ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4772.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4772/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce P. G. , zastoupeného JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, proti žalovaným 1) J. P. a 2) D. P. , zastoupeným JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, o vyklizení dřevníku, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 46/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. března 2010, č. j. 25 Co 451/2009-101, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. března 2010, č. j. 25 Co 451/2009-101, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 11 C 46/2008-67, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku „dřevník nacházející se v pravé zadní části budovy č. p. ( dále jen „předmětný dům“ ) na pozemcích parc. č. a č. v kat. úz. N. P., zapsaných na LV č. 2719 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Jičín“ (dále jen „předmětný dřevník“, resp. „dřevník“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. března 2010, č. j. 25 Co 451/2009-101, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, v němž se nachází byt žalovaných, že předchozí pronajímatel bytu a žalovaní uzavřeli dne 27. března 1962 smlouvu o nájmu „bytu nacházejícího se ve III. poschodí domu čp. na S. ulici v N. P. a sestávajícího z 1 pokoje, 1 pokoje, 1 komory, 1 splach. klozetu, 1 části sklepa, 1 dřevníku, spol. půdy a spol. prádelny a 1 balkonu“ (dále jen „nájemní smlouva ze dne 27. března 1962“ a „předmětný byt“, resp. „byt“), a že dne 30. dubna 1991 uzavřeli Ing. M. Ž. (tehdejší vlastník předmětného domu a právní předchůdce žalobce) a žalovaní nájemní smlouvu (dále jen „smlouva ze dne 30. dubna 1991“), jejímž předmětem učinili tentýž byt, který vymezili jako „byt č. 5, II. kategorie, ve 4. podlaží předmětného domu, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, koupelny, splach. zách. mimo byt a uhelny“ . Vzal také za prokázáno, že na rozdíl od nájemní smlouvy ze dne 27. března 1962 neučinili účastníci smlouvy ze dne 30. dubna 1991 jejím předmětem dřevník, nýbrž v ní (nově) uvedli uhelnu, a že žalovaní i nadále přes nesouhlas žalobce dřevník užívají. Z takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud především dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 27. března 1962 vzniklo žalovaným nájemní právo k předmětnému bytu včetně dřevníku (§387 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník) a že dnem 1. dubna 1964 se jejich nájemní právo změnilo na právo společného užívání bytu manžely (§175 ve spojení s ustanovením §854 /správně zřejmě §498/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 58/1969 Sb.). Dále rovněž dovodil, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991, tj. ve znění účinném i ke dni uzavření smlouvy ze dne 30. dubna 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“), neumožňoval uzavření smlouvy o nájmu bytu, avšak smlouva ze dne 30. dubna 1991 přes to nebyla nicotným právním úkonem – šlo o nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák. před novelou. Tato smlouva sice neměla za následek zánik práva společného užívání bytu manžely (neboť účastníci v ní nic takového neujednali), avšak její účastníci „změnili mimo jiné rozsah práva užívat byt a příslušenství tak, že dřevník se již předmětem užívání žalovaných nestal; na místo toho se předmětem nájmu stala uhelna“. Poté uzavřel, že žalovaní nadále užívali dřevník s tichým souhlasem žalobce, že žalobce souhlas později odvolal, a proto žalovaní užívají předmětný dřevník bez právního důvodu. S přihlédnutím k uvedenému a dále k tomu, že vyklizení není – z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku – výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítli, že prostor označený ve smlouvě ze dne 30. dubna 1991 jako uhelna může být pouze dřevník, neboť ten má výměru 8,1 m2, zatímco sklep náležející k bytu má výměru 12,08 m2. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnili správnost právního názoru, že smlouvou ze dne 30. dubna 1991 byl změněn rozsah užívání bytu tak, že předmětem nájmu nebyl nadále dřevník. Z žádného ujednání smlouvy ze dne 30. dubna 1991 totiž nelze usoudit, že by jejich vůle směřovala ke změně nájemní smlouvy ze dne 27. března 1962, resp. ke změně rozsahu předmětu nájmu, tj. předmětného bytu a jeho příslušenství. Poté – s odkazem na ustanovení §39 obč. zák. – zpochybnili rovněž platnost smlouvy ze dne 30. dubna 1991. V této souvislosti uvedli, že při jejím podpisu nemohli mít nejmenší povědomost o změně původní nájemní smlouvy, zvláště v situaci, kdy je tehdejší vlastník předmětného domu utvrzoval v tom, že nová smlouva se uzavírá pouze jako podklad pro výpočet nájemného a záloh na služby. Navíc nelze ani přehlédnout, že smlouvu ze dne 30. dubna 1991 uzavřel pouze dovolatel a nikoli také dovolatelka jako jeho manželka. Kromě toho jsou dovolatelé přesvědčeni, že z důvodů, které v dovolání podrobně popsali, jde o výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Za nespravedlivý – opět z důvodů popsaných v dovolání – pokládali i nákladový výrok napadeného rozsudku. Na vadu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usoudili z toho, že v řízení nebyla vyslechnuta dovolatelka (žalovaná) jako účastnice řízení. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními názory soudů obou stupňů, vyvracel správnost užitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. k okolnostem, které dovolatelé uplatnili námitkou, že prostor označený ve smlouvě ze dne 30. dubna 1991 jako uhelna může být pouze dřevník, neboť ten má výměru 8,1 m2, zatímco sklep náležející k bytu má výměru 12,08 m2 – se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právních otázek, zda smlouvou ze dne 30. dubna 1991 mohl být změněn rozsah užívání bytu tak, že předmětem nájmu nebyl nadále dřevník, a zda tuto smlouvu lze vůbec pokládat za platný právní úkon. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedených otázek – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedenou vadu řízení dovolatelé v dovolání namítli. Pro posouzení otázky, zda vytýkaná vada byla vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je však třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních názorů, že na základě nájemní smlouvy ze dne 27. března 1962 vzniklo žalovaným nájemní právo k předmětnému bytu včetně dřevníku podle §387 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, že dnem 1. dubna 1964 se jejich nájemní právo změnilo na právo společného užívání bytu manžely (§175 ve spojení s ustanovením §854 /správně zřejmě §498/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 58/1969 Sb.), že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991, tj. ve znění účinném i ke dni uzavření smlouvy ze dne 30. dubna 1991, neumožňoval uzavření smlouvy o nájmu bytu a že smlouva ze dne 30. dubna 1991 neměla za následek zánik práva společného užívání bytu manžely. Dovolací soud proto z uvedených právních názorů vychází a dodává, že za této situace se existující právo společného užívání bytu manžely změnilo od 1. ledna 1992 na právo společného nájmu bytu manžely (§871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.).
Podle §37 odst. 2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
Podle §516 odst. 1 obč. zák. mohou subjekty závazkového vztahu dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti, tj. obsah daného vztahu (tzv. kumulativní novace); mohou se též dohodnout, že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem novým – §570 obč. zák. (tzv. privativní novace).
Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněné pod č. C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 5. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4297/2009) dovodila, že posléze citovaná ustanovení §516 odst. 1 a §570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu a ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rovněž rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí z 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněné na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, ze 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněné pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněné pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a z 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal také názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, a z 8. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010). Takto uzavřená nájemní smlouva by byla absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2238/2008).
V poměrech projednávané věci dovolací soud především zdůrazňuje, že smlouva ze dne 30. dubna 1991, která je s přihlédnutím k obsahu smlouvou o nájmu bytu, je absolutně neplatná pro počáteční právní nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.), neboť předmět plnění (založení nájemního vztahu k bytu v dubnu 1991, nad to nájemní smlouvou) bylo neuskutečnitelné v důsledku právní překážky existující v době učinění právního úkonu (tehdejší právní úprava neobsahovala institut nájmu bytu a tudíž ani institut smlouvy o nájmu bytu).
Kromě toho je smlouva ze dne 30. dubna 1991 neplatná, a to rovněž pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák., neboť – neobsahuje-li žádné ujednání o tom, že mění nebo ruší (nahrazuje) stávající nájemní vztah k předmětnému bytu – pak byla uzavřena ohledně bytu, který nebyl právně volný; byl totiž zatížen tehdejším právem společného užívání bytu dovolatelů. Za této situace svědčí dovolatelům nájemní právo k předmětnému bytu (včetně dřevníku jako jeho příslušenství) na základě nájemní smlouvy ze dne 27. března 1962. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž se – zejména z důvodu nadbytečnosti – zabýval dalšími dovolacími námitkami podřaditelnými pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. či otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu