ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.114.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 114/2011 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2011 o dovolání, které podal obviněný R. M . , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 5 To 396/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 160/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. 15 T 160/2009, byl obviněný R. M.(dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 24. 9. 2008 v P., okres H., za společnost M. J. - autodoprava, uzavřel s P. D. smlouvu o koupi motorového vozidla za kupní cenu 10.000,- Kč, přičemž byla předem dohodnutá prodejní cena 260.000,- Kč, ve které prohlásil, že je výlučným vlastníkem uvedeného motorového vozidla nebo byl k prodeji zmocněn a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by prodeji vozidla bránily, a to přesto, že uvedené vozidlo je majetkem leasingové společnosti VB Leasing CZ s.r.o., kdy na základě uzavřené smlouvy od P. D. dne 24. 9. 2008 převzal finanční částku 10.000,- Kč a dne 25. 9. 2008 finanční částku 250.000,- Kč, přičemž uvedené motorového vozidlo bylo dne 13. 1. 2009 P.D. odebráno zmocněncem společnosti Sarah security service s.r.o. z důvodu porušení leasingových podmínek ze strany J. M. - autodoprava, čímž poškozenému P. D. způsobil škodu ve výši 260.000,- Kč“. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 11. 2009, č. j. 3 T 10/2009-164, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 3 To 45/2010, byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šestnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 11. 2009, č. j. 3 T 10/2009-164, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 3 To 45/2010, a současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P.D. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozený P. D., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 5 To 396/2010, z podnětu odvolání poškozeného podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému P. D. na náhradě škody částku 260.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů za dobu od 30. 9. 2009 do 31. 12. 2009 a od 1. 1. 2010 s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů, měnící se v každém kalendářním pololetí až do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného P. D. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že veřejného zasedání konaného Krajským soudem v Brně dne 11. 8. 2010 se nemohl zúčastnit, neboť o něm nebyl vyrozuměn v souladu s §64 tr. ř. Podle něho není ani v soudním spise doloženo, že by vyrozumění o předmětném veřejném zasedání převzal. Podotkl, že v období od 18. 6. 2010 do 12. 8. 2010 se na adrese trvalého bydliště nezdržoval, protože byl služebně v Anglii, resp. že nevěděl a ani nemohl vědět o tom, že je v jeho věci nařizováno veřejné zasedání. Navíc, ke dni 11. 8. 2010 ho jeho dřívější obhájce již nezastupoval. Dodal, že jakmile se vrátil do ČR a převzal vyrozumění o veřejném zasedání, ihned soudu doporučeným dopisem sdělil důvody, proč se nemohl veřejného zasedání zúčastnit. Teprve ze soudního spisu zjistil, že advokát, který jej původně zastupoval, informoval odvolací soud o ukončení právního zastoupení až dne 10. 8. 2010, ačkoliv plná moc byla vypovězena již dne 16. 6. 2010. Dospěl k závěru, že ohledně jeho účasti na odvolacím řízení nastala pochybení.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že s leasingovou společností bylo telefonicky jednáno o předčasném ukončení leasingové smlouvy, kdy bylo zapotřebí doplatit všechny leasingové splátky a po jejich zaplacení mu byl vydán VTP a potvrzení o ukončení leasingového vztahu. Zdůraznil, že bylo svědecky prokázáno, že důvod vydání VTP „STK“ byl na žádost dopsán rukou zaměstnankyně dodatečně, resp. že v době vydání VTP jeho osobě tam zápis rukou nebyl. Na základě potvrzení o ukončení leasingu provedl přepis v evidenci motorových vozidel. Protože nikdy nebyl leasingový vztah ukončen vypovězením, nebyl v únoru 2009 důvod k odebrání vozidla BMW poškozenému P. D. Leasingové společnosti byly zaplaceny všechny leasingové splátky týkající se osobního vozidla BMW a vyfakturovaná kupní cena dokonce 2x. Vyúčtování údajných sankcí nebylo nikdy k rukám J. M.-autodoprava P., OSVČ doručeno. Pokud agentura doručila v únoru 2009 vypovězení leasingové smlouvy, bylo neplatné, když leasingový vztah skončil zaplacením všech splátek a sjednané kupní ceny. Protože ze strany nájemce došlo ke splnění závazků z titulu leasingové smlouvy týkající se vozidla BMW již v roce 2008, nebyl nikdo oprávněn odebírat poškozenému vozidlo BMW. Poznamenal, že navíc v době rozhodování odvolacího soudu již byl poškozený P. D. uživatelem předmětného automobilu (jelikož mu jej leasingová společnost předtím vydala) a jeho držitelem zapsaným v evidenci vozidel. Výrok rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti zaplatit poškozenému P. D. na náhradě škody částku 260.000,- Kč tudíž shledal nesprávným. Dodal, že navíc pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 5 To 396/2010, byla uložena povinnost zaplatit poškozenému částku 260.000,- Kč, tj. částku shodnou s kupní cenou, kterou poškozený zaplatil za osobní vozidlo BMW. Prohlásil, že pokud bylo poškozenému vozidlo BMW leasingovou společností vráceno, bylo jeho povinností tuto skutečnost sdělit odvolacímu soudu.
Dále zdůraznil, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nesprávná a neúplná, že tento soud nevzal v úvahu účetní doklady týkající se zaplacení leasingových splátek č. 35, 36 a 37 ze dne 26. 9. 2008, které prokazují, že nemohl být v prodlení se splátkami tak, aby byly ze strany leasingové společnosti předepisovány sankční platby či odebíráno vozidlo BMV. Zhodnotil, že jeho tvrzení jsou podporována také svědeckými výpověďmi zástupců společnosti VB Leasing s.r.o. a poukázal též na výpovědi svědků Ing. V. S., Ing. P. R., Ing. M. R., A. P. a R. S. Uzavřel, že z přeloženého výpisu z banky se podává, že leasingový nájemce zaplatil splátky č. 36 a 37 již dne 26. 9. 2008, a proto dluh z titulu vyúčtovaného penále neměl (viz též listina leasingové společnosti ze dne 16. 11. 2008, v níž bylo žádáno o zaplacení kupní ceny a podpis návrhu kupní smlouvy).
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 5To 396/2010, i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. 15 T 160/2009, a podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265 l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 5 To 396/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Lze pak konstatovat, že podstatu obviněným uplatněných dovolacích námitek vztahujících se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je možno pod toto zákonné ustanovení ryze formálně podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k formulaci předmětného dovolacího důvodu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu předloženého trestního spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že předseda senátu odvolacího soudu nařídil dne 21. 7. 2010 veřejné zasedání o podaném odvolání na den 11. 8. 2010 s tím, že obviněný bude podle vzoru 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení o veřejném zasedání vyrozuměn. Zásilka obsahující toto vyrozumění byla obviněnému zaslána na adresu P., P., kterou obviněný uvedl pro účely doručování. Tím soud dal v daném případě najevo, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná.
Z ustanovení §63 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení . Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, a předseda senátu odvolacího soudu nenařídil, aby zásilka, obsahující vyrozumění o veřejném zasedání byla obviněnému doručena do vlastních rukou, tak v posuzované věci na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.
Podle §50 odst. 1 o. s. ř. platí, že nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti .
Z příslušné poštovní doručenky, která byla součástí písemnosti – vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání o odvolání dne 11. 8. 2010, vyplývá sdělení doručovatelky: „Protože adresát nebyl zastižen, byla zásilka (písemnost) vložena do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky dne 28. 7. 2010 v 8 hodin 00 minut.“ (č. l . 213 spisu). Pokud za tohoto stavu odvolací soud dne 11. 8. 2010 po zjištění, že se obviněný nedostavil, dovodil fikci doručení vyrozumění obviněnému o konání veřejného zasedání a shledal u jeho osoby zachování pětidenní zákonné lhůty k přípravě (č. l . 217 spisu), tj. podmínky, aby veřejné zasedání o odvolání mohlo být konáno v jeho nepřítomnosti, nelze v tomuto postupu shledávat pochybení.
Nad tento závěr je vhodné ještě doplnit, že z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný soudu prvního ani druhého stupně nesdělil, že odjíždí na delší služební cestu do zahraničí a nepožádal, aby tato skutečnost byla zohledněna při nařizování soudního jednání (veřejného zasedání). Přitom dobře věděl, již proto, že sám podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že ve věci nadále probíhá trestní řízení a že spis bude předložen odvolacímu soudu, který bude dále ve věci jednat.
V souvislosti s tím je zapotřebí akcentovat, že je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.
Nadto je možné konstatovat, že otázka bývalého obhájce obviněného (jeho vyrozumění či účasti při veřejném zasedání odvolacího soudu) neměla pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. žádný vliv.
Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu vytýkat, jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného.
Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, a že by obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora uvedeného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení (což platí i pro otázku náhrady škody), aniž by ovšem uplatnil jakýkoliv hmotně právní argument. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. o jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý