ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1489.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1489/2011 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2011 o dovolání obviněného Ing. M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, č. j. 9 To 286/2011-228, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 2 T 64/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, č. j. 9 To 286/2011-228, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 19. 4. 2011, č. j. 2 T 64/2010-208, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §257 odst. 1 tr. zák., §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, o náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, č. j. 9 To 286/2011-228, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Podle mínění obviněného je uplatněný dovolací důvod dán proto, že se soudy nikterak nevypořádaly s jeho námitkami a přes zjevné a extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními dospěly k závěru o jeho vině. Soudům vytýká, že se měly pečlivěji zabývat obhajobou obviněného ve smyslu namítané záměny osoby pachatele a v tomto směru jim dále vytýká, že nevyslechly jím opakovaně navrhovaného svědka B.. Poukazuje na to, že nebyly brány v úvahu výpovědi svědků, kteří tvrdili shodně jako obviněný, že pachatel předmětné trestné činnosti měl v době spáchání skutku přes rameno tašku (na notebook), přičemž obviněný žádnou takovou tašku v době spáchání činu neměl. Dále obviněný argumentuje tím, že svědek Ing. K. nikdy výslovně neuvedl, že osobou, která měla učinit na vozu jeho otce rýhu, je právě obviněný a není ani pravdou, že by tento svědek v rámci provedené rekognice neoznačil jako pachatele pana F.. Soud prvního stupně pak porušil zásadu spravedlivého procesu a presumpce neviny. Soudu odvolacímu v reakci na výše uvedené obviněný vytýká, že se danou trestní věcí podrobněji nezabýval. Pokud měl obviněný na sobě brašnu s notebookem, pak se tak stalo až v době konfliktu mezi svědky K. st. a P. F. v rámci údajného zadržování pachatele. Obviněný poukazuje na tu skutečnost, že v rámci stížnosti proti usnesení o odložení věci označil svědek K. st. dne 5. 10. 2009 jako pachatele trestného činu svědka F., který měl mít motiv na základě předchozího konfliktu se pomstít. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudu druhého stupně i rozsudek jemu předcházející a rozhodl sám o zastavení trestního stíhání obviněného.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu k dovolání obviněného uvedla, že v zájmu urychlení dalšího postupu v řízení o dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), lze k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že tento je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný v podaném dovolání zpochybňuje skutkové zjištění argumentací, že se jednání, pro které byl uznán vinným, nedopustil, tohoto se dopustila jiná osoba, a soudy nesprávně hodnotily důkazy, ev. neprovedly všechny jím navržené důkazy, které mohly vést k závěru, který by podporoval jeho verzi skutkového děje. K otázce zjišťování skutkového stavu věci je vhodné uvést, že tento je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Pokud obviněný soudům vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav věci, uplatňuje stejné námitky, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, pak lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408,
sv. 17, C. H. Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
V souvislosti s předmětnou trestní věcí je potřebné dále uvést, že po prvním rozhodnutí soudem prvního stupně (odsouzení obviněného), byla věc soudem druhého stupně zrušena a vrácena soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Nelze tedy souhlasit s výhradami obviněného, že by se soudy dostatečným způsobem nevypořádaly s jeho obhajobou. Na tomto místě k námitce tzv. extrémního rozporu musí Nejvyšší soud uvést, že pokud obviněný cituje tzv. extrémní rozpor, měl patrně na mysli taková rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09,
I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., (zejména pak po vrácení věci soudem odvolacím). Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak
i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi, resp. jejich změny hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. (resp. 134 tr. ř.), tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá nejen to, které důkazy v rámci řízení před soudem byly provedeny, ale také jakým způsobem soud provedené důkazy hodnotil a proč neuvěřil obhajobě obviněného apod. Na tomto místě musí Nejvyšší soud odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně na str. 5 jeho rozsudku (kterému předchází rekapitulace důkazů provedených před soudem str. 2-4 rozsudku), stejně jako závěry soudu druhého stupně na str. 2 odůvodnění jeho usnesení. S ohledem na podrobnou charakteristiku důkazů a jejich hodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., nelze soudům vytýkat svévoli, neboť odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Pokud obviněný i za této situace zpochybňuje hodnocení důkazů a rozsah provedeného dokazování, ve snaze přesvědčit soudy o správnosti své verze skutkového stavu věci, pak musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
V podaném dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s uloženým trestem, kdy obviněný hovoří o tom, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Ve stručnosti je možno uvést, že nejsou naplněny ani podmínky pro použití §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze postupovat, pokud byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Obviněnému bylo možno podle §257 odst. 1 tr. zák. uložit trest odnětí svobody až na jeden rok, trest zákazu činnosti, peněžitý trest a trest propadnutí věci. Pokud soud uložil obviněnému trest peněžitý, je ze shora uvedeného nepochybné, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon v případě uznání pachatele vinným trestným činem podle §257 odst. 1 tr. zák. umožňuje.
Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří
o nedostatcích procesního charakteru v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu, stejně jako v případě dovolacího důvodu podle §265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. přicházelo v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann