ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1016.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1016/2011-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 o dovolání, které podal obviněný T. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 55 To 601/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 194/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 1 T 194/2007, byl obviněný T. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v L., v ul. M., před kavárnou M. C., dne 7. 5. 2007 v době od 12:20 do 12:35 hod., přistoupil k zásobovacímu vozidlu tv. zn. Fiat Ducato, které stálo zaparkované před zahrádkou kavárny, otevřel dveře u řidiče a nejprve slovně a pak fyzicky napadl řidiče P. N., tím způsobil, že jej po naznačeném úderu pěstí pravé ruky uchopil za dlaně obou ruk a vytáhl jej z vozidla ven, kdy při vytahování P. N. udeřil hlavou o rám dveří, povalil jej zády na zem, přitom jej držel za obě ruce a zaklekl jej, čímž mu způsobil podvrtnutí pravého zápěstí a podvrtnutí 4. prstu levé ruky se sádrovou fixací levé a pravé ruky po dobu 14 dní, pracovní neschopnost trvala od 7. 5. 2007 do 28. 5. 2007“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §221 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené České národní zdravotní pojišťovně částku ve výši 1.596,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 55 To 601/2010, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nalézací soud při zjištění skutkového stavu a při právním posouzení jeho jednání vycházel především z výpovědi poškozeného, přičemž uzavřel, že tato byla podpořena výpovědí svědka F., lékařskými zprávami a záznamem kamerového systému. Podle jeho názoru ale naprosto opominul obsah výpovědí svědků B. J., I. K. a Ch. N., z nichž vyplynula zejména ta skutečnost, že poškozený předmětný incident vyprovokoval opakovaným omezováním hostů kavárny a slovními výpady vůči jeho osobě. Současně nebylo zohledněno, že výpověď svědka F. a obsah záznamu kamerového systému městské policie jsou ve skutečnosti v přímém rozporu s výpovědí poškozeného, který tvrdil, že si po předmětném incidentu netroufal řídit auto sám, a proto čekal na svého vedoucího, který jej měl odvézt domů a poté na vyšetření (svědek F. vypověděl, že na místo incidentu nejel a ze záznamu kamerového systému je zřejmé, že poškozený z místa incidentu odjel sám). Zhodnotil, že z uvedeného se podává, že přes zranění horních končetin, jež měl poškozený utrpět v příčinné souvislosti s jeho (obviněného) jednáním, byl ihned schopen řídit automobil. Provedené důkazy tak podle jeho mínění zakládají důvodné pochybnosti ohledně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a tvrzeným zraněním poškozeného.
Následně prohlásil, že všechny tyto skutečnosti mají dopad zejména na posouzení, zda jeho jednání naplnilo materiální stránku trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Nalézacímu soudu vytkl, že se stupněm nebezpečnosti jeho činu pro společnost vůbec nezabýval, že v rámci rozhodování nehodnotil ani jeden ze zákonem požadovaných aspektů uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Konkrétně nevzal v úvahu faktický způsob jednání (nebyl prokázán žádný zásadní fyzický atak), skutečně způsobené následky (byly doloženy jen lékařské zprávy o pohmoždění končetin vycházejí ze subjektivních skutečností uvedených poškozeným, k žádnému faktickému objektivně existujícímu zranění však nedošlo, soud vycházel pouze z údajů o pracovní neschopnosti), okolnosti, za nichž k jednání došlo (předchozí jednání poškozeného, jeho bezohledné parkování a ohrožování hostů kavárny, slovní ataky), okolnosti týkající se osoby obviněného (nebyl nikdy trestán, nedopouští se násilného jednání), míru jeho zavinění (příčinná souvislost mezi deklarovanými zraněními poškozeného a jeho jednáním - uchopením za dlaně a držením za ruce - je pochybná) ani pohnutku (prokázané vyprovokování ze strany poškozeného a jeho bezohlednost k jiným lidem). Soud prvního stupně tím, že postupoval v rozporu s §3 odst. 4 tr. zák., jeho jednání nesprávně hmotně právně posoudil.
Dále namítl, že soud druhé instance jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu zamítl, ačkoliv existovala vada řízení před soudem prvního stupně (nesprávné hmotně právní posouzení jednání). Shora uvedenými okolnostmi relevantními z pohledu materiální stránky předmětných trestných činů se odvolací soud nezabýval, a tudíž ani on neprovedl kompletní hmotně právní posouzení jeho jednání.
Závěrem upozornil, že aktuální judikatura Ústavního soudu ČR (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. ÚS 84/94) zastává názor, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou vykládány příliš restriktivně, což je v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, resp. že formální uplatňování trestních norem pak může vést v konkrétních případech k nepřiměřené přísnosti. Toto se v současné nové právní úpravě odráží v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Libereci ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 55 To 601/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 1 T 194/2007, a aby ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předeslala, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, pokud by závěr o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno vztáhnout i na napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Následně státní zástupkyně uvedla, že námitky o nesprávném posouzení materiální stránky a příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem sice do uplatněného dovolacího důvodu zapadají, ale nejsou opodstatněné. Obviněný soudům obou stupňů v podstatě vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a záznamu z kamerového systému). Námitkami, že ze skutkových zjištění nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem a o nedostatku materiální stránky trestných činů uvedených shora ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění, když předkládá vlastní, od zjištění soudu odlišnou verzi skutkového děje a domáhá se, aby soudy hodnotily důkazy jiným, pro něj příznivějším způsobem. Podle dostupných spisových materiálů však nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jeho jednání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dodala, to pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, že podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 55 To 601/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídá (k tomu viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stručně shrnuto, de facto tvrdí, že se skutku, jímž byl uznán vinným, nedopustil). Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna,
neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum lze stručně konstatovat, že ze soudy nižších stupňů vykonaných skutkových zjištění zřetelně plyne příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a zraněním poškozeného (viz závěr: „ ... čímž mu způsobil podvrtnutí pravého zápěstí a podvrtnutí 4. prstu levé ruky se sádrovou fixací levé a pravé ruky po dobu 14 dní, pracovní neschopnost trvala od 7. 5. 2007 do 28. 5. 2007 ).
Předmětným skutkem byl naplněn i materiální znak uvedeného trestného činu. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný , trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která
v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Posuzovaný skutek je ovšem charakterizován okolnostmi, jež vylučují přes dosavadní bezúhonnost obviněného závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. V těchto souvislostech je třeba připomenout zejména intenzitu a způsob jednání obviněného, které gradovalo od verbálního napadení až po fyzický útok, jenž vyústil ve způsobení zranění poškozenému. Toto zranění přitom nelze bagatelizovat, neboť bylo, jak správně uzavřel již soud prvního stupně, ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona. Není možno nepoznamenat, že nešlo o hraniční případ mezi drobnou poruchou zdraví a ublížením na zdraví – viz doba léčení, doba pracovní neschopnosti, doba a míra omezení poškozeného v běžném způsobu života. Činem obviněného tedy byl porušen jak zájem na ochraně veřejného klidu a pořádku, tak zájem na ochraně lidského zdraví. Nelze také opomenout, že nebylo zjištěno spoluzavinění poškozeného.
Nejvyšší soud uzavírá, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i soud druhé instance, odpovídají ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i obě tzv. právní věty. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý