ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.795.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 795/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. F. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 2 To 15/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 161/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 T 161/2009, byl obviněný Ing. P. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „jako předseda představenstva obchodní společnosti R.P.O.,a.s. v době od 2. 7. 2004 do 25. 4. 2005 na základě faxem zaslaných objednávek a telefonickém ujištění, že poškozeným vystavené faktury budou v době splatnosti řádně uhrazeny, postupně objednal u autodopravce M. P. - PAM, doprava a obchod ve 12 případech přepravu zboží ve prospěch obchodní společnost R.P.O., a.s. B. a poté, co toto plnění bylo společnosti R.P.O., a.s. B. vyfakturováno fakturami č. 4479 z 20. 7. 2004 na částku 26.180,- Kč se splatností 19. 8. 2004, tak po splatnosti uhradil pouze částku 20.000,- Kč, fakturou č. 4615 z 22. 9. 2004 na částku 7.140,- Kč se splatností 22. 10. 2004, fakturou č. 4644 z 29. 9. 2004 na částku 19.635,- Kč se splatností 15. 10. 2004, fakturou č. 4692 z 14. 10. 2004 na částku 13.090,- Kč se splatností 12. 11. 2004, fakturou č. 4708 z 19. 10. 2004 na částku 6.545,- Kč se splatností 18. 11. 2004, fakturou č. 4746 z 1. 11. 2004 na částku 13.090,- Kč se splatností 30. 11. 2004, fakturou č. 4773 z 16. 11. 2004 na částku 13.090,- Kč se splatností 16. 12. 2004, fakturou č. 4834 z 13. 12. 2004 na částku 13.090,- Kč se splatností 11. 1. 2005, fakturou č. 4881 z 29. 12. 2004 na částku 6.545,- Kč se splatností 28. 1. 2005, fakturou č. 5001 z 10. 1. 2005 na částku 6.545,- Kč se splatností 8. 2. 2005, fakturou č. 5250 z 29. 3. 2005 na částku 13.090,- Kč se splatností 28. 4. 2005, fakturou č. 5379 z 3. 5. 2005 na částku 13.090,- Kč se splatností 2. 6. 2005, tak s výjimkou částky 20.000,- Kč z faktury č. 4479 z takto vystavených faktur neuhradil doposud ničeho, přičemž již v době sjednání přepravy věděl, že vzhledem k nepříznivé ekonomické situaci společnosti R.P.O.,a.s., nebude schopen uhradit sjednanou cenu za přepravu, neboť společnost měla neuhrazené závazky nejméně ve výši 9.800.000,- Kč a disponovala minimálními pohledávkami i disponibilními finančními prostředky a tak přivodil M. P. - PAM, doprava a obchod, celkovou škodu ve výši 131.130,- Kč“. Za tento trestný čin byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému M. P. škodu ve výši 131.130,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 2 To 15/2010, kterým toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Šumperku) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že soudy dříve ve věci činné řádně nezjistily skutkový stav, když neprovedly důkazy, které navrhoval, a zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikovaly jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, ale jedná se o obchodně právní vztah mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Rozhodnutí soudu prvního stupně shledal nepřezkoumatelným s tím, že z něho nevyplývá, k jakému datu a jaké částky by měla R.P.O., a.s. dlužit třetím subjektům, resp. že by tyto neuhrazené závazky byly v době, kdy mělo dojít k páchání trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, splatné. Soudům nižších stupňů vykl jednostrannost v posuzování provedených důkazů, jelikož v situaci „tvrzení proti tvrzení“ zcela uvěřily poškozenému a důkazy, které navrhl on (pokud byly vůbec provedeny), interpretovaly v jeho neprospěch. Vyslovil názor, že nebylo s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a že v jeho případě došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit v jeho prospěch.
Prohlásil, že v rámci hlavního líčení prokázal, že R.P.O., a.s. podnikala, a tedy i nesla podnikatelské riziko, a že není pravdou, že by spoléhal na zcela nejisté budoucí události, když jednal s Ing. J. a s M. D. Uvedl, že neměl v úmyslu poškozeného M. P. podvést a že pohledávka Státního fondu životního prostředí nebyla splatná, protože se jednalo o půjčku se splatností šest let s odkladem splatnosti, takže tento závazek není možno počítat do závazků R.P.O., a.s. v této věci. Dodal, že též proběhla jednání s ekonomickým ředitelem Státního fondu životního prostření o dalším odkladu splatnosti této pohledávky. Přitom upozornil, že navrhl, aby si soud vyžádal od Státního fondu životního prostřední smlouvu o půjčce R.P.O., a.s. a vyslechl jeho ekonomického ředitele z let 2004 a 2005, odvolací soud však jeho návrhu nevyhověl a zkrátil tím jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces. Dále argumentoval, že pohledávku KURUC Company, spol. s r.o. neuznával v souvislosti s dodáním nekompletní technologie, přičemž bylo s F. K., jednatelem společnosti, dohodnuto že tato pohledávka bude řešena v souvislosti s dokončením dodávky technologie, k čemuž nedošlo. Výslechem tohoto svědka (který přes jeho návrh nebyl proveden) by se prokázalo, že pohledávka této společnosti vůči R.P.O., a.s. nebyla v době spolupráce s poškozeným M. P. považována za splatnou. Poté konstatoval, že pohledávka ALL INVEST, a.s. vznikla z titulu odběru suroviny R.P.O., a.s., když v roce 2005 bylo s Ing. P. S., jednatelem společnosti, dohodnuto, že cena byla nadhodnocena a ALL INVEST, a.s. nadále dodávala surovinu za symbolickou cenu 1,- Kč a o pohledávce, která jím nebyla uznána, se jednalo. K tomu navrhoval výslech Ing. P. S. Podotkl, že na další menší pohledávky si pro časový odstup nepamatoval.
Dále obviněný poznamenal, že soud hodnotil situaci pouze na základě údajů, které dostal od správkyně konkurzní podstaty R.P.O., a.s., přitom zdůraznil, že je zcela na správci konkurzní podstaty, zda pohledávky přihlášené věřiteli uzná či neuzná a v jaké výši. Správce konkurzní podstaty (pokud např. nemá k dispozici kompletní účetnictví úpadce) vychází z přihlášek a dokladů, které mu poskytnou věřitelé, ovšem nemá již další vědomosti o jednáních, která probíhala mezi úpadcem a jeho věřiteli a celou věc řeší tzv. „od stolu“. Obviněný poukázal též na §14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, z něhož vyplývá, že i nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, se považují v konkurzu za splatné. Namítl, že pokud měla mít R.P.O., a.s. ke dni prohlášení konkurzu závazky 12.210.600,03 Kč a 724.000,- Sk, nebyly v této výši splatné v době, kdy jí poskytovat přepravu poškozený M. P. Akcentoval, že v době spolupráce s poškozeným M. P. měla R.P.O., a.s. závazky po splatnosti podstatně nižší, když měla rovněž výnosy (viz výpověď svědkyně N.) a svoje závazky postupně hradila. R.P.O., a.s. se také prosazovala na trhu a že se nejednalo o produkt (výroba desek a panelů, které se používaly ve stavebnictví) s nejistou budoucností, dokládá skutečnost, že současný výrobce Flexibuild s.r.o. úspěšně ve výrobě desek a panelů pokračuje. R.P.O., a.s. se též snažila posílit svoje postavení navýšením kapitálu formou propojení s TEMPLAST s.r.o. (viz blíže výpověď M. D.) a FEMAX-ENGINEERING, s.r.o. (viz blíže výpověď Ing. M. J.), když od těchto ziskových společností v návaznosti na proběhlá jednání reálně očekával přísun finančních prostředků. Skutečnost, že za R.P.O., a.s. bez odkladu uznal závazek vůči poškozenému, podle něho rovněž vypovídá o tom, že nebylo jeho úmyslem poškozeného podvést. Sám poškozený M. P.potvrdil, že uznání závazku ze strany R.P.O., a.s. proběhlo bez problémů a že hovořil o vstupu cizí společnosti do R.P.O., a.s. Tato skutečnost svědčí o tom, že poškozený byl seznámen s ekonomickou situací R.P.O., a.s. a i nadále přepravu prováděl. Podle mínění obviněného tak vzniká důvodná pochybnost o tom, že by spoléhal do budoucna na zcela nejisté události. Posléze namítl, že soudy vůbec nebraly v úvahu výpověď svědkyně N., která uvedla, že zakázky pro R.P.O., a.s. byly, že společnost exportovala do Maďarska, a potvrdila, že jednal s panem D. o úzké spolupráci a uvažovalo se o kapitálovém vstupu. Vyjádřil přitom domněnku, že minimálně výslech svědka D. potvrdil seriózní jednání o dalším rozvoji R.P.O., a.s. a zejména o majetkovém propojení. Zdůraznil, že nechtěl v žádném případě poškozeného podvést, že v období 2004 a 2005 velmi vážně jednal s TEMPLAST, s.r.o. o kapitálovém vstupu, kdy svědek D. očekával, že TEMPLAST, s.r.o. obdrží další investici ze společnosti M. do výše 100.000.000,- Kč, a v tomto směru ujišťoval i jeho osobu. Konstatoval, že se na jeho ujištění spoléhal.
Podle obviněného soud prvního i druhého stupně nesprávně vyhodnotil, že se (obviněný) spoléhal na zcela nejisté události a dopustil se trestného činu podvodu vůči poškozenému M. P. Pokud odvolací soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 112/09, zhodnotil, že situace v jeho případě není obdobná. Také upozornil, že ve věci konkurzního řízení R.P.O., a.s. podávala zprávu RNDr. Ing. J. K., která byla až druhou správkyní konkurzní podstaty, když prvním konkurzním správcem byl téměř dva roky Mgr. F. H., který podle jeho informací nevykonával zmíněnou funkci řádně, a proto byl nahrazen RNDr. Ing. J. K. Tato správkyně konkurzní podstaty se patrně dostala k materiálům o pohledávkách společnosti R.P.O., a.s. po jejich promlčení.
Obviněný shledal, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by jednal s úmyslem poškozeného podvést a přepravy neuhradit, neboť nebylo prokázáno bez důvodných pochybností, že by R.P.O., a.s. měla v době uskutečňování přeprav M. P. závazky ve výši 9,800.000,- Kč a rovněž nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se reálně jednalo o kapitálovém vstupu dvou společností do R.P.O., a.s. Podle jeho slov argument soudu prvního stupně, že otázka nestála tak, že by tyto společnosti za něho, resp. za jeho společnost uhrazovaly dluhy, značí, že soudu není příliš známa ekonomická problematika spojování společností. Při spojování společností jde o to, aby společnosti spolu fungovaly a dokázaly se vzájemně podpořit a rozvíjet. Soudy nižších stupňů měly postupovat podle zásady in dubio pro reo a obžaloby jej zprostit, neboť předmětný skutek, není trestným činem. Pokud soudy neberou v úvahu podnikatelské riziko, které každý podnikající subjekt při podnikání podstupuje, znamenalo by to, že podnikat může jen ten, který má na účtu dostatek peněz. Soudy neprovedly další důkazy jím navrhované a tím zkrátily jeho právo na spravedlivý proces a obhajobu. V závěru opětovně navrhl, aby byl proveden důkaz výslechem ekonomického ředitele Státního fondu životního prostředí z let 2004 a 2005, dále svědků F. K. a Ing. P. S. a smlouvou o půjčce uzavřené mezi R.P.O., a.s. a Státním fondem rozvoje životního prostředí.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 T 161/2009, a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 2 To 15/2010, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) alternativa druhá tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) alternativa druhá tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K tomu ještě dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však podle jeho názoru v posuzované věci nenastala.
Následně konstatoval, že obviněný v rámci své argumentace předložené v dovolání sice zpochybnil právní posouzení daného skutkového děje, nicméně ji primárně opíral o tvrzení, že se nedopustil takového jednání, které je mu kladeno za vinu, popřípadě o tvrzení napadající správnost a úplnost dokazování. Popsané námitky se tak zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Dodal, že pokud jde o správnost právní kvalifikace zjištěného skutkového děje, lze obviněnému přisvědčit, že podstatou věci je podnikatelský vztah dvou subjektů, nicméně ani tato okolnost nevylučuje dovození trestní odpovědnosti některé ze zúčastněných osob, pokud je prokázáno, že svým jednáním naplnila všechny znaky některé ze skutkových podstat popsaných ve zvláštní části trestního zákona. Obviněný přitom, jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, při vědomí špatné ekonomické situace své společnosti, jež mu neumožňovala důvodně předpokládat možnost, že dostojí smluvním závazkům, resp. spíše poskytovala podklad pro závěr, že se tak nestane, spoléhaje na nejistou budoucí událost spočívající v majetkovém vstupu dalšího subjektu do jeho společnosti, sjednal za slibu řádné a včasné úhrady s poškozeným dodání plnění, které odebral, avšak s určitou částečnou výjimkou nezaplatil, tedy jinými slovy obviněný poškozeného uvedl v omyl a na jeho úkor obohatil svoji společnost. Pokud soudy dříve činné ve věci dovodily, že se obviněný dopustil v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., nelze jim ničeho vyknout a jejich závěry je namístě akceptovat.
Dále státní zástupce uvedl, že obviněný v rámci svého dovolání odkázal i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho alternativě první, resp. že tento dovolací důvod je dán, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jedná se o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Prohlásil, že odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a následně bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto, a tedy naplnění ani tohoto dovolacího důvodu proto v předmětné věci nenastalo.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 2 To 15/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady presumpce neviny v kontextu zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů podstatně odlišnou) verzi skutkového stavu věci, přičemž také tvrdí, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve skutečnosti nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným de facto spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady presumpce neviny v kontextu zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci výše).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně uvádí následující skutečnosti:
Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.. Škodou nikoli malou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 25.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje (v základní skutkové podstatě) úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák..
Jsou-li skutková zjištění soudu první a druhé instance hodnocena v kontextu výše rozvedených teoretických východisek, je možno konstatovat, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., včetně subjektivní stránky ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Pokud obviněný u poškozeného se slibem řádné a včasné úhrady objednal a nechal ve prospěch firmy R.P.O., a.s., poskytnout služby (odebral plnění) v podobě přepravy zboží, ačkoli již v době sjednání přepravy věděl, že vzhledem k špatné ekonomické situaci dotyčné firmy nebude schopen poskytnuté služby řádně uhradit, pak tímto jednáním uvedl poškozeného (jak správně dovodil již nalézací soud) v omyl. V příčinné souvislosti s takovým podvodným jednáním (obviněný skutečně také s menší výjimkou odebrané plnění neuhradil) bylo obohacení firmy obviněného a současně škoda způsobená na majetku poškozeného, naplňující kategorii škody nikoli malé ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů současně zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněného, minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Obviněný od počátku věděl, že přijatým závazkům nebude schopen řádně dostát (že tak uvádí poškozeného v omyl), takže důsledkem toho bude obohacení jeho firmy ke škodě poškozeného, přičemž je současně z učiněných skutkových zjištění zjevné, že s tímto případným následkem (účinkem) byl přinejmenším srozuměn. V daných souvislostech je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, opětovně judikoval, že „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (k tomu srov. přiměř. rozhodnutí č. 54/1967/I, rozhodnutí č. 15/1969, rozhodnutí č. 57/1978/III a rozhodnutí č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).“
K uvedenému je na místě dodat, že „pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v dané trestní věci nejedná.
Dále Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozeným. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických a právnických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým skutkem popsaným v rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na nesplnění závazku (závazků) v rámci obchodně právního vztahu mezi dvěma podnikatelskými subjekty, jehož (jejichž) vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý