ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1513.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1513/2011 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. prosince 2011 o dovolání obviněného Z. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2011, č. j. 3 To 354/2011-1018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 55/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2011, č. j. 3 To 354/2011-1018, byl k odvolání spoluobviněného R. K. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o uloženém trestu rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2010, č. j. 3 T 55/2010-932, a v případě tohoto obviněného bylo soudem druhého stupně podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto znovu o trestu a způsobu jeho výkonu; týmž rozsudkem bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného V. V. a Z. D. (dovolatele), který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2010, č. j. 3 T 55/2010-932, trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (spolu s obviněným K. a V. – bod 18. výroku rozsudku soudu prvního stupně) a byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále o nároku poškozené G. J. bylo ve vztahu ke všem obviněným rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2011, č. j. 3 To 354/2011-1018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu podle obviněného spočívá v tom, že „se domnívá, že rozsudky soudu prvního stupně i druhého trpí popsaným extrémním rozporem“. V souvislosti s otázkou zmíněného extrémního rozporu poukazuje obviněný na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 39/2010, s argumentací, že tento dovolací důvod je dán i v případě, kdy skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech porušujících podstatným způsobem základní zásady trestního řízení. Podle obviněného došlo k nesprávnému řešení otázky, jakým způsobem měl obviněný k dispozici klíče k objektu poškozené J.. V této souvislosti poukazuje na to, že poškozená dům pronajímala, přičemž obviněný V. měl v odvolání uvést, že klíče obstaral obviněný K. při shánění pronájmu a obviněný V. se uvedeného jednání (bod 18 rozsudku) dopustil pouze s obviněným K., kterým byl také nucen vypovídat podle jím určeného postupu. Sám obviněný k tomuto jednání uvedl, že se ho nedopustil. Dále v podaném dovolání zpochybňuje hodnověrnost výpovědi spoluobviněného K., kterou označuje za nevěrohodnou. Důvodem, pro který vypovídal obviněný K. v neprospěch obviněného D., je podle jeho mínění ta skutečnost, že dovolateli se chtěl spoluobviněný pomstít, za jednání, které vedlo k odhalení obviněného K. a dále ta skutečnost, že dovolatel je osobou sugestibilní, velmi lehce manipulovatelnou. Podle obviněného další okruh nedostatků spočívá v tzv. „opomenutých důkazech“, kdy uvedená vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v konečném důsledku i na hmotně právní posouzení skutku. Na tomto místě obviněný zmiňuje nezbytnost provedení opětovného výslechu svědka V., neboť s tímto důkazním návrhem se soud druhého stupně nevypořádal. Soudům rovněž vytýká, že s ohledem na jeho chorobu nesprávně rozhodly o trestu, který mu byl uložen, kdy poukazuje na to, že s ohledem na projevy choroby není obviněný schopen absolvovat výkon trestu odnětí svobody (v této souvislosti argumentuje tím, že stupeň jeho závislosti i výčet úkonů péče o vlastní osobu, soběstačnost a každodenní péče, vyžaduje každodenní pomoc nebo dohled při více než 18 úkonech). Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a soudu druhého stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu uvedl, že s ohledem na urychlení řízení se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat a souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že si je obviněný vědom skutečnosti, že veškeré jeho námitky jsou pouze skutkového charakteru a tudíž nemohou s ohledem na shora uvedené, jím uplatněný dovolací důvod naplnit, činí tak prostřednictvím tzv. „extrémního rozporu“, ev. zmiňuje opomenuté důkazy. K této argumentaci musí Nejvyšší soud pouze konstatovat, že mu jsou známa nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu, která obviněný v dovolání zmiňuje, ale jsou mu známa také rozhodnutí Ústavního soudu, která vyznívají v intencích obviněným podaného dovolání. Vedle těchto rozhodnutí však existuje nepřeberné množství rozhodnutí Ústavního soudu a soudu Nejvyššího, která již nemají pozitivní výsledek pro obviněného, proto obviněným zmiňována nejsou. K uvedené problematice proto Nejvyšší soud stručně uvádí, že zmiňuje-li obviněný tzv. „extrémním rozpor - nesoulad“, musí Nejvyšší soud konstatovat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
Pokud obviněný odkazuje na tzv. extrémní rozpor - nesoulad, měl patrně na mysli taková rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existenci extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Za takové situace nelze ani hovořit o tzv. opomenutých důkazech. V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, spoluobviněných, ale i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi, resp. jejich změny hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy [viz zejména str. 15 rozsudku, kde obviněný K. popsal chování spoluobviněného D.. Pokud obviněný D. hovoří o „jakési mstě ze strany tohoto obviněného“, pak Nejvyšší soud tento účelový názor obviněného nesdílí již jen z toho důvodu, že obviněný K. sám v přípravném řízení velice podrobně popsal trestnou činnost, k této se vyjádřil a téměř bez výhrad se k převážné většině skutků doznal. Obdobně vypovídal také spoluobviněný V. v přípravném řízení i před soudem prvního stupně (viz str. 16-17 rozsudku)]. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit obviněného na závěry soudu prvního stupně na str. 21 jeho rozsudku, kdy konstatuje, že obv. K. v přípravném řízení popíral např. skutky pod body 2-5, ale v průběhu hlavního líčení se k nim doznal. Na tomto místě se naskýtá otázka, za co by se obviněný mohl obviněnému D. mstít, když tento se podílel pouze na jednom útoku podle verze obviněného K. a V.. Pokud se dovolatel na útoku pod bodem 18 nepodílel, nemohl je ani z ničeho usvědčovat, a to ani z jiné trestné činnosti pokud by se na této nepodílel (např. formou podílnictví). Je tedy nepochybné, že argumenty uplatněné obviněným D. v dovolání jsou zcela irelevantní a odpovídají charakteristice obviněného vyjádřené soudem prvního stupně na str. 21 jeho rozhodnutí. K námitkám obsahově shodným s těmi, které obviněný uplatnil v dovolání, se vyjádřil soud druhého stupně na str. 12-13 svého rozhodnutí. Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Shora Nejvyšší soud nad rámec úvah soudu prvního stupně a soudu odvolacího se vyjádřil k okolnostem, pro které považuje argumentaci obviněného za jednoznačně účelovou. Na tomto místě je potřebné dále upozornit na již zmíněnou charakteristiku obviněného. Obviněný v souvislosti s uloženým trestem hovoří o své chorobě, neustálém doprovodu apod. Toto zcela odpovídá charakteru tohoto obviněného, který je znaleckým posudkem charakterizován jako osoba trpící dissociální poruchou osobnosti s projevy nezodpovědnosti a bezohlednosti vůči společenským normám, čemuž mj. také odpovídá třináct odsouzení obviněného. Pokud zmiňuje zjištěnou schizofrenii, či omezení k právním úkonům, je z rozhodnutí soudů patrno, že ani uvedené skutečnosti mu v minulosti nebránily v páchání trestné činnosti. V rámci objektivity je třeba uvést, že obviněný V. již v řízení před soudem prvního stupně uváděl, že za přítomnosti obviněného odcizili z domu poškozené některé věci, které odvezli k obviněnému (starožitný lustr a další věci), že dostali klíče od domu poškozené, odkud již sami s obviněným K. odvezli šavle a židle, které prodali, když obviněný předem obviněného K. nabádal, aby vyrazil dveře, aby vše vypadalo jako vloupání. Pro závěr, že se obviněný podílel na jednání, které je uvedeno pod bodem 18 rozsudku, které tento jednoznačně popírá, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že výpověď obviněného nelze považovat za pravdivou nejen s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, ale také z toho důvodu, že sama manželka obviněného uvedla, že spoluobviněné svého manžela zná, tito je navštěvovali a mj. také nabízeli různý stavební materiál a nějaké nářadí (str. 18), přitom z protokolu o domovní prohlídce u obviněného D. vyplývá, že některé z věcí pocházely z objektů, kde spoluobvinění provedli vloupání, přičemž obvinění se ke spáchané trestné činnosti doznali nikoli pod tíhou důkazů, které mohly orgány činné získat na základě výpovědi obviněného – dovolatele. Přehlédnout nelze ani výpověď synovce poškozené J. (sv. G.), a způsob jakým pachatelé krádež realizovali.
V souvislosti s vlastní verzí obviněného a s jeho představou o správném skutkovém zjištění lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Pokud jde o otázku uloženého trestu, který je uplatňován obviněným pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že za situace, kdy obviněný namítá, že se uvedeného jednání nedopustil, pak odkaz na výše uvedený dovolací důvod je nepřípadný. Za situace, kdy obviněný byl odsouzen a tento popisuje své zdravotní problémy, které podle jeho mínění neumožňovaly uložení trestu, který byl zvolen soudem prvního stupně, a jako správný shledán soudem druhého stupně, pak takové námitky lze charakterizovat jako námitky, kterými obviněný brojí proti přiměřenosti trestu. Dovolací důvod, kterým lze brojit proti trestu je vymezen §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je však dán pouze v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému bylo možno za trestný čin, kterým byl uznán vinným (§247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., nejpřísněji trestný §238 odst. 2 tr. zák.) uložit trest odnětí svobody v trvání od šesti měsíců až na tři roky. Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jedná se o takový druh trestu, který bylo možno obviněnému uložit, když tento trest byl uložen také ve výměře stanovené zákonem, a to v dolní polovině. S ohledem na tuto skutečnost nezbývá něž uvést, že i pokud by uvedená argumentace byla podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., muselo by být postupováno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ( viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Z podaného dovolání je nepochybné, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu přicházelo v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann