ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1354.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1354/2010 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 4 To 303/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 2 T 205/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 2 T 205/2009, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se spolu se spoluobviněnými V. K., a E. P., dopustil tím, že „ dne 5. 8. 2008 po společné dohodě s M. M., kontaktoval E. P. a přesvědčil ji, aby uzavřela úvěrovou smlouvu na nákup vozidla zn. Fiat Seicento, poté ji společně s M. M. dne 6. 8. 2008 zavezli do autobazaru V.-CAR AUTOBAZAR na ulici B. v R., kde E. P. při uzavírání smlouvy o úvěru se společností GE Money Multiservis, a. s., zastoupenou S. Č., podle instrukcí V. K. a M. M. uvedla, že je od ledna 2006 zaměstnána jako kuchařka ve firmě S.B.S. Falcon, s.r.o., se sídlem ve F. M., na ulici, a dosahuje měsíčního příjmu ve výši 12.200,- Kč, ačkoliv všichni věděli, že ve skutečnosti v této společnosti nikdy nepracovala, je bez zaměstnání a trvalejšího zdroje příjmů, a v důsledku své špatné finanční situace nebude schopna hradit smluvené měsíční splátky, a poté, co s ní byla na základě těchto údajů uzavřena smlouva o úvěru a byl jí poskytnut úvěr ve výši 90.000,- Kč na nákup vozidla značky Fiat Seicento, uhradila pouze tři měsíční splátky v celkové výši 10.626,- Kč a dále již úvěr nesplácela, čímž způsobila společnosti GE Money Multiservis, a. s., se sídlem P., V., škodu ve výši 90.000,- Kč “ (bod 1), a dále byl uznán vinným trestným činem podvodu trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se obviněný dopustil se spoluobviněnými V. K., E. P., , a K. P., tím, že „ dne 6. 8. 2008 po předchozí dohodě s M. M. a V. K. kontaktoval K. P. obchodního zástupce společnosti Provident Financial s.r.o., J. K., a dohodl společné setkání za účelem poskytnutí půjčky ve výši kolem 20.000,- Kč pro E. P., ačkoliv všichni věděli, že E. P. v důsledku své špatné finanční situace nebude schopna poskytnutou půjčku splácet a dále věděli, že poskytnutou částku půjčky si rozdělí mezi sebe, přičemž na setkání, které se uskutečnilo téhož dne v restauraci na ulici M. v B., V. K. a E. P. za přítomnosti K. P. a M. M. při sjednávání smlouvy o půjčce na částku ve výši 20.000,- Kč nepravdivě uvedli, že E. P. je zaměstnána jako pomocná síla v restauraci, ačkoliv věděli, že ve skutečnosti je bez zaměstnání a trvalého zdroje příjmů, a poté, co na základě těchto údajů došlo k uzavření smlouvy, všichni si mezi sebe rozdělili půjčenou částku, přičemž z dohodnutých splátek ve výši 640,- Kč uhradil pouze jedinou V. K. a E. P. půjčku dále nesplácela, čímž způsobili společnosti Provident Financial s.r.o., se sídlem v P., O., škodu ve výši 20.000,- Kč “ (bod 3).
Za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 3 T 151/2008, byl obviněný M. M. odsouzen:
I. podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou;
II. podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč, podle §54 odst. 3 tr. zák. se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán;
III. podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 (tří) roků.
Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 3 T 151/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo spoluobviněným M. M., E. P. a V. K. uloženo, aby společně a nerozdílně nahradili poškozené společnosti GE Money Multiservis, a. s., se sídlem v P., V., škodu ve výši 79.374,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost GE Money Multiservis, a. s., se sídlem v P., V., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost UNIQUA pojišťovna, a. s., se sídlem v P., E., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Spoluobviněným K. P., E. P. a V. K. byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody. Současně byl obviněný V. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek ze dne 5. 8. 2008, v němž byl spatřován pokus trestného činu dle §8 odst. 1 tr. zák. k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov podali obvinění M. M. a K. P. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 4 To 303/2010, a to tak, že odvolání obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. M. prostřednictvím svých obhájců dovolání (č. l. 337 – 339, č. l. 340 - 343) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav věci, což pak mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku. Namítl, že se jemu za vinu kladeného jednání (pod body 1/ a 3/) nedopustil. Uvedl, že není pravdou, že po dohodě kontaktoval spoluobviněnou P. a přesvědčil ji, aby uzavřela úvěrovou smlouvu a že při uzavírání smlouvy o úvěru dle jeho instrukcí uvedla nepravdivé informace ohledně svého zaměstnání. Odmítl tvrzení obsažené ve výrokové větě napadaného rozhodnutí, že po předchozí dohodě při sjednávání smlouvy o půjčce nepravdivě uvedl, že spoluobviněná P. je trvale zaměstnána a že by si poté půjčenou částku rozdělil. Skutková zjištění a provedené důkazy jsou dle jeho názoru v příkrém rozporu se skutkovou větou v napadených rozhodnutích. Nalézací soud sám v rozsudku na straně 9 uvedl, že v úvahu přicházejí dvě varianty děje. Obviněný poukázal na podané odvolání i svou obhajobu před nalézacím soudem s tím, že je povinností soudu obhajobu obviněného vyvrátit, což však nalézací (a následně i odvolací) soud neučinil, a vytkl soudům, že řízení před nalézacím a odvolacím soudem zůstalo kusým a nepřezkoumatelným s tím, že není patrno, ze kterých důkazů nalézací soud vycházel, pokud dospěl k závěru, že je vinný skutky, které jsou popsány ve výrokové části napadeného rozsudku. Dle jeho názoru obviněného nebyl předložen jediný usvědčující důkaz o jeho vině a z odůvodnění rozsudku nelze dovodit, kterými myšlenkovými úvahami se soud řídil. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky uvedl, že právní kvalifikace skutku je dle jeho přesvědčení právně nesprávná, neboť jednání, pro které byl obžalován není možné kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu, neboť pachatelem trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu §250b odst. 1 tr. zák. může být fyzická osoba vystupující na kterékoli straně úvěrového vztahu, kdy úvěrového vztahu je dosaženo výhradně v rámci vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Současně namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí i z důvodu uloženého trestu, který se jeví jako nepřiměřeně přísným, což je v rozporu s ustanoveními a pravidly určujícími ukládání trestů.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Brně ze 20. 7. 2010, sp. zn. 4 To 303/2010, zrušil, a podle §265 l tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně, aby podle §265m tr. ř. rozhodl ve věci sám.
K dovolání obviněného M. M. se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že z předmětného dovolání je zřejmé, že převážná část námitek obviněného M. M. spočívá v tvrzení o údajném nesprávném posouzení důkazů ze strany soudu prvního stupně a v prosazování vlastní verze průběhu skutkového děje, odlišné od skutkových závěrů, ke kterým dospěly soudy obou stupňů, což nelze subsumovat pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále státní zástupce konstatoval, že v rámci rozhodovací činnosti dovolacího soudu v předmětné trestní věci není možné přihlédnout k těm částem dovolací argumentace, poukazuje-li na výhrady obsažené v odůvodnění odvolání, protože námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný (srovnejte rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006 ze dne31. 10. 2006). Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku, že trest, který byl obviněnému vyměřen, je nepřiměřený, neboť výrok o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze napadnout dovoláním především z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným), kterýžto však obviněný neuplatnil.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit námitku obviněného M. M., v rámci níž namítá, že právní kvalifikace skutku je dle jeho přesvědčení právně nesprávná, neboť jednání, pro které byl obžalován není možné kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu, a to s ohledem na osobu pachatele, jímž může být fyzická osoba vystupující na kterékoli straně úvěrového vztahu. Námitku však shledal státní zástupce neopodstatněnou, neboť obviněný v rozporu s učiněným pravomocným výrokem soudu prvního stupně vychází z toho, že byl jako pachatel ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. zák. shledán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., a tedy odhlíží od skutečnosti, že reálně byl ve shodě s rozhodnutím č. 27/2001 Sb. rozh. tr. a teoretickými závěry shledán vinným jako účastník na spáchání trestného činu, resp. jako organizátor. Jednání obviněného M. M. popsané ve skutkové větě rozsudku koresponduje s legální definicí trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., který byl spáchán formou organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože obviněný M. M. se při svém jednání neomezil jen na vzbuzení rozhodnutí u obviněné E. P. spáchat trestný čin, ale vyvíjel širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje zákonné znaky "řízení" trestného činu (srov. rozhodnutí č. 67/1971 Sb. rozh. tr.).
Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 4 To 303/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z K. skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (námitka, že nebyl předložen žádný důkaz prokazující jeho vinu, kdy obviněný odmítá závěr obsažený v tzv. skutkové větě pravomocného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého po předchozí dohodě při sjednávání smlouvy o úvěru, respektive smlouvy o půjčce, nepravdivě uvedl, že spoluobviněná E. P. je trvale zaměstnána a že se následně o získané finanční prostředky z těchto podvodně uzavřených smluv rozdělila s ostatními spoluobviněnými) a vadná skutková zjištění (především námitka, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil, resp. námitka, že není pravdou, že by po dohodě kontaktoval spoluobviněnou E. P. a přesvědčil ji, aby uzavřela úvěrovou smlouvu, respektive smlouvu o půjčce, a rovněž, že by spoluobviněná E. P. podle jeho instrukcí při uzavírání těchto smluv uvedla nepravdivé informace ohledně svého zaměstnání), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají a že neexistuje jediný usvědčující důkaz o jeho vině) a vlastní verzi skutkového stavu věci (především námitka, že v úvahu přicházejí dvě verze skutkového děje, resp. „ že trestnou činnost mohl spáchat obžalovaný K., přičemž využil obžalovanou P. a nebo se trestná činnost udála tak, jak je popsáno v obžalobě s tím, že i nalézací soud konstatuje, že pro první variantu vypovídají obsahy výpovědí spoluobžalovaných P. a M., které jsou navíc podporovány výpovědí svědků V. a Č. “). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán K. skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného o nesprávné právní kvalifikaci skutku podle ustanovení §250b odst. 1 tr. zák., kdy obviněný uvedl, že má za to, že jednání, pro které byl obžalován „ není možné kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu, neboť pachatelem trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu §250b odst. 1 tr. zák. může být fyzická osoba vystupující na kterékoli straně úvěrového vztahu, kdy úvěrového vztahu je dosaženo výhradě v rámci vztahu mezi věřitelem a dlužníkem .“
Trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (odst. 1), a způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu nikoliv malou (odst. 3). Způsobením škody nikoli malé se rozumí škoda ve výši nejméně 25 000 Kč.
Trestní odpovědnost podle §250b tr. zák. o úvěrovém podvodu může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy , jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků (např. smlouva o půjčce podle §657 a §658 občanského zákoníku), neboť ustanovení §250b tr. zák. uvádí mimo subvencí a dotací jen „sjednávání úvěrové smlouvy“.
Pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím zpravidla bude dlužník – fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka – právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu. Pokud jde o věřitele – právnickou osobu (banku), přichází v úvahu trestní odpovědnost některé z fyzických osob při sjednávání úvěrové smlouvy, kdy může uvádět některé nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje o podmínkách plnění úvěrové smlouvy, nebo může zamlčet některé podstatné údaje ze všeobecných úvěrových podmínek, které jsou součástí úvěrové smlouvy.
Obviněný se daného trestného činu dopustil ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle tohoto ustanovení je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor) .
Podle odst. 2 §10 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
V ustanovení §10 tr. zák. je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým jsou organizátorství, návod a pomoc (do účastenství v širším smyslu zahrnujeme navíc spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§89 odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí. Účastenství je v trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství , což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle §10 tr. zák. jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Zásada akcesority účastenství však neznamená, že organizátorství, návod nebo pomoc jsou vždy beztrestné, jestliže trestný čin nebyl dokonán nebo jestliže se pachatel o něj nepokusil (srov. R 58/1973, R 1/1973). Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty).
Organizátor je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil. Je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Za „zosnování“ trestného činu je třeba považovat činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za „řízení“ trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám a vyžadování jejich splnění apod. Je nerozhodné, do jaké míry si osoby, které jsou organizovány, uvědomují činnost organizátora.
Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti (účastenství), protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky „zosnování“ a „řízení“ trestného činu (srov. R 67/1971) - srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 100 – 103.
Podle ustálené judikatury pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele (srov. č. 27/2001 Sb. rozh. tr.) - jedná se o situaci popsanou v ustanovení §90 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kdy trestní zákon vyžaduje k spáchání trestného činu zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele. Jiné osoby, které nesplňují znaky konkrétního subjektu ve smyslu §90 odst. 1, odst. 2 tr. zák. však mohou být podle §90 odst. 3 tr. zák. účastníky na trestném činu v užším slova smyslu (organizátorem, návodcem, pomocníkem).
V projednávaném případě byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu spáchaným formou organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se dopustí ten, kdo úmyslně zosnuje nebo řídí činnost dalších osob spočívající ve spáchání trestného činu úvěrového podvodu, kterého tyto další osoby spáchají tak, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvádějí nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem škodu nikoli malou.
Dle skutkových zjištění obviněný M. M. dne 6. 8. 2008 společně s obviněným V. K. zavezli obviněnou E. P. do autobazaru V. - CAR AUTOBAZAR na ulici B. v R., kde obviněná E. P. v rozporu se skutečností při uzavírání smlouvy o úvěru ve výši 90.000,- Kč na nákup vozidla tov. zn. Fiat Seicento se společností GE Money Multiservis, a. s., uvedla podle instrukcí obviněných V. K. a M. M., že je od ledna 2006 zaměstnána jako kuchařka ve firmě S.B.S. Falcom, s.r.o., se sídlem ve F.-M. a dosahuje měsíčního příjmu 12.200,- Kč, ačkoliv obviněný M. M. věděl, že obviněná E. P. ve skutečnosti u této společnosti nikdy nepracovala, že je bez zaměstnání a trvalejšího zdroje příjmů, a že v důsledku své špatné finanční situace nebude schopna hradit smluvené měsíční splátky.
Právní kvalifikace popsaného jednání obviněného M. M. naplňuje skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu spáchaného ve formě organizátorství podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve spojení s §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť obviněný zcela prokazatelně spoluobviněnou E. P. instruoval a dával jí konkrétní pokyny směřující ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu, čímž naplnil podmínku „vyvíjení širší a intenzivnější činnosti“, která svou povahou naplňuje zákonné znaky "řízení" trestného činu (srov. rozhodnutí č. 67/1971 Sb. rozh. tr.).
Obviněný M. M. navíc nesprávně vychází z toho, že byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. coby pachatel ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. zák. V projednávaném případě byl však uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. coby účastník, resp. organizátor ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Námitky obviněného směřující vůči výroku soudu prvního stupně se v tomto bodě zcela míjí s právně teoretickými závěry učiněnými soudy v projednávané věci, neboť obviněný M. M. byl v projednávané věci uznán vinným jako účastník a nikoli hlavní pachatel.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud námitku obviněného M. M. neopodstatněnou.
Poslední námitkou uplatněnou obviněným byla námitka směřující vůči jemu uloženému trestu, resp. nepřiměřenosti (přísnosti) jemu uloženého trestu.
Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu .
Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání, námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Ze shora uvedeného pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy obviněný svou námitku týkající se trestu blíže nerozvedl a neodůvodnil, čímž nelze dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani §265b odst. 2 tr. ř. (týkající se trestu odnětí svobody na doživotí). Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17, č. T-420).
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a tento trest mu byl uložen za trestné činu zde projednávané (trestné činy úvěrového podvodu spáchané ve formě organizátorství) a současně za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 3 T 151/2008.
Pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. může být pachateli uložen trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest.
Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele , pokud trestní zákon nestanoví z této zásady výjimky (§10 odst. 2 tr. zák.). Účastenství může totiž být v konkrétním případě stejně závažné jako pachatelství, když jeho nebezpečnost pro společnost může být ovlivněna i osobou pachatele, a zejména u organizátorství může být i nebezpečnější s přihlédnutím k povaze a způsobu provedení organizování trestné činnosti, a proto se zásadně trestá podle stejné trestní sazby jako pachatelství. Je však možné, že bude posouzeno odchylně (např. při excesu pachatele nebo jestliže okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby není kryta zaviněním ve smyslu §6 tr. zák. apod.).
Vedle obecných zásad týkajících se ukládání trestu za trestný čin (§31 odst. 1 tr. zák.) je třeba u účastenství brát v úvahu i ustanovení §31 odst. 2 písm. b) tr. zák., které stanoví, že u účastníků přihlédne soud též k významu a povaze jejich účasti na spáchání trestného činu. Spáchá-li někdo trestný čin jako organizátor, jde o obecnou přitěžující okolnost podle §34 písm. h) tr. zák . (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 106).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno - venkov, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu Brno - venkov plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly (str. 9 – 13 rozsudku).
Z odůvodnění rozhodnutí je patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. M. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a