ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1323.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1323/2011-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2011 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 3 To 27/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 13/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 42 T 13/2008, byl obviněný M. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“) ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, které spáchal tím, že
1.
v blíže nezjištěné době, nejpozději během měsíce července 2003 zprostředkoval pro spol. FENRIS, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Kováků 9, IČ 65414012, jejímž jménem jednal obviněný V. jako jediný jednatel a zároveň společník, objednávku celkem 4.020.000 ks cigaret zn. POPULAR a COHIBA u jejich výrobce, spol. BRASCUBA CIGARRILLOS S. A. Havana, Kuba, s cílem uvést tyto cigarety bez nálepek k označení pro daňové účely a bez zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši nejméně 5.378.840,- Kč na trh v České republice, následně byly cigarety přepraveny v kontejneru, deklarovaném v průvodních dokladech jako zásilka židlí do H., SRN, kde byly dne 25. 7. 2003 při celním odbavení před transportem do České republiky sjednanému dopravci, spol. TRANSPORT LOGISTIC, s. r. o., zabaveny,
2.
od přesně nezjištěné doby do 15. 3. 2006, ve svém bytě v P., ul. V L., v šatní skříni v předsíni bytu, měl uložen samopal s odstraněným výrobním číslem, vzor 58V, se sklopnou pažbou, ráže 7.62 x 39 mm, vyrobený Českou zbrojovkou Uherský Brod, s typově příslušným zásobníkem, včetně 60 ks nábojů, dále samopal s odstraněným výrobním číslem vzor 61, ráže 7.65Br, vyrobený Českou zbrojovkou Uherský Brod s typově příslušným zásobníkem včetně 20 ks nábojů, přičemž oba samopaly patří do kategorie zakázaných zbraní ve smyslu zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří (3) let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti (5) let.
Oproti tomu byl obviněný S. V. týmž rozsudkem nalézacího soudu podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro jednání spočívající v tom, že společně s obviněným M. K., v blíže nezjištěné době, nejpozději během měsíce července 2003, zprostředkoval pro spol. FENRIS, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Kováků 9, IČ 65414012, jejímž jménem jednal obviněný V. jako jediný jednatel a zároveň společník, objednávku celkem 4.020.000 ks cigaret zn. POPULAR a COHIBA u jejich výrobce, spol. BRASCUBA CIGARRILLOS S. A. Havana, Kuba, s cílem uvést tyto cigarety bez nálepek k označení pro daňové účely a bez zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši nejméně 5.378.840,- Kč na trh v České republice, následně byly cigarety přepraveny v kontejneru, deklarovaném v průvodních dokladech jako zásilka židlí do H., SRN, kde byly dne 25. 7. 2003 při celním odbavení před transportem do České republiky sjednanému dopravci, spol. TRANSPORT LOGISTIC, s. r. o., zabaveny, obžalobou kvalifikované jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“).
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného M. K., rozhodl usnesením ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 3 To 27/2011, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného M. K. zamítl, přičemž současně podle §73a odst. 4 tr. ř. zrušil peněžitou záruku ve výši 1.500.000,- Kč přijatou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 37 Nt 329/2006.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 3 To 27/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 42 T 13/2008, podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Řičicy dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu. V podrobnostech dovolatel uvedl, že rozsudek nalézacího soudu byl vyhotoven v časové tísni, neboť vyhlášen byl již 29. 9. 2010, ale jeho vyhotovení bylo stranám doručeno až v únoru 2011, a to na základě stížnosti podané k předsedovi soudu. Soud podle dovolatele tímto porušil lhůty ohledně vyhotovení rozsudku. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že byly shromážděny odposlechy telefonních hovorů, které mají svědčit o jeho trestné činnosti, avšak na konkrétní hovory, které by toto tvrzení podporovaly, nepoukazuje, přičemž je jednoznačné, že takové záznamy hovorů neexistují. Nalézací soud poukazuje na svědecké výpovědi, ze kterých však nevyplývá dovolatelův úmysl dopustit se trestné činnosti. Svědecké výpovědi svědčící v jeho prospěch soud pomíjí. V tomto směru zcela podcenil např. výpověď G. O. a výpovědi dalších svědků, které potvrzují, že se dovolatel snažil do poslední chvíle případ řešit. Nalézací soud dále poznamenal, že se nepodařilo prokázat, že by faxovou objednávku, jejíž kopie se nachází na č. l. 567c, podepsal obviněný V.. Obviněný V. kategoricky popřel, že by takovou objednávku kdykoliv podepsal. Originál této objednávky orgány činné v trestním řízení nezajistily a soud uzavřel, že jestliže se jedná o kopii, znalecké zkoumání nepřichází v úvahu. S takovým stanoviskem soudu se dovolatel nemůže ztotožnit. Dovolatel je navíc přesvědčen, že tato objednávka byla do spisu vložena až dodatečně, s cílem opatřit důkazy proti obviněným. Tvrzení komisařky B. M., že objednávka byla založena ve spise, vyvrací řada svědků, a to M. K., S. V., Mgr. G., Mgr. G. a Mgr. P. Je proto přesvědčen, že šlo o manipulaci OČTŘ s cílem získat důkazy o údajné trestné činnosti. Následně dovolatel zdůraznil, že v listině, která je označena jako Bill of Lading (č. l. 912), se hovoří o cigaretách značky POPULARES, nikoliv o židlích nebo nábytku, jak je uvedeno v obžalobě. Originál tohoto dokumentu nebyl nikdy dohledán, orgány činné v trestním řízení nikdy nepředložily takový dokument (ani v originálu, ani v kopii), který by specifikoval zboží v kontejneru jako ratanový nábytek. Ve spise je naopak založena kopie zajištěná celní správou a kopie dodaná dovolatelem, která specifikuje obsah kontejneru jako dodávku cigaret. V trestním řízení nebylo prokázáno, že by měly být cigarety prodávány na území České republiky, přičemž soud zcela pominul jeho výpověď, kde podrobně popsal celý obchodní případ a vysvětlil, že cigarety budou prodávány pouze v rámci obchodů Duty Free. Podrobně se vyjádřil i ke spolupráci s obviněným V. a uvedl postup ohledně dohledávání příslušných dokladů a dodaného kontejneru. Skutek, jak byl soudem popsán, by mohl být posouzen pouze jako příprava trestného činu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud zcela pominul tuto zákonnou úpravu a pochybil, jestliže údajné jednání dovolatele posoudil jako pokus trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, soud rovněž pominul provedené důkazy ve věci, když naprosto rezignoval na výpověď Mgr. G., který se účastnil domovní prohlídky a popsal neobvyklé okolnosti zajištění zbraní a jejich ohledání, a svědka D., podle jehož výpovědi se jedná o dvě trofejní zbraně, a to cvičné a nefunkční zbraně.
Dovolatel je tak přesvědčen, že nebylo naplněno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., z rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývá naplnění ustanovení podle §120 tr. ř. a zejména §125 tr. ř. a obě rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná. Nalézací soud pominul popis subjektivní a objektivní stránky a jeho odůvodnění je zcela nedostatečné. Dovolatel současně upozornil na průtahy v řízení a jeho délku, které nebyly dány vinou dovolatele. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 3 To 27/2011, tak i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 42 T 13/2008, a to ve všech výrocích, a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám rozsudkem a dovolatele v této trestní věci zprostil obžaloby nebo rozhodl tak, že Městskému soudu v Praze přikáže, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. K. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. V posuzované věci však o takový případ nejde. Soudy nižších stupňů založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Za podstatnou vadu nelze považovat ani záměnu jména svědka JUDr. J. G. za svědka Mgr. M. G. ohledně hodnocení průběhu domovní prohlídky (str. 12 rozsudku nalézacího soudu), na kterou též obviněný M. K. poukázal v odůvodnění dovolání, neboť jde o zřejmou nesprávnost, což vyplývá i z jinak správné citace jejich výpovědí na str. 12 rozsudku nalézacího soudu. Přesto Nejvyšší soud považuje za nutné k uplatněným námitkám obviněného K., jinak v podstatě skutkovým (s výjimkou právních námitek, o nichž bude níže ještě v podrobnostech pojednáno), uvést následující.
Nalézací soud v úvodních částech odůvodnění svého rozsudku zachytil podstatný obsah výpovědí jak obou obviněných M. K. a S. V., tak i v řízení vyslechnutých svědků, včetně jejich, byť stručného, zhodnocení (srov. str. 4 až 12 rozsudku nalézacího soudu). Nelze tedy souhlasit s dovolatelem, že by nalézací soud rezignoval na výpovědi obviněných a svědků, kteří měli vypovídat v dovolatelův prospěch. Na str. 11 se nalézací soud zabýval objednávkou založenou na č. l. 567c a uvedl, že obviněný V. popírá, že by tuto podepisoval, s ohledem na nemožnost zajištění této objednávky v originále, pak soud s ohledem na telefonické vyjádření znalkyně z oboru písmoznalectví dr. Musilové (která byla předběžně požádána předsedkyní senátu, aby se vyjádřila k tomu, zda je možno z této listiny určit, kdo ji skutečně podepsal, a která uvedla, že vzhledem k tomu, že se jedná toliko o kopii, toto určit nelze), upustil od znaleckého zkoumání této listiny. Na téže straně nalézací soud k odposlechům telefonních hovorů zaznamenal, že výpisy zájmových hovorů jsou uvedeny a doslovně přepsány ve spise, tyto odposlechy byly provedeny rovněž v souladu se zákonem, a rozhodně svědčí o trestné činnosti obviněného M. K., k obviněnému S. V. v podstatě nejsou relevantní.
Na stranách 11 až 12 svého rozsudku nalézací soud pojednává o posudku týkajícím se předložených zbraní, z něhož mj. vyplývá, že obě zbraně jsou plně funkční a střelby schopné v samonabíjecím i plně automatickém režimu. Všechny náboje byly použitelné. V dodatku k tomuto posudku bylo uvedeno, že fyzicky předložené zbraně jsou identické se zbraněmi na fotodokumentaci, která byla pořízena u obviněného K. v rámci domovní prohlídky dne 15. 3. 2006.
Odvolací soud na straně 4 svého usnesení poznamenal, že nelze přijmout obhajobu obviněného spočívající v tom, že zabavené zboží nemělo do České republiky vůbec dojít, případně mělo být umístěno v prodejnách Duty Free, neboť soud měl k dispozici vyjádření Celního ředitelství v P., týkající se způsobu umísťování zboží do prodejen Duty Free, obviněný sám uvedl, že v případě takovéhoto zamýšleného prodeje by byly cigarety umístěny v celním skladu v H., on by si zajistil dodávku do zmíněných prodejen, které by si zajistily i příslušné doklady. Nic takového zjištěno nebylo, naopak kontejner měla firma TRANSPORT LOGISTIC s řidičem S. dopravit do České republiky, a to do P.. V této souvislosti odvolací soud poukázal na důkazy, které byly v důsledku zpochybňování objednávky na č. l. 567c trestního spisu v řízení před soudem opatřeny, kdy se prokázalo, že příslušná firma na základě této objednávky skutečně měla službu vykonat, nicméně v důsledku zabavení zboží se smlouva nerealizovala a tato společnost ani žádnou úhradu neúčtovala, neboť řidič s vozidlem byl využit jiným způsobem. Námitku o prodeji v Duty Free neposiluje ani výpověď svědka Š. Ten sice uvedl, že za zcela náhodných okolností se setkal s V. a později i s K., kde mělo probíhat jakési jednání o umísťování zboží do Duty Free a dokonce dojít k předání vzorků cigaret. Na druhé straně obviněný se o tomto setkání vůbec nezmiňuje a též V. uvedl, že k žádné dohodě nakonec nedošlo. Není ani zřejmé, jak by byl umísťován do těchto prodejen nábytek, když nabídka měla znít na cigarety (srov. str. 4 až 5 usnesení odvolacího soudu).
Následně odvolací soud uvedl, že pokud obviněný neustále zdůrazňoval, že věděl o tom a též byl srozuměn s tím, že v kontejneru se nacházejí pouze cigarety, není potom pochopitelné, proč se v dané záležitosti neobrátil přímo na oficiální orgány celní správy, či policii SRN a nevyžádal si příslušné informace, a to i přesto, že měl údajně k dispozici zmíněný Bill of Lading s cigaretami. Místo toho se zcela pokoutným způsobem přes různé osoby snažil úporně zjistit, co se stalo s kontejnerovou zásilkou. Toto jeho jednání plně odpovídá tomu, že dobře věděl o skutečném stavu věci. Zvolený způsob utajovaného dohledávání kontejneru je konečně v souladu i se skutečností, že v SRN bylo zahájeno stíhání v dané věci proti neznámé osobě a nebylo tedy v jeho zájmu se oficiálním orgánům se žádostí o dohledání, či vydání zabaveného zboží přihlásit. Jeho výlučný a aktivní zájem o osud kontejnerové zásilky potom dokládá, že to byl on, nikoliv V., kdo měl zájem na dovozu zboží a kdo celý obchod pod hlavičkou firmy FENRIS, s. r. o., vlastně inicioval a zprostředkoval (srov. str. 5 usnesení).
Odvolací soud se poměrně podrobně věnoval zajištěným odposlechům, přičemž uvedl, že ačkoliv jsou z roku 2004 a obviněný hovoří s dalšími osobami zastřeným způsobem, existuje záznam (č. l. 105, 106), ze kterého lze dovodit, že hovor je veden ve věci předmětného zadrženého kontejneru, přičemž je v těchto odposleších i další záznam (č. l. 103), ze kterého je zřejmé, že budou z kontejneru, který má být proclen, odstraněny boty sloužící jako kamufláž a tím kontejner bude legalizován pro případnou kontrolu. Z dalšího záznamu vyplývá (č. l. 78), že Němec (J.?) mimo DELTA LOGISTIC má bokem nějakou další firmu s kontroversní činností. Tyto a další získané odposlechy jednak dokládají, že obviněný se i nadále po zadržení kontejnerové zásilky zabýval dovozem tabáku, či cigaret, kdy nelze vyloučit, že podobným způsobem, pro který je stíhán, jednak tyto odposlechy též minimálně dokumentují osobu obviněného (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu).
K jednotlivým svědkům a jejich výpovědím odvolací soud poznamenal, že je třeba obezřetně přistupovat k hodnocení jejich věrohodnosti (např. svědek K. výkon trestu, svědek K. předveden z vazby, osoba L. ohrožena trestem v České republice, svědek J. podivné aktivity mimo firmu DELTA LOGISTIC), kdy tito svědci výpovědi měnili, či jejich výpovědi v jednotlivostech nekorespondují s výpověďmi dalších svědků, či obviněného. Pokud jsou zmiňovány odvolacím soudem nepřesvědčivé výpovědi svědků, je třeba poukázat na výpověď svědka J., který napřed uvedl, že nezná ani K. ani K., nakonec výpověď změnil. Též svědek K. uvádí, že nikdy nebyl v SRN s K., ačkoliv toto potvrzuje i svědkyně B. Konečně i S. V., který výpověď v přípravném řízení změnil, nakonec u soudu potvrdil, že se mělo jednat jak o cigarety, tak ratanový nábytek a uvedl, že co nakonec obviněný objednal, neví (srov. str. 6 až 7 usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud se také věnoval střelným zbraním s tím, že tyto byly zadokumentovány a po zapečetění ihned předány Policii České republiky do B. Odtud byly předány do kriminalistického ústavu ke zkoumání, který došel k známým výsledkům. Dalším odborným zkoumáním bylo zjištěno, že ke zkoumání byly předloženy zbraně totožné, které byly zajištěny při domovní prohlídce, resp. byly vydány v rámci domovní prohlídky obviněným. Není proto možno přijmout závěr o jejich záměně a ani o jejich dodatečném zprovoznění Policií České republiky v rámci vypracování odborného vyjádření. Vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 216/96 Sb. a následně vyhláška č. 371/2002 Sb., ve znění vyhlášky č. 632/2004 Sb., stanoví postup při znehodnocování a ničení zbraně, střeliva a výrobě jejich řezů. Předně je nutno zajistit, aby části zbraně a mechanismy umožňující střelbu nebylo možno od sebe oddělit, a aby nebyl umožněn jejich vzájemný pohyb. Provádí se zaslepení hlavně v nábojové komoře vložením ocelového kolíku o délce a průměru nábojové komory a jeho zavaření po celém obvodu, je nutno na několika místech, nejméně třech, provrtat hlaveň a to pouze jednostranně kolmo na osu hlavně, je třeba upilovat závěr v úhlu 45 stupňů a znemožnit vyjmutí zásobníku z této zbraně. Nic takového na uvedených zbraních provedeno nebylo. Pokud obviněný, resp. svědek D. hovoří o odvrtání a zavaření úderníku, toto jednak nebylo prokázáno, jednak by šlo o úpravu nedostatečnou. Nad rámec tohoto se podává, že závěr se skládá z nosiče závorníku s napínací pákou, závorníku, závory a úderníku. Pokud tedy by byl úderník přivařen k nosiči závorníku, nemohl by být ani lehce vyměněn a zbraň uschopněna ke střelbě. Pokud by byl pouze sám znehodnocen a bylo by jej možno snadno vyjmout, toto by mohl učinit i obviněný v případě záměru zbraň učinit střelbyschopnou. Nicméně opětovně se připomínají výsledky odborného vyjádření (srov. str. 7 až 8 usnesení odvolacího soudu).
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud již prakticky reagoval a vypořádal se náležitě se všemi námitkami obviněného K. uplatněnými v jeho odvolání, které jsou v zásadě shodné s jeho námitkami dovolacími. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, přičemž nad rámec již uvedeného považuje za nutné podtrhnout další podstatné okolnosti případu vyplývající ze spisového materiálu.
Ačkoliv se nalézací soud blíže nezabývá odposlechy telefonních hovorů, odvolací soud již vyjmenovává konkrétní čísla listů spisu, a to 78, 103, 105 a 106, na nichž jsou zaznamenány odposlechy, které svědčí o trestné činnosti obviněného K.. Zároveň je všemi konkrétně uvedenými přepisy odposlechů vyvracena námitka obviněného M. K., že neexistují přepisy telefonních hovorů, které by jej usvědčovaly z trestné činnosti, byť samozřejmě jde o odposlechy, které svědčí o trestné činnosti jen zprostředkovaně a v rozsahu, jak na to již upozornil odvolací soud v odůvodnění svého usnesení.
Nejvyšší soud považuje vedle již odvolacím soudem uvedených odposlechů za důležitý i přepis telefonního hovoru ze dne 27. 5. 2004 (č. l. 124 přílohy, sv. 1), kde volající z telefonního čísla, jehož uživatelem byl M. K. (srov. č. l. 12 a 31 téže přílohy), informuje volaného muže o tom, že mu přišel „Biloflejding“, tedy Bill of Lading. Nelze přehlédnout, že Bill of Lading byl obviněnému odfaxován až v květnu (konkrétně 26. 5.) roku 2004, zatímco samotný Bill of Lading je datován již 26. červnem 2003 (srov. č. l. 912 a 913). K tomu Nejvyšší soud upozorňuje na zprávu celního ředitelství, podle níž v rámci akce odposlechu „Střelec 7“ bylo zjištěno, že „Nene“ na příkaz obviněného K. kontaktoval dne 20. 5. a 26. 5. 2004 spol. BRASCUBA COMERCIAL na Kubě, aby bylo zasláno číslo přepravky z Kuby na fax, přičemž dne 26. 5. 2004 kontaktuje „Střelec 1“ K. „Neneho“ a sděluje mu, že přišel ten Bill of Lading. Výpisem „Střelec 5“ byl potvrzen dne 26. 5. 2004 fax odeslaný výše uvedenou společností se sídlem na Kubě – Bill of Lading, týkající se námořní přepravy kontejnerové zásilky č. CLHU 294352-0 (srov. č. l. 910). Ostatně doručení Bill of Lading faxem potvrzuje obviněný M. K. i ve své výpovědi u hlavního líčení (srov. č. l. 439, sv. 4). To svědčí jednoznačně o povaze tohoto důkazu, na který poukazuje obviněný M. K. ve svém dovolání.
Jako kontaktní společnost byla na Bill of Lading uvedena spol. Agilimpex, jejíž jednatelkou je I. K., manželka obviněného K.. Ta však popřela, že by jmenovaná společnost obchodovala s cigaretami z Kuby, pokud byly nějaké obchody s cigaretami realizovány, jednalo se o tabákové výrobky od spol. FAT. Společnost FAT, v níž má 50% podíl, objednávala cigarety na Kubě, jejich prodej však byl poté komplikovaný, uvažovalo se o prodeji v Duty Free obchodech, zboží mělo odejít, vše skončilo někde v H., obviněný K. se po něm sháněl, ale již mělo být ztracené, což ví od obviněného K. z doslechu (srov. str. 7 až 8 rozsudku nalézacího soudu). Shodně jsou tyto informace zachyceny v podané obžalobě, kde se mj. konstatuje, že k předmětnému kontejneru byla zajištěna kopie konosamentu kombinované dopravy, v němž jsou jako náklad uvedeny cigarety a kontaktní společností je Agilimpex (srov. č. l. 405, sv. 4 spisu). Nikde se však v obžalobě neuvádí, jak namítal dovolatel, že by konkrétně Bill of Lading pojednával o židlích či nábytku. V obžalobě se pouze obecně uvádí, že dne 25. 7. 2003 byl v Hambuku německými celními orgány zajištěn kontejner, ve kterém byl deklarován náklad židlí, přičemž při jeho prohlídce bylo zjištěno, že jsou v něm ukryté cigarety (srov. č. l. 404, sv. 4 spisu). S ohledem na ostatní okolnosti případu, které dovolatele usvědčují ze spáchání souzeného trestného činu, není nezbytné, aby byl ve spise založen originál Bill of Lading, když i předmětem odposlechů byla jeho faxová kopie. Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí, že číslování stran jednotlivých svazků na sebe nenavazuje (srov. sv. 3 končí č. l. 957, zatímco sv. 4 začíná č. l. 403 spisu).
Jestliže dovolatel dále namítal, že orgány činné v trestním řízení nikdy nepředložily takový dokument (ani v originálu, ani v kopii), který by specifikoval zboží v kontejneru jako ratanový nábytek, Nejvyšší soud odkazuje zejména na materiál získaný prostřednictvím právní pomoci, a to dokumenty Celního úřadu v H. (č. l. 705 až 913, sv. 3 spisu), mezi nimiž je mj. zařazen doklad, podle nějž se měly v předmětném kontejneru nacházet židle z netropického dřeva (č. l. 721, sv. 3 spisu), dále je to mezinárodní nákladní list, podle nějž obsahem kontejneru měl být nábytek Kolli - židle ze dřeva (č. l. 725, sv. 3 spisu). Dále se např. v záznamu na č. l. 714 (sv. 3 spisu) hovoří o tom, že jako obsah kontejneru byly deklarovány židle z Kuby, stejně jako v záznamu na č. l. 717 (sv. 3 spisu), v žádosti o návrh na vydání příkazu k zatčení v SRN na č. l. 809 až 810 (sv. 3 spisu) nebo ve vyšetřovací zprávě Zollfahnungsamt H. na č. l. 852 (sv. 3 spisu).
Pokud se týká objednávky na č. l. 567c spisu (sv. 2), Nejvyšší soud zdůrazňuje, že spis byl po výslechu kpt. Mgr. B. M. (č. l. 482 až 483, sv. 4 spisu) doplněn o sdělení firmy TRANSPORT LOGISTIC, s. r. o., podle něhož jmenovaná společnost objednávku od firmy FENRIS, s. r. o., pravděpodobně obdržela faxem. Na objednávce byla poznámka „nejelo se“, kterou tam pravděpodobně dopsal dispečer H. (srov. č. l. 489, sv. 4 spisu). V příloze byla připojena kopie objednávky přepravy (č. l. 491, sv. 4 spisu). Z uvedeného se tak podává, že nebylo možné získat originál této objednávky a dále, že soud nepochybil, když po konzultaci se znalkyní z oboru písmoznalectví uzavřel, že jestliže se jedná o kopii, znalecké zkoumání nepřichází v úvahu. Sdělení firmy TRANSPORT LOGISTIC, s. r. o., a připojená kopie objednávky byly v souladu s ustanovením §213 odst. 1 tr. ř. konstatovány u hlavního líčení, byť s nesprávnými č. l. 494 až 498, ač správně jde o č. l. 488 až 494 spisu (srov. č. l. 495 až 498 spisu, kde je protokol o hlavním líčení ze dne 18. 6. 2009 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009 a úřední záznam o předběžné vazbě R. K.), přičemž obvinění k němu neměli připomínek (srov. č. l. 543 sv. 4). Z tohoto důvodu je bez významu, kdy byla tato objednávka do spisu založena, neboť je z uvedených důkazů zřejmé, že pochází od společnosti TRANSPORT LOGISTIC, s. r. o., která potvrdila i způsob jejího získání orgány činnými v trestním řízení, a proto nelze souhlasit s dovolatelem, že objednávka na č. l. 567c (sv. 2 spisu) byla do spisu vložena nezákonně „s cílem opatřit důkazy proti obviněným“, neboť tento důkaz byl následně znovu opatřen, zažurnalizován do spisu a procesně proveden u hlavního líčení, kde strany řízení (včetně obviněného M. K.) měly možnost se s tímto důkazem seznámit a vznést proti němu případně konkrétní námitky, což neučinily.
Podle dovolatele nebylo v trestním řízení prokázáno, že by měly být cigarety prodávány na území České republiky a soud zcela pominul jeho výpověď, v níž vysvětlil, že cigarety budou prodávány pouze v rámci obchodů Duty Free. Touto námitkou se již podrobně zabýval odvolací soud, který uvedl, že soud měl k dispozici vyjádření Celního ředitelství v P., následně se zabýval výpovědí samotného obviněného s tím, že firma TRANSPORT LOGISTIC, s. r. o., měla dopravit kontejner do P. (srov. str. 4 až 5 usnesení odvolacího soudu). Skutečnost, že řidič měl zboží dovézt do České republiky potvrzuje i sdělení TRANSPORT LOGISTIC, s. r. o. (č. l. 489, sv. 4 spisu). Zpráva Celního ředitelství P. potvrdila, že je prakticky vyloučena možnost, aby dovezené zboží z Kuby bylo následně odebráno do prodejen Duty Free (č. l. 663 až 665, sv. 2 spisu).
Odvolací soud se rovněž velmi podrobně zabýval námitkami dovolatele směřujícími do okolností zajištění zbraní a jejich ohledání a výpovědí svědka D. (srov. str. 7 až 8 usnesení odvolacího soudu). Svědek JUDr. G. ve své výpovědi u hlavního líčení uvedl, že při fotodokumentaci zbraní se zdržoval v jiné místnosti, stejně tak nebyl u toho, když se zbraně balily, na přelepky zabalení se poté s obviněným K. podepsal (č. l. 475, sv. 4 spisu). Na dotaz předsedkyně senátu odpověděl, že netrval na tom, aby bylo do protokolu zapsáno, že jsou zbraně znehodnocené (č. l. 476, sv. 4 spisu). Kromě toho odborné vyjádření hovoří jasně, že se jednalo o plně funkční střelby schopné samopaly (č. l. 604, sv. 2 spisu). Podle dodatku k odbornému vyjádření byly fyzicky předložené zbraně identické se zbraněmi na fotodokumentaci, která byla pořízena v rámci domovní prohlídky dne 15. 3. 2006, a identické se zbraněmi, které byly předmětem odborného vyjádření (č. l. 613, sv. 2 spisu). Ve světle těchto důkazů tak neobstojí ani námitka dovolatele spočívající v tom, že nalézací soud rezignoval na výpověď Mgr. G., který popsal neobvyklé okolnosti zajištění zbraní a jejich ohledání, když okolnosti provázející zajištění zbraní byly dostatečně objasněny a nebylo shledáno žádné pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. K. vznesl jedinou právně relevantní námitku, a sice, že skutek, jak byl soudem popsán, by mohl být podle jeho názoru posouzen pouze jako příprava trestného činu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud zcela pominul tuto zákonnou úpravu a pochybil, jestliže údajné jednání dovolatele posoudil jako pokus trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a tento čin spáchá ve velkém rozsahu. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Úmyslné jednání pachatele, jímž docílí, že mu daň nebo jiná povinná platba nebyla vůbec vyměřena nebo mu byla vyměřena v nižší částce, anebo jíž vyláká výhodu na některé z uvedených povinných plateb, je dokonaným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže byla daň zkrácena ve větším rozsahu nebo byla ve větším rozsahu vylákána výhoda, anebo pokud větší rozsah byl způsoben součtem částek zkrácení povinné platby a vylákání výhody na povinné platbě. Podání, např. přiznání k dani z příjmů, obsahující nesprávné údaje, na jejichž podkladě by mělo dojít k vyměření nižší daně, než jaká by odpovídala skutečnému zdanitelnému příjmu, anebo k vylákání výhody na dani, je pak, zamýšlel-li pachatel zkrátit daň či vylákat výhodu na ní ve větším rozsahu, pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §240 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže k vyměření nižší daně nedošlo nebo nedošlo k vyplacení vylákávané výhody. Obdobně je tomu u ostatních povinných plateb. Příprava k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby není po nabytí účinnosti tr. zákoníku (dne 1. 1. 2010) již trestná (srov. §20 odst. 1 tr. zákoníku). Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná platba je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele. Pokud jde o velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo uvedené v §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000,- Kč. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
V ustanovení §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je uvedena samostatná skutková podstata trestného činu nedovoleného ozbrojování, která postihuje takové jednání, při němž pachatel bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává výbušninu v množství větším než malém, zbraň hromadně účinnou nebo součástky, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba. Zbraní hromadně účinnou je taková zbraň, která při obvyklém použití je způsobilá současně usmrtit více lidí nebo jim způsobit těžkou újmu na zdraví (kulomet, samopal, minomet, plamenomet, dělo, ruční granát apod.). Za zbraně hromadně účinné nelze považovat pušky, pistole, revolvery apod., a to ani za podmínky, že jsou způsobilé vypálit po jednom nabíjení více ran (tzv. zbraně samonabíjecí a opakovací). K trestnímu postihu podle odst. 3 písm. a) §279 tr. zákoníku postačí opatření sobě nebo jinému anebo přechovávání i jen jedné zbraně hromadně účinné. Opatřením takové střelné zbraně je jakýkoli způsob získání, ať pro sebe, nebo pro jiného (může jít o dar, koupi, výměnu za jinou věc apod.). Přechováváním je jakýkoli způsob držení nebo nošení zbraně nebo jejích hlavních částí nebo dílů nebo ve větším množství střeliva nebo zakázaného doplňku zbraně. Pachatel musí mít střelnou zbraň ve své moci, ale nemusí ji mít přímo u sebe (může ji mít uloženou ve svém bytě, ale i v bankovní schránce, uschovanou u známé osoby, zakopanou v zemi, uloženou v dutině stromu apod.). Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli. Jde o úmyslný ohrožovací trestný čin, který je dokonán již opatřením nebo přechováváním výbušniny, zbraně hromadně účinné nebo součástek, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba, nebo hromaděním, vyráběním nebo opatřováním zbraní či střeliva.
Vzhledem k tomu, že dovolatel uplatnil shodnou námitku vůči zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku již v odvolacím řízení, je možné plně odkázat na odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, který poznamenal, že je třeba akcentovat, že kontejner byl zadržen v rámci řádné celní kontroly, kdy zboží mělo být propuštěno do režimu tranzit jako zásilka židlí. Takovéto nesprávně deklarované zboží pouze důsledným provedením kontroly ze strany celních orgánů SRN bylo odhaleno a trestná činnost překažena. Nešlo tedy o fázi, kdy např. by zboží bylo k přepravě teprve připravováno, či s cílem zakrýt skutečný obsah dodávky, by byly opatřovány falešné doklady, které by teprve v budoucnu měly být předkládány celním orgánům (srov. str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Hlavní rozdíl mezi přípravou a pokusem spáchat zvlášť závažný zločin spočívá v tom, že při pokusu pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání. Pojem bezprostředního směřování k dokonání zvlášť závažného zločinu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku. Při pokusu pachatel svým jednáním tedy již bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedojde pro nějakou překážku nebo okolnost, která pachateli zabrání v dokonání a zpravidla je nezávislá na jeho vůli. Pokus je podle teoretické nauky charakterizován znaky, kterými jsou jednání pachatele, jež bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, úmysl spáchat trestný čin a nedostatek dokonání. Tím, že náklad deklarovaný jako židle, ačkoliv se ve skutečnosti kromě židlí jednalo i o tabákové výrobky, byl již naložen na kamion s řidičem, který měl instrukce jej dovézt do České republiky, vykonal jmenovaný obviněný jednání, které je popsáno v ustanovení §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přitom šlo o jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, k čemuž však zákrokem německých celních orgánů nedošlo. Tento zákrok způsobil nedostatek následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, přitom se současně jednalo o okolnost, která nebyla závislá na vůli obviněného. Provedeným dokazováním byl také prokázán úmysl obviněného spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, který směřoval k jeho dokonání, když obviněný M. K. měl v úmyslu vyhnout se ve velkém rozsahu zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Obviněný K. byl již ve fázi, kdy se pokoušel dovézt z H. do P. zboží deklarované jako nábytek, ačkoliv ve skutečnosti se jednalo též o předmětné cigarety, v čemž mu celní orgány svým zásahem zabránily. S ohledem na tyto okolnosti se nejednalo o přípravu souzeného zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale naopak se jednalo o jeho pokus podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jak také jeho jednání správně posoudily oba nižší soudy.
Dovolatel dále uvedl, že nalézací soud ve výrokové části zcela pominul popis subjektivní a objektivní stránky. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s touto námitkou, když z popisu skutku jednoznačně vyplývá, že dovolatel zprostředkoval pro spol. FENRIS, s. r. o., objednávku celkem 4.020.000 ks cigaret u jejich výrobce, spol. BRASCUBA CIGARRILLOS S. A. Havana, Kuba, s cílem, tedy s úmyslem uvést tyto cigarety bez nálepek k označení pro daňové účely a bez zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši nejméně 5.378.840,- Kč na trh v České republice, následně byly cigarety přepraveny v kontejneru, deklarovaném v průvodních dokladech jako zásilka židlí do H., SRN, kde byly dne 25. 7. 2003 při celním odbavení před transportem do České republiky sjednanému dopravci, spol. TRANSPORT LOGISTIC, s. r. o., zabaveny. V takto učiněném popisu skutku jsou vyjádřeny jak všechny objektivní okolnosti trestné činnosti obviněného M. K., tak i subjektivní stránka jeho jednání ve formě úmyslu ve smyslu §15 tr. zákoníku. Nejinak je tomu i v případě druhého trestného činu, když soud ve výroku uvádí, že obviněný K. ve svém bytě měl uložen samopal s odstraněným výrobním číslem, vzor 58V, se sklopnou pažbou, ráže 7.62 x 39 mm, s typově příslušným zásobníkem, včetně 60 ks nábojů, dále samopal s odstraněným výrobním číslem vzor 61, ráže 7.65Br, s typově příslušným zásobníkem včetně 20 ks nábojů, přičemž oba samopaly patří do kategorie zakázaných zbraní ve smyslu zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Subjektivní stránka jednoznačně vyplývá z toho, že obviněný věděl o tom, jaké zbraně měl uloženy ve svém bytě, přičemž je zřejmé, že je chtěl i nadále u sebe přechovávat. Okolnostmi rozhodnými z hlediska úmyslného zavinění se v dostatečné míře zabýval i odvolací soud, který v tomto směru poukázal i na to, že „… jako odstřelovač si pořídil právě zbraně odlišného charakteru …“ a že „jeho vztah k nedovolenému držení zbraní a munice je charakterizován i tím, že měl k těmto zbraním v držení příslušné náboje, dokonce ve větším množství, které si, aniž by je údajně jako neupotřebené po střelbách vrátil, nedovoleně ponechal.“ Správně pak odvolací soud poukázal i na to, že „nelze pominout, že obě zbraně měly vypilovaná výrobní čísla“, když právě tyto skutečnosti ve spojitosti s tím, že bylo nepochybně prokázáno, že obviněný si tyto hromadně účinné zbraně opatřil a poté je i přechovával, svědčí o úmyslném jednání obviněného M. K. ve smyslu §15 tr. zákoníku.
Dovolatel v úvodu svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jeho dovolání směřuje jak proti výroku o vině, tak i o trestu, avšak nijak blíže nespecifikoval, v čem spatřuje pochybení, pokud jde o uložený trest. Nalézací soud přihlédl k charakteru pokusu, osobě pachatele, jakož i době, která uplynula od spáchání trestné činnosti (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Zákonnost uloženého trestu nalézacím soudem následně přezkoumal odvolací soud a dospěl k závěru, že uložený trest v žádném případě nelze označit za přísný (srov. str. 8 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud rovněž neshledal žádných pochybení ze strany soudů nižších stupňů, pokud se týká uloženého trestu a tuto námitku dovolatele, kterou blíže nerozvedl, tak považuje za bezpředmětnou.
Konečně také dovolatel upozornil na značné průtahy v řízení a jeho délku. K průtahům v řízení existuje bohatá judikatura jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, uveřejněném pod č. 157 ve Sb. nál. a usn. ÚS, sv. 42, uvádí, že „si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud pokládá za zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje“, a to včetně přiměřeného zkrácení uloženého trestu, které musí být v návaznosti na konstatovanou délku trestního řízení a konkrétní průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení transparentní a měřitelné. „ Pro posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy například liknavým jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Z těchto hledisek proto není podstatné, zda k průtahům přispěl příslušný soudce svým subjektivním jednáním v posuzované věci nebo jsou průtahy vyvolávány objektivně s ohledem na jiné skutečnosti nezávisející bezprostředně na konkrétním jednání soudce v projednávané věci. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem (obviněným). Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení, resp. za základní kritéria při posuzování porušení práva na přiměřenou délku řízení považuje objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu, a to, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 392/05, uveřejněný pod č. 218/2005 Sb. nál. a usn. ÚS, sv. 39) .
Na podkladě spisového materiálu bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že usnesení o zahájení trestního řízení pro trestný čin nedovoleného ozbrojování bylo doručeno obviněnému K. dne 12. 5. 2006 (č. l. 10 až 11, sv. 1 spisu), usnesení o zahájení trestního řízení pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a trestný čin porušení předpisů o nálepkách k označení zboží mu bylo doručeno dne 15. 3. 2006 (č. l. 19 až 22, sv. 1 spisu). Obviněný prostudoval spis po provedeném vyšetřování dne 6. 3. 2008 (č. l. 935 až 936, sv. 3 spisu) a následně dne 15. 4. 2008 (č. l. 952, sv. 3 spisu). Obžaloba byla státním zástupcem vyhotovena dne 30. 5. 2008 (č. l. 403 a násl., sv. 4 spisu). Délku přípravného řízení nepovažuje Nejvyšší soud s ohledem na množství opatřených důkazů a provedených úkonů za nepřiměřeně dlouhou. Následně bylo konáno hlavní líčení ve dnech 8. 10. 2008 (č. l. 437, sv. 4), 20. 1. 2009 (č. l. 473, sv. 4), 11. 2. 2009 (č. l. 481, sv. 4), 7. 4. 2009 (č. l. 482, sv. 4), 18. 6. 2009 (č. l. 495, sv. 4), 1. 10. 2009 (č. l. 512, sv. 4), 27. 10. 2009 (č. l. 521, sv. 4), 27. 1. 2010 (č. l. 542, sv. 4), 11. 2. 2010 (č. l. 530, sv. 4), 7. 4. 2010 (č. l. 536, sv. 4) a 29. 9. 2010 (č. l. 553, sv. 4), kdy byl vyhlášen rozsudek nalézacího soudu. Pokud se týká doby od vyhlášení rozsudku do jeho písemného vyhotovení a doručení stranám řízení, předsedou Městského soudu v Praze byla dvakrát prodloužena lhůta k vypracování rozhodnutí, a to dne 29. 10. 2010 (založeno u č. l. 563, sv. 4 bez č. l.) a dne 30. 12. 2010 (srov. č. l. 563, sv. 4). Součástí spisového materiálu je také odpověď místopředsedy Městského soudu v Praze, v níž reaguje na stížnost obviněného M. K. na průtahy v řízení a nevyhotovení rozsudku nalézacího soudu, což také odůvodňuje, zejména organizačními změnami, které se týkaly předsedkyně senátu (č. l. 587, sv. 4 spisu). Vzhledem k tomu, že byla lhůta k písemnému vyhotovení rozsudku předsedkyni senátu dvakrát prodloužena, nelze hovořit o nezákonném postupu ohledně jeho vyhotovení, byť určité průtahy zde byly. Odvolací soud poté rozhodoval o odvolání obviněného dne 27. 5. 2011 (č. l. 589 až 590, sv. 4 spisu). Ze strany Nejvyššího soudu nebylo shledáno, že by v trestním řízení ve věci obviněného M. K. docházelo k mimořádným průtahům v řízení, byť zpracování rozsudku a následné konání odvolacího řízení určité průtahy vykazovalo. Nalézací soud ovšem z hlediska ukládání trestu a s přihlédnutím k délce řízení ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku dostál svým povinnostem, když do svých úvah o trestu zahrnul i dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti obviněným (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud poté v odůvodnění svého rozhodnutí vyzdvihl, že nalézací soud při ukládání trestu zdůraznil delší dobu od spáchání trestné činnosti (srov. str. 8 usnesení odvolacího soudu). S těmito závěry soudů nižších stupňů, jak již Nejvyšší soud shora vyjádřil, se plně ztotožňuje, zvláště když shledané průtahy nebyly příliš dlouhé (šlo o průtahy v řádu měsíců) a obviněnému M. K. byl uložen úhrnný podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let s odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 3 To 27/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 42 T 13/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení. Uvedené v zásadě správné závěry nalézacího soudu řádně a důkladně přezkoumal soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po náležitém posouzení napadeného rozsudku i řízení mu předcházejícího odvolání obviněného M. K. podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.