ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4694.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4694/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému M. M. , zastoupenému JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, o zaplacení částky 1.628.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 14/2006, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, č. j. 31 Co 195/2009-446, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalovaného proti výroku I. napadeného rozsudku v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v části výroku II., jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 1.017.600,- Kč s přísl., tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci tuto částku, se zamítá ; jinak se dovolání žalovaného odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 46.956,- Kč k rukám Mgr. Miroslava Nerada, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 1.628.160,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že bez právního důvodu užíval nemovitost (halu) ve vlastnictví žalobce v rozsahu 848 m2 v letech 2003 a 2004. Dne 19. 7. 1996 nabyl žalobce nemovitosti zapsané na LV č. 280 pro obec Sluštice, k. ú. S., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, pracoviště Praha – východ. Dne 8. 5. 1999 prodal kupní smlouvou podíl jedné poloviny těchto nemovitostí P. K. Katastrální úřad pro chyby a nedostatky odmítl kupní smlouvu zapsat. Byla tedy vyhotovena nová kupní smlouva, která byla katastrálním úřadem vložena. P. K. dle názoru žalobce věděl, že kupní smlouva není podepsána kupujícím ani prodávajícím, a nemohl se stát spoluvlastníkem nemovitostí touto kupní smlouvou převáděných. Žalobce se domnívá, že žalovaný nebyl v dobré víře, jde-li o zápis v katastru nemovitostí ohledně podílového spoluvlastnictví P. K. k jedné polovině předmětné haly. Nájemní smlouva uzavřená mezi žalovaným a P. K. je absolutně neplatná a žalovaný P. K. nájemné plnil neoprávněně.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30. 10. 2008, č. j. 8 C 14/2006-320, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 203.520,- Kč s přísl. (výrok I.), žalobu co do částky 1.424.640,- Kč s přísl. zamítl (výrok II.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi Petrem Konečným a žalovaným je neplatná (§39 obč. zák.), což způsobilo vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného užíváním části nemovitosti žalobce bez právního důvodu, a že pro období od ledna do března 2003 zanikl dluh žalovaného vůči žalobci splněním v souladu s ust. §562 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), s tím, že v roce 2000 žalobce spolu s P. K. oznámili nájemníkům, kteří z nich budou platit nájemné k rukám žalobce a kteří k rukám P. K. K posledně jmenovaným patřil i žalovaný a soud tento projev věřitele považoval za potvrzení, kterým byl P. K. výslovně zmocněn k přijímání úhrady za užívání části nemovitosti od žalovaného. Žalovaný nemohl vědět, že P. K. se nikdy nestal spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, když jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a chování žalobce a P. K. Pokud jde o období od dubna do září 2003, žalovaný neprokázal, že by za toto období platil úhradu za užívání předmětných nebytových prostor, a vzhledem ke skončení nájemního vztahu mezi ním a P. K. tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce. Za normálních okolností by výše bezdůvodného obohacení za 1 m2 a měsíc činila 80,- Kč, v daném případě bylo ovšem žalovanému v uvedeném období zamezeno vstupovat do objektu bezpečnostní agenturou. Soud tak dovodil, že žalobci nelze přiznat vydání bezdůvodného obohacení v plné výši s odkazem na ustanovení o dobrých mravech, a naopak jeho výši krátil o jednu polovinu, a žalobci tedy přiznal bezdůvodné obohacení ve výši 203.520,- Kč s přísl. Pokud jde o údajné bezdůvodné obohacení za období od října 2003 do prosince 2004, soud jeho vznik neshledal, když žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2010, č. j. 31 Co 195/2009-446, změnil rozsudek soudu první stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1.221.120,- Kč s přísl. a že se žaloba zamítá co do částky 407.040,- Kč s přísl. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud zopakoval všechny důkazy, které provedl soud prvního stupně a z nichž při skutkovém hodnocení vycházel, a provedl i další důkazy, které v průběhu odvolacího řízení sporné strany navrhly po poučení dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Na základě toho se pak ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně v tom směru, že žalovaný splnil svoji povinnost hradit nájemné za období od ledna do března 2003 k rukám Petra Konečného (odvolací soud vycházel z ustáleného judikaturního výkladu ust. §457 obč. zák.) a že v období od dubna do září 2003 měl žalovaný ztížené užívání předmětného objektu v důsledku přítomnosti bezpečnostní agentury najaté žalobcem. Odlišný skutkový závěr však odvolací soud učinil, pokud jde o užívání nemovitosti od října 2003 do prosince 2004. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že věci, které se nacházely v předmětné hale, patřily žalovanému. Jednalo se především o osobní automobil tovární značky Opel Combo 1,7D, RZ PMN 54 19, přičemž vlastnictví žalovaného bylo prokázáno kupní smlouvou č. 66/01 ze dne 26. 10. 2001 (č. l. 381 spisu), jíž obchodní společnost RSJ Technik, s. r. o., jako prodávající prodala tento automobil žalovanému jako kupujícímu. Kromě tohoto vozu se v objektu nacházely i další věci žalovaného, což částečně připustil on sám ohledně pohárů a mikiny, dále šlo o materiál a náhradní díly. Jde-li pak o řadu svědeckých výpovědí, nepřikládal jim odvolací soud žádný význam, když se vždy jednalo o osoby, které měly osobní zájem na výsledku sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), resp. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud rozhoduje protichůdně obdobné spory žalobce. Současně dovolatel odkázal na ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Důvodnost dovolání je pak dána ustanovením §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Konkrétněji dovolatel namítal, že odvolací soud vycházel v části rozhodnutí z jiného skutkového základu než soud prvního stupně a neprovedl žádné důkazy, které by tomuto novému skutkovému stavu odpovídaly. Dále pak odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu a přitom věc nesprávně právně posoudil. Žalobce souhlasí s tím, že nájemní smlouva uzavřená mezi P. K. a žalovaným je neplatná; za nesprávný ovšem pokládá závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci účastníků. Mezi žalobcem a P. K. nebyla totiž uzavřena žádná smlouva opravňující P. K. k užívání nemovitosti a nelze za ni pokládat ani neplatnou kupní smlouvu ze dne 8. 5. 1999, z níž jejím účastníkům sice vznikla povinnost vrátit si vzájemně poskytnutá plnění (kupní cenu a předmět prodeje), užitky získané budoucím užíváním věci mezi takto vzájemně si poskytnutá plnění ovšem nepatří. Plnění, která získal na základě neplatné nájemní smlouvy, již uzavřel s žalovaným, je P. K. povinen vydat nikoliv žalobci, nýbrž žalovanému. I z toho žalobce dovozuje, že v právním vztahu s ním je toliko žalovaný, který fakticky užíval prostory v nemovitosti v jeho vlastnictví bez platně uzavřené smlouvy a neposkytoval mu za to žádné plnění. Jestliže odvolací soud připodobňuje postavení P. K. k postavení nájemce nebo domnělého nájemce či vlastníka, jenž je v právním vztahu k žalobci, jde o závěry nesprávné, neboť P. K. neměl právo nemovitost užívat ani s ní nakládat, přičemž jejím faktickým uživatelem byl žalovaný. Žalobce se rovněž domnívá, že žalovaný neprokázal, že měl ztížené užívání předmětných prostor v důsledku působení bezpečnostní agentury. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která pak odvolací soud poukazuje v odůvodnění rozsudku, pokládá žalobce na nepřípadná, neboť v nich jde o řešení případů typově odlišných, a odkazuje naopak na jiná, s nimiž se odvolací soud nevypořádal. S ohledem na výše uvedené navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 407.040,- Kč s přísl., a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Na tomto místě je třeba podotknout, že odvolací soud neformuloval správně výrok I. svého rozsudku. Z něj mělo být zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve vyhovujícím výroku I. a v části výroku II., jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 407.040,- Kč s přísl., a mění se v části výroku II., jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 1.017.600,- Kč s přísl., tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci tuto částku. V podobě, v níž výrok formuloval odvolací soud, totiž není zřejmé, jaký je vztah tohoto výroku a rozhodnutí soudu prvního stupně. Pro zhodnocení otázky přípustnosti dovolání to však není významné, protože pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 odst. 1 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §219, popřípadě podle §219a a §221 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů o tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1876 a násl.). Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Podle obsahu dovolání brojí žalobce pouze proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 407.040,- Kč s přísl. Uvedená částka je složena jednak z požadované úhrady za užívání předmětné nemovitosti v období od ledna do března 2003 ve výši 203.520,- Kč (v rozsahu této částky dovodily soudy obou stupňů nedostatek věcné legitimace účastníků), jednak z 50 % požadované úhrady za užívání nemovitosti v období od dubna do září 2003 (žalobci byla úhrada krácena na polovinu vzhledem k tomu, že žalovaný měl užívání ztíženo aktivitou bezpečnostní agentury). O právech a povinnostech účastníků tak soudy obou stupňů v daném rozsahu rozhodly stejně. Vzhledem k výše uvedenému je tak zřejmé, že žalobce brojí pouze proti potvrzující části výroku I. napadeného rozsudku, takže přípustnost jeho dovolání může být shledána pouze v souladu s ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. byla právě vyloučena a o přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jít nemůže, jelikož se v daném případě nejedná o případ tzv. skryté diformity, neboť soud prvního stupně ve věci nerozhodl jinak poté, co byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz §242 odst. 3, věta první, o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Již z výše řečeného tedy vyplývá, že žalobcem namítané vady při shromažďování, provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem (vady řízení z pohledu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem v posuzovaném případě být nemohou, přičemž navíc nelze ani hovořit o změně skutkového základu odvolacím soudem v posuzovaném rozsahu. Při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolateli k dispozici ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu, takže jeho námitka stran neunesení důkazního břemene žalovaným o tom, že nemohl v období od dubna do září 2003 prostory plnohodnotně užívat, je nepřípadná a dovolací soud se jí nezabýval.
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě může být tudíž toliko prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v žalobcem nastolené právní otázce věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Z takto citovaných ustanovení zákona vyplývá, že je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví ustanovení §457 obč. zák; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto problematiku viz například rozsudek ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud zamítl – viz nález sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 366/05).
V posuzované věci má bezdůvodné obohacení žalovaného spočívat v užívání nemovitosti (v ní určených prostor) na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s třetí osobou. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jak argumentuje žalobce v dovolání, se tudíž v poměrech žalovaného nejedná. Jelikož vzájemnou restituční povinnost podle §457 obč. zák. mají toliko účastníci neplatné (či zrušené) smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, nikoli vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl; ve vztahu k žalovanému proto žalobce aktivně legitimovaným subjektem není.
Ačkoliv v posuzované věci pronajímatel P. K. nebyl vlastníkem pronajímané nemovitosti (jím byl, objektivně posuzováno, stále žalobce, jak bylo později deklarováno v jiném soudním řízení), v době uzavření nájemní smlouvy (jež byla z tohoto důvodu shledána neplatnou) nakládal s nemovitostí jako s věcí vlastní. Byl tudíž jejím držitelem (viz §129 odst. 1 obč. zák.), opíraje své postavení o kupní smlouvu, již uzavřel s žalobcem dne 8. 5. 1999, a na jejím podkladě provedený zápis v katastru nemovitostí. I z tohoto důvodu je správný závěr odvolacího soudu, že v právním vztahu k žalobci je nikoliv žalovaný, jež uzavřel nájemní smlouvu s držitelem pronajímané nemovitosti P. K., nýbrž právě a pouze jen P. K. Obecně vzato ani v takovém případě vlastník věci nezůstává bez ochrany; tvrdí-li, že se na jeho místo staví jiná osoba neoprávněně a konzumuje přitom také užitky vlastnictví, je věcně legitimován k uplatnění nároku na vydání prospěchu získaného na jeho úkor touto osobou, kdy je ovšem třeba zkoumat i to, zda osoba, která získala majetkový prospěch držbou věci, byla držitelem oprávněným (§130 obč. zák.) či neoprávněným (§131 obč. zák.).
Ke stejným závěrům v otázce věcné legitimace subjektů k vydání bezdůvodného obohacení dospěl přitom Nejvyšší soud i v jiných typově podobných věcech téhož žalobce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010), přičemž neshledává důvody, pro které by se od dříve přijatých závěrů měl odchýlit právě v nyní posuzované věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze v příslušném rozsahu přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, ukládající mu povinnost zaplatit žalobci částku 1.221.120,- Kč s přísl., podal dovolání žalovaný. Jeho přípustnost blíže nespecifikuje, důvodnost pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný upozorňuje na to, že na předposledním jednání konaném před soudem prvního stupně byl žalobce poučen dle ust. §118a o. s. ř., aby doplnil důkazy ve vztahu k tvrzení, že věci nalezené v hale jsou vlastnictvím žalovaného. Na posledním jednání, tedy dne 31. 7. 2008, pak žalobce navrhnul, aby si soud „na základě VIN čísel vyžádal na inspektorátu údaje o vlastnících“. Soud prvního stupně tento důkaz označil za nezpůsobilý v plném rozsahu prokázat, že věci jsou ve vlastnictví žalovaného a v jakém rozsahu spornou nemovitost v příslušném období užíval. Tento důkaz pak provedl až soud odvolací. Žalobce rovněž požádal, aby byl učiněn dotaz na obchodní společnost RSJ Technik, s. r. o., zda prodala vozidlo žalovanému, přičemž žalobce tvrdil, že tento návrh vznesl již před soudem prvního stupně. Z protokolu o jednání konaném před soudem prvního stupně dne 30. 10. 2008 však vyplývá, že žalobce navrhoval pouze „vyžádání VIN čísel od inspektorátu dopravních vozidel, nikoliv však kontaktování firmy RSJ Technik, s. r. o. s žádostí o součinnost“. Soud tak jednal v rozporu s §118b o. s. ř. (žalovaný má zřejmě na mysli ust. §118a o. s. ř.), když provedl v tomto rozsahu doplnění dokazování. Dovolatel pak uvádí, že v období, za nějž přiznal odvolací soud žalobci náhradu za užívání předmětných prostor, je žalovaný vůbec neužíval. V období od dubna do června 2003 bylo žalovanému zabráněno ve vstupu bezpečnostní agenturou, takže předmětné prostory užívat nemohl. Za užívání části nemovitosti v období od července do září 2003 přiznal odvolací soud žalobci částku 203.520,- Kč, za období od října 2003 do prosince 2004 částku 1.017.600,- Kč. Dovolatel pak zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný předmětné prostory, jež mají rozměry 840 m2 a odpovídají tak přibližně velikosti fotbalového hřiště, užíval tím, že v nich zanechal své movité věci (konkrétně se jednalo o vrak automobilu, poháry a mikinu). Dovolatel si tak klade otázku, kde se nachází hranice, značící existenci či neexistenci užívání v závislosti na množství a objemu movitostí. Závěrem svého dovolání pak žalovaný navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že navrhoval vyžádání zjištění vlastníků vozidel dle VIN automobilů, resp. jejich karoserií právě proto, aby soud prvního stupně následně učinil dotaz na tyto vlastníky, že skutečně vozidla (jejich vraky) prodali žalovanému. Pokud totiž bylo vozidlo předáno k likvidaci, je v registru evidován poslední vlastník, nikoliv žalovaný jakožto subjekt provádějící likvidaci vozidla, neboť po předání vozidla k likvidaci je vozidlo z registru vyřazeno. Žalobce se domnívá, že bylo na žalovaném, aby prokázal, že halu vyklidil a vyklizenou ji předal žalobci. Zdůrazňuje, že žalovaný neprokázal, že by mu žalobce do nemovitosti neumožňoval vstup, a pokud bylo toto tvrzení podepřeno svědeckými výpověďmi, byly učiněny osobami, které mají zájem na výsledku sporu. Dále pak žalobce konstatuje, že povinnost zaplatit za užívání nemovitosti vzniká už jen tím, že si uživatel prostor uzamkne a není rozhodné, zda má (a případně v jakém množství) v nemovitosti uskladněny své věci. Žalovaný měl v prostorách uskladněných několik vraků, nikoliv pouze jeden.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný přípustnost svého dovolání blíže nekonkretizuje, ta je ovšem dána v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v části výroku II., jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 1.017.600,- Kč s přísl., tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci tuto částku, ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Naopak v části výroku I. napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 203.520,- Kč s přísl., by mohlo být dovolání shledáno přípustným leda podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud by dovolací soud shledal, že má v tomto rozsahu napadené rozhodnutí zásadní právní význam.
Jde-li o část výroku I. napadeného rozsudku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je dovolání přípustné, avšak není důvodné.
Námitka žalovaného, podle níž měl odvolací soud v rozporu s ust. §118a o. s. ř. umožnit provedení důkazu dotazem na obchodní společnost RSJ Technik, s. r. o., není na místě. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 30. 10. 2008 (viz č. l. 315 a násl. spisu), plyne, že žalobce upozornil na spojitost uvedené společnosti s danou věcí již během řízení před soudem prvního stupně, a sice okamžitě poté, co mu bylo poskytnuto poučení dle ust. §119a o. s. ř. Podle protokolu o jednání právní zástupce žalobce mimo jiné „poukazuje též na firmu uvedenou na jedné z fotografií spol. RSJ“. Z uvedeného není zcela zřejmé, zda se jedná o návrh důkazu či prosté konstatování, a bylo na soudu prvního stupně, aby případným dotazem postavil toto najisto, avšak vzhledem ke kontextu vyjádření právního zástupce žalobce je zřejmé, že se mělo jednat o návrh důkazu, a odvolací soud tak nepochybil, jestliže tento důkaz provedl, když tak neučinil soud prvního stupně.
Z hlediska toho, zda žalovaný předmětné prostory v rozhodném období užíval, pak dovolací soud v napadeném rozsudku neshledal nesprávnosti či rozpory. Dovolatel zřejmě nesprávně pochopil, za které období byla žalobci přiznána jaká náhrada. Není tomu tak, že by odvolací soud konstatoval, že v období od dubna do června 2003 žalovaný prostory neužíval v důsledku působení bezpečnostní agentury, a následně za období od července do září 2003 přiznal žalobci částku 203.520,- Kč a za období od října 2003 do prosince 2004 částku 1.017.600,- Kč. Odvolací soud naopak za období od dubna do září 2003 přiznal žalobci pouze 50 % žalované částky, tedy 203.520,- Kč (a zmínil pouze, že jde o tři měsíce), a za období od října 2003 do prosince 2004 částku 1.017.600,- Kč. Tolik tedy pro zpřesnění výchozí situace. Uvedenou námitkou žalovaný uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Ten míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí) a který nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř. (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1920.). Závěr, že žalovaný předmětné prostory až do prosince 2004 skutečně užíval, opřel odvolací soud o to, že se v inkriminované době nacházely v těchto prostorách věci patřící žalovanému. Dané problematiky se týká odstavec na straně 9 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud vyložil, na základě jakých důkazů považuje užívání prostor žalovaným za prokázané. Šlo o kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovaným s společností RSJ Technik, s. r. o., podle níž byl žalovaný vlastníkem vraku nacházejícího se v uvedených prostorách, přičemž jeho přítomnost byla prokázána i fotodokumentací pořízenou na místě soudním vykonavatelem dne 14. 6. 2005. Fotodokumentací byly zachyceny i další věci, přičemž v případě některých z nich potvrdil sám žalovaný, že jsou jeho vlastnictvím (v případě pohárů a mikiny), dále se jednalo o materiál a náhradní díly. O uvedených věcech žalovaný hovořil v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 1 T 134/2003 (viz č. l. 287 spisu) a právní zástupkyně žalovaného v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 11 C 37/2002. Při jednání konaném dne 31. 7. 2008 právní zástupkyně žalovaného uvedla, že žalovaný si věci z areálu ve Slušticích vystěhovával zhruba do září 2003, viz protokol o jednání před soudem prvního stupně, č. l. 176 a násl.; sám žalovaný na tomtéž jednání konstatoval, že na podzim roku 2003 byly již zámky vylámané a že si vše odstěhoval; při jednání konaném dne 25. 9. 2008 pak zástupkyně žalovaného řekla, že v době, kdy byl areál hlídán bezpečnostní agenturou, si žalovaný vystěhoval všechny věci, které považoval za své, žalovaný pak během tohoto jednání prohlásil, že karosérie, jež jsou zachyceny na fotografiích pořízených při soupisu movitých věcí soudním vykonavatelem – viz č. l. 109 až 111 spisu – nejsou jeho, a že když prostory v létě nebo na podzim 2003 opustil, byly prázdné, viz protokol o jednání před soudem prvního stupně, č. l. 224 a násl.; při jednání odvolacího soudu konaném dne 18. 5. 2010 pak právní zástupkyně žalovaného uvedla, že žalovaný předmětné prostory neužíval od okamžiku, kdy byl areál obsazen bezpečnostní agenturou, tedy od počátku dubna 2003, viz protokol o jednání před odvolacím soudem, č. l. 442 a násl. Byť tedy žalovaný v různých fázích řízení tvrdil, že předmětné prostory v daném období neužíval, v řízení vyšlo najevo, že tomu bylo právě naopak. Tvrdí-li pak za shora popsané situace žalovaný (po vyvrácení jeho počáteční obrany, že prostory vůbec neužíval – neměl zde věci), že zde měl uskladněné pouze nepatrné množství věcí, je na něm, aby prokázal, že prostory neužíval celé a v jakém rozsahu je užíval. Pokud tak neučinil, neunesl důkazní břemeno a odvolací soud rozhodl správně v jeho neprospěch.
Jen na okraj dovolací soud dodává, že konstatuje-li žalovaný ve svém dovolání, že předmětné prostory o rozměrech 840 m2 odpovídají přibližně velikosti fotbalového hřiště (viz s. 5 dovolání), je toto tvrzení poněkud zavádějící, když rozměry fotbalového hřiště musí být minimálně 90 krát 45 m, čemuž odpovídá plocha o rozměrech 4.050 m2, v případě mezinárodních utkání je minimální rozměr dokonce 100 krát 64 m, tedy plocha 6.400 m2 (viz Laws of the Game, FIFA [citováno dne 3. ledna 2011]. Dostupný z: http://www.fifa.com/mm/document/affederation/generic/81/42/36/lawsofthegame_2010_11_e.pdf ).
Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), žádné však neshledal.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvody nebyly naplněny, shledal právní závěry odvolacího soudu v daném rozsahu správnými a dovolání žalovaného podle ust. §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř., pokud směřovalo proti části výroku I. napadeného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v části výroku II., jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 1.017.600,- Kč s přísl., tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci tuto částku, zamítl.
Vzhledem k výše uvedenému pak dovolací soud nemohl shledat ani zásadní právní význam napadeného rozsudku v té části, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 203.520,- Kč s přísl. Předpokládá se rovněž, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. V situaci, kdy dovolatel takovou právní otázku nevymezil, dovolací soud nemá na co odpovědět. Pokud je navíc řešení konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním jedinečného skutkového základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/1999). O takový případ se v dané věci nepochybně jedná.
Rozsudek odvolacího soudu tak nemohl být shledán zásadně právně významným a dovolání žalovaného přípustným v části, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a dovolací soud je proto podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta s tím, že náhradu nákladů řízení je třeba vypočítat zvlášť v části, v níž bylo dovolání zamítnuto, a zvlášť v části, v níž bylo odmítnuto. O náhradě nákladů dovolacího řízení pro zamítavou část výroku II. bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty první a §142 odst. 1 o. s. ř. (za základ byla považována částka 1.017.600 Kč). Odměna za zastupování advokátem v tomto případě činí částku 28.830,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 5 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. V souvislosti s částí výroku II., jíž bylo dovolání odmítnuto, bylo o náhradě nákladů rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. (základem byla částka 203.520,- Kč). Odměna za zastupování advokátem činí částku 10.000,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 5, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. Celkem tedy činí odměna za zastupování advokátem částku 38.830,- Kč (28.830,- + 10.000,-). Režijní paušál činí 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. Po navýšení o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř. pak náklady řízení představuje částka 46.956,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu