ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1383.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1383/2011-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2011 o dovolání obviněného Ing. P. F. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 11/2008, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. se č á s t e č n ě zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, a to v části navazující na bod 3. výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, a v celém výroku o trestu, dále se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, ve výroku o vině pod bodem 3., kterým byl obviněný Ing. P. F. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, a v celém výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc obviněného Ing. P. F. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, byl obviněný Ing. P. F. uznán vinným pod bodem 1. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a pod bodem 3. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
1. v N. M. n. M. jako jednatel společnosti VATELA, s. r. o. (dále jen „VATELA“), v úmyslu získat podvodným způsobem finanční prostředky, s využitím smlouvy ze dne 1. 10. 2001 o provádění factoringu, účetních a směnečných pohledávek, uzavřené mezi společnostmi TRANSFINANCE, a. s. (dále jen „TRANSFINANCE“), jako factorem na jedné straně, a společností VATELA, jako dodavatelem na straně druhé, nechal vyhotovit a postoupit společností VATELA na společnost TRANSFINANCE v období od 22. 5. 2003 do 8. 7. 2003 pohledávky za svými odběrateli, a to společností C. H. G., spol. s r. o. (dále jen „C. H. G.“) a společností VIGOTEX, spol. s r. o. (dále jen „VIGOTEX“), na společnost TRANSFINANCE a tato za tyto postoupené pohledávky poskytla společnosti VATELA předfinancování podle podmínek dohodnutých ve factoringové smlouvě v celkové výši 5.549.849,79 Kč a při uplatnění postoupených pohledávek na jednotlivých dlužnících společností VIGOTEX a C. H. G. zjistila společnost TRANSFINANCE, že na ni postoupené faktury ze strany společnosti VATELA nebyly podloženy žádným zbožím, faktury byly fiktivní, kterými byla obviněným vyfakturována celková částka 7.101.136,- Kč, a uvedeným jednáním způsobil společnosti TRANSFINANCE škodu ve výši 5.505.629,63 Kč,
2. v měsíci červenci 2004 Ing. P. F. , jako jednatel společnosti VATELA požádal společnost HELLAS, a. s. (dále jen „HELLAS“), se sídlem v L. , zastoupenou předsedou představenstva Ing. Jaroslavem Bednářem, o finanční půjčku ve výši 1.175.000,- Kč s úmyslem získání finančních prostředků údajně za účelem proplacení mezd zaměstnancům společnosti VATELA, i když věděl, že nemá žádné finanční prostředky na vrácení této půjčky, a jako vyrovnání za tyto finanční prostředky uzavřel Ing. F. smlouvy o postoupení neexistujících pohledávek za dlužníkem, společností C. H. G., mezi postupitelem, společností VATELA, a postupníkem, společností HELLAS, v celkové hodnotě 936.583,- Kč, i když věděl, že jím předkládané smlouvy vystavené na neexistující faktury jsou bezcenné a neplatné, a na základě těchto smluv společnost HELLAS postupně během měsíce července 2004 tyto finanční prostředky Ing. F. poskytla, a to v celkové výši 1.175.000,- Kč, přičemž se jednalo o následující smlouvy o postoupení pohledávek mezi postupitelem, společností VATELA, a postupníkem, společnosti HELLAS: ze dne 19. 7. 2004, pod č. 14-015-04 ze dne 19. 7. 2004, pod č. 14-017-04 ze dne 27. 7. 2004, pod č. 14-018-04 ze dne 29. 7. 2004, pod č. 14-020-04 ze dne 29. 7. 2004, přičemž společnost Áčko, a. s., I. Houdeka 36, Ružomberok, ve dnech 14. 1. 2005 – 17. 2. 2005 uhradila společnosti HELLAS částku 192.060,55,- Kč, a společnosti HELLAS tak vznikla škoda ve výši 936.583,- Kč,
3. jako jednatel společnosti VATELA věděl, že má ze zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění zák. č. 492/2000 Sb. a ve znění zák. č. 353/2001 Sb., povinnost vést účetnictví společnosti a účetní doklady, kde za rok 2003 a 2004 úmyslně nevedl ve společnosti účetnictví a z toho důvodu účetní závěrky společnosti VATELA sestavené na základě neúplně vedených dokladů v účetnictví nepodávaly věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace společnosti VATELA tak, jak to přikazuje zákon.
Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. P. F. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech právnických osob, a to na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. P. F. uložena povinnost uhradit poškozené společnosti TRANSFINANCE škodu ve výši 5.505.629,63 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem svého nároku odkázána na řízení před jiným příslušným orgánem.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného Ing. P. F. , rozhodl rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, opraveným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, tak, že z podnětu odvolání obviněného Ing. P. F. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let nepodmíněně. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Ostatní výroky ponechal Vrchní soud v Praze nedotčené.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, podal obviněný Ing. P. F. prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Slezáka dovolání ze dne 20. 5. 2011 z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., a následně dne 20. 5. 2011 předal k poštovní přepravě (srov. obálku za č. l. 2058) rozšířené dovolání, shodně z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., které směřuje proti všem výrokům rozsudku. Dovolatel v podrobnostech k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že odsouzen byl Ing. F. F. , nikoliv Ing. P. F. , čímž byla odsouzena osoba odlišná od dovolatele.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel ve svých mimořádných opravných prostředcích poznamenal, že považuje Všeobecné podmínky pro provádění factoringu za nepřípustný důkaz, dodaný do spisu společností TRANSFINANCE až na základě vyžádání odvolacího soudu, když se jimi Smlouva o provádění factoringu, účetních a směnečných pohledávek (dále jen „Smlouva“) neřídila. Podle dovolatele nelze prokázat tvrzení svědkyň N. a Š. , že Smlouva neumožňovala obchody budoucích pohledávek, neboť Smlouva hovoří o postoupení pohledávek podle §524 an. občanského zákoníku. Obě svědkyně shodně uvádějí, že odkup budoucích pohledávek společnost TRANSFINANCE umožňuje. Následně se dovolatel zabýval rozhodnutími Nejvyššího soudu 29 Odo 1435/2005 a 32 Odo 293/2002, podle nichž může být postoupena i budoucí pohledávka. Dovolatel zdůraznil, že nebyl faktorem informován o tom, že obchodování budoucích faktur podléhá jinému režimu, ani ze Smlouvy toto nevyplývá. V případě faktur, které se váží k prvnímu skutku, se nejedná o faktury zálohové ani fingované, ale budoucí, se kterými byl podle Smlouvy oprávněn obchodovat. Soud zamítl požadavek obviněného na prozkoumání vzniku balíku 26 faktur o nominálu 7.101.136,- Kč, ze kterého je uplatňována škoda ve výši 5.505.629,63 Kč, a své zkoumání degradoval na to, zda byly při kontrole u odběratele zaneseny v jeho účetnictví a zda na ně bylo dodáno zboží. Šetřením by však podle dovolatele vyšlo najevo, že některé z uvedených faktur byly součástí výměny zboží nebo byly kompenzovány jiným plněním. Výměnu zboží mají potvrzovat svědci K. a M. Soud nezkoumal, zda částka 5.505.629,63 Kč byla zaslána TRANSFINANCEMI jako financování oněch 26 faktur, tyto skutečnosti dovozuje pouze z výpovědi svědkyně N. a ze znaleckého posudku. K tomu obviněný přiložil korespondenci pro Ing. Š. , kde společnost VATELA informuje společnost TRANSFINANCE o stavu fakturace na společnosti C. H. G. a VIGOTEX, společně se žádostí o vyvedení faktur z evidence z důvodů návrhů kompenzace. Pokud TRANSFINANCE snížily výši uplatňované škody za účelem vyhnutí se soudního sporu s VIGOTEXEM, vyvstává otázka, zda výtěžek z takto dohledané platby nemohl být vyšší. Podle dovolatele TRANSFINANCE připouštějí, že existovala i reklamační řízení. K tomu dále přiložil saldokonto společnosti VATELA. Tvrzení TRANSFINANCÍ o jednání se společností C. H. G. bylo vyvráceno výpověďmi svědků ze společnosti C. H. G.
Ke druhému skutku ve výroku rozsudku dovolatel namítal, že společnost HELLAS se do škodního řízení nepřihlásila a škodu nevymáhá. Soud nezkoumal, zda nebyly smlouvy mezi společností VATELA a společností HELLAS zajištěny jiným instrumentem, např. směnkou, jak je v inkriminovaných smlouvách uvedeno. K poznámce soudu, že je obviněný nemajetný a nemohlo mu hrozit postižení z vystavených avalů a záruk, tento oponoval, že soud nezkoumal stav v době vzniku uvedených případů, ale k počátku soudního procesu.
K poslednímu skutku obviněný uvedl, že finanční úřad nezpochybnil VATELOU podaná daňová přiznání, a to ani v případě roku 2003. Daňová povinnost za rok 2003 byla stanovena v souladu se stanoviskem finančního úřadu a předána ke stanovenému datu.
V závěru dovolání obviněný Ing. P. F. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ing. F. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že pouze první verze dovolání byla podána včas. Proto se ve svém vyjádření zabývala pouze onou první verzí. Podle státní zástupkyně se tak prve použitý dovolací důvod vztahuje toliko k bodu 1) výroku o vině. Z odůvodnění takové hmotně právní námitky je však zřejmé, že je orientováno na zpochybnění rozsahu a kvality provedeného dokazování a způsobu jeho vyhodnocení ve vztahu k povaze postupovaných pohledávek, a tím i ve vztahu k jejich způsobilosti stát se předmětem posuzované cesse ve smyslu §524 a násl. občanského zákona. Z dikce označeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že výchozím předpokladem kvalifikovaného způsobu uplatnění jeho právní námitky o nesprávnosti právního posouzení skutku je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost vyvozených skutkových závěrů a tím ani nesprávnost k nim směřujícího hodnotícího postupu, který je upraven předpisy trestního práva procesního. Soudy bylo zjištěno, že faktury, zakládající právní důvod postoupených pohledávek za odběratelskými obchodními společnostmi G. H. G. a VIGOTEX nebyly podloženy dodávkami fakturovaného zboží, nebyly těmito obchodními subjekty ani přijaty a tím nebyly ani zavedeny do stavů jejich účetní evidence. Přitom financování takových neuskutečněných dodávek, ke kterým poškozená cessionářská společnost TRANSFINANCE v jednotlivých případech skutečně přistupovala, muselo být po stránce formálně právní založeno příslušným smluvním dodatkem. Takový smluvní dodatek však ve vztahu k VATELE jakožto cedentovi nebyl nikdy dojednán, ale uzavřená faktoringová smlouva se naopak vztahovala pouze na faktury z uskutečněných obchodů, tedy nikoliv na zálohové faktury, které ani takto (s ohledem na dovolatelovu námitku o přípustnosti cesse zálohových faktur) formálně označeny nebyly a v souladu se smluveným předmětem cesse ani takto být označeny nemohly. Z těchto podstatných okolností dovolatelova způsobu nakládání s údajnými pohledávkami jím zastupované věřitelské obchodní společnosti VATELA pak soudy nemohly dovodit jiný závěr, než že dovolatelem deklarovaný postup ve smyslu §524 a násl. občanského zákoníku se opíral o neexistující právní titul, o jehož fiktivní povaze neměla oklamaná cessionářská akciová společnost povědomí, když mu ke své škodě na podkladě faktoringové smlouvy poskytla předfinancování fiktivně vyfakturovaného plnění z fiktivních pohledávek, o které se tak neoprávněně obohatil. Správný právní závěr o dovolatelově vině zločinem podvodu ve smyslu §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nemůže být úspěšně zpochybněn ani těmi skutkovými námitkami, které se vztahují k poukazované, resp. judikované, nicméně pouze obecně připuštěné právní možnosti zániku závazkového právního vztahu cestou postoupení i takových pohledávek, které mají vzniknout teprve v budoucnu a to za stavu, že v dovolatelově případě o takovou situaci nešlo. Při zjištěné fiktivnosti postoupených pohledávek dovolatelem zastupované společnosti VATELA, které nebyly podloženy skutečnými dodávkami fakturovaného zboží, nelze z hlediska právního posouzení dovolatelova jednání přihlížet ani k namítanému reklamačnímu řízení a prostřednictvím této námitky kvalifikovaně poukazovat na způsobení škody ve výši nižší, než přisouzené.
Ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. neargumentoval kvalifikovaným způsobem. Vadné označení jeho křestního jména a neuvedení jeho akademického titulu lze považovat toliko za zřejmou nesprávnost ve vyhotovení rozsudku ve smyslu §131 odst. 1 tr. ř., odstranitelnou tzv. opravným usnesením, zatímco dovolací řízení, vedené na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se vztahuje pouze k nápravě takového vadného stavu rozhodnutí, která jsou zatížena chybějícími či neúplnými výroky.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného Ing. P. F. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání, stejně jako jeho doplnění (obě podání je třeba považovat za jediné dovolání), ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl částečně uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž důvody pro tento postup neshledal. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle tohoto ustanovení spočívá ve dvou alternativách. První alternativa se týká toho, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části. Podle druhé alternativy určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Písařské chyby či jiné zřejmé nesprávnosti obsažené ve vyhotovení rozhodnutí a v jeho opisech, byť by spočívaly v tom, že v jejich důsledku některý výrok chybí nebo je neúplný, však nenaplňují tento dovolací důvod. K odstranění uvedených vad vyhotovení a opisů rozhodnutí spočívajících v jejich neshodě s tím, jak bylo rozhodnutí vyhlášeno, totiž není určeno dovolání, ale jen postup podle §131, resp. za použití §138 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 11 Tdo 142/2006). Odvolací soud již opravil vzniklou písařskou chybu v křestním jméně obviněného, a to vydáním usnesení ze dne 10. 6. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, přičemž správnost jeho postupu následně potvrdil i Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 11 Tvo 21/2011 (srov. č. l. 2074). Obviněnému tak v žádném případě nelze přisvědčit, že by byl v jeho případě dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Obviněný Ing. P. F. dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného Ing. P. F.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč, což vyplývá z výkladového pravidla uvedeného v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Pokud se týká prvního skutku pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nalézací soud v odůvodnění uvedl, že v průběhu hlavního líčení bylo zjištěno, že obviněný na TRANSFINANCE postoupil řadu faktur, přičemž fakturované zboží nebylo odběratelům vůbec dodáno, což bylo zjištěno poté, co TRANSFINANCE požadovala proplacení takto získaných faktur. TRANSFINANCE poskytla předfinancování ve výši 5.505.629,63 Kč, přičemž konkrétně se jednalo o faktury uvedené ve výrokové části rozsudku pod bodem 1. Z výpovědí svědků zaměstnaných u TRANSFINANCÍ vyplynulo, že žádná z faktur nebyla označena jako zálohová, podle smlouvy se měly proplácet pouze faktury za uskutečněné obchody, navíc obviněný jim v rozporu se Smlouvou neoznámil případy, kdy byla uskutečněná dodávka vrácena. V takovém případě byl povinen vrátit TRANSFINANCÍM poskytnuté prostředky (srov. str. 6 rozsudku). Pokud se týká výše vzniklé škody, nalézací soud poznamenal, že souhrn fakturovaných částek na fiktivních fakturách, které obviněný předložil TRANSFINANCÍM, činil 7.101.136,- Kč. Jelikož předfinancování nebylo prováděno přímo proti předložené faktuře, nebylo možno přiřadit k jednotlivým fakturám konkrétní částku. Soud proto vyšel ze znaleckého posudku (srov. str. 6 až 7 rozsudku). Podle nalézacího soudu podvodný úmysl dovolatele spočíval i v tom, že fiktivní faktury doplnil doklady o vyskladnění zboží (srov. str. 8 rozsudku). Odvolací soud se s těmito úvahami nalézacího soudu plně ztotožnil, stejně jako se stanovením výše škody a právním posouzením skutku jako pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, když správně zdůraznil, že podvodný úmysl obviněného vyplývá i z toho, že fiktivní faktury doplnil doklady o tom, že fakturované zboží bylo společností VATELA vyskladněno – prošlo vrátnicí. Pokud by verze obviněného, že společnost TRANSFINANCE byla srozuměna s tím, že financuje neuskutečněné dodávky, tak by předložení takových dokladů bylo zcela zbytečné. Naopak právě tyto doklady měly být podle odvolacího soudu dalším dokladem toho, že se jedná o skutečné faktury, které jsou podloženy dodávkou zboží (srov. str. 5 rozsudku odvolacího soudu). K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že případná směnka za tohoto stavu věci, kdy se společnost Vatela krátce poté dostala do konkurzu, nemá z hlediska spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť byla jen součástí celkového podvodného jednání obviněného Ing. P. F.
Správnost závěrů soudů nižších stupňů potvrzuje spisový materiál, ze kterého vyplývá následující. Faktury uvedené ve výrokové části rozsudku pod bodem 1. se nacházejí na č. l. 125 až 184 spisu, přičemž žádná z faktur, jejichž postoupení na TRANSFINANCE je obviněnému kladeno za vinu, není označena jako „zálohová faktura“ nebo „budoucí pohledávka“, jak tvrdí v dovolání, byť v rozporu s tím, co uváděl v předchozím řízení, a bez výjimky se u nich shodují data vystavení dokladu a data údajného uskutečnění zdanitelného plnění. Co se týče pohledávek vůči C. H. G., také znalecký posudek České znalecké, a. s., zaznamenal, že jmenovaná společnost se vyjádřila v tom smyslu, že předmětné faktury byly VATELE vráceny, neboť nebyly v evidenci dlužníka (srov. č. l. 509 až 511 spisu). Znalec také zpracoval přehledné tabulky, ze kterých se podává, kolik u jednotlivých faktur činilo předfinancování ve výši 80 % (celkem se jednalo o částku ve výši 5.549.849,79 Kč – č. l. 517 až 519 spisu), které faktury byly vedeny v účetnictví a které byly stornovány (srov. č. l. 517 až 521 spisu). Společnost TRANSFINANCE při stanovení vzniklé výše škody postupovala tak, že započítávala rozdíl mezi poskytnutým předfinancováním a uhrazenými fakturami dalšími odběrateli, které byly pravé a uhrazeny v plné výši, na poskytnuté předfinancování na falešné faktury za C. H. G. a VIGOTEXEM (č. l. 1437 až 1440 spisu). Tímto se jim podařilo snížit celkovou pohledávku za VATELOU na konečnou částku 5.505.630,- Kč (č. l. 701). O tom, že faktury byly VATELOU vystavovány někdy i měsíc před faktickým dodáním zbožím, vypovídala u hlavního líčení svědkyně R. (č. l. 1554 a násl. spisu). Podle JUDr. Ing. N. VIGOTEX částečně hradil na pohledávky, zbytek namítali, u C. H. G. bylo zjištěno, že zboží nebylo vůbec dodáno (č. l. 1591 až 1592 spisu). V případě reklamací mají TRANSFINANCE právo regresního plnění ze strany dodavatele, který jim vrací poskytnuté finance (č. l. 1595, dále srov. §13 odst. 1 Všeobecných podmínek na č. l. 1815 spisu). Na úhradě závazků vůči VATELE se reklamace neprojeví, neboť financování již bylo poskytnuto bez ohledu na následné vystavení dobropisu nebo vrácení zboží (č. l. 1606). Podle Ing. R. Š. obviněný jednal v rozporu s factoringovou smlouvou, v níž se píše o odkoupených pohledávkách, které jsou podloženy dodávkou zboží, takže pohledávka již ve chvíli, kdy byla postupována na TRANSFINANCE, musela být kryta zbožím [č. l. 1715, dále srov. čl. 1 Smlouvy na č. l. 1818 a §2 odst. 4 písm. b) Všeobecných podmínek na č. l. 1811 až 1812 spisu, podle nějž je pohledávka platně postoupena pouze tehdy, jestliže byla uskutečněna dodávka zboží dodavatelem odběrateli], kdy ve factoringové smlouvě se dále píše, že pokud dojde k reklamaci nebo je zboží vráceno, má obviněný povinnost tuto skutečnost TRANSFINANCÍM oznámit a do 10 dní vrátit poskytnuté financování, což se ze strany VATELY nedělo (č. l. 1724, dále srov. §13 odst. 1 Všeobecných podmínek na č. l. 1815 spisu). Fakt, že TRANSFINANCE poskytují financování na budoucí pohledávky pouze v případě, že je uzavřen zvláštní dodatek k factoringové smlouvě, dokazuje sdělení na č. l. 1809, dále např. výpověď JUDr. Ing. J. N. na č. l. 1904 až 1905 a že tomu tak nebylo ve sledovaném případě (srov. výpověď Ing. R. Š. na č. l. 1948 a 1950 až 1951 spisu).
Nejvyšší soud nesouhlasí s tvrzením obviněného o tom, že by Všeobecné podmínky byly nepřípustným důkazem, když tento důkaz byl řádně u hlavního líčení dne 13. 8. 2010 proveden (srov. č. l. 1901 spisu). Jelikož podle čl. 1 Smlouvy práva a povinnosti touto Smlouvou neupravená se řídí Všeobecnými podmínkami, bylo naprosto v pořádku, pokud soudy kladly obviněnému za vinu, že porušoval i ustanovení těchto Všeobecných podmínek, které nejsou se Smlouvou v rozporu, jak tvrdí obviněný ve své dovolání, ale naopak zcela v souladu. Takový rozpor nelze dovozovat z ustanovení §524 a násl. občanského zákoníku, zvláště když Smlouva vymezuje, že „účelem této smlouvy je upravit vzájemná práva a povinnosti stran při odkupu pohledávek dodavatele za jeho odběrateli vyplývajících z dodávek zboží a/nebo služeb, a to formou postoupení pohledávek podle §524 a násl. občanského zákoníku, přičemž otázky povahy pohledávek neřeší Smlouva, ale právě Všeobecné podmínky, a proto zde není obviněným tvrzený rozpor a nemůže se uplatnit jinak ve Smlouvě uvedená klausule o „přednosti ustanovení Smlouvy“. Námitky obviněného o tom, že nebyl faktorem upozorněn na to, že v jeho případě mu TRANSFINANCE nebudou poskytovat financování i na budoucí pohledávky, je zcela bezpředmětná, neboť jmenovaná společnost jednak tuto povinnost neměla a jednak tyto skutečnosti jednoznačně vyplývají jak ze Smlouvy, tak ze Všeobecných podmínek, jimiž měl povinnost se řídit. Navíc tyto dokumenty upravovaly i postup v případě reklamací, který obviněný také nerespektoval. Tyto skutečnosti následně byly potvrzeny i výpověďmi svědkyň JUDr. Ing. J. N. a Ing. R. Š. , jak byly opakovaně učiněny u hlavního líčení. K výši vzniklé škody dospěly soudy na základě znaleckých závěrů a sdělení TRANSFINANCÍ, která také popisují, jakým postupem byla zjištěna škodná částka, přičemž i z výpovědí zaměstnankyň TRANSFINANCÍ je zřejmá snaha této společnosti o snížení uplatňované částky, která byla v průběhu řízení opakovaně snížena. Nelze tak předpokládat, že by přezkumem předmětných faktur obviněným byla zjištěna rozdílná výše škody.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §89 odst. 11 tr. zák. pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění, postačí ve smyslu §6 písm. a) tr. zák. nedbalost.
Ke druhému skutku pod bodem 2. výroku o vině svého rozsudku nalézací soud uvedl následující. Také v tomto případě bylo provedenými důkazy zjištěno, že fakturované zboží nebylo nikdy VATELOU dodáno společnosti C. H. G. Jelikož v dalším průběhu obviněný část dlužné částky uhradil, vznikla jeho jednáním společnosti HELLAS škoda v celkové výši 936.583,- Kč. V tomto případě je vina obviněného prokazována fakturami vystavenými na C. H. G., které nebyly kryty dodaným zbožím, a výpovědí svědka B., který jednoznačně potvrdil, že s obviněným jednal o půjčce finančních prostředků, které měly být vráceny prostřednictvím postoupených pohledávek, avšak při realizaci postoupených faktur pak bylo zjištěno, že tyto faktury neodpovídají skutečnosti (srov. str. 7 rozsudku). Také v případě tohoto skutku souhlasil odvolací soud s učiněnými závěry nalézacího soudu s tím, že jej nalézací soud podřadil pod odpovídající ustanovení trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (srov. str. 5 až 6 rozsudku odvolacího soudu).
Jednotlivé smlouvy o postoupení pohledávek a navazující doklady jsou zažurnalizovány na č. l. 718 až 731 a dále na č. l. 737 až 749 spisu, avšak v žádné z těchto smluv se neuvádí, že by byly zajištěny např. směnkou. Pouze svědek P. H. u hlavního líčení uvedl, že se setkal se směnkou „bylo jich tam několik, jedna byla přes 5 mil. Kč a HELLAS tam třeba měla 1,5, 2 mil. Kč a podobně, takže jsem se setkal se směnkami“ (č. l. 1568), následně se ale tento svědek ve zbytku své výpovědi zabýval pouze směnkami, které se vztahovaly ke společnosti TRANSFINANCE. Nejvyšší soud však poukazuje na to, že se jedná o skutkovou námitku, kterou dovolatel v rámci odvolacího řízení ohledně bodu 2. výroku o vině nenamítal (směnku namítal pouze ohledně bodu 1. – srov. 1985 až 1990 spisu), a tak nebylo povinností odvolacího soudu se touto skutečností blíže zabývat, když vycházel z obsahu spisového materiálu, který nenasvědčuje tomu, že by smlouvy mezi HELLAS a VATELOU byly jištěny směnkami. Společnost HELLAS uvedla, že smlouva o postoupení pohledávek č. 14-014-04 se uskutečnila a byla na ní započítána část z uhrazené částky, a proto celková zaplacená částka na smlouvy o postoupení pohledávek činí 936.583,- Kč (č. l. 1453 spisu). Svědek J. B. poté u hlavního líčení potvrdil, že bylo částečně hrazeno, takže se celková částka ponížila na 936.250,- Kč (č. l. 1609). Společnost HELLAS nejen, že vyčíslila vzniklou škodu, ale také měla v průběhu trestního řízení statut poškozené společnosti (srov. např. č. l. 1947 spisu). Navíc způsob případného vymáhání škody ze strany poškozené společnosti je zcela na její vůli, zvláště když nemá vliv na vinu obviněného u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., takže ani tuto námitku dovolatele nelze považovat za důvodnou. Pokud obviněný poznamenal, že soud učinil poznámku o jeho nemajetnosti, čímž mu nemohlo hrozit postižení z vystavených avalů a záruk, avšak soud nezkoumal stav v době vzniku uvedených případů, ale k počátku soudního procesu, Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné uvést, že toto tvrzení není zaznamenáno v přezkoumávaných rozsudcích, a proto k němu nelze přihlédnout, zvláště když se nalézací soud zabýval finanční situací společnosti VATELA v době páchání předmětné trestné činnosti obviněným Ing. P. F. , tedy nepochybně v rozhodné době, když uvedl, že „… společnost VATELA, jejímž jednatelem a společníkem byl obviněný F. , se zcela jednoznačně potýkala s nedostatkem finančních prostředků …“ (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). S tím se pak ztotožnil i odvolací soud (srov. str. 9 až 10 rozsudku odvolacího soudu).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal, že by soudy nižších stupňů pochybily, pokud se týká skutkového zjištění a právního hodnocení prvních dvou skutků výroku o vině (body 1. a 2.) v rozsudku nalézacího soudu, právně kvalifikované jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Naproti tomu jiná je situace ohledně výroku o vině v bodě 3. rozsudku nalézacího soudu, pokud jde o námitky dovolatele, ve kterých uvedl, že příslušný finanční úřad nezpochybnil společností VATELA podaná daňová přiznání, a to ani v případě roku 2003, navíc daňová povinnost za rok 2003 byla stanovena v souladu se stanoviskem finančního úřadu a předána ke stanovenému datu z jeho strany.
Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. V případě obviněného Ing. P. F. se jedná o alineu, podle níž mělo dojít k aktivnímu falšování údajů v takových dokladech v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech. Pokud se týká dovětku „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ je třeba se podle ustálené judikatury při provádění dokazování v hlavním líčení zaměřit i na prokázání tohoto znaku a výsledky dokazování pak vyjádřit ve skutkové i právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, publikováno pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen v některé důležité části výkazu nebo hlášení. Trestní odpovědnost pachatele je dána, i když uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v záznamech na technických nosičích dat nahrazujících účetní písemnosti. Zákon na rozdíl od dříve účinné právní úpravy neuvádí, že by se nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje měly týkat závažných skutečností. Přesto však se musí nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkat podstatné skutečnosti v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, což plyne i z toho, že současně musí dojít k ohrožení majetkových práv nebo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Postačí, že jednáním pachatele bylo ohroženo včasné a řádné vyměření daně. Nemusí tedy dojít k opožděnému a nesprávnému vyměření daně. Podle judikatury je-li následkem jednání pachatele ohrožení včasného a řádného vyměření daně, musí popis takového skutku obsahovat údaj, o jakou daň jde (např. daň z příjmů fyzických nebo právnických osob, daň z přidané hodnoty, spotřební daň apod.). Přitom nepřichází v úvahu ohrožení včasného a řádného vyměření jiné platby než daně. Zákonným znakem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku sice není způsobení škody na cizím majetku, ale z popisu skutku, jímž byl spáchán tento trestný čin, musí být patrné, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně (např. s poukazem na výši pohledávek věřitelů, na výši daně) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008 (publikováno pod č. T 1135 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sešit č. 50/2008).
Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné především zdůraznit, že nalézací soud pochybil, když neučinil součástí skutkové věty výroku o vině pod bodem 3. odsuzujícího rozsudku rozhodné skutkové okolnosti z hlediska znaku „ohrožení včasného a řádného vyměření daně“ ve smyslu dovětku §254 odst. 1 tr. zákoníku (tento znak uvádí pouze v právní větě výroku o vině rozsudku, což je ve světle uvedené judikatury nedostatečné). V popisu skutkového stavu pod bodem 3. výroku o vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku tak nejsou vyjádřeny rozhodné skutečnosti pro naplnění tohoto znaku a není zřejmý ani rozsah tohoto „ohrožení“. Přitom z popisu skutku musí být patrné, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil včasné a řádné vyměření daně. Zpravidla je dostačující, jestliže ve skutkové větě je „ohrožení“ popsáno alespoň v základních rysech, pokud je dále konkrétně rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí, k čemuž ale v posuzovaném případě nedošlo, když nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku pouze obecně uvedl, že „… účetnictví nedávalo reálný obraz o hospodaření firmy a jejím majetku. Je nepochybné, že tak došlo k ohrožení majetkových práv jiných subjektů, případně bránily řádnému a včasnému vyměření daňových povinností.“ (str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud se tak dostatečně nezaměřil na prokázání dovětku „ohrozí tak včasné a řádné vyměření daně“, přičemž uvedený znak dostatečně nevyjádřil ve skutkové větě výroku o vině svého odsuzujícího rozsudku, ale ani v jeho odůvodnění, jak mu ukládá již zmíněná judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, publikované pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Uvedené nedostatky následně nenapravil ani soud odvolací. Již z tohoto důvodu bylo nutno obě napadená rozhodnutí ohledně bodu 3. výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, zrušit.
Dále je třeba ještě k tomu uvést, že u bodu 3. výroku o vině nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v průběhu hlavního líčení bylo zjištěno, že obviněný v letech 2003 až 2004 řádně nevedl účetnictví společnosti VATELA, což mělo za následek, že účetní závěrky nedávaly řádný obraz o finanční situaci jmenované společnosti. Soud v tomto případě vycházel ze znaleckého posudku a výpovědí svědků H. , F. , R. , B. , Ř. a V. O hodnověrnosti účetnictví dále svědčí faktury, které jsou předmětem prvních dvou výroků, tj. faktury o neuskutečněných obchodech. Podle zprávy Finančního úřadu v Náchodě nemohla být na základě takového účetnictví řádně a včas stanovena daňová povinnost (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Závěry znaleckého posudku a skutečnost, že do účetnictví byly zahrnuty faktury, které neodpovídaly skutečnosti a takovéto účetnictví potom nedávalo reálný obraz o hospodaření firmy a jejím majetku, svědčí o tom, že došlo k ohrožení majetkových práv jiných subjektů, případně bránily řádnému a včasnému vyměření daňových povinností (srov. str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud poté uzavřel, že nalézací soud měl dostatek důkazů, ze kterých se podává, že na základě účetnictví společnosti obviněného nemohla být řádně a včas stanovena daňová povinnost. Odvolací soud neshledal pochybení ani v použité kvalifikaci nalézacího soudu, tj. v kvalifikování jednání obviněného jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
Podle znaleckého posudku se v průběhu vyšetřování nepodařilo ani policii, ani správci konkurzní podstaty JUDr. Hartmannovi zajistit doklady, které je podle zákona o účetnictví společnost povinna archivovat minimálně po dobu 5 let. Stejně tak nebylo možné zajistit účetní závěrky a výroční zprávy společnosti. Nebyla tak zajištěna úplnost, průkaznost a trvalost účetních záznamů společnosti. Podle závěru znaleckého posudku České znalecké, a. s., nebyly účetní doklady a záznamy VATELY vedeny v souladu s požadavky zákona o účetnictví (č. l. 497 spisu). Pokud se týká daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) znalecký posudek uzavřel, že všechna daňová přiznání VATELY byla podána jako řádná (č. l. 514 spisu). Podle zprávy auditora Ing. Antonína Falty za rok 2003 účetní závěrka nezobrazovala věrně a poctivě majetek, závazky, vlastní kapitál a finanční situaci VATELY. V účetnictví uvedený stav pohledávek a závazků byl neprůkazný, o významných položkách nebylo správně účtováno. Navíc byly uskutečněny účetní operace, na které nebyly vystaveny a zaúčtovány příslušné účetní doklady (č. l. 626 až 627). Auditor dále upozornil na závazky vůči finančnímu úřadu, a to daň ze závislé činnosti ve výši 683 tis. Kč, která byla zaměstnancům sražena, ale neodvedena, a DPH, kde vznikl rozdíl mezi účetnictvím společnosti a závěry finančního úřadu ve výši 1.179 tis. Kč, který vznikal nezaúčtováním v termínu zpracování přiznání nepředložených dokladů a nevyhotovením dodatečných daňových přiznání při zpětném zaúčtování dokladů (č. l. 631 až 632). V závěru učinil auditor výrok o neprůkaznosti účetnictví, neboť byly prokazatelně uskutečněny účetní operace, na které nebyly vystaveny a zaúčtovány příslušné účetní doklady (č. l. 634 spisu). Ve zprávě Finančního úřadu v Náchodě ze dne 18. 4. 2008 se uvádí, že pouze v červenci 2004 bylo podáno dodatečné daňové přiznání k DPH, jinak následně již byla všechna až do vyhlášení konkurzu podána řádně (č. l. 1204 spisu). Oproti tomu ve zprávě téhož úřadu ze dne 22. 3. 2010 se uvádí, že daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2004 nebylo podáno, a to ani po výzvě správce daně, proto byla daň stanovena opožděně podle pomůcek. Dále je ve spise založena zpráva taktéž Finančního úřadu v Náchodě ze dne 30. 8. 2010, která pouze obecně konstatuje, že neúplné účetnictví – zatajení účetních dokladů, ovlivní včasné a řádné stanovení daňové povinnosti (č. l. 1932 spisu). Svědek P. H. u hlavního líčení vypověděl, že zažil namátkovou kontrolu z finančního úřadu, v namátkových kontrolách žádné zvláštní výhrady nebyly (č. l. 1572 spisu). Svědkyně M. V. potvrdila, že byl rozdíl mezi zálohovaným stavem účetnictví v době prohlášení konkurzu a tím, co obsahoval počítač poté, co účetní B. dopracovala účetnictví ke dni konkurzu (č. l. 1581 až 1582 spisu).
Všechny tyto důkazy bylo třeba řádně a konkrétně vyhodnotit také z hlediska naplnění znaku „ohrožení včasného a řádného vyměření daně“ ve smyslu dovětku §254 odst. 1 tr. zákoníku, zvláště když se důkazy provedené v rámci trestního řízení nejeví být zcela jednoznačnými v tom, zda účetnictví společnosti VATELA bylo způsobilé ohrozit včasné a řádné vyměření daně za celé období let 2003 až 2004 či nikoliv a v jakém rozsahu. Důkazní materiál však nebyl oběma soudy v napadených rozsudcích jednoznačně a konkrétně zhodnocen. Znalecký posudek, zpráva auditora, zprávy finančního úřadu a výpovědi jednotlivých svědků sice v některých shora uvedených směrech nasvědčují tomu, že obviněný ve svém účetnictví uváděl nepravdivé údaje a mohl tak ohrozit včasné a řádné vyměření daně, ale současně je však třeba uvést, že některé tyto důkazy nejsou dostatečně konkrétní a jsou pouze obecného charakteru, neboť dostatečně konkrétně nehodnotí stav účetnictví společnosti VATELA z hlediska jeho dopadu na ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Konkrétně se jedná o znalecký posudek České znalecké, a. s., který v případě DPH uvádí, že všechna daňová přiznání byla podána jako řádná, zprávu finančního úřadu, podle níž pouze v červenci 2004 bylo podáno dodatečné daňové přiznání k DPH, kdy následně již byla všechna až do vyhlášení konkurzu podána řádně, nebo výpověď svědka P. H. o namátkových kontrolách finančního úřadu, kde údajně žádné zvláštní výhrady nebyly.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání rozhodnutí soudů nižších stupňů i obsahu spisu shledal, že je v části naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku pod bodem 3., posouzeného jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, a proto k důvodně podanému dovolání podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, v části navazující na bod 3. výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, a v celém výroku o trestu. Dále částečně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, a to ve výroku o vině pod bodem 3., kterým byl obviněný Ing. P. F. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, a v celém výroku o trestu. V posledně uvedeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zůstaly tedy nedotčeny výroky o vině pod bodem 1. a 2., kterými byl obviněný Ing. P. F. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a výrok o náhradě škody, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému Ing. P. F. uložena povinnost uhradit poškozené společnosti TRANSFINANCE škodu ve výši 5.505.629,63 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem svého nároku odkázána na řízení před jiným příslušným orgánem.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. Nejvyšší soud také zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc obviněného Ing. P. F. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání, přičemž pokud jde o přikázání věci obviněného Ing. P. F. k dalšímu projednání nalézacímu soudu, byl Nejvyšší soud veden především tím, že podstata pochybení má svůj původ již v řízení vedeném před tímto soudem, neboť tento soud náležitě nevymezil ve výroku o vině v rámci skutku pod bodem 3. rozhodnými skutkovými okolnostmi znak „a ohrozil tak včasné a řádné vyměření daně“, dostatečně nevyhodnotil důkazy ohledně tohoto znaku a v návaznosti na to se ani v odůvodnění svého rozsudku v potřebném rozsahu nevypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi pro právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku.
V novém řízení se Krajský soud v Hradci Králové bude především zabývat všemi shora vytknutými pochybeními. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje zejména na své právní závěry uvedené již shora. Dále se nalézací soud zaměří na prokázání, zda skutečně jednáním obviněného Ing. P. F. byl naplněn znak „ohrožení včasného a řádného vyměření daně“. Přitom bude vycházet ze shora uvedených důkazů a příp. i důkazů dalších, jejichž potřeba se v dalším řízení ukáže.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, jejichž provedení dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a to samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Závěrem je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Podobně také z případného navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání, a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Těmto požadavkům obě rozhodnutí napadená dovoláním obviněného, pokud jde o bod 3. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, zatím zcela nevyhověla, a proto je třeba, aby i z tohoto hlediska byla v dalším řízení zjednána náprava.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.