ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1367.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1367/2011-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2011 o dovolání obviněného Ing. P. Ž. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 7 To 502/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 17/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 9 T 17/2009, byl obviněný Ing. P. Ž. ve výroku o vině pod bodem A. I. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), který spáchal tím, že
I. jako likvidátor Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále jen „FDML“) se sídlem Olomouc, tř. 17. listopadu 1126/43, a pracovištěm v P., v době od 30. 7. 2004 do 27. 12. 2004 vědomě úmyslně v rozporu s jeho povinnostmi řádně spravovat majetek České republiky spravovaný Fondem a postupovat v součinnosti s vládou České republiky (dále jen „Vláda“) a Ministerstvem financí České republiky (dále jen „Ministerstvo financí“), nerespektujíc usnesení Vlády č. 98 ze dne 28. 1. 2004, v rozporu zejména s čl. I. bod 5 písm. c), f) zák. č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změně některých zákonů (dále jen „zák. o zrušení FDML“), aniž by vyčkal rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“), jak byl povinen, tedy před vydáním usnesení č. 1324 ze dne 2. 11. 2004, nechal vyhlásit veřejné soutěže na úplatné převody majetku státu a následně realizoval prodej nemovitého a movitého majetku státu tím, že uzavřel 36 kupních smluv, aniž by byl oprávněn majetek prodat, když i po 2. 11. 2004 postupoval v rozporu s čl. I. bod 10 zák. o zrušení FDML, kterým byla dána působnost zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zák. o majetku ČR“), ve vztahu k nakládání s majetkem, čímž porušil ust. §14 a §22 až 24 zák. o majetku ČR, přičemž nepožádal o schválení Ministerstvo financí a nepožadoval cenu tržní a učinil tak v následujících případech:
1) dne 30. 7. 2004 prodal hotelový komplex BELARIA v H. n. M., čp. ...., ev. č. ....., a to budovu obč. vybavenosti bez čp./če. stojící na pozemku parc. č. ...., budovy obč. vybavenosti bez čp./če. stojící na pozemku parc. č. ...., budovy obč. vybavenosti bez čp./če. stojící na pozemcích parc. č. ........., ....., ......, ...... a dále objekt individuální rekreace č. e. 23 stojící na pozemku parc. č. ..., o celkové výměře 4.515 m², LV ... (nyní ....), k. ú. H. n. M., včetně příslušenství a movitých věcí uvedených v příloze č. 1 kupní smlouvy společnosti POUBA Koruna, s. r. o. (nyní POUBA TRAVEL, s. r. o.), IČO: 64618846, za kupní cenu 25.000.000,- Kč, přičemž tato byla uhrazena pouze započtením finančních prostředků, které měl kupující dříve vynaložit na technické zhodnocení předmětu koupě, byť cena tržní činila částku 71.068.140,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 46.068.140,- Kč,
2) dne 11. 8. 2004 prodal pozemky v L. – V. n. N., ev. č. ..., a to pozemkovou parcelu č. ...., trvalý travní porost a poz. parcelu č. ..., zahradu se všemi součástmi a příslušenstvím o celkové výměře 1.579 m², LV ..., k. ú. V. n. N., J. a L. P. za kupní cenu 100.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 1.105.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 1.005.000,- Kč,
3) dne 17. 8. 2004 prodal objekt v O. – P., ev. č. ..., a to budovu čp. ...., jiná stavba stojící na pozemku st. p. č. ..., zastavěnou plochu a nádvoří, pozemek st. p. č. ..., zastavěnou plochu a nádvoří a pozemek poz. p. č. ..., zahrada, o celkové výměře 1.741 m², LV ..., k. ú. P., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 230.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 1.300.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 1.070.000,- Kč,
4) dne 17. 8. 2004 prodal objekt v O. – H., ev. č. ..., a to budovu čp. .. stojící na pozemku p. č. ..., zastavěná plocha a nádvoří, pozemky p. č. ... a ...., zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, o celkové výměře 1.052 m², LV ....., k. ú. H., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 100.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 376.310,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 276.310,- Kč,
5) dne 17. 9. 2004 prodal objekt Klubu mládeže Z., ev. č. ...., a to budovu čp. ... stojící na pozemku p. č. ...., budovu bez čp. stojící na pozemcích p. č. ............., ....., ...., ... a ...., pozemek p. č. ...., o celkové výměře 1.246 m², LV ..., k. ú. Z. – M., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 1.015.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 11.600.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 10.585.000,- Kč,
6) dne 17. 9. 2004 prodal objekt Budovy klubu mládeže - ZUŠ v H. K., bez čp., ev. č. ..., a to budovu bez čp. na pozemku st. p. č. ... a pozemky st. p. č. ......... a p. č. ..... celkové výměře 765 m², LV ..., k. ú. S. P., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 85.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 1.590.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 1.505.000,- Kč,
7) dne 17. 9. 2004 prodal prodejnu ve Z., ev. č. ......, a to budovu čp. ...., stojící na pozemku p. č. .... a pozemek p. č. ..... o celkové výměře 304 m², LV ......, k. ú. R. n. K., včetně movitých věcí uvedených v příloze č. 1 kupní smlouvy, společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 70.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 983.650,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 913.650,- Kč,
8) dne 17. 9. 2004 prodal objekt v T., ev. č. ...., a to budovu čp. ... stojící na pozemku st. p. č. ... a pozemek st. p. č. ... o výměře 456 m², LV ..., k. ú. T., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 305.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 2.300.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 1.995.000,- Kč,
9) dne 17. 9. 2004 prodal pozemek v P. p. S., ev. č. ..., a to pozemky poz. p. č. ...., ... a .... o celkové výměře 13.935 m², LV ...., k. ú. V. Ú., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 10.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 490.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 480.000,- Kč,
10) dne 17. 9. 2004 prodal pozemky ve Š. M., ev. č. ...., a to pozemky a ostatní plochy poz. p. č. ...., .... a ... o celkové výměře 8.420 m², LV ..., k. ú. L., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 23.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 310.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 287.000,- Kč,
11) dne 17. 9. 2004 prodal pozemek v okr. K., L., ev. č. ..., a to pozemek p. č. ..., po změně číslování p. č. .... o celkové výměře 6.000 m², LV ..., k. ú. L., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 5.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 74.700,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 69.700,- Kč,
12) dne 17. 9. 2004 prodal pozemek P. – D., obec Č. K., ev. č. ...., a to pozemek p. č. ..., o celkové výměře 5.011 m², LV ...., k. ú. P. – D., společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 10.500,- Kč, byť cena tržní činila částku 1.002.200,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 991.700,- Kč,
13) dne 17. 9. 2004 prodal budovu sauny a garáže s bazénem v S. K., ev. č. ...., a to budovu bez čp., stojící na pozemku st. p. č. ...., zastavěnou plochu a nádvoří, pozemků st. p. č. ...., zastavěná plocha a nádvoří, a pozemky p. č. .... a .... o celkové výměře 1207 m², LV ...., k. ú. S. K., společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 11.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 542.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 531.000,- Kč,
14) dne 17. 9. 2004 prodal budovu v D. – C., ev. č. ...., a to budovu čp. ... na pozemku st. p. č. ..., a pozemky st. p. č. .... o celkové výměře 211 m ², a st. p. č. .... o výměře 122 m², a další pozemky p. č. ...., ....., ..... a ..... o celkové výměře 11.822 m², LV ...., k. ú. C., společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 50.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 700.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 650.000,- Kč,
15) dne 17. 9. 2004 prodal Dům dětí a mládeže S. – L., ev. č. .........., a to budovu bez čp., na pozemku st. p. č. ...., pozemky st. p. č. .... a další plochy p. č. .... až.... a .... až ... o celkové výměře 4.503 m², LV ..., k. ú. S. – P., včetně movitých věcí uvedených v příloze č. 1 kupní smlouvy, společnosti Pilates, s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 450.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 9.001.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 8.551.000,- Kč,
16) dne 17. 9. 2004 prodal stavební pozemek v P. – S., ev. č. ...., a to pozemek p. č. ...., o celkové výměře 777 m², LV ...., k. ú. S., společnosti Pilates, s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 250.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 2.700.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 2.450.000,- Kč,
17) dne 17. 9. 2004 prodal pozemky v P. – K., ev. č. ...., a to pozemky p. č. ...., zastavěná plocha a nádvoří o celkové výměře 5545 m², a pozemky p. č. ...., ....., ..... až ...., ..... a .... o celkové výměře 15.420 m², LV ...., k. ú. K., společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 290.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 15.900.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 15.610.000,- Kč,
18) dne 17. 9. 2004 prodal budovu v B. u Z. Ch., ev. č. ...., a to budovu čp. ... na pozemku st. p. č. ..., pozemek st. p. č. ... o celkové výměře 1.219 m², LV .... (nyní ...), k. ú. B. u Z. Ch., společnosti Pilates, s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 30.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 1.064.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 1.034.000,- Kč,
19) dne 21. 9. 2004 prodal činžovní dům v P., ev. č. ..., a to budovu čp. ... stojící na pozemku p. č. 324 a pozemek p. č. 324 o celkové výměře 195 m², LV ...., k. ú. V., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 1.200.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 9.090.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 7.890.000,- Kč,
20) dne 21. 9. 2004 prodal objekt v T., ev. č. ...., a to budovu čp. ... na pozemku p. č. .... a pozemek p. č. .... o celkové výměře 205 m² (po přečíslování na pozemky p. č. .... a ... o celkové výměře 384 m²), LV .... (nyní .....), k. ú. T., společnosti B.A.G.S. COMPANY, s. r. o., IČO: 25039547, za kupní cenu 520.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 6.500.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 5.980.000,- Kč,
21) dne 7. 10. 2004 prodal rekreační areál hotelu P. v B. – K., ev. č. ...., a to budovy hotelu, ubytovnu, restauraci a bungalovy, ev. č. ...., ...., ....., ....., .... a .... na stavebních parcelách p. č. ..... až ....., budovu bez p. č. na stavební parcele p. č. ....., pozemkové parcely p. č. ....., ...... a .... a stavební parcely p. č. ..... až .... a pozemek p. č. ... o celkové výměře 11.891 m², LV ..., k. ú. K., včetně movitých věcí vyjmenovaných v příloze kupní smlouvy, společnosti Morix Relax Centrum, s. r. o. (nyní s názvem M Real Invest, s. r. o.), IČO: 26210827, za kupní cenu 4.150.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 54.141.580,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 49.991.580,- Kč,
22) dne 12. 10. 2004 prodal rekreační středisko H. O. v L., ev. č. ...., a to budovu bez čp. na pozemku parc. č. st. ... a pozemky p. č. st. ............ a p. č. .... a ... o celkové výměře 30.202 m², LV ..., k. ú. L., společnosti INFO CAPITAL COMPANY, s. r. o. (nyní s názvem Nemovitost Servis Morava, s. r. o.), IČO: 26763354, za kupní cenu 620.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 7.800.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 7.180.000,- Kč,
23) dne 13. 10. 2004 prodal hotel E. v D. V. u Č. B., ev. č. ..., a to budovu čp. ... na parcele č. ...., rozestavěný objekt garáží na parcele č. ... a parcely p. č. ...., ...., ...., .... a .... o celkové výměře 3.255 m², LV ..., k. ú. D. V. u Č. B., společnosti MANE - INVEST, s. r. o., IČO: 63906571, za kupní cenu 1.780.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 6.200.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 4.420.000,- Kč,
24) dne 13. 10. 2004 prodal T. z. v R. n. V., ev. č. ..., a to budovu čp. .... na pozemku p. č. st.... a pozemky p. č. st. ..., p. č. ..... a ..... o celkové výměře 4.388 m², LV ..., k. ú. R. n. V., společnosti SORETA Praha, s. r. o. (nyní s názvem ZOS Březová, s. r. o.), IČO: 25171704, za kupní cenu 580.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 3.800.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 3.220.000,- Kč,
25) dne 9. 11. 2004 prodal komerční objekt v T., ev. č. ..., a to budovu čp. ... na pozemku č. .... a pozemky p. č. .... a .... o celkové výměře 608 m², LV ........, k. ú. T., P. J., za kupní cenu 240.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 5.600.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 5.360.000,- Kč,
26) dne 9. 11. 2004 prodal pozemky v D., ev. č. ......, a to pozemky p. č. ...., .... a ..., o celkové výměře 1.833 m², LV ..., k. ú. D., společnosti Pilates, s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 25.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 597.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 572.000,- Kč,
27) dne 9. 11. 2004 prodal pozemky v H., ev. č. ...., a to pozemek p. č. .... o celkové výměře 3.006 m², LV ..., k. ú. H. n. L., společnosti Pilates, s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 10.400,- Kč, byť cena tržní činila částku 94.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 83.600,- Kč,
28) dne 9. 11. 2004 prodal turistickou základnu Ch. M. v D. B., ev. č. ..., a to budovu čp. .... na pozemku st. p. č. ..., pozemky st. p. č. ..... a pozemky p. č. .... o celkové výměře 2.640 m², LV ...., k. ú. D. B., včetně movitých věcí uvedených v příloze č. 1 kupní smlouvy, společnosti Pilates, s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 103.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 2.802.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 2.699.000,- Kč,
29) dne 9. 11. 2004 prodal objekt rekreačního střediska K. v P., ev. č. ...., a to budovu čp. ...., stojící na pozemku st. p. č. ...., budovu bez čp. stojící na pozemku st. p. č. ...., pozemky st. p. č. ... a .... a p. č. ......... o celkové výměře 7.652 m², LV ...., k. ú. P., společnosti Pilates, s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 107.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 10.000.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 9.893.000,- Kč,
30) dne 9. 11. 2004 prodal administrativní budovu v Ch., ev. č. ..., a to budovu čp. .... na pozemku st. p. č. ...., pozemky st. p. č. .... a pozemky p. č. ... o celkové výměře 1.038 m², LV ....., k. ú. Ch., společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 158.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 5.300.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 5.142.000,- Kč,
31) dne 9. 11. 2004 prodal pozemky v P. – Ch., ev. č. 1260, a to pozemky p. č. 3299/1 a 3299/17 o celkové výměře 829 m², LV 1429 (nyní 1714), k. ú. Chodov, společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 27.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 2.072.500,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 2.045.500,- Kč,
32) dne 9. 11. 2004 prodal areál autoservisu v O. – H. ev. č. ...., a to budovu bez čp. na pozemcích p. č. .... a ......, pozemky p. č. ..... a ..... o celkové výměře 2.263 m², LV ... (nyní ...), k. ú. H., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 270.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 3.400.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 3.130.000,- Kč,
33) dne 27. 12. 2004 prodal rekreační areál S., ev. č. ..., a to čtyři dřevěné montované rekreační chaty na cizím pozemku p. č. ....., budovu správce čp. ... na cizím pozemku, pozemek p. č. ...... o celkové výměře 463 m², LV ..., k. ú. S. n. V., včetně movitých věcí uvedených v příloze č. 1 kupní smlouvy, dne 30. 12. 2004 podepsal dodatek kupní smlouvy, společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 12.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 7.580.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 7.568.000,- Kč,
34) dne 27. 12. 2004 prodal budovy v P., ev. č. ..., a to budovu čp. ...stojící na pozemku st. p. č. ..., budovu čp. .... stojící na pozemku st. p. č. ..., pozemky p. č. ..., st. p. č. ...., ..., .... o celkové výměře 1.261 m², LV ..., k. ú. P., společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 53.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 5.500.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 5.447.000,- Kč,
35) dne 27. 12. 2004 prodal keramickou dílnu v H., ev. č. ...., a to budovu bez čp. stojící na pozemku st. p. č. ...., pozemky st. p. č. ..... a p. č. .... o celkové výměře 613 m², LV ...., k. ú. H., včetně movitých věcí uvedených v příloze č. 1 kupní smlouvy, společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 11.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 307.950,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 296.950,- Kč,
36) dne 27. 12. 2004 prodal pozemky v H. – B., ev. č. ..., a to pozemky p. č. ... a .... (nyní ....) o celkové výměře 603 m², LV ...., k. ú. B. společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 6.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 73.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 67.000,- Kč,
čímž České republice, zastoupené Ministerstvem financí České republiky se sídlem Praha 1, Letenská 15 způsobil škodu ve výši 215.058.130,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. Ž. odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“) mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Oproti tomu byl obviněný Ing. P. Ž. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 1 Zt 197/2008, kterou mu byly kladeny za vinu skutky ve výroku rozsudku označené B. II. a III., kterými se měl dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného Ing. P. Ž. a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podané v neprospěch obviněného, rozhodl rozsudkem ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 7 To 502/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku pod bodem B., jímž byl obviněný Ing. P. Ž. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, sp. zn. 1 Zt 197/2008, ze dne 8. 4. 2009, pro skutek pod bodem II. původně kvalifikovaný jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a pro skutek pod bodem III. původně kvalifikovaný jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., a dále ve výroku o trestu uloženém obviněnému Ing. P. Ž. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině skutky pod bodem A. napadeného rozsudku kvalifikovanými jako pokračující trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. odsoudil obviněného Ing. P. Ž. za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. z napadeného rozsudku podle §255 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v části týkající se skutků pod body B. II. a B. III. zprošťujícího výroku o vině napadeného rozsudku, kvalifikovaných obžalobou jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně, aby o ní znovu rozhodl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného Ing. P. Ž. zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 7 To 502/2010, podal obviněný Ing. P. Ž. prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Matznera, Ph. D., dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to konkrétně do výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Obviněný nejprve ve svém mimořádném opravném prostředku shrnul své odvolací námitky. Poté se věnoval námitkám dovolacím, k nimž v podrobnostech uvedl, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle nějž se s ohledem na znění čl. I bodu 10 zák. o zrušení FDML aplikuje jako zvláštní právní předpis zák. o majetku ČR včetně jeho prováděcí vyhlášky č. 62/2001 Sb., neboť v případě, že by se na veškerý majetek FDML, resp. nakládání s ním vztahoval zák. o majetku ČR, nebylo by vůbec možné provést bezúplatné převody majetku, tudíž zvláštní právní předpisy se použijí pouze v případech, na které zák. o zrušení FDML nepamatuje. Následně dovolatel poukázal na čl. I bod 5 písm. c) zák. o zrušení FDML s tím, že uvedený zákon tak pamatuje na bezúplatné, ale i úplatné převody. Proto je čl. I bod 10 uvedeného zákona odkazující na zvláštní právní předpis podle dovolatele disfunkční.
Následně dovolatel vyslovil přesvědčení, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda mohl v období do schválení bezúplatných převodů nakládat se zbývajícím majetkem, tj. prodávat jej ve veřejné soutěži. Poslední III. kolo bezúplatných převodů bylo zahájeno na základě usnesení Vlády ze dne 28. 1. 2004, přičemž následně byly dne 22. 4. 2004 nemovitosti, jejichž prodej je obviněnému kladen za vinu, vyřazeny Komisí, tudíž se na ně III. a současně poslední kolo výběrových řízení nevztahovalo. Tento majetek potom nemohl být dotčen rozhodnutím Poslanecké sněmovny ze dne 2. 11. 2004, které pouze schvalovalo bezúplatné převody nemovitostí do výběrového řízení zahrnutých. K obdobnému závěru podle dovolatele dospělo hned několik obecných soudů při posuzování platnosti uzavřených kupních smluv (jedná se o rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 C 265/2005, Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 43/2006, a Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 6 C 193/2005). S ohledem na to jsou závěry soudů nižších stupňů ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu nepodložené a spekulativní.
Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem ani v tom, že nový tr. zákoník je pro něj výrazně nepříznivější. Tento závěr odvolacího soudu navíc není ani nijak odůvodněn. Podle dovolatele je pro něj naopak nová úprava příznivější, neboť při zachování sazeb trestu odnětí svobody je v nové právní úpravě obsažen alternativní trest zákazu činnosti, který je mírnější než peněžitý trest, který byl obsažen v původní úpravě. K tomu ustanovení §81 tr. zákoníku umožňuje podmíněný odklad výkonu trestu až do hranice 3 let, zatímco §58 tr. zák. tuto možnost umožňoval pouze v případech, kdy je ukládán trest odnětí svobody do 2 let.
Soudy nižších stupňů přijaly pro obviněného ohledně aplikace zvláštních právních předpisů maximálně nepříznivý výklad, čímž porušily zásadu „in dubio pro reo“. Pokud by obviněný akceptoval, že k vyhlašování veřejných soutěží mělo dojít až po 2. 11. 2004, pak by to fakticky znamenalo, že by likvidace majetku FDML nikdy neproběhla, neboť lhůta, která zbývala do ukončení existence FDML po přijetí usnesení Poslanecké sněmovny dne 2. 11. 2004, by nestačila pro vlastní realizaci likvidace.
Poslední námitka dovolatele spočívala v tom, že soudy nižších stupňů se řádně nevypořádaly s právní povahou usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 4. 11. 2004 a dopisem ministra financí ze dne 30. 11. 2004, přestože s nimi při odůvodňování rozsudků operovaly. Usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 4. 11. 2004 nemělo žádnou oporu v právní úpravě a obviněný neměl povinnost se jím řídit, stejně jako dopisem ministra financí. Ze zák. o zrušení FDML nevyplývá povinnost likvidátora řídit se pokyny Vlády či Ministerstva financí, čl. I bod 5 hovoří ve svém úvodu pouze o součinnosti.
V závěru dovolání proto obviněný Ing. P. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a přikázal nalézacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby nalézací soud využil svého oprávnění a spis podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o přerušení výkonu trestu do doby než bude rozhodnuto o dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. P. Ž. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že z hlediska rozsahu deklarovaného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je irelevantní odkaz dovolatele na porušení zásady „in dubio pro reo“, která je zásadou práva procesního, nikoli hmotného.
Za těžiště protiprávního jednání obviněného považuje státní zástupce tu část skutkových zjištění, podle kterých obviněný v rozporu s příslušnými ustanoveními zák. o majetku ČR prodával majetek FDML za ceny nižší než tržní, když podle zjištění konkretizovaných pod body 1) až 36) výroku o vině šlo o prodeje za zlomek tržní ceny, mnohdy za méně než desetinu této ceny. Porušování jiných povinností obviněným, např. prodej majetku v době, kdy obviněný ještě nebyl oprávněn úplatné převody provádět, pokud by šlo o prodej za tržní nebo dokonce vyšší cenu, by samo o sobě ke škodě na majetku státu nevedlo. V tomto směru se pak plně ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, podle kterého se na režim předmětných úplatných převodů vztahoval zák. o majetku ČR. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z ust. čl. I. bodu 10 zák. o zrušení FDML podle kterého od 1. 1. 2001 má FDML postavení státní organizace, a pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahují se od tohoto data na majetek ve správě FDML zvláštní právní předpisy upravující nakládání s majetkem České republiky. Výklad dovolatele, podle kterého se zák. o majetku ČR nevztahoval na úplatné ani bezúplatné převody státního majetku spravovaného FDML, postrádá logiku; lapidárně řečeno - není jasné, na jaké dispozice s majetkem by se v takovém případě měl zák. o majetku ČR vztahovat. Úvahy dovolatele o „disfunkčnosti“ citovaného ustanovení jsou již zcela bezpředmětné, neboť dovolateli jako likvidátorovi FDML samozřejmě nepříslušelo hodnotit kvalitu právního předpisu upravujícího jeho činnost. Nepřípadné je i tvrzení dovolatele, podle kterého by v režimu zák. o majetku ČR vůbec nebylo možno provádět bezúplatné převody. Zák. o majetku ČR v ust. §22 odst. 2 s bezúplatným převodem věci počítá; zák. o zrušení FDML ovšem umožňoval bezúplatné převody majetku bez omezujících podmínek v ust. §22 odst. 2 uvedených a v tomto smyslu tedy „stanovil jinak“. Podmínky úplatných převodů zák. o majetku ČR - mimo povinnosti provádět tyto převody na podkladě veřejné soutěže [čl. bod 5 písm. c)] - blíže neupravoval, zejména nestanovil, za jakou cenu mají být tyto převody prováděny. Proto pro tyto převody platil režim zák. o majetku ČR, a to včetně ust. §22 odst. 1, podle kterého při úplatném převodu věci se cena sjednává nejméně ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Výklad dovolatele by opět vedl k neudržitelnému závěru, podle kterého by majetek FDML mohl být prodáván i za zcela symbolickou cenu. Ustanovení §22 odst. 1 zák. o majetku ČR tedy dovolatel jednoznačně porušoval, přičemž mnohdy až křiklavé rozdíly mezi tržní cenou a cenou, za kterou byly nemovitosti prodány, současně svědčí o tom, že ze strany dovolatele šlo o jednání úmyslné.
Pokud se týká časového momentu, od kterého mohl dovolatel úplatné převody provádět, pak z čl. I. bod 5 písm. f) zák. o zrušení FDML podle názoru státního zástupce jednoznačně vyplývá, že takovéto převody mohl dovolatel provádět až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. V tomto směru opět dovolateli z titulu jeho funkce likvidátora nepříslušelo posuzovat kvalitu právní úpravy a postupovat odchylně proto, že v čase zbývajícím po posledním rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatném převodu zbývalo jen krátké časové období pro provedení převodů úplatných. Zák. o zrušení FDML ostatně počítal s tím, že ke dni ukončení likvidace FDML nebudou převody ukončeny, neboť v ust. čl. I bod 6. mj. stanovil, že ke dni 1. 1. 2005 vznikne k majetku ve správě Fondu Ministerstvu financí právo nakládat s tímto majetkem v souladu se zvláštním právním předpisem upravujícím nakládání s majetkem České republiky. Jak již bylo uvedeno, samotný „předčasný“ prodej majetku, pokud by byl proveden za jeho tržní cenu, by ke škodě na spravovaném majetku nevedl. Skutečnost, že obviněný takto postupoval, nicméně dokresluje jeho odvolacím soudem konstatovaný úmysl „přinést neodůvodněný prospěch subjektům, kterým prodával části spravovaného majetku“ (str. 14 rozhodnutí), jakož i závěr odvolacího soudu, že dovolatel postupoval cíleně tak, aby do ukončení činnosti FDML realizoval i za cenu porušování právních norem co nejvíce převodů při výrazném podhodnocení převáděného majetku (str. 17 až 18 rozhodnutí).
Bezpředmětná je i výtka dovolatele týkající se právní závaznosti usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 4. 11. 2004 a dopisu ministra financí ze dne 30. 11. 2004, když porušení povinností tímto usnesením, resp. dopisem stanovených není v tzv. skutkové větě podateli přičítáno. Skutečnost, že podatel ignoroval těmito akty vyslovený zákaz pokračovat v úplatných převodech, nicméně dokresluje jeho výše uvedený úmysl „za každou cenu“ pro stát nevýhodné převody majetku realizovat.
Za důvodné nepovažuje státní zástupce ani námitky dovolatele týkající se časové působnosti trestních zákonů. Skutkové podstaty trestných činů porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku jsou vymezeny shodně a shodně je vymezena také sazba trestu odnětí svobody v nich uvedená (dva až osm let), přičemž dřívější ani nová právní úprava nepřipouští uložení některého alternativního trestu jako jediného trestu za tento trestný čin. Srovnání přísnosti peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti, které provádí dovolatel, je tudíž irelevantní. Podle nové právní úpravy, která vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu, musí být v případě naplnění jejích formálních znaků kvalifikovaná skutková podstata podle §220 odst. 3 tr. zákoníku bez dalšího aplikována. Podle dřívější právní úpravy však mimo formálních znaků musely být pro aplikaci kvalifikované podstaty splněny i materiální podmínky ve smyslu ust. §88 odst. 1 tr. zák. Současná právní úprava žádné „korekční“ ustanovení obdobné ust. §88 odst. 1 tr. zák. neobsahuje a dřívější právní úprava jako celek tedy byla pro obviněného příznivější, a to bez ohledu na to, že současná právní úprava stanoví v ust. §81 tr. zákoníku poněkud příznivější podmínky pro podmíněný odklad trestu odnětí svobody nežli stanovilo ust. §58 tr. zák. Ani dřívější právní úprava ostatně podmíněný odklad trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři roky zcela nevylučovala (§60a a násl. tr. zák.).
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný Ing. P. Ž. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Jednání zde spočívá v tom, že pachatel jinému způsobí škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Škoda může mimo jiné vzniknout tím, že při dispozici se spravovaným nebo opatrovaným majetkem pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení (nebo za zcizení jeho části) odpovídající protihodnotu, kterou by jinak bylo možno získat (např. při prodeji části spravovaného majetku za nižší kupní cenu, než za jakou ho bylo možné reálně prodat, nebo při nedůvodném bezplatném převodu takového majetku, ačkoli při jeho prodeji bylo možné obdržet kupní cenu). Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo v takové výši, v jaké k tomu došlo. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Povinnost může být formulována též jako péče, péče řádného hospodáře, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Ze zákona má uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek řada osob podle různých právních předpisů. Patří sem i likvidátor obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku likvidované společnosti nebo družstva (§70 a násl. obch. zák.). Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá část majetku za nepřiměřeně nízkou cenu. Postih podle §255 tr. zák. přichází v úvahu i v dalších oblastech, kde jsou činěny dispozice s cizím majetkem. Mohou sem patřit i některé případy neoprávněného nebo nehospodárného nakládání se státním majetkem (srov. zejména §14 a násl., §47 zák. o majetku ČR, dále může jít o převod tohoto majetku v rozporu se zákonnými omezeními (srov. např. §22 a §24 cit. zákona). Pro posouzení, zda byl tento trestný čin spáchán, je podstatné zjistit skutečně dosažitelnou (tržní) cenu, za niž bylo možné spravovaný (opatrovaný) majetek prodat. Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost podle §255 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zvinění pachatele (§4 tr. zák.), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§4 písm. b) tr. zák.]. Úmysl se musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Škodou velkého rozsahu ve smyslu §255 odst. 3 tr. zák. se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč. Z hlediska zavinění pak postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
Jako první dovolatel uplatnil námitku spočívající v tom, že s ohledem na znění čl. I bodu 10 zák. o zrušení FDML není možné aplikovat jako zvláštní právní předpis zák. o majetku ČR včetně jeho prováděcí vyhlášky č. 62/2001 Sb., neboť by vůbec nebylo možné provést bezúplatné převody majetku, když ust. čl. I bod 5 písm. c) zák. o zrušení FDML pamatuje na bezúplatné i úplatné převody. Proto je čl. I bod 10 uvedeného zákona odkazující na zvláštní právní předpis podle dovolatele disfunkční.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zvláštními právními předpisy upravujícími nakládání s majetkem České republiky, na které v čl. I. bod 10 zák. o zrušení FDML odkazoval, byly především zák. o majetku ČR a prováděcí vyhláška k němu (vyhláška č. 62/2001 Sb. o hospodaření složek státu a státních organizací s majetkem státu) – srov. str. 13 rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud tedy shodně navázal na to, co již popsal nalézací soud. Zák. o zrušení FDML v kontextu s úplatnými převody majetku zakotvil pouze to, že při nich mají být využity veřejné obchodní soutěže, a co do principů samotného nakládání s tímto majetkem odkázal na zvláštní právní předpisy. To plně opodstatňovalo aplikovat na tyto případy režim zák. o majetku ČR a prováděcí vyhlášky k němu. Obviněný Ing. P. Ž. tedy měl při pořádání veřejných obchodních soutěží a při úplatných převodech nemovitého majetku ve správě FDML postupovat podle procedury vymezené v obchodním zákoníku, ale zároveň v souladu se zák. o majetku ČR – zvláště pak v souladu s jeho ust. §22 a násl. – a v souladu s prováděcí vyhláškou k tomuto zákonu – zejména jejími ust. §18 a násl. Tyto právní přepisy též stanovily, že převod takového nemovitého majetku podléhá schválení Ministerstva financí. Zcela klíčové pak bylo ust. §22 zák. o majetku ČR, podle kterého musela sjednaná kupní cena odpovídat tržní ceně. Podle ust. §22 odst. 1 vyhlášky č. 62/2001 Sb. současně platilo, že v případě stanovení minimální kupní ceny u nemovitých věcí se měla použít cena stanovená znalcem. Obviněný Ing. P. Ž. v posuzovaném případě žádné z těchto omezení nakládání s majetkem státu nedodržel (srov. str. 16 až 17 rozsudku odvolacího soudu). V průběhu likvidace odpovídal za náležitou správu spravovaného majetku jeho likvidátor, tedy obviněný Ing. P. Ž. To vyplývalo z čl. I. bod 9 zák. o zrušení FDML ve spojení s §71, §135 a §194 obch. zák. Citovaný článek zák. o zrušení FDML totiž v tomto kontextu odkazoval na ust. §70 až §75 obch. zák. a z ust. §71 odst. 5 tohoto zákoníku pak vyplývalo, že obviněný měl jako likvidátor postavení jediného orgánu tohoto fondu a za výkon své působnosti odpovídal týmž způsobem jako členové statutárních orgánů obchodních společností. Podle této právní úpravy přitom byl povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Vedle toho převzal stejnou povinnost i smluvně. Větší část daného majetku – celkem dvacet čtyři položek – rozprodal v době, kdy tento majetek vůbec nemohl podle zák. o zrušení FDML úplatně převádět. Nadto v těchto případech i ve všech ostatních případech úplatných převodů majetku spravovaného FDML tento majetek prodával výrazně pod jeho tržní hodnotou. To bylo zcela jednoznačně jak v rozporu s jeho povinnostmi likvidátora zakotvenými v §194 odst. 5 obch. zák. a s jeho povinností postupovat s péčí řádného hospodáře upravenou v jeho smlouvě s Ministerstvem financí, tak v rozporu s podmínkami zpeněžování majetku státu vymezenými v ust. §14 a §22 až §24 zák. o majetku ČR (srov. str. 14 rozsudku odvolacího soudu). Právní rámec organizace veřejných obchodních soutěží byl vymezen v §282 a násl. obch. zák. a poskytoval vyhlašovatelům takových soutěží právo odmítnout všechny učiněné cenové nabídky. Toto právo bylo upraveno v §288 odst. 2 obch. zák. a jeho uplatnění bylo podmíněno tím, že si ho vyhlašovatel soutěže vyhradil v jejích podmínkách stanovených postupem podle §282 odst. 1 obch. zák. Z uvedeného je tedy patrné, že obviněnému v posuzovaném případě nic nebránilo nastavit podmínky veřejných soutěží na odprodej majetku státu spravovaného FDML tak, aby nedošlo k jeho prodeji za ceny výrazně nižší než obvyklé, avšak neučinil to (srov. str. 17 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k vyčerpávajícímu odůvodnění odvolacího soudu ohledně aplikace zvláštních právních předpisů dodává, že předmětný zák. o zrušení FDML je nutné brát komplexně. Jak již správně podtrhly soudy nižších stupňů, ust. čl. I bod 5 písm. f) zák. o zrušení FDML dovolateli ukládalo provést nejprve bezúplatné převody majetku, avšak v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh Vlády. S majetkem, který by zbyl po těchto bezúplatných převodech, mělo být naloženo obdobně podle písm. c) čl. I bod 5 zák. o zrušení FDML, tedy následně měl být úplatně převeden na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Avšak i veřejnou soutěž byl likvidátor povinen provést s péčí řádného hospodáře, neboť Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že z ust. §71 odst. 5 obch. zák. (k tomu srov. čl. 1 bod 9 zák. o zrušení FDML) je třeba dovodit, že na likvidátory je třeba aplikovat ust. §194 odst. 5 obch. zák., kde je upravena odpovědnost a ručení členů statutárního orgánu, přičemž z těchto ustanovení také plyne, že likvidátor je povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Obviněný Ing. P. Ž. nepostupoval dostatečně odborně, jestliže ignoroval ustanovení zák. o zrušení FDML a neřídil se zák. o majetku ČR včetně vyhlášky č. 62/2001 Sb. a konečně také obchodním zákoníkem, když nemovitosti, jež jsou předmětem tohoto trestního řízení prodal za výrazně nižší kupní cenu než jaká byla tržní a dokonce i účetní cena těchto nemovitostí. V případě úplatných převodů tak porušil zák. o majetku ČR a jeho prováděcí vyhlášku tím, že nestanovil minimální kupní cenu v souladu s těmito předpisy, nezveřejnil nabídky vhodným způsobem a nepředložil uzavřené kupní smlouvy ke schválení Ministerstvu financí (k tomu srov. závěry Nejvyššího kontrolního úřadu na č. l. 219 spisu). Navíc v podmínkách stanovil požadavek, aby uchazeči sami navrhli kupní cenu. Nabídkové kupní ceny uchazečů k jednotlivým objektům byly značně rozdílné, a to v řádu několika set tisíc korun a byly výrazně nižší než aktuální tržní ceny (srov. č. l. 238 spisu). K tomu Nejvyšší soud dodává, že jazykově i logicky je výklad čl. I zák. o zrušení FDML bezproblémový, přičemž všechny orgány činné v trestním řízení vždy dospěly ke stejnému závěru o aplikaci zvláštních právních předpisů a Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožňuje. Také bod 10 čl. I má svůj důležitý význam a opodstatněnost, přičemž v žádném případě jej není možné považovat za disfunkční.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vyslovil přesvědčení, že mohl v období do schválení bezúplatných převodů nakládat se zbývajícím majetkem, tj. prodávat jej ve veřejné soutěži, neboť III. kolo bezúplatných převodů bylo zahájeno na základě usnesení Vlády ze dne 28. 1. 2004, přičemž následně byly dne 22. 4. 2004 nemovitosti, jejichž prodej je obviněnému kladen za vinu, vyřazeny Komisí, přičemž k obdobnému závěru dospělo hned několik obecných soudů při posuzování platnosti uzavřených kupních smluv (Okresní soud v Hradci Králové, sp. zn. 11 C 265/2005, Obvodní soud pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 43/2006, a Okresní soud v Tachově, sp. zn. 6 C 193/2005), z čehož nelze dospět k naplnění subjektivní stránky jeho jednání.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že úplatné převody byly realizovány od 30. 7. 2004, dále došlo k uzavření kupních smluv 1 x 11. 8. 2004, 2 x 17. 8. 2004, dále 14 x 17. 9. 2004, 2 x 21. 9. 2004, poté 7. 10., 12. 10. a 2 x 13. 10. 2004. Všechny tyto úplatné převody obviněný realizoval před datem 2. 11. 2004, kdy Poslanecká sněmovna teprve schválila poslední bezúplatné převody. Další úplatné převody byly realizovány po tomto datu, a to 8 x 9. 11. 2004 a 4 x 27. 12. 2004. Současně bylo prokázáno, že obviněný realizoval úplatné převody i v případech majetku, který byl určen k bezúplatným převodům a takto prodal pozemky v k. ú. P.– D. (srov. str. 26 rozsudku nalézacího soudu). Dokazováním bylo prokázáno, že Česká republika zahájila vůči nabyvatelům nemovitého majetku, kteří jej získali formou úplatných převodů, občanskoprávní spory o neplatnost kupních smluv, jež jsou podrobně popsány v části A. I., body 1 až 36 výrokové části rozsudku. Z provedených důkazů, zejm. přehledu těchto sporů zpracovaného Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, vyplývá, že v podstatné části těchto sporů byla Česká republika jako žalobce úspěšná, když civilní soudy rozhodly, že kupní smlouvy, které obviněný uzavřel, jsou absolutně neplatné. Rozhodnutí soudů I. a II. stupně následně potvrdila i rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na základě takto rozhodnutých soudních sporů se podstatná část majetku převedeného obviněným při úplatných převodech vrátila zpět do dispozice České republiky (srov. str. 30 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud doplnil, že podle čl. I. bod 5 zák. o zrušení FDML měl obviněný Ing. P. Ž. jako likvidátor tohoto fondu postupovat při vypořádání jím spravovaného majetku státu právě v součinnosti s Vládou a Ministerstvem financí, a to tak, že nejprve měl bezúplatně převést tu část spravovaného majetku, kterou označila Poslanecká sněmovna, a až poté měl započít úplatné převody zbývající části tohoto majetku na základě veřejné soutěže. To jednoznačně vyplývalo z doslovného znění tohoto článku. V roce 2003 sice bylo novelizací, kterou provedl zák. č. 428/2003 Sb., do tohoto článku vloženo nové písmeno f), podle kterého se měl zbývající dosud nepřevedený majetek ve správě FDML převést také úplatně, ale podmínkou pro takový postup bylo i v tomto případě předešlé schválení bezúplatných převodů nemovitostí, jejichž převody ještě nebyly ukončeny, Poslaneckou sněmovnou. Povinnost realizovat úplatné převody zbylého majetku ve správě FDML až po tom, co Poslanecká sněmovna schválí převody bezúplatné, tedy byla stanovena přímo zákonem, a to zcela jednoznačně (srov. str. 15 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud navazuje na konstatování obou soudů nižších stupňů tím, že celý proces schvalování bezúplatných převodů probíhal tak, že seznam návrhů na bezúplatné převody předkládala Komise nejprve k projednání Vládě. Vláda projednala návrhy Komise k jednotlivým objektům a uchazečům a v příslušném usnesení poté vyjádřila souhlas, případně nesouhlas s návrhy Komise a současně pověřila svého předsedu, aby materiál předložil předsedovi Poslanecké sněmovny k dalšímu projednání. Poslanecká sněmovna předložené návrhy projednala a své konečné rozhodnutí k bezúplatným převodům jednotlivých objektů na uchazeče uvedla v příslušném usnesení (srov. č. l. 226 spisu). Argument dovolatele o tom, že nemovitosti, jejichž prodej je mu kladen za vinu, byly Komisí dne 22. 4. 2004 vyřazeny, a tudíž se na ně III. kolo výběrového řízení nevztahovalo, tak nelze přijmout, když rozhodnutí Komise o nemovitostech nebylo v celém schvalovacím procesu zdaleka rozhodnutím konečným a dovolatele v žádném případě neopravňovalo k tomu, aby vyřazené nemovitosti prodal. Z dalších zjištění učiněných Nejvyšším kontrolním úřadem vyplynulo, že v důvodových zprávách předkládaných Vládě spolu s návrhy na bezúplatné převody nemovitostí nebyly uváděny nemovitosti, které Komise k bezúplatnému převodu nedoporučila a vyřadila je z výběrových řízení, přičemž ve zprávách nebyly uvedeny důvody vyřazení (srov. č. l. 229 spisu). Likvidátor realizoval úplatné převody majetku až ve druhé polovině roku 2004, kdy vypsal postupně 5 kol veřejných soutěží, a to 30. 6. 2004, 11. 8. 2004, 22. 9. 2004, 14. 10. 2004 a 3. 11. 2004, přičemž celkem uzavřel 36 kupních smluv na 36 objektů. Veškeré prodeje nemovitostí učiněné ve druhé polovině roku 2004 tak provedl v rozporu s čl. 1 bod 5 písm. f) zák. o zrušení FDML, neboť nevyčkal usnesení Poslanecké sněmovny č. 1324 ze dne 2. 11. 2004, a v rozporu s usnesením Poslanecké sněmovny č. 1347 ze dne 4. 11. 2004 (k tomu blíže srov. č. l. 237 až 238 spisu).
Tam, kde obviněný v dovolání odkázal na rozhodnutí Okresního soud v Hradci Králové, sp. zn. 11 C 265/2005, Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 43/2006, a Okresního soud v Tachově, sp. zn. 6 C 193/2005, opomněl, že následně byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 11 C 265/2005 (č. l. 4967 a násl. spisu), změněn rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 21 Co 407/2006 (č. l. 4970 a násl. spisu), tak, že Česká republika – Ministerstvo financí, je vlastníkem nemovitosti, o níž byl veden spor, obdobně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 25 C 43/2006 (č. l. 5103 a násl. spisu), byl změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 22 Co 328/2007 (č. l. 5106 a násl. spisu) tak, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika. Shodně i rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 6 C 193/2005 (č. l. 5145 a násl. spisu), byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 56 Co 650/2006 (č. l. 5142), a to tak, že Česká republika je vlastníkem předmětu sporu.
Dovolatel nesouhlasil s odvolacím soudem ani v tom, že nový tr. zákoník je pro něj výrazně nepříznivější. Podle dovolatele je pro něj naopak nová úprava příznivější, neboť při zachování sazeb trestu odnětí svobody je v nové právní úpravě obsažen alternativní trest zákazu činnosti, který je mírnější než peněžitý trest, který byl obsažen v původní úpravě. K tomu ustanovení §81 tr. zákoníku umožňuje podmíněný odklad výkonu trestu až do hranice 3 let, zatímco §58 tr. zák. tuto možnost umožňoval pouze v případech, kdy je ukládán trest odnětí svobody do 2 let.
Odvolací soud se při přezkumu napadeného rozsudku soustředil z podnětu odvolání podaného státním zástupcem na výrok o trestu a trest uložený soudem prvního stupně shledal nepřiměřeně mírným a nezákonným (srov. str. 18 rozsudku odvolacího soudu). V posuzovaném případě nebyla pro obviněného Ing. P. Ž. nová právní úprava obsažená v tr. zákoníku příznivější, a proto bylo na místě vůči němu aplikovat právní úpravu obsaženou v tr. zák. (srov. str. 19 rozsudku odvolacího soudu). Pro rozhodnutí o trestu byla za této situace podstatná hlediska uvedená v §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák., týkající se jeho osoby i spáchané trestné činnosti. Odvolací soud připomněl velice vysokou způsobenou škodu, mnohonásobně převyšující hraniční výši škody velkého rozsahu, stejně jako to, že obviněný neučinil nic pro její reparaci, ve stíhané trestné činnosti pokračoval plánovitě po poměrně dlouhou dobu a dopustil se jí několika desítkami útoků. Nešlo tedy z jeho strany o žádný ojedinělý exces. Oproti tomu mu polehčovalo to, co dlouhodobě charakterizovalo jeho osobu. Nalézací soud důvodně zohlednil v jeho prospěch jeho pokročilý věk, a to, že od spáchání stíhané trestné činnosti uplynula poměrně dlouhá doba. Na druhé straně však zcela pominul přitěžující okolnosti, zvláště pak enormní výši způsobené škody a mnohost útoků v rámci spáchané trestné činnosti. Tyto okolnosti přitom plně vyvažovaly ony okolnosti polehčující a podle názoru odvolacího soudu vylučovaly uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nalézací soud však obviněného odsoudil toliko podmíněně a tím pochybil. S ohledem na to odvolacímu soudu nezbylo než podle §258 odst. 1 písm. d) a e) tr. ř. zrušit výrok o trestu odsuzující části napadeného rozsudku a postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. o trestu rozhodnout znovu (srov. str. 19 rozsudku odvolacího soudu). Trest byl přitom obviněnému odvolacím soudem ukládán podle §255 odst. 3 tr. zák., tedy v sazbě od dvou do osmi let odnětí svobody, a byl ve shodě s nalézacím soudem vyměřen ještě v dolní polovině této zákonné trestní sazby, konkrétně v trvání tří let, a to jako trest nepodmíněný. S přihlédnutím k výše zmíněným skutečnostem charakterizujícím osobu obviněného i spáchaný trestný čin neshledal odvolací soud splnění předpokladů pro jeho podmíněný odklad ve smyslu §60 odst. 1 tr. zák., a to ani v případné kombinaci s dohledem probačního úředníka. Pro výkon uloženého trestu současně zařadil obviněného postupem podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, byť obviněný splňoval všechny zákonné podmínky pro zařazení do přísnější věznice s ostrahou. Podle názoru odvolacího soudu totiž lze mít za to, že výkon uloženého trestu ve věznici s dozorem splní u obviněného s ohledem na jeho osobu účel zákona lépe než v přísnějších typech věznice (srov. str. 19 až 20 rozsudku odvolacího soudu).
Podle teoretických východisek se při posuzování trestnosti činu konkrétní čin pachatele musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem trestněprávní povahy účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání (§16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku). Souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem (právních předpisů) ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin a jaké povahy a závažnosti se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen (popř. zda bude upuštěno od potrestání), anebo zda věc bude postoupena k mimosoudnímu projednání, poněvadž by čin mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění [srov. též §171 odst. 1, §188 odst. 1 písm. b), §222 odst. 2 a §257 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Při úvaze o použití §2 odst. 1 tr. zákoníku je třeba vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části tr. zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části tr. zákoníku, je pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1962, sp. zn. 2 To 34/1962, shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 1962, sp. zn. 2 Tz 1/1962, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 To 9/1990). Použití nového práva je tehdy pro pachatele příznivější, jestliže jeho ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější. Trestněprávními normami, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem jako celek je pro pachatele příznivější, zejména jsou: ustanovení popisující druhově určitý trestný čin a určující trestní sankci, jakož i ustanovení vymezující pojem trestného činu, ustanovení o zákonnosti a subsidiaritě trestní represe, ustanovení o zavinění a omylu, ustanovení o okolnostech vylučujících protiprávnost a dalších základech trestní odpovědnosti, ustanovení o trestnosti účastenství (organizátorství, návod a pomoc) a ustanovení o jednotlivých vývojových stadiích trestné činnosti (příprava, pokus, dokonaný trestný čin), ustanovení o místní a osobní působnosti zákona, ustanovení o ukládání trestů a o okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, o podmínkách použití vyšší trestní sazby, ustanovení o stanovení trestu v případě souběhu trestných činů, ustanovení o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a ustanovení o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, včetně ustanovení o podmíněném odkladu výkonu tohoto trestu s dohledem, ustanovení o upuštění od potrestání, včetně ustanovení o upuštění od potrestání s dohledem, ustanovení o počítání času, o obsahu určitých pojmů v zákoně výslovně definovaných, ustanovení o zániku trestnosti (např. účinnou lítostí nebo promlčením trestního stíhání), aboliční ustanovení amnestií. Zásada vyplývající z ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona, jestliže je to pro pachatele příznivější, se uplatní i při posuzování otázky, zda je či není trestní stíhání promlčeno podle §34 odst. 1 tr. zákoníku, v tom smyslu že se vychází z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož kvalifikace podle této zásady připadá v úvahu. Naproti tomu nelze v tomto smyslu brát v úvahu zejména: ustanovení o možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu, ustanovení o zahlazení odsouzení, agraciační a rehabilitační ustanovení amnestií, ustanovení procesní (např. o povinnosti pachatele k náhradě škody či o náhradě nákladů trestního řízení apod.). Konkrétní čin pachatele je nutno takto podřadit nejprve pod souhrn trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době spáchání činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání, a poté pod souhrn trestněprávních norem podle pozdějšího zákona, aby bylo možno posoudit, který z v úvahu přicházejících zákonů je příznivější. Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější. Platí zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku. Nelze tedy rozhodovat např. o vině podle zákona jednoho a o trestu či o některých trestech podle zákona dalšího. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů . Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i konkrétní výměru. Tak nepochybně bude zpravidla bez ohledu na trestní sazbu odnětí svobody pro pachatele příznivější možnost v úvahu přicházejícího uložení peněžitého trestu oproti trestu odnětí svobody zejména nepodmíněnému. Obdobně tomu bude u samostatných trestů zákazu činnosti, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty apod. oproti trestu odnětí svobody. Potíže nebudou dělat ani případy, kdy jeden ze zákonů připouští a druhý nikoli uložení podmíněného trestu odnětí svobody a v konkrétním případě by splnění účelu trestu nevyžadovalo, aby trest odnětí svobody byl vykonán, anebo jestliže jeden ze zákonů stanoví obligatorně uložení dalšího druhu trestu (při jinak stejných sazbách trestu odnětí svobody), kdežto druhý zákon tuto povinnost neukládá a přitom v konkrétním případě splnění účelu trestu nevyžaduje uložení takového dalšího druhu trestu. Obtížnější může být situace při porovnávání takových trestů nespojených s odnětím svobody, jako jsou peněžitý trest oproti trestu propadnutí věci nebo peněžitý trest oproti zákazu činnosti atd. Rozhodující zde bude výsledek srovnání těchto trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli uloženy, včetně jejich výměry a toho jak konkrétního pachatele postihnou, jakož i všech dalších podstatných důsledků pro pachatele s jejich uložením spojených. Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu pro pachatele budou v případě, kde přichází v úvahu uložení trestu odnětí svobody, hrát větší či menší roli horní a dolní hranice sazby trestu odnětí svobody. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby. Je-li však posuzovaný čin trestným činem nižší závažnosti, není vyloučeno, že příznivější výsledek pro pachatele bude mít právní posouzení podle ustanovení obsahujícího sice sankci odnětí svobody s vyšší horní hranicí, které však na rozdíl od druhého ustanovení umožňuje, aby v daném případě byl uložen jiný mírnější druh trestu, který v daném případě přichází v úvahu a jehož uložení druhé ustanovení s mírnější horní hranicí neumožňuje.
Nejvyšší soud přezkoumal z těchto obecně vymezených hledisek rozhodnutí odvolacího soudu týkající se uloženého trestu a dospěl k závěru o jeho správnosti. Odvolací soud trest uložený soudem prvního stupně shledal nepřiměřeně mírným a nezákonným. Podle odvolacího soudu soud nalézací zcela pominul přitěžující okolnosti, zvláště pak enormní výši způsobené škody a mnohost útoků v rámci spáchané trestné činnosti. Tyto okolnosti podle názoru odvolacího soudu vylučovaly uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nalézací soud však obviněného odsoudil toliko podmíněně a tím pochybil. Trest byl obviněnému odvolacím soudem ukládán podle §255 odst. 3 tr. zák., tedy v sazbě od dvou do osmi let odnětí svobody, a byl ve shodě s nalézacím soudem vyměřen ještě v dolní polovině této zákonné trestní sazby, konkrétně v trvání tří let, a to jako trest nepodmíněný. Odvolací soud neshledal splnění předpokladů pro jeho podmíněný odklad. Odvolací soud tak správně podřadil trestný čin, kterého se dopustil obviněný nejprve pod souhrn trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době spáchání činu, a poté pod souhrn trestněprávních norem podle pozdějšího zákona, aby mohl posoudit, který z v úvahu přicházejících zákonů je příznivější. Odvolací soud dospěl kvalifikací jednání obviněného k závěru, že jak podle trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu, tak i podle trestního zákoníku, by obviněnému uložil nepodmíněný trest. Hranice sazby trestu odnětí svobody v ustanovení §255 odst. 3 tr. zák. a v ustanovení §220 odst. 3 tr. zákoníku jsou stejné. Jak již bylo zmíněno, rozhodují je výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků přicházely s ohledem na posouzení všech rozhodných okolností v úvahu, resp. byly pachateli uloženy a toho konkrétního pachatele s ohledem na posouzení všech přitěžujících i polehčujících okolností postihnou, jakož i všech dalších podstatných důsledků pro pachatele s jejich uložením spojených. V projednávaném případě jsou sazby trestů odnětí svobody shodné a ust. §255 odst. 3 tr. zák. ani §220 odst. 3 tr. zákoníku uložení žádného alternativního trestu neumožňují. Proto je v tomto ohledu naprosto bez významu, zda v prvním odstavci je podle §255 tr. zák. možno ukládat peněžitý trest nebo zákaz činnosti podle §220 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu samozřejmě považuje za nutné zdůraznit, že pokud by odvolací soud naopak dospěl k závěru, že u obviněného jsou splněny s ohledem na všechny shora uvedené okolnosti podmínky pro uložení podmíněného trestu odnětí svobody, což však odvolací soud výslovně neshledal, potom by pro něj nová úprava, která umožňuje podle §81 odst. 1 tr. zákoníku odložit trest odnětí svobody nepřevyšující tři léta (oproti §58 odst. 1 tr. zák. umožňujícímu odložit trest odnětí svobody nepřevyšující jen dvě léta), byla příznivější, ovšem tak se v daném případě nestalo, neboť odvolací soud dospěl k závěru ve smyslu shora rozvedených úvah, že je nutné podle obou souborů právních norem vzhledem k shora uvedeným okolnostem obviněnému uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, a proto lze z hlediska příznivosti právních úprav porovnávat jen sazby nepodmíněného trestu odnětí svobody v §255 odst. 3 a §220 odst. 3 tr. zák., které jsou stejné. Pak je třeba použít ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, neboť v takovém případě je třeba porovnávat vždy jen tresty, které přicházejí u konkrétního pachatele v posuzovaném případě v úvahu. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jestliže v konkrétním případě není rozdíl mezi trestností činu podle souhrnu právních norem účinných v době spáchání činu a trestností činu podle pozdějšího souhrnu právních norem, užije se předpisů účinných v době spáchání činu. Pro úplnost je třeba dodat, že pokud státní zástupce ve vyjádření k dovolání argumentoval ustanovením §88 tr. zák., nemá to ve smyslu uvedeného výkladu ustanovení §2 odst. 1 tr., zákoníku (stejně i §16 odst. 1 tr. zák.) význam, neboť nepřihlédl k tomu, že toto ustanovení by mělo vliv na posouzení výhodnosti staré a nové úpravy pouze v případě, že by odvolací soud dospěl k závěru, že jeho použití přichází v daném případě v úvahu, resp. že jej v projednávané věci použije.
V dalším bodě svého dovolání obviněný Ing. P. Ž. namítal, že soudy nižších stupňů pro něj přijaly ohledně aplikace zvláštních právních předpisů maximálně nepříznivý výklad, čímž porušily zásadu „in dubio pro reo“. Pokud by obviněný akceptoval, že k vyhlašování veřejných soutěží mělo dojít až po 2. 11. 2004, pak by to fakticky znamenalo, že by likvidace majetku FDML nikdy neproběhla, neboť lhůta, která zbývala do ukončení existence FDML po přijetí usnesení Poslanecké sněmovny dne 2. 11. 2004, by nestačila pro vlastní realizaci likvidace.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ustanovení čl. I. bod 6 zák. o zrušení FDML jednoznačně stanovilo, že po zániku tohoto fondu k 31. prosinci 2004 přejdou dnem 1. 1. 2005 veškerá jeho práva a povinnosti na Českou republiku, jejímž jménem v těchto věcech bude jednat Ministerstvo financí, a že týmž dnem ve vztahu k majetku ve správě daného fondu vznikne Ministerstvu financí právo nakládat s ním v souladu se zvláštními právními předpisy upravujícími nakládání s majetkem státu. Tedy v daném případě, pokud by se obviněnému Ing. P. Ž. nepodařilo realizovat úplatné převody daného majetku státu ve správě FDML do 31. 12. 2004, právo nakládání, správa, jakož i další dispozice s tímto majetkem, by plynule přešly na Ministerstvo financí (srov. str. 15 až 16 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud plně souhlasí s výkladem čl. I bodu 6 zák. o zrušení FDML ze strany odvolacího soudu a tuto námitku dovolatele tak považuje za bezpředmětnou. Aplikaci zvláštních právních předpisů se již Nejvyšší soud podrobně věnoval, navíc shodně s vyjádřením státního zástupce poznamenává, že zásada „in dubio pro reo“ je zásadou práva procesního, nikoliv hmotného, neboť toto pravidlo se týká pouze otázek skutkových a ty nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výklad zvláštních právních předpisů byl soudy obou nižších stupňů proveden zcela správně, a proto jim nelze cokoli vytknout.
Poslední námitka dovolatele spočívala v tom, že soudy nižších stupňů se řádně nevypořádaly s právní povahou usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 4. 11. 2004 a dopisem ministra financí ze dne 30. 11. 2004, přestože s nimi při odůvodňování rozsudků operovaly.
Nalézací soud k tomu uvedl, že ustanovení čl. I bodu 5 písm. c) a f) zák. o zrušení FDML obviněného opravňovala úplatné převody majetku provádět, avšak za současného dodržení ostatních ustanovení citovaného zákona, jakož i zák. o majetku ČR, která, jak bylo prokázáno, obviněný nerespektoval. Proto pro něho mělo být usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 4. 11. 2004, jakož i dopis ministra financí ze dne 30. 11. 2004, minimálně vážným signálem k přezkoumání způsobu provádění úplatných převodů majetku (srov. str. 29 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud toto odůvodnění rozsudku nalézacího soudu doplnil tím, že obviněnému není kladeno za vinu porušení usnesení Poslanecké sněmovny, nýbrž porušení uvedených právních povinností vyplývajících pro něj ze zák. o zrušení FDML, ze zák. o majetku ČR a z prováděcí vyhlášky k němu. Navíc byl v pozici likvidátora FDML vázán obecnou zákonnou povinností nakládat se spravovaným majetkem státu s péčí řádného hospodáře, kterou převzal i smluvně (srov. str. 17 rozsudku odvolacího soudu).
Podle části A. I. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu je obviněnému zejména kladeno za vinu, že jako likvidátor FDML v době od 30. 7. 2004 do 27. 12. 2004 vědomě a úmyslně v rozporu s jeho povinnostmi řádně spravovat majetek České republiky spravovaný Fondem a postupovat v součinnosti s Vládou a Ministerstvem financí, nerespektujíc usnesení Vlády č. 98 ze dne 28. 1. 2004, v rozporu zejména s čl. I. bod 5 písm. c), f) zák. o zrušení FDML, aniž by vyčkal rozhodnutí Poslanecké sněmovny, jak byl povinen, tedy před vydáním usnesení č. 1324 ze dne 2. 11. 2004, nechal vyhlásit veřejné soutěže na úplatné převody majetku státu a následně realizoval prodej nemovitého a movitého majetku státu tím, že uzavřel 36 kupních smluv dále specifikovaných v této části výroku, aniž by byl oprávněn majetek prodat, když i po 2. 11. 2004 postupoval v rozporu s čl. I. bod 10 zák. o zrušení FDML, kterým byla dána působnost zák. o majetku ČR, ve vztahu k nakládání s majetkem, čímž porušil ust. §14 a §22 až 24 zák. o majetku ČR, přičemž nepožádal o schválení ministerstvo financí a nepožadoval cenu tržní. Je tedy zřejmé, že výrok o vině nepojednává o tom, že obviněný Ing. Ž. porušil usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 4. 11. 2004 a výstrahu obsaženou v dopise z Ministerstva financí. Tyto okolnosti byly oběma soudy zdůrazněny až v odůvodnění jejich rozhodnutí, neboť dokreslovaly povahu jednání obviněného Ing. P. Ž., který kromě toho, že porušil zákonná ustanovení, kterými byl vázán, navíc nerespektoval tato upozornění o nezákonnosti jeho jednání a jednal zcela v rozporu s tím, k čemu jej tyto orgány, s nimž měl postupovat v součinnosti, vyzývaly. Nerespektování dopisu z Ministerstva financí a usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 4. 11. 2004 obviněným napomáhá k dovození subjektivní stránky jeho jednání, neboť jak již uzavřel nalézací soud, z hlediska zavinění jednal obviněný v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. (srov. str. 29 rozsudku nalézacího soudu).
K tomu je třeba ještě dodat, že jak soud nalézací, tak následně i soud odvolací, se náležitě vypořádaly se všemi znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., a proto v tomto směru nejsou námitky uvedené v dovolání obviněného Ing. P. Ž. důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal i výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem odvolacího soudu včetně jeho odůvodnění a ani v tomto případě neshledal na straně odvolacího soudu žádných pochybení. Proto se plně ztotožňuje s učiněnými závěry soudů nižších stupňů, jak jsou zachyceny v jimi učiněných rozhodnutích, a plně na ně v podrobnostech odkazuje.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 7 To 502/2010, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 9 T 17/2009, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění a právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku pod bodem B., a dále ve výroku o trestu, podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině skutky pod bodem A. napadeného rozsudku odsoudil obviněného Ing. Ž.a za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. z napadeného rozsudku podle §255 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, podle §39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Odvolací soud dále podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v části týkající se skutků pod body B. II. a B. III. zprošťující části rozsudku nalézacího soudu vrátil soudu prvního stupně, aby znovu ve věci rozhodl a podle §256 tr. ř. odvolání obviněného Ing. P. Ž. zamítl.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. P. Ž. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 11. 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.