch, převzal od poškozeného P. N. finanční hotovost ve výši 450.000,- Kč s tím, že mu slíbil za tuto finanční částku přivézt do týdne konkrétní dodávku VW Transporter ze SRN, na které se oba domluvili, kdy však neměl v úmyslu v dohodnuté době vozidlo obstarat ani v této době vrátit peníze, které hodlal použít pro svoji potřebu na nezjištěné účely, při opakovaných telefonických urgencích i osobně se účelově vymlouval, například nepravdivými tvrzeními o tom, že auto již dovezl, ale je v servise v J., případně od něj nejsou doklady a podobně, auto neobstaral a uvedenou finanční hotovost nevrátil, kromě částky 100.000,- Kč, kterou dne 18. 2. 2009 poškozenému vrátil poté, co na něj podal trestní oznámení, a zbytek uvedené částky mu do současné doby dluží“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit poškozenému způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému P. N. škodu ve výši 350.000,- Kč. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován samostatný skutek pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 5 To 562/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) představovanou např. usnesením ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 382/2002, je přípustné prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat správnost výkladu a následné aplikace „netrestněprávních“ norem, jichž bylo soudy použito v souvislosti s právním posuzováním skutku. Prohlásil, že skutkový stav popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině ve spojitosti se skutkovými zjištěními reprodukovanými na str. 5 - 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jenž beze zbytku převzal odvolací soud, nepředstavují dostatečný podklad pro závěr, že dne 8. 9. 2008 uzavřel v ústní formě s P. N. obchodněprávní komisionářskou smlouvu podle §577 a násl. obch. zák. ohledně přivezení VW Transporter ze SRN. Namítl, že soud prvního stupně si v rámci řešení prejudiciálních otázek náležitým způsobem neujasnil občanskoprávní podstatu věci (obviněný v této souvislosti konkrétně zmínil úplatnou smlouvu příkazní podle §724 a násl. obč. zák.). Upozornil, že podle §261 odst. 1 obch. zák. musí být k tomu, aby šlo o tzv. relativní obchodně právní vztah, splněna vedle statusu podnikatelů též kumulativní podmínka, že sjednaný předmět závazku se oboustranně týká podnikatelské činnosti smluvních stran. Přitom shledal, že mělo-li v okamžiku vzniku závazkového vztahu předmětné vozidlo sloužit soukromým účelům P. N., nemohla být posledně uvedená podmínka splněna. Podotkl, že odvolací soud se s touto právní argumentací nijak nevypořádal a zodpovězení této otázky se v podstatě vyhnul tím, že mělo jít o smluvní jednání, ke kterému měl přistupovat v podvodném úmyslu.
Následně obviněný odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04. Konstatoval, že správné a všestranné posouzení soukromoprávního základu ve vztahu k trestnému činu podvodu mělo zásadní relevanci nejen z hlediska určení viny a uložení trestu, nýbrž také z hlediska stanovení povinnosti k náhradě škody. Prohlásil, že jde o výsledek nežádoucí, jestliže orgány činné v trestním řízení nerespektují princip ultima ratio a v trestním řízení posuzují a postihují civilní delikty prostředky trestního práva, které jsou v těchto případech obtížně a násilně až křečovitě aplikovány. Upozornil, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva právo na spravedlivý proces ve věcech trestních mj. znamená, že obě strany musejí mít reálnou možnost, aby věc byla projednána před nestranným soudem za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Jde v podstatě o dodržení principu rovnosti zbraní s tím, že proces není spravedlivý, pokud při něm byl obžalovaný postaven do nevýhodné situace (viz např. Monell a Moris z roku 1987 aj.). Podle jeho přesvědčení o takovou nevýhodnou procesní situaci šlo v souzené trestní věci, kdy břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k povaze smlouvy, jejímu obsahu a přesnému vyčíslení nákladů s její realizací spojených by v případě standardního civilního sporu zatěžovalo P. N., aniž by tyto procesní povinnosti přebíraly místo něho a na úkor obviněného orgány činné v trestním řízení. Dodal, že úkolem orgánů činných v trestním řízení je ochrana celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, které svou povahou mají původ v soukromoprávní sféře. Poukázal též na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02 či ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 227/05) a uzavřel, že princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě (§2 odst. 4 tr. ř.), to znamená především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1454/2008).
Následně obviněný poznamenal, že i kdyby se dovolací soud neztotožnil s jeho interpretací soukromoprávních předpisů, která má ústavněprávní relevanci mj. v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nebyl by ani při této eventualitě náležitě podložen právní závěr odvolacího soudu o jeho podvodném úmyslu. Namítl, že zůstaly nepovšimnuty a nezhodnoceny významné okolnosti mající vliv na konečný závěr o jeho podvodném úmyslu. Konkrétně zmínil, že do SRN a Rakouska po 8. 9. 2008 uskutečnil řadu jízd za účelem nákupu předmětného vozidla. Podotkl, že mělo-li jít o předmětné vozidlo prodávané v zahraničních autobazarech ve více modelech a typech, pak nemohl důvodně předpokládat existenci podstatných komplikací na aktuálním zahraničním trhu v období, které následovalo po 8. 9. 2008. Zdůraznil, že prodej ojetých vozidel se uskutečňuje v autobazarech, kde nabídka motorových vozidel závisí na nahodilých okolnostech v tom kterém časovém okamžiku (viz např. argumentace str. 10 i.f. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 7/2009 či názor vyjádřený v renomovaných komentářích, např. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, 1. a Vantuchová, M.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část, Praha. Aspi Publishing, 2003, s. 159, podle něhož je možno na srozumění pachatele ve vztahu k nepřímému úmyslu usuzovat z toho, zda mohl anebo nemohl počítat s nějakou konkrétní okolností, která by následku, který si mohl představovat jako možný, mohla zabránit). Soudům nižších stupňů dále vytkl, že se nijak nevypořádaly s jeho obhajobou, že P. N. informoval o tom, že by měl v dispozici sice vozidlo tov. zn. VW Transporter, ale jiného modelu a s jiným vybavením, což jmenovaný nereflektoval. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, uvedl, že v dovolacím řízení by se mělo přihlížet i k pochybením ve zjišťování skutkového stavu, který mohl mít vliv na definitivní závěr o jeho úmyslném zavinění. Připomněl, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1268/2008, vyslovil názor, že pokud pachatel úmysl podvést jinou osobu získá až v průběhu smluvních jednání nebo dokonce dodatečně, pak nemůže být naplněn jeho podvodný úmysl a tzv. obecného podvodu se nedopouští, či že v rozsudku ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, konstatoval, že uvědomí-li si pachatel omyl nebo neznalost jiného až dodatečně, může přicházet v úvahu trestný čin zatajení věci podle §254 tr. zák., avšak nikoli trestný čin podvodu. Argumentoval, že odvolací soud jeho podvodný úmysl směřující v uvedení či využití omylu a způsobení škody na cizím majetku, včetně podvodného záměru sebe obohatit klade do doby, která již není rozhodná, resp. nemá právní relevanci pro konečný závěr, že všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu musely být nutně a bez sebemenších pochybností zahrnuty jeho úmyslným zaviněním. Poznamenal, že mohl být uznán vinným trestným činem podvodu toliko za předpokladu, že by bylo nade vší pochybnost prokázáno, že se s podvodným záměrem choval vůči P. N. již v době uzavření smlouvy, jejímž předmětem mělo být přivezení předmětného vozidla ze SRN, nebo dokonce ještě před tím. Zdůraznil přitom, že na jeho podvodný úmysl nelze usuzovat s poukazem na protiprávnost jeho jednání z hlediska soukromého práva. Dodal, že není v souladu s právem na fair proces a s právem na legitimní očekávání, jestliže soudy rozporné výsledky dokazování zploští do argumentace, „jsi-li svědek, je tvému tvrzení věřeno, a naopak jsi-li obviněný, je tvé tvrzení ignorováno s tím, že je nevěrohodné“ . Také akcentoval, že pokud není tvrzení důkazem prokázáno, zůstává toliko tvrzením a nemůže být soudem bráno za podklad pro konečná skutková zjištění (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 1. ÚS 2244/07). Za správné totiž není možné považovat, jestliže soud do svého uvažování nezahrnul veškeré okolnosti, které v posuzované situaci přicházejí v úvahu, a které by konečný závěr o jeho podvodném úmyslu mohly zpochybňovat. V tomto směru nebyla mj. zodpovězena v jeho neprospěch ani otázka, jaký byl obsah telefonních hovorů, které vedl s P. N. po 8. 9. 2008, s cílem dohodnout se s ním na náhradním předmětu plnění.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. l. 2010, sp. zn. 5 To 562/2009, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, a aby poté v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 5 To 562/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (např. svou argumentací popírá, že by se poškozenému zavázal přivézt ze SRN do týdne jedno zcela konkrétní vozidlo VW Transporter). Do značné míry až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný ale také namítl absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu - jeho prvotního podvodného úmyslu ve vztahu k poškozenému. Takovou námitku lze formálně pod uplatněný důvod dovolání podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004, s. 1471. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004, s. 1470. Škodou nikoli malou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 25.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje (v základní skutkové podstatě) úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák..
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, s. 47-52).
Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu viz rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr., č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Jsou-li skutková zjištění soudu první a druhé instance hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno uzavřít, že nalézací (ani odvolací) soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., včetně subjektivní stránky ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Z popsaných okolností činu [nutno připomenout, že soudy nižších stupňů zjistily, že obviněný převzal od poškozeného finanční hotovost ve výši 450.000,- Kč s tím, že mu slíbil za tuto přivézt ze SRN do týdne jeden zcela konkrétně určený vůz - dodávku VW Transporter (s náhradními díly a doplňky), jehož fotografii poškozenému ukazoval na internetových stránkách a o němž poškozenému tvrdil, že ho má u majitele zamluvený, přičemž již v tomto okamžiku neměl v úmyslu v dohodnuté době předmětné vozidlo obstarat ani vrátit peníze, neboť je hodlal použít pro svoji potřebu, následně při opakovaných telefonických urgencích i osobně se účelově poškozenému vymlouval, např. nepravdivými tvrzeními o tom, že vozidlo již dovezl, ale je v servise v J., případně od něj nejsou doklady a podobně, automobil neobstaral a uvedenou finanční hotovost nevrátil, kromě částky 100.000,- Kč, kterou poškozenému vrátil až poté, co na něj podal trestní oznámení, a zbytek předmětné částky mu do současné doby dluží; soudy též shledaly, že obviněnému nic nebránilo v tom, aby poškozeného informoval problémem se splněním závazku, domluvil se případně na jiném autě nebo jiné ceně či převzaté peníze poškozenému vrátil] je totiž zjevné, že obviněný od počátku (již v době vzniku závazku) jednal vůči poškozenému s podvodným úmyslem (s úmyslem závazek ke škodě poškozeného nesplnit a tak se obohatit). Jinak řečeno, obviněný od počátku vědomě, cíleně a záměrně jednal podvodně (předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci) proto, aby ke škodě cizího majetku (majetku poškozeného) sebe obohatil, přičemž způsobil takovým činem (úmyslným podvodným jednáním) na cizím majetku (majetku poškozeného) škodu nikoli malou.
Lze tedy konstatovat, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Dodat je na místě, že za daného skutkového stavu, jenž byl přiléhavě kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., nemá otázka, zda mezi obviněným a poškozeným byla uzavřena smlouva občanskoprávní či obchodněprávní, resp. o jaký smluvní typ se jednalo, žádnou relevanci. Právní posouzení povahy smluvního vztahu by mělo význam v případě, kdy by nebyl zjištěn prvotní podvodný úmysl obviněného a nepřicházela tak v úvahu právní kvalifikace skutku podle §250 tr. zák.
K námitce obviněného, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak Nejvyšší soud uvádí, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozeným. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“ do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.
Nutno proto uzavřít, že za stavu, kdy podle zjištění soudů nižších stupňů důkazy provedené v tomto trestním stíhání spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného skutku a umožnily učinit, bez důvodných pochybností, závěr, že obviněný svým jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na nesplnění smluvního závazku, jehož vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 2761/07).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý