ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1105.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1105/2011-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 o dovolání, které podal obviněný Z. N . , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 2 To 48/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 8/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 61 T 8/2011, byl obviněný Z. N.(dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 17. 9. 2010 v přesněji nezjištěné době okolo 19:00 hodin v B. p.H., okr. K., u drátěného oplocení zahrádkářské kolonie nazývané „D.“ na travnaté ploše v ulici M., v blízkosti pozemní komunikace z B. p. H. do V. M., po předchozí hádce a blíže nezjištěného napadení ze strany poškozeného J.J., týkající se sporu souvisejícího s prodejem dávky pervitinu poškozenému a ceny za něj, opakovaně bodl svým nožem typu „motýlek“ o délce čepele 100 mm, maximální šířce čepele 21 mm a délce rukojeti 140 mm poškozeného J.J., čímž způsobil poškozenému celkem 8 bodnořezných ran, a to v zevní části levého obočí o délce 37 mm s rámcově svisle orientovaným bodným kanálem délky 8 cm, v jehož průběhu se nacházejí další dvě protětí kůže v místech kožních záhybů a anatomických vkleslin kostí obličeje, nad levým ušním boltcem tvaru „L“ o délce ramen 9 a 4 mm s nejvýše 2 cm dlouhým bodným kanálem, v zevní části levé poloviny hrudníku o délce 20 mm s bodným kanálem přibližně 2,5 cm, v nadbřišku o délce 23 mm s bodným kanálem přibližně 4,5 cm, kdy rána neproniká do tělesných dutin, v zevní části levé poloviny horní části zad o délce 15 mm s bodným kanálem délky asi 3,5 cm, kdy rána neproniká do hrudní dutiny, ve střední části levé poloviny zad o délce 30 mm s bodným kanálem asi 5 cm, kdy rána neproniká dotělesných dutin, při zevním konci levé tříselní rýhy o délce 20 mm s bodným kanálem délky asi 6,5 cm a na předoboční ploše horní části levého stehna o délce 30 mm s protětím levé stehenní žíly a tepny s bodným kanálem délky asi 15 cm a další zranění způsobené zevním mechanickým násilím nejvýše střední intenzity, jako jsou kožní oděrky a krevní výrony na různých částech těla, zejména obličeji a končetinách s těžkým otokem mozku, kdy poškozený na místě zemřel v důsledku vykrvácení při protětí velké tepny a žíly levé dolní končetiny, přičemž obžalovaný s ohledem na charakter použitého nástroje, který užil vůči tělu poškozeného, počet bodných ran, která směřoval na tělo poškozeného a místa na jeho těle, na která útočil, včetně hlavy, hrudníku, zad a dolních končetin poškozeného, musel si být vědom, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného a musel být s tímto následkem přinejmenším srozuměn, když k tomuto následku také došlo, obžalovaný se poté asi po 15 minutách na místo činu vrátil a zmocnil se z kapsy poškozeného jeho peněženky s blíže nezjištěnými osobními doklady, včetně občanského průkazu poškozeného a dále dvou mobilních telefonů poškozeného typu Sony Ericsson K 510i a typu Sony Ericsson G502 v úmyslu s těmito věcmi trvale disponovat a ztížit tak i identifikaci poškozeného, poté v místě svého trvalého bydliště rozlámal stolovými nůžkami nůž, kterým usmrtil poškozeného, čepel ve dvou částech zatloukl do nohy stolu a dřevěné desky a požádal svoji matku E. N., aby se zbavila dokladů poškozeného a mobilních telefonů poškozeného a zbytků části nože, a rovněž jeho SIM karty, což v případě dokladů a peněženky poškozeného i SIM karty matka učinila, když tyto věci spálila v kotli“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škodě poškozeným M.J. částku 262.917,- Kč, J.J. částku 240.000,- Kč, B. J. částku 175.000,- Kč, J.J. částku 175.000,- Kč, Z. Č. částku 175.000,- Kč, Š. Č. částku 175.000,- Kč, N. J. částku 240.000,- Kč a J. J. částku 240.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Z. Č. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla na totéž řízení se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána poškozená M. J.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 2 To 48/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že útok na poškozeného nebyl předem promyšlen, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, přičemž ani z jeho jednání není možné úmysl dovodit. Soudům nižších stupňů vytkl, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí, neprovedly navrhované důkazy a nesprávně právně vyhodnotily zjištěná skutková tvrzení. Vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, případně podle 146a tr. zákoníku s tím, že není důvod pro užití vyšších odstavců těchto ustanovení, když nebylo prokázáno, že zranění byla způsobena výlučně jeho jednáním. Prohlásil, že motivem jeho jednání byl strach ze situace, kterou nebyl schopen zvládnout, snaha o únik z ohrožující situace, stres, že jednal zmateně, když si uvědomoval fyzickou převahu poškozeného, přičemž útok poškozeného neočekával. Schopnost uvažovat a volit racionální řešení u něho narůstala až od chvíle, kdy opustil místo činu. Zdůraznil, že jednal z omluvitelných pohnutek vycházejících z důvodné obavy o vlastní život v důsledku útoku poškozeného, který jej surově napadal opakovanými mnohočetnými údery pěstmi do hlavy, hrudníku, kopem do nosu s cílem nenechat ho odjet a získat pervitin. Podotkl, že se snažil konfliktu s poškozeným vyhnout tím, že se jej pokoušel na kole objet, poškozený ho však odmítal pustit, narážel mu do hrudi a stále se dožadoval prodání drogy. Rovněž svědkové popsali, že byl (obviněný) z poškozeného vyděšený. Také poznamenal, že jelikož na poškozeného neviděl skrze bundu přetáhnutou přes hlavu, nevěděl, na které části těla by mohl nůž dopadnout. Upozornil též, že z výslechu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie MUDr. Radka Útraty a z jeho znaleckého posudku vyplynulo, že způsobené rány byly lehké, nejvýše střední intenzity a že byly povrchní. Znalec současně uvedl, že „komplex ran nejeví známky typického cíleného útoku, jak tomu bývá u úmyslu usmrtit osobu, nejedná se o typická zranění, protože nevykazují charakteristické znaky cíleného útoku proti životu druhé osoby“ , potvrdil, že i zranění na hlavě mohlo vzniknout v pozici, že on (obviněný) byl sražen k zemi, obával se o vlastní život a útočník se nad ním skláněl, resp. vysvětlil vznik poranění na zádech a noze poškozeného (shledal, že zranění na noze poškozeného mohlo být způsobeno pádem či napadnutím poškozeného na nůž držený rukou fixovanou o oporu). Dále obviněný brojil proti tomu, že nalézací soud nevyhověl jeho návrhu na provedení výslechu svědků. Argumentoval, že nemůže obstát dovození jeho úmyslu usmrtit soudem, neboť toto nevychází ani ze závěrů jednotlivých znaleckých posudků. V závěru svého dovolání podotkl, že je osobou věkem blízkou osobě mladistvé, bez dostatku životních zkušeností, že se nikdy nedopustil trestného činu ani přestupku, žil řádným životem, pracoval, není typickým pachatelem trestné činnosti. Podle znalců má zcela zachovány základní vzorce chování a resocializace u něj není nutná. Samotný výkon vazby měl a má na jeho osobu zcela negativní vliv, způsobuje mu těžké deprese, distres, když není schopen zvládnout soužití s osobami, které se úmyslně dopustily těch nejtěžších zločinů. Dodal, že projevil upřímnou lítost nad svým jednáním, omluvil se příbuzným poškozeného, písemně i osobně. Uzavřel, že ze znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie a jeho výpovědi se podává, že je nevyzrálou osobností a že pokud bude uznán vinným, bude vzhledem k jeho relativně nízkému věku a nezralosti osobnosti prognóza jeho resocializace souviset i s výší uloženého trestu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, v dané věci se jedná o situaci, kdy všechny námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. V takovém případě stávající judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce stručně odkázal na obsah odůvodnění dovoláním napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci s tím, že odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela příhodně zmínil úvahy a závěry nalézacího soudu popsané na stranách 19-22 odsuzujícího rozsudku, s nímž se zcela správně a plně ztotožnil, přičemž k právní kvalifikaci zvlášť závažného zločinu vraždy podle ustanovení §140 odst. 1 tr. zákoníku (a nikoli §146, §146a, event. §141 tr. zákoníku navrhovaných dovolatelem) navíc též naprosto správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010. Dále vyslovil názor, že nemůže obstát ani námitka obviněného, že se skutku dopustil nedbalostní formou zavinění. I zde je třeba přisvědčit soudům obou stupňů, když hodnocení věci uzavřely s tím, že obviněný se svého jednání dopustil v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť s ohledem na svůj věk a mentální vyspělost věděl, že útokem nožem takového charakteru, jaký použil, může zákonem chráněný zájem na životě a zdraví porušit a pro případ že takové porušení způsobí, s tím, i s ohledem na místa zásahů a počet zásahů těla poškozeného, musel být srozuměn.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 2 To 48/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují svojí podstatou primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména stran intenzity jeho rozrušení, stran intenzity, povahy a závažnosti jednání poškozeného a průběhu konfliktu mezi nimi, s tím, že nebylo prokázáno, že zranění byla způsobena výlučně jeho jednáním, přičemž též uvádí, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit). Až sekundárně – výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Lze ještě konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který ovšem obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. (nyní §38 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Pouze na okraj je možné stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na zvlášť závažný zločin, jímž byl uznán vinným.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud dodává následující skutečnosti.
Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Objektivní stránka tohoto trestného činu je charakterizována usmrcením člověka. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků při něm bylo použito, zda šlo o jednání jednorázové či postupné a dlouhodobé. Usmrcení člověka lze spáchat jak konáním, tak opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen.
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele musí směřovat k usmrcení člověka (úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat též smrtelný následek - v konkrétních souvislostech účinek).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný.
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o vražedném úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud konstatuje, že ze shora popsaných skutkových okolností plyne úmyslné zavinění obviněného ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přiléhavě soudy nižších stupňů dovodily, že obviněný s ohledem na svůj věk a mentální vyspělost věděl, že útokem nožem takového charakteru, jaký použil, může zákonem chráněný zájem na životě porušit a pro případ, že takové porušení způsobí, s tím, i s ohledem na místa zásahů a počet zásahů na těle poškozeného, musel být srozuměn.
Podle skutkových zjištění vyjádřených v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně také nelze pochybovat o příčinné souvislosti mezi zaviněným (úmyslným) jednáním obviněného a způsobeným následkem (účinkem) v podobě smrti poškozeného.
Za tohoto stavu věci je vyloučena právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (či trestného činu těžké újmy na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku).
Pro úplnost je pak na místě uvést, že soudy zjištěné skutkové okolnosti
charakterizující spáchaný čin nepřipouštějí možnost aplikace privilegované skutkové podstaty zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Aplikace této skutkové podstaty je podmíněna tím, že pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Výklad těchto znaků správně provedl již soud prvního stupně, takže na jeho úvahy lze zcela odkázat.
Nejvyšší soud považuje za potřebné pouze zdůraznit, že k naplnění uvedené privilegované skutkové podstaty nepostačuje pouhá existence rozrušení pachatele z příčin (pohnutek) zde taxativně stanovených, ale je nezbytné, aby takové rozrušení současně dosahovalo určitého vyššího stupně síly – aby se jednalo rozrušení silné. Přitom silné rozrušení lze chápat jako duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele, anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádně intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokující jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídající poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech (srov. rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně se ale podává, že u obviněného nešlo o silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Uvedená skutková zjištění pak nepřipouštějí ani závěr o tom, že obviněný úmyslně usmrtil poškozeného v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Vzhledem k těmto skutečnostem a dalším skutečnostem správně rozvedeným k právní kvalifikaci v odůvodnění shora citovaných rozhodnutí lze uzavřít, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Soud prvního ani druhého stupně nepochybil, když skutek obviněného kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný jiného úmyslně usmrtil. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý