ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.871.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 871/2009-60
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) I. P. a b) P. P. , obou bytem v P., zastoupených JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, proti žalované městské části Praha 4 , IČO: 063584, se sídlem úřadu v Praze 4, Táborská 350, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 59, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 303/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 9. října 2008, č. j. 53 Co 251/2008-37, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Vlasty Skálové, advokátky se sídlem v Praze 5, Plzeňská 59, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 18. 2. 2008,
č. j. 19 C 303/2007-18, určil, že „výpověď žalované, daná žalobcům přípisem ze dne 27. 8. 2007, z nájmu bytu č. 2, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 1. podlaží domu v kat. území M. na adrese: P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), je neplatná“, a rozhodl o nákladech řízení.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaná jako správkyně předmětného domu, náležejícího hlavnímu městu Praze, dala žalobcům (manželům jako společným nájemcům bytu) dne 27. srpna 2007 výpověď z nájmu předmětného bytu
(dále též jen „výpověď ze dne 27. srpna 2007“), že jako výpovědní důvod uvedla,
že vedle vypovídaného bytu mají žalobci další byty, a to v rodinném domě žalobce v obci M. a k. ú. Ž. (dále jen „dům v M.“) a v bytové jednotce, nacházející se v pátém podlaží domu s výtahem v obci P., k. ú. K. (dále „byt v K.“), že výpověď ze dne 27. srpna 2007 byla žalobcům doručena 3. 9. 2007. Vzal také za zjištěno, že dům v M. je zásobován z veřejného vodovodu pouze užitkovou vodou, má plynovou přípojku, domácí čistírnu odpadních vod a zahradní bazén a žalobci ho užívají k rekreaci. Dům v M. a bytovou jednotku v K. nabyl žalobce děděním podle dědické dohody schválené usnesením soudu v roce 2003 a usnesením o potvrzení nabytí dědictví z roku 2006, opraveným v roce 2007, a dne 24. 4. 2007 žalobce pronajal byt v K. na dobu jednoho roku. Dále zjistil, že žalobci bydlí v předmětném bytě se synem T., nar. 1990, který studuje na gymnasiu v P., a dcerou L., nar. 1982, která je invalidní pro chronickou duševní poruchu, na stresující faktory reaguje psychotickými dekompenzacemi, opakovaně se pokusila o sebevraždu. Žalobkyně trpí chronickým onemocněním páteře a očekává přechod do invalidního důchodu.
Na tomto skutkovém soud prvního stupně dovodil, že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Především konstatoval, že dům v M. nelze považovat za druhý byt žalobců zejména proto, že není způsobilý zajistit žalobcům lidsky důstojné ubytování, neboť nevyhovuje současnému standardu bydlení (nemá přívod pitné vody). Naproti tomu byt v K. shledal zcela srovnatelný s předmětným bytem (dokonce je i prostornější), přičemž za významný nepovažoval jeho pronájem na dobu jednoho roku. Žalobci tak mají druhý byt ve smyslu §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., k němuž žalobkyně jako manželka odvozuje právní důvod bydlení z rodinněprávního vztahu k žalobci. Po žalobcích však nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt. Důvodem není zdravotní stav žalobkyně (nemoc páteře jí nebrání užívat byt v K., neboť dům je vybaven výtahem), ani delší dojíždění žalobce do zaměstnání a syna žalobců na střední školu v P. Je jím zdravotní stav dcery žalobců, která trpí duševní poruchou, je vázána na známé prostředí, jeho změnu lékaři nedoporučují, na tom nemění nic ani skutečnost, že se známými osobami dokáže navštěvovat cizí prostředí. Vážnost její reakce nelze vzhledem k jejím sebevražedným sklonům podceňovat. K argumentům žalované o ochraně práv pronajímatele doplnil, že žalobci žijí v předmětném bytě od roku 1990, užívají jej k zajištění bytové potřeby a mají také zájem o jeho odkoupení v rámci privatizace bytového fondu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem z 9. 10. 2008, č. j. 53 Co 251/2008-37, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval dokazování zprávou obce M., která provozuje vodovod v obci Ž. a lékařskými zprávami o zdravotním stavu dcery žalobců. Konstatoval, že vedle bytu v K. je možné považovat byt v domě v M. za další byt žalobců. Jde o přízemní dům s obytným podkrovím, pro který byla vydána stavební povolení ke zřízení plynovodu, domovní čistírny odpadních vod a zahradního bazénu. Není sice zásobovaný pitnou vodou, nicméně žalobci připustili, že mají možnost čerpat pitnou vodu ze společné studny na sousedním pozemku. I s přihlédnutím k tvrzení žalobců, že kapacita studny není dostačující, je zřejmé, že dům je způsobilý zajistit rodině žalobců bydlení na standardní úrovni. Dále uvedl, že naplnění dalšího předpokladu výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., tj. zda na nájemci lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je třeba pouze v „situaci, kdy je prokázáno, že nájemce fakticky k bydlení užívá dva byty a že tak činí proto, že jinak svou bytovou potřebu nemůže uspokojit dostatečným způsobem“. Tak tomu u žalobců není, protože mohou bytovou potřebu uspokojit v kterékoliv ze svých dvou bytů; lze na nich spravedlivě požadovat, aby přestali užívat předmětný byt. Na tom nemůže nic změnit ani nepříznivý zdravotní stav dcery žalobců. Je na nich postarat se o to, aby stěhování bylo pro ni co nejmenší zátěží. S ohledem na zdravotní stav dcery žalobců odvolací soud zvažoval, zda výpověď žalované není neplatná pro rozpor s dobrými mravy §39 obč. zák. Uzavřel, že po žalované nelze požadovat, aby žalobcům pronajímala byt, když mají možnost důstojného bydlení, především v bytě v K. V řízení navíc vyšlo najevo, že dcera žalobců je schopná žít samostatným životem (jezdí do domu žalobce se svým přítelem) a ošetřující lékařka vyjádřila pouze domněnku, že by obtížně tolerovala změnu bydliště. Je věcí žalobců, aby pomohli své dceři při adaptaci na nové bydliště.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) také uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.,
tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění (o tom, že zdravotní stav dcery umožňuje přestěhování z předmětného bytu), které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítají, že dům v M. není možné považovat za jejich další byt, poněvadž není srovnatelný s předmětným bytem. Dům leží mimo území města P., což představuje zhoršení kvality jejich bydlení, a to i s ohledem na zdravotní stav žalobkyně a jejich dcery. Zprávou autorizovaného úřadu doložili, že množství radonu v domě výrazně překračuje povolený limit a že do něj není zavedená pitná voda. Užívání studny na sousedním pozemku je limitující z hledisek vlastnických, hygienických i současných standardů bydlení. Dům lze užívat pouze k rekreačním účelům, jak činí po celou dobu. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že podmínku, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je možné posuzovat pouze tehdy, užívá-li fakticky více bytů. Odvolací soud přesto tuto otázku hodnotil, když se zabýval zdravotním stavem jejich dcery. Dále namítají, že žalobce se stal vlastníkem bytu v K. nezávisle na své vůli a možnost disponovat s ním získal pouhé dva měsíce před výpovědí z nájmu předmětného bytu. Prodej domu č. p. 903 v rámci privatizace se měl uskutečnit již v roce 2003, k čemuž nedošlo pouze z důvodu restitučního sporu. I v roce 2006, kdy žalovaná nabídla dům znovu k odprodeji, měli o jeho koupi zájem. Nelze argumentovat, že po žalované nelze požadovat, aby jim byt za daných okolností pronajímala, jestliže se sama chce vzdát postavení pronajímatelky. Při úvaze o neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák., odvolací soud bagatelizoval zdravotní stav dcery. K nevhodnosti změny prostředí, na které je navyklá od dětského věku, se vyjádřil i další lékař; i v době, kdy bydlí v předmětném bytě, se již dvakrát pokusila o sebevraždu. Přestěhování do neznámého prostředí s cizími lidmi by pro ní bylo radikální změnou, která je pro její zdravotní stav naprosto nežádoucí. Uvážit měl i nepříznivý zdravotní stav žalobkyně, která je schopná jen minimální fyzické zátěže a která se nebude moci o dceru náležitě postarat, což zvyšuje nebezpečí dalšího sebevražedného pokusu. Opakují, že žalobce byt v K. zdědil a možnost s ním nakládat získal teprve dva měsíce před doručením výpovědi z nájmu bytu. V tak krátké době s ním nemohl nijak naložit, přestože jeho záměrem bylo zpeněžit ho a odkoupit předmětný byt, který byl zařazený do privatizace. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, uvedla, že žalobci předmětný byt v březnu 2009 vyklidili, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o. s. ř.”.
Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.)
a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání,
ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Jejich existence však nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelé uplatili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] s odůvodněním, že jejich dům v M. nepředstavuje další byt z hlediska §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., že na nich nelze spravedlivě požadovat aby užívali pouze předmětný byt a že výpověď žalobců je neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. 5. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).
Existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou
(nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 1999, pod číslem 68, a z 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005).
Soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/1998, uveřejněný pod číslem 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu z 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2135/2000). Rozhodující je objektivní možnost nájemce další byt užívat, nikoli jeho subjektivní vůle, resp. zda byt fakticky užívá.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci mají další dva byty, tj. byt v domě v M. a bytovou jednotku v K. Jestliže tedy žalobci v dovolání namítají, že dům v M. nelze považovat za další byt, pomíjejí, že i v takovém případě by zůstala podmínka dvou nebo více bytů podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. naplněna. Žalobcům totiž v době doručení výpovědi 3. 9. 2007 svědčil právní titul k bydlení v bytě v K.
Z ustanovení §711 odst. 2 písm. písm. c) obč. zák. vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení je naplněn, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. 2. 2005,
sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) rovněž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost,
v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné,
resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci (a tudíž o výpovědní důvod ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom by mohl – objektivně vzato – užívat bytovou jednotku, kterou vlastní a kterou nijak nevyužívá přes to, že je způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit.
V posuzovaném případě byla žalobcům 3. 9. 2007 dána výpověď z nájmu předmětného bytu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. V té době jim svědčilo právo užívání bytu o v K. který žalobce pronajal smlouvou z 24. 4. 2007 za tržní nájemné (na dobu určitou). Přitom je zřejmé, že byt v K. je plně způsobilý uspokojit bytové potřeby rodiny žalobců. Odvolací soud tak správně dospěl k závěru, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák.
Správně také zvažoval zdravotní stav dcery žalobců v rámci posouzení platnosti předmětné výpovědi podle §39 obč. zák. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky
z 23. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, z 25. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, z 23. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, z 27. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008, a dále např. usnesení
z 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007) zaujal právní názor, že podle právní úpravy účinné
od 31. 3. 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§39 obč. zák.).
Soudní praxe se přitom již v minulosti (tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.) ustálila v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Přitom nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. před novelou, je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody,
pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 1997,
sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi rozhodnými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994,
sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. před novelou tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Skutkové zjištění odvolacího soudu, že zdravotní stav dcery žalobců umožňuje
její přestěhování do jiného bytu (resp. do bytu v K.), má oporu v provedeném dokazování. I když z lékařských zprávy z 6. 9 a 7. 9. 2007 vyplývá, že vzhledem k nemoci by změnu prostředí obtížně tolerovala, žalobce jako účastník řízení vypověděl, že dcera se svým přítelem jezdila i do domu v M., a lze tedy předpokládat, že se žalobci, na něž je zvyklá, se adaptuje i v bytě v K. Dovolací soud tak souhlasí s odvolacím soudem, že zdravotní stav dcery žalobců ani zdravotní stav žalobkyně nezakládají neplatnost výpovědi pro rozpor s dobrými mravy.
Jelikož se dovolatelům nepodařilo prostřednictvím užitých dovolacího důvodů zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří neměli ve věci úspěch, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle §2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s ustanovením §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění ve výši 3.000,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§137 odst. 3 o.s.ř.) 3.960,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu