ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1141.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1141/2011-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. září 2011 o dovolání obviněného O. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 To 29/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 77/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 To 29/2011, byl z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a obviněných J. N. a O.N. podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010, č. j. 2 T 77/2009-469,
a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný J.N. byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem podpory
a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §261 tr. zák. a byl odsouzen podle §261 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. b)
tr. zák. zařazen do věznice s dozorem; obviněný (dovolatel) O.N. byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §261 tr. zák. a byl odsouzen podle §222 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 To 29/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený
v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného je uplatnění tohoto dovolacího důvodu dáno proto, že podle názoru obviněného „nebylo jednoznačně a s vyloučením všech pochybností prokázáno, že jeho jednáním byly naplněny všechny zákonné znaky trestných činů, které mu byly kladeny za vinu, a za které byl odsouzen“. Dále poukazuje na to, že prvoinstanční řízení bylo zatíženo vadami, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Soudu dále vytýká, že neprovedl všechny jím navržené důkazy
a nedostatečně se vypořádal se všemi okolnostmi, které byly pro jeho rozhodnutí významné. Obviněný má za to, že „na základě provedeného dokazování dospěl jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací k nesprávnému skutkovému zjištění a i přes výrazné rozpory mezi jednotlivými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi, učinil jednoznačný závěr o jeho
vině“. Dovolatel je přesvědčen, že soud prvního stupně a odvolací soud nezohlednily tu skutečnost, že znalec MUDr. Hladík při velmi podrobném výslechu vyloučil vznik zranění poškozeného úderem rýče, tak jak byl mechanismus popsán ve skutkové větě obžaloby. Podle obviněného sice bylo zjištěno objektivní zranění u poškozeného, ale nebylo bezpečně prokázáno, jak k uvedenému zranění došlo, jakým mechanismem a nástrojem a zejména pak to, že toto zranění poškozenému způsobil právě obviněný. V další části dovolání vznáší výhrady k tomu, že v uvedené trestní věci byl odsouzen mj. také za to, že měl provolávat nacistická hesla, avšak v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně bylo zmíněným soudem rozhodnuto tak, že jiné osoby, které provolávaly nacistická hesla, se trestného činu nedopustily. Trest odnětí svobody v trvání čtyř let považuje za nepřiměřeně přísný, neboť jeho pobyt na svobodě s ohledem na dobu trvání trestního stíhání, okolnosti, že z místa bydliště nebyly k jeho osobě zjištěny negativní poznatky, neumožňují učinit takový závěr. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání
a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
a dovolání odmítl, neboť veškeré námitky v něm obsažené směřují proti skutkovým zjištěním.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného, které tento uplatnil v dovolání, je potřebné uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat již soud prvního stupně a zejména pak soud odvolací v rámci řízení o řádném opravném prostředku. Své úvahy soud prvního stupně k otázce znaleckého posudku, který byl vypracován znalcem MUDr. Jiřím Hladíkem a MUDr. Milošem Sokolem rozvedl na str. 22-26 svého rozsudku
a soud druhého stupně na str. 11-12. Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný s hodnotícími úvahami soudů nesouhlasí, stejné výhrady, tedy nesprávné hodnocení důkazů v jeho neprospěch vytýká soudům rovněž v případě svědeckých výpovědí. V reakci na tyto námitky však musí Nejvyšší soud uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném
na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný
v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nelze rozhodnutí soudu druhého stupně ničeho vytknout, přičemž opětovně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitky směřující proti nesprávnému hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje jsou námitkami skutkovými, které dovolací důvod, který obviněný uplatnil, nenaplňují. K uvedenému odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pod sp. zn. II. ÚS 681/04, pak Ústavní soud mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dále v reakci na obsahově shodné námitky uplatněné v tomto dovolání (viz odstavec shora) musí Nejvyšší soud upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Již shora bylo Nejvyšším soudem poukázáno na to, že dovolání nelze zaměňovat s odvoláním, mj. také pro jeho specifiku dovolacích důvodů. Právě z těchto důvodů je také vyžadováno, aby dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce – osoby práva znalé s tím, že budou respektovány požadavky vyslovené zákonodárcem, pro případ, že bude dovolání podáno. Těmto požadavkům však nemohou odpovídat obecné formulace, které byly
uplatněny v dovolání, např. „mým jednáním nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestných činů, za které jsem byl odsouzen; řízení bylo stiženo vadami, které mohly (měly nebo mohly) mít vliv na správnost rozhodnutí“ apod. V tomto směru musí Nejvyšší soud poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že není povinností Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu, ze všech hledisek, aniž by obviněný své námitky konkretizoval. Pokud se tak nestalo – obviněný tyto v dovolání nekonkretizoval, pak takové námitky vyvolávají svojí neurčitostí nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých hledisek uvedené rozhodnutí napadá. Dovolacímu důvodu nemůže odpovídat ani námitka obviněného k rozdílné rozhodovací praxi u Okresního soudu v Berouně, neboť neexistuje žádné pravidlo provázanosti, přičemž již jen samotné rozhodnutí Okresního soudu v Berouně (nedotýkající se obviněného) bylo vyhlášeno až po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně.
V neposlední řadě k trestu odnětí svobody, který obviněný považuje za nepřiměřeně přísný a uvádí okolnosti, které jej k tomuto přesvědčení vedou, pak musí Nejvyšší soud uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze sice v dovolání uplatnit v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak
jen tehdy jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení dle obviněného nepřiměřeného trestu, nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z podaných námitek je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy. Takové námitky je však třeba označit za irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann