ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1542.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1542/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Wüstenrot - stavební spořitelny a. s., se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, PSČ 140 23, identifikační číslo osoby 47 11 52 89, zastoupené JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem, se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, PSČ 383 01, proti žalovaným 1) P. S. , a 2) J. H. , zastoupenému JUDr. Robertem Jonákem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, PSČ 580 01, o zaplacení částky 298.712,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 178/2007, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2008, č. j. 38 Co 76/2008-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 8 C 178/2007-54, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 298.712,80 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání druhého žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhému žalovanému a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, podle nichž byla mezi žalobkyní a prvním žalovaným uzavřena 27. září 2002 smlouva o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Druhý žalovaný podle ustanovení §303 a násl. obch. zák. ručitelským prohlášením ze dne 11. září 2002 převzal ručení za závazky prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru. První žalovaný úvěr řádně nesplácel, žalobkyně od smlouvy odstoupila přípisem z 26. října 2006. Rozsudkem Okresního soudu ve Ždáru nad Sázavou ze dne 14. září 2006, č. j. 2 T 164/2005-140, byl první žalovaný odsouzen pro trestný čin úvěrového podvodu, když jako žadatel o překlenovací úvěr ke smlouvě o stavebním spoření předložil nepravdivé potvrzení o svém příjmu. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou a platným je i ručitelský závazek druhého žalovaného. Skutečnost, že při uzavření smlouvy o úvěru spáchal první žalovaný trestný čin podvodu, nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy. Smlouva, při jejímž uzavření jednal jeden z účastníků podvodně, nemůže být bez dalšího neplatná pro nedostatek vážné vůle podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nebo pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák. Právem naopak musí být chráněn druhý účastník smlouvy, v projednávané věci žalobkyně a jen na ní může záviset, zda se dovolá omylu, který u ní podvodně jednající účastník smlouvy vyvolal a zda uplatní tzv. relativní neplatnost smlouvy podle ustanovení §49a a §40a obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, podle obsahu dovozuje jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázky zásadního právního významu, která byla odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy o úvěru za situace, kdy při jejím uzavření první žalovaný svým jednáním spáchal trestný čin úvěrového podvodu. Namítá, že odvolací soud vyšel pouze z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Co 826/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 36/2008“), a dovodil, že relativní neplatnosti smlouvy o úvěru se žalovaní nemohli účinně dovolat. Odvolací soud přitom opomněl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, který je z časového pohledu rozhodnutím novějším než citované rozhodnutí a v němž pro obdobný případ byla dovozena absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Zdůrazňuje, že podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin. Byl-li první žalovaný pravomocně odsouzen pro trestný čin úvěrového podvodu, je tím soud v občanskoprávním řízení vázán a závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva o úvěru je platná, je nesprávný, stejně jako závěr, že platným je i jeho ručitelský závazek a to za situace, kdy se neplatnosti smlouvy o úvěru rovněž dovolal. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za zjevně bezdůvodné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka, zda smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, je neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. (pro nedostatek vážné vůle) nebo podle ustanovení §39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem), není otázkou zásadního právního významu. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s hmotným právem (§40a, §49a, §37 odst. 1 a §39 obč. zák.) ani judikaturou Nejvyššího soudu. V posouzení dané otázky Nejvyšší soud sjednotil právní praxi již zmíněným R 36/2008, o něž ostatně správně opřel své právní závěry i odvolací soud v projednávané věci. Také v R 36/2008 přitom šlo po skutkové stránce o případ, kdy jednání jedné ze smluvních stran spočívající ve vlastním uzavření smlouvy (šlo o smlouvu o půjčce) bylo v pravomocném odsuzujícím rozsudku soudu v trestní věci kvalifikováno jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1 a 4 tr. zák. V R 36/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že takové jednání nečiní smlouvu absolutně neplatnou podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. ani podle ustanovení §39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné). Tamtéž dovodil, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.).
Z takto ustáleného judikatorního rámce vychází (byť bez vazby na konkrétní odsuzující rozsudek soudu v trestní věci) i navazující (pozdější) judikatura Nejvyššího soudu. Na závěry obsažené v R 36/2008 v tomto ohledu odkazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1094/2006, uveřejněný pod číslem 89/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 29 Odo 891/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2007, pod číslem 153, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. VI. ÚS 2762/07), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 1171/2007 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. února 2009, sp. zn. III. ÚS 1733/08), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3528/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 2973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 863/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 32 Cdo 1541/2007 (všechna tato rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici též na webových stránkách Nejvyššího soudu),
K závěrům formulovaným v R 36/2008 se dále (a to právě ve vazbě na trestněprávní rovinu věci) výslovně přihlásil i Ústavní soud. Ten v usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu) mimo jiné uzavřel (výslovně na R 36/2008 odkazuje), že „naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a obč. zák.“
Z této ustálené judikatury po vydání R 36/2008 ojediněle vybočuje dovolatelem označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z toho, že účastník řízení spáchal uzavřením kupní smlouvy trestný čin podvodu, za nějž byl v trestním řízení pravomocně odsouzen) uzavřel, že právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je neplatný pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Následně však Nejvyšší soud odstranil výkladové problémy k této otázce v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, v němž se přihlásil k závěrům vyjádřeným v R 36/2008. Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska řešení otázky platnosti ručitelského prohlášení dovolatele a jeho nemožnosti dovolat se neplatnosti smlouvy o úvěru, když i tuto otázku odvolací soud, i vzhledem k popsaným závěrům o relativní neplatnosti smlouvy o úvěru, řešil v souladu s hmotným právem (§303 a násl. obch. zák. a §40a a §49a obč. zák), dovodil-li, že druhý žalovaný jako ručitel nebyl účastníkem smlouvy o úvěru a jediným, kdo se mohl relativní neplatnosti smlouvy o úvěru účinně dovolat, byla žalobkyně.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. ledna 2011
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu