ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1604.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1604/2010 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2011 o dovolání, které podal obviněný C. Č. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 To 102/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 62/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 51 T 62/2009, byl podle §37a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) zrušen výrok o vině a výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 15 T 34/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 6 To 298/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále byl obviněný C.Č. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [v bodech I. 1) až 11)], trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. [v bodech I. 1) až 6)], trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. [v bodech II. 12) až 18)], trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. [v bodech III. 19) a 20)] a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. [v bodě III. 19)]. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným J., s.r.o. částku 52.000,- Kč, S., s.r.o. částku 48.000,- Kč, M. R. částku 27.000,- Kč, S., s.r.o. částku 60.733,- Kč, H. C., a.s. částku 13.440,- Kč a Č. s., a.s. částku 32.646,70 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost H. C., a.s. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný a v jeho neprospěch Obvodní státní zástupce pro Prahu 10, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 To 102/2010, k odvolání Obvodního státního zástupce pro Prahu 10 podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsoudil ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve uvedl, že jeho dovolání směřuje proti právnímu posouzení jednání popsaného pod body I. 5), 6), 8), 9), 10) a 11) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. s tím, že v těchto bodech popsaná skutková zjištění nalézacího soudu, jež odvolací soud ponechal beze změny, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Podle jeho přesvědčení právní kvalifikace ve zmíněných bodech nemá oporu v provedených důkazech, neboť nebyla řádně zjištěna výše způsobené škody. V souvislosti s tím dále uvedl, že soudu nebyly předloženy řádné a úplné doklady k jejímu vyčíslení, ačkoli provozovatelům heren a barů s výherními hracími automaty vyplývá povinnost vést a uchovávat podrobnou dokumentaci těchto dokladů ze zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví a ze zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. Poznamenal, že poškození nevedli účetnictví ve smyslu §8 zákona č. 563/1991 Sb. správně, úplně, průkazně, srozumitelně, přehledně a způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů. Pokud tedy poškození nebyli schopni řádné a úplné doklady k vyčíslení škody v trestním řízení předložit, měl soud k vyjádřením jejich zástupců o výši způsobené škody přistupovat maximálně obezřetně a kriticky a v případě pochybností rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch, tj. výši škody upravit podle jeho doznání. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů takto nepostupovaly, tudíž jejich závěry o jeho vině v uvedených bodech jsou chybné, a v důsledku chybných skutkových zjištění došlo k chybnému právnímu posouzení skutků.
Následně obviněný rozvedl konkrétní argumentaci. K bodu ad I. 5) podotkl, že výše škody zde činí maximálně 22.000,- Kč až 23.000,- Kč a že stran jejího vyčíslení soudu nebyly předloženy řádné doklady, jelikož tvrzení svědka B., jednatele společnosti S., s.r.o., nebyla podpořena dalšími důkazy.
Ohledně bodu ad I. 6) doznal, že se vydával za R. R., finanční hotovost ve výši 150.000,- Kč v herně V. však neodcizil a ani neměl v úmyslu zde způsobit jakoukoli škodu. Vyjádřil přesvědčení, že soud rozhodl o jeho vině trestným činem zpronevěry na základě nedostatečných důkazů. V této souvislosti upozornil, že soudu nebyl předložen záznam z kamerového systému dokumentující jeho počínání v herně, ale jen záznam dokumentující příchod provozní Š. do herny dne 24. 12. 2007 v 07.52 hodin v doprovodu neznámého muže, jehož totožnost svědkyně při hlavním líčení odmítla upřesnit, v přípravném řízení o tomto muži vůbec nevypovídala, což mělo vést soud k důvodným pochybnostem o její věrohodnosti, stejně jako o vyčíslení škody částkou 150.000,- Kč odpovídající hotovosti uložené v trezoru. Podle jeho názoru nebyly soudu předloženy řádné doklady k vyčíslení škody, přestože tyto svědek J. N. údajně předával ve fotokopii na policii (při hlavním líčení pak uvedl, že originál inventury, sešitů se zápisy výplaty automatů ani tzv. zrcadla tržby již nemá k dispozici). Škoda tak byla vyčíslena na základě tzv. čestného prohlášení J. N., což je důkaz absolutně nedostačující. Obviněný shledal, že jeho obhajoba, že dne 24. 12. 2007 při odchodu z herny jednal podle dohody se svědkyní Š. a nic neodcizil, nebyla vyvrácena. Poukázal rovněž na skutečnost, že byl uznán vinným, že částku 150.000,- Kč vzal ze zásuvky za barem, ačkoliv tam hotovost v této výši nikdy nebyla a být nesměla (viz výpovědi svědků N., Š. i jeho osoby), když se zde nacházela jen hotovost 20.000,- Kč a kasírka s denní tržbou, kterou tam při svém odchodu zanechal. Ostatní hotovost zůstala uložena v trezoru v zadní místnosti herny. Dospěl k závěru, že za dané důkazní situace měl být v tomto bodě uznán vinným toliko trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
K bodu ad I. 8) poznamenal, že si v herně přisvojil částku maximálně do 50.000,- Kč s tím, že z materiálů založených ve spise nevyplývá čas kontroly ani počáteční a konečný stav jednotlivých automatů v době jeho přítomnosti v herně. Upozornil, že již v přípravném řízení navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, neboť popřel pravost podpisu, jímž měl dne 1. 4. 2008 stvrdit převzetí hotovosti ve výši 20.000,- Kč, a že u hlavního líčení na provedení tohoto důkazu netrval s ohledem na časovou náročnost vyhotovení posudku, neboť věřil, že v souladu se zásadou in dubio pro reo soud rozhodne podle jeho doznání. Následně poukázal na výpověď svědka K., který podle něho připustil, že časy stavů na americké ruletě v materiálech založených ve spise nejsou reálné a nesouhlasí se stavem skutečným ani s dobou jeho (obviněného) přítomnosti v herně, resp. že se sám ve vyúčtování, jež podepsal, nevyzná.
Stran bodu ad I. 9) argumentoval, že si v herně přisvojil částku 77.000,- Kč až 78.000,- Kč. Zmínil, že svědek T. N., provozní herny N., sice při hlavním líčení přislíbil předložit soudu doklady, na jejichž základě byla škoda vyčíslena, avšak slib nedodržel a soud ho odsoudil pouze na základě čestného prohlášení T. N.
Ohledně bodu ad I. 10) doznal, že si ve Sport baru Z. přisvojil z trezoru částku maximálně 130.000,- Kč, přitom odmítl, že by odcizil peníze z kasírtašky, resp. že by převzal od svědka H. částku 56.500,- Kč s tím, že není zřejmé z jakého titulu a z jakých zdrojů by tento svědek peníze doplňoval, když podle svědeckých výpovědí J. N. a L. V. toto měla být náplň práce pana J. Dále zpochybnil pravost podpisů, jimiž měl dne 13. 6. 2008 stvrdit směnku na částku 200.000,- Kč a dohodu o provedení práce a připomněl, že již v přípravném řízení navrhoval k těmto podpisům znalecké zkoumání z oboru písmoznalectví.
Pokud jde o bod ad I. 11), připustil, že si v herně K. přisvojil kasírku s hotovostí maximálně 31.000,- Kč, a popřel, že by si přisvojil peníze z trezoru. Prohlásil, že nebyl zajištěn žádný důkaz, který by ho z odcizení peněz z trezoru usvědčoval, když ho neusvědčuje ani záznam kamerového systému, ani žádná ze svědeckých výpovědí či důkazy vyplývající z ohledání místa činu. Zdůraznil, že do trezoru neměl přístup, neznal jeho číselný kód, což potvrdil i svědek H. Úvahy soudu v tom smyslu, že přístupový kód k trezoru vypozoroval při předávání směny svědkem H., pak označil za ničím nepodložené spekulace. Také odmítl, že by podepsal výčetku převzaté hotovosti ze dne 10. 9. 2008 s tím, že již v přípravném řízení bezvýsledně navrhoval znalecké zkoumání z oboru písmoznalectví k jeho podpisu na výčetce. Konstatoval, že ani v tomto případě nebyly předloženy řádné doklady k vyčíslení škody a že za dané důkazní situace měl soud výši škody i popis skutku upravit podle jeho doznání, zejména vypustit odcizení peněz z trezoru.
Dále obviněný namítl, že skutková zjištění soudů nižších stupňů vztahující se k jednání popsanému pod body III. 19) a 20) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, v němž je spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. l písm. a), odst. 2 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Odmítl, že by se dopustil trestné činnosti ke škodě své tehdejší družky E. K. Poznamenal k tomu, že v inkriminované době žil s jmenovanou ve společné domácnosti, její kartu používal s jejím vědomím k výběrům hotovosti na běžné výdaje jejich domácnosti a nikdy vybrané peníze bez jejího vědomí nepoužil pro svoji osobní potřebu. V žádném případě jí nic neodcizil. Její byt opouštěl po hádce jen se svými osobními věcmi, přičemž jí vrátil klíče od bytu a sám se tam již nevrátil. Uvedl, že poškozená vypovídala nepravdivě v úmyslu ho poškodit a že za situace, kdy její tvrzení nepotvrzují žádné další důkazy, měl být obžaloby v bodech III. 19) a 20) zproštěn.
V neposlední řadě obviněný namítl porušení §259 odst. 4 tr. ř. v odvolacím řízení vedeném o jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 15 T 34/2009, kdy jej Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 6 To 298/2009, uznal vinným ze zpronevěry celkové částky 719.616,- Kč, ačkoli nalézací soud jej uznal vinným ze zpronevěry celkové částky 639.616,- Kč, a odvolání státního zástupce v jeho neprospěch podáno nebylo.
Uzavřel, že je přesvědčen, že v řízení před nalézacím i odvolacím soudem došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces garantovaného Listinou základních práv a svobod, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tř. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3l. 3. 2010, sp. zn. 6 To 102/2010, v celém rozsahu zrušil a podle §265 l odst. 1 tř. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 To 102/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, lze stručně uvést, že soudy nižších stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li tedy obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutků, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je na místě poznamenat, že pokud obviněný Městskému soudu v Praze vytýká, že rozsudkem ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 6 To 298/2009, jímž rozhodoval o odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 15 T 34/2009, porušil zásadu zákazu reformace in peius ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř., pak tato ryze procesní námitka není rovněž podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod odvolání). Nejvyšší soud nadto stručně dodává, že odvolací soud ve svém rozhodnutí pouze opravil chybu v počtech, jíž se dopustil nalézací soud. Ten nesprávně sečetl výše škod způsobených podle jeho zjištění jednotlivými útoky popsanými (původně) pod body 1 – 6 [nyní body I. 6) – 11)] rozsudku (správný součet škod činil celkem částku 739 616,- Kč oproti chybnému součtu ve výši 639 616,- Kč). Po věcné stránce bylo jedinou odlišností rozsudku odvolacího soudu oproti rozsudku soudu nalézacího vyčíslení škody u útoku obviněného (původně) pod bodem 2 [nyní bod I. 7)] rozsudku, kterou odvolací soud vyčíslil na částku 54 707,- Kč. Na základě tohoto zjištění týkajícího se uvedeného bodu 2 rozsudku, kdy z původní částky 74 707,- Kč dospěl odvolací soud k částce 54 707,- Kč, snížil odvolací soud celkovou výši škody o 20 000,- Kč na konečných 719 616,- Kč. Z těchto důvodů nerozhodl odvolací soud v neprospěch obviněného, jak se dovolatel domnívá, a tudíž neporušil zásadu zákazu reformace in peius vyjádřenou v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý