ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.674.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 674/2011 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. června 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným V. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010, č. j. 12 To 71/2010-1322, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 6. 2010, č. j. 56 T 6/2009-1294, byl obviněný V. P. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se podle popisu skutku ve výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že ad I) v době od 23. 6. 2003 do 31. 12. 2007 si jako obchodní zástupce družstva umělecké výroby G., se sídlem V., T., neoprávněně a úmyslně přisvojoval peníze vybrané od zákazníků družstva jako zálohy a platby za prodej výrobků družstva v celkové výši 5.848.782,- Kč, které měl po převzetí hotovosti na základě jím vystavených příjmových dokladů převést na bankovní účet družstva vedený u Komerční banky, a. s., v T., ale ve skutečnosti si je ponechal pro svoji vlastní potřebu, a to v případech a od subjektů jednotlivě popsaných ve výroku o vině, a celkově si z vybraných peněz neoprávněně ponechal pro sebe 5.848.782,- Kč, a ad II) v T., okres S., v době od 1. 1. 2007 jako obchodní zástupce družstva umělecké výroby G., se sídlem V., T., převzal oproti svému podpisu ze skladu družstva umělecké výroby G. stříbrné a zlaté šperky v prodejní ceně 4.179.911,- Kč celkem, které měl jménem zaměstnavatele nabízet k prodeji zákazníkům a sám je prodávat, avšak toto zboží neprodal a ani nevrátil a úmyslně si je ponechal pro vlastní potřebu, a jednáním pod body I) a II) způsobil poškozenému družstvu škodu v celkové výši 10.028.693,- Kč. Za tuto trestnou činnost byl obviněnému podle §206 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému družstvu umělecké výroby G. na náhradě škody částku 6.918.426,- Kč.
O odvoláních obviněného, státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, a poškozeného družstva G., které je podalo do výroku o náhradě škody, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2010, č. j. 12 To 71/2010-1322, jímž z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté sám rozhodl tak, že obviněného podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem. Odvolání poškozeného družstva umělecké výroby G. samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 10. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uplatněného důvodu dovolání spatřoval obviněný v tom, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz výslechem svědka F. K. a dospěly tak ke hrubě zkresleným skutkovým závěrům, na jejichž základě nemohlo dojít ke správné aplikaci hmotného práva. Provedení tohoto důkazu bylo podle dovolatele odvolacím soudem odmítnuto bez zjevného důvodu, neboť jmenovaný svědek byl nejpozději v době konání veřejného zasedání orgánům činným v trestním řízení plně k dispozici a jeho výpověď mohla odstranit přetrvávající pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně. Odvolací soud se tímto návrhem na doplnění dokazování nejen prakticky nezabýval, ale v odůvodnění napadeného rozsudku v rozporu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ani dostatečným způsobem nevyložil, proč mu nevyhověl (viz rozhodnutí Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů, např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01). Přitom měl zároveň k dispozici listinné důkazy, z nichž bylo zřejmé, že ohledně zboží, které bylo obviněnému (dovolateli) vydáno ze skladu družstva a následně předáno F. K., byl řádně uznán závazek ve výši 6.180.966,- Kč, přičemž dovolatel předložil i jednotlivé dodací listy. Tyto důkazy podle názoru dovolatele by spolu s výslechem svědka K. nepochybně vedly ke zjištění mnohem nižší škody, a to v řádu několika milionů, a v konečném důsledku i k mírnější právní kvalifikaci přisouzeného skutku, nejspíše toliko podle §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil výrok o vině pod body I) a II) a výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, č. j. 56 T 6/2009-1294, ze dne 21. 6. 2010, a s ním související výrok ad I) z rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 12 To 71/2010-1322, ze dne 12. 10. 2010, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k novému projednání a rozhodnutí“.
Součástí dovolání byla i žádost obviněného, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky před rozhodnutím o dovolání odložil podle §265o odst. 1 tr. ř. výkon napadeného rozhodnutí s tím, že nástup do výkonu trestu by pro něj byl v současné době, s ohledem na jeho zhoršený zdravotní stav, velmi komplikovaný. Dovolatel poukázal na to, že v průběhu trestního řízení byl hospitalizován s problémy psychického rázu, tyto problémy přetrvávají a mohou ho ohrozit na životě.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který zdůraznil, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 60/06).
Pokud tedy obviněný v rámci předložené dovolací argumentace opřel svoji námitku nesprávného právního posouzení skutku výlučně o tvrzení neúplně provedeného dokazování, v němž měl absentovat výslech svědka F. K., není možné k tomu podle státního zástupce přihlížet. Navíc je třeba vzít v úvahu, že oba soudy dříve činné ve věci se návrhem obviněného na předmětné doplnění dokazování zabývaly a ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč výslech jmenovaného svědka neshledávají potřebným, byť odvolací soud v tomto směru ve stručnosti spíše odkázal na již vyslovené závěry soudu prvního stupně.
Státní zástupce proto své písemné vyjádření uzavřel tím, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaké zákon předpokládá v ustanovení §265b tr. ř. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Státní zástupce současně neshledal důvody pro to, aby v dovolacím řízení bylo rozhodováno o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.
Obviněný V. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že se trestné činnosti v rozsahu, jak mu bylo kladeno za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině zločinem podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku založily jednak na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a jednak na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v jeho neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily důkazy k jeho tíži, aniž předtím doplnily dokazování v jím navrhovaném rozsahu, tj. o výslech svědka F. K. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle které výše jmenovanému svědkovi legální cestou předal zboží za částku 6.180.966,- Kč (tzn., že škoda, kterou měl inkriminovaným jednáním způsobit, by tak byla mnohem nižší), pak obviněný na základě jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, neboť výsledky soudy provedeného dokazování podle něj nepostačovaly pro závěr, že svým činem způsobil škodu velkého rozsahu ve smyslu odstavce 5 písm. a) §206 tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
V této souvislosti je třeba zmínit, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán pouze tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu (zločinu) v rozsahu, kterým byl uznán vinným, nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jej nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným (dovolatelem) popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce výše způsobené škody věnoval náležitou pozornost a vysvětlil, proč vycházel ze zjištění, že dovolatel zpronevěřil finanční plnění od odběratelů a zboží družstva v celkové hodnotě přesahující částku 10 milionů Kč (viz str. 11, 12 odůvodnění rozsudku). Soud v rozsudku uvedl i důvody, proč neuvěřil dovolatelově obhajobě, že mu část hotovosti a šperků byla odcizena při krádeži auta a že významnou část zboží v hodnotě přesahující 6 milionů Kč předal právně akceptovatelným způsobem F. K., kterým však měl být následně podveden. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a z něj vyvozeným skutkovým závěrům žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Také odvolací soud se zabýval konstantní argumentací obhajoby použitou zčásti i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí pak poukázal na skutečnosti, které jej vedly k tomu, že obhajobě obviněného (dovolatele) nepřisvědčil (viz str. zejména 10 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. neprovedení jím navrhovaného důkazu výslechem svědka K., Nejvyšší soud považuje za nezbytné jako obiter dictum poukázat na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozhodnutí soudů obou stupňů splňují, když v jejich odůvodněních je zároveň vysvětleno, proč nepřistoupily k doplnění dokazování navrhovaným výslechem osoby jménem F. K. (viz str. 11, 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména str. 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Svá rozhodnutí tedy nezatížily ani touto dovolatelem vytýkanou vadou (tzv. opomenuté důkazy) .
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného V. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět dovolatele k odkladu či přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci rozhodl (předsedou senátu) podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání právně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, který však v dané věci takový postup nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler