ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1371.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1371/2011-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. listopadu 2011 o dovolání obviněného J. Š . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 6 To 251/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 30/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 6 To 251/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2011, č. j. 52 T 30/2011-232, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože délky 39 cm s černou rukojetí a čepelí o délce 16,5 cm.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, sp. zn.
6 To 251/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je podle mínění obviněného nutno spatřovat mj. v rozhodnutích Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 219/03, I. ÚS 55/04 apod.), kterými byl Nejvyššímu soudu vytknut restriktivní přístup k tomuto dovolacímu důvodu, a to za situace, kdy je právní posouzení přímo spjato se skutkovým zjištěním, spočívajícím v neprovádění navržených důkazů a rozhodnutí je učiněno na základě skutkových zjištění, která jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listinou“), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvou“) a Ústavou. Odvolacímu soudu vytýká, že neuvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že obviněný jednal s jediným cílem, a to přimět ostatní hosty ke konkrétnímu jednání, že by užil výhrůžky v úmyslu přimět konkrétního z hostů nebo skupinu hostů, aby jednali konkrétním způsobem apod. Podle obviněného nelze v jeho jednání spatřovat demonstraci síly s úmyslem přimět kohokoli cokoli konat, ale šlo pouze o projev určitého exhibicionismu způsobeného mimo jiné i předchozí konzumací alkoholu. Dále soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že jednal ve stavu nepříčetnosti, případně ve stavu zmenšené příčetnosti, přičemž znalec přistoupil k vypracování znaleckého posudku formálně, nevyžádal si podrobnou zdravotnickou dokumentaci obviněného, kdy poukazuje na to, že v minulosti byla u něj nařízena ochranná léčba, což vše mělo vést soudy k vypracování revizního znaleckého posudku. Výše uvedené skutečnosti vedou obviněného k závěru, že skutkový stav byl zjištěn v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí
a Městskému soudu v Praze věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislostí s argumentací, kterou obviněný uplatnil prostřednictvím obhájce v dovolání, musí Nejvyšší soud ke zjištění skutkového stavu uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení)
a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel
a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud tedy obviněný soudům vytýká neprovedení některých důkazů, nesprávné hodnocení důkazů, pak nelze než konstatovat, že tyto námitky jsou skutkového charakteru a pod jím uplatněný dovolací důvod nespadají. Otázkou příčetnosti obviněného se zabýval znalec MUDr. Navrátil (obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie) a s námitkami obviněného k jeho posudku se vypořádal soud prvního stupně na str. 5, 6 odůvodnění rozsudku a soud druhého stupně na str. 2 odůvodnění svého usnesení. V návaznosti na opakovaná tvrzení obviněného, kterými se již soudy zabývaly, je potřebné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 82/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v dovolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, o takový případ se však v dané trestní věci nejedná, neboť obviněným byly uplatněny námitky, které žádný z dovolacích důvodů nenaplňují.
V reakci na tvrzení obviněného, která jsou skutkového charakteru, a ke kterým by se Nejvyšší soud s ohledem na znění §265i odst. 2 tr. ř. nemusel ani vyjadřovat, že „z výpovědí svědků jednoznačně nevyplynulo, že by užil pohrůžky v úmyslu přimět konkrétního z hostů nebo konkrétní skupinu hostů, aby jednal či jednali konkrétním způsobem, že nešlo o demonstraci síly projevené úmyslem přimět kohokoli cokoli konat, ale šlo pouze o projev určitého exhibicionismu“, přehlíží obviněný v rámci upřednostňování pouze svých práv, práva osob, které se v herně – baru, kam dne
22. 1. 2011 přišel, chovali řádně. Přehlíží (a tyto skutečnosti již ani odvolací soud s ohledem na osobu, která pouze podala opravný prostředek, nemohl v jeho neprospěch hodnotit) např. tu skutečnost, že po hostech požadoval částku 50,- Kč. Ta skutečnost, že se mělo jednat o výměnu za drobné, mohla být přeceněna, neboť obviněný žádné peníze neměl, žádné s nikým směňovat ani nechtěl, neboť z výpovědí některých svědků vyplynulo, že tvrdil, že peníze ztratil a po hostech herny – baru se peněz dožadoval za účelem další hry na automatech, aby mohl (podle svého tvrzení) vyhrát 1.000,- Kč pro svoji dceru, když pro umocnění svého požadavku poukazoval na svoji minulost (byl ve výkonu trestu pro vraždu), vzal do ruky kuchyňský nůž o délce čepele 16,5 cm. Nemůže obstát ani tvrzení, že nevystupoval vůči konkrétním osobám, neboť z výpovědí svědků je nepochybné, že hostům vyhrožoval, že „je zabije, kromě žen, kterým neublíží“, přičemž jeho agresivita stoupala. (Pro uznání vinným trestným činem loupeže se vyžaduje, aby pachatel užil proti jinému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci).
Pokud obviněný ve svém dovolání odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že vzhledem k charakteru námitek (in dubio pro reo) se naskýtá ze strany obviněného (obhajoby) skrytá argumentace tzv. extrémního nesouladu – extrémního rozporu. Nejvyššímu soudu je mu známa celá řada rozhodnutí, kde Ústavní soud uvedený pojem aplikoval. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. V rozhodnutích, kde Ústavní soud výše uvedeného pojmu použil a rozhodnutí zrušil, cituje tento nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn.
I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily jak základní charakteristiku znaků trestného činu, který byl jednáním obviněného naplněn, tak subjektivní stránku jeho jednání. Hodnotící úvahy odpovídají ustanovení §125 tr. ř. Námitkami obviněného, které se staly předmětem přezkumu v řízení o odvolání, se velmi podrobně zabýval soud druhého stupně a tyto hodnotící úvahy soudu druhého stupně plně odpovídají ustanovení §134 tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann